Aja | Vietnam 2017 - 3. část

23.2.

Je čtvrtek ráno. K snídani si dáváme zase vejce na měkko, prší, to se nám teda moc nehodí na objevování pláže... Naštěstí to pršení tady nikdy není na dlouho, takže za pár minut je po dešti a jelikož je pořád hic, ve dne v noci, tak se to začne rychle odpařovat a za chvíli už ani nevíte, že vůbec pršelo (když teda pominete tu 100% vlhkost vzduchu).

Před odjezdem na pláž si ještě jedeme nahoru k babce koupit meloun a dragon fruit a dáváme si to do lednice, abychom to měli krásně vychlazené, až se odpoledne vrátíme.

Nabíráme směr Starfish beach a cestou to bereme ještě před místní "vodopády", abychom na Phu Quocu odlovili kešku.

Do areálu vodopádů se platí vstupné 10d a parkovné za motorku 2d. Areál je opravdu moc pěkný, udržovaný, je to takový pěkný park, kde jsou různé dřevěné sochy zvířat, Kačka se chce u každého fotit, takže cesta se krapet protahuje. Hlavně naplno vylezlo slunce a po tom dešti, jak se to všechno odpařuje je to teda DOST nechutný a skoro se nedá dýchat.

Pokračujeme kolem velké restaurace, kde se nezastavujeme a jdeme po kamenité cestě podél potoka. Mno, ehm... potoka. Že vodopád žádný nebude, to jsme věděli, protože není období dešťů. Ale takhle, jak jdeme podél toho koryta, které je vyschlé na troud, tak vlastně nechápu, kam se to škrábeme. Cesta je z neopracovaných kamenů, každý jinak velký a jinak posazený, je to dost nepříjemné, ještě s tím naším trdlem, které zakopne i na rovném asfaltu. Asi na třetím odpočívadle to vzdávám a nechám jít zbytek rodiny samotné. Prostě se mi nechtělo chodit, sedím na parádním odpočívadle, vyrobeném ze stromů a dřeva a čekám tu na ně. Trvá jim to ale dlouho, opravdu strašně dlouho, což už je mi divný.

Pak přijde skupinka postarších japonek, které se u tohohle pěkného odpočívadla fotí jak smyslů zbavené. Japonci jsou na tohle fakt  blázni, fotí všechno, ale ne jednou, ale všechno stokrát. Musí si dovézt tak tunu fotek a nevím, co s nima pak dělají. Japonek je asi šest nebo sedm a fotí se s odpočívadle každá zvlášť, pak po dvojicích, pak ty dvojice různě promíchávají, pak po trojicích, pak tahle s touhle a touhle, pak desetkrát všichni najednou a to všechno  nejdřív na tablet a pak na mobil... a vůbec jim nevadí, že jim tam sedím a zacláním.

Pak když už se všichni se všemi vyfotili, rozhodli se, že se vyfotí ještě se mnou a celý rozjařený kolotoč začal nanovo. Každá se mnou, pak dvojice se mnou, trojice a všichni najednou... No nechápu. Asi si mě spletli s nějakou supermodelku...

Nicméně se zvedám a zdrhám za Vlastou, tedy směrem, kterým odešli, jakože je někde potkám cestou nazpátek. Takže jdu podél koryta potoku, stoupám, jdu dlouho, v potoce se sem tam objevují další dřevěná zvířata, třeba sloni v životní velikosti, což je paráda...

K samotnému vodopádu nedojdu, potkala jsem je jak se už vraceli, ale byl to teda pořádnej kus cesty a obdivuji Kač, že to celé ušla. Říkal Vlasta, že vodopád je asi jinak pěkný, ale teď jen čůrek ze skály... a že se u něj fotila nějaká svatba, ano, tu jsme viděli. Přijela krásná slečna v úchvatných červených šatech s vlečkou a mířili nahoru. Podle mě to spíš byla nějaká modelka a fotila tady šaty.

Cestou zpátky si v té restauraci dáváme pivko a nanuka a odpočíváme. To vlhké horko je síla. Plus umocněná tím, že jsem čerstvě těhotná. Jsem vyždímaná a nic se mi nechce.

U vstupu potkáváme mladé čechy, kluka s holkou... ptají se, jestli má smysl jít nahoru k vodopádu. Nechci jim podsouvat svůj názor, třeba se jim to bude líbit.. tak jen pokrčím rameny a konstatuju, že je vyschlý potok... Chlapec už v ruce drží zaplacené vstupenky, jeho vystajlovaná blonďatá slečna s nalepenými řasami se tváří dosti otráveně, že to jako říkala... No nicméně jdou.

My naskakujeme na našeho moto oře a pokračujeme směr Starfish beach.

Báli jsme se cesty, protože jsme na mapě viděli, že bude prašná a že vede pralesem a to dost dlouho. Sjeli jsme z hlavní cesty a najeli jsme na panelku, což bylo ještě fajn. Panelka pak skončila a začala prašňačka, ale super, fakt v pohodě. Projížděli jsme pěknou Vietnamskou džunglí

Dojeli jsme na konec světa, ale jakože fakt. Ještě kousek a spadneme z planety někam dolů do vesmíru. Prostě cesta skončila u moře ve vesničce z klacků, která se jmenuje Rach Vem. Tady jsme se chtěli najíst, neboť bylo půl dvanáctý. Projížděli jsme kolem těch domků z kůlů sem a tam a žádnej nevypadal, že by se v něm dalo najíst... Je jich tu dohromady tak deset... no tak to jsme v pytli. Ptáme se nějaké babči, co má v puse už jen dva zuby a ta nám říká, jojo, pojďte se mnou. Tak se trochu bojíme, kam nás dovede... Ale dovede nás k moři k strašně dlouhatánskému molu, které do něj vede. Na konci toho mola jsou nějaké domky a že prý máme jít tam.  A že je kambodžanka. Ano, to jsme věděli, že tu žije khmerksá menšina. Kambodža je totiž na dohled kousíček přes moře a Phu Quoc si opakovaně nárokovala, což se jako nedivíme, protože když kouknete na mapu, tak je ostrov úplně mimo Vietnam. Je pod Kambodžou.

Jdeme tedy po mole a hned začínáme vidět v moři sem tam mořské hvězdice. Ty, co měli sousedi na terase. Jsou oranžové, masité, překrásné. Takže jsme tu správně! Dojdeme na konec mola, kde jsou po každé straně dva nebo tři velké placaté otevřené posezení a restaurace. Takže do jednoho zaplouváme a sedáme si. Sedáme si na zem. Nic jiného tu totiž není. Jen stůl, vysoká asi 30 cm a nic jiného. V rohu sedí už vietnamská rodina, povalují se po zemi anebo se houpou v síti, která je tu zavěšená...

Objednáváme si nudle a pivo a rozhlížíme se. Je to tady parádní, jsme na konci světa, turismus na nule, jsme tu jediní bílý. Sedíme v domě, který stojí na kůlech daleko v moři a pod námi je voda a nic jiného. Vedle mola mají udělané takové klece z pletiva a v těch chovají žraloky, kraby, krevety, ryby... prostě jako total fresh jídlo, pokud si ho objednáte. Jídlo, které hosté nesní, hází z mola těmhle rybám a to se vždycky začne vařit voda. Zajímavá podívaná. Za posledním domem je v moři nafouklá taková klouzačka, na které místní kluci blbnou, tak jak oni to umí. Skáčou, běhají, smějí se a radují. Člověk je pozoruje u úsměvem na rtech a je mu z té čisté radosti dobře.

Jídlo tu mají moc dobré, nudle se spoustou zeleného (60d). Akorát jíst to na tvrdé zemi na holých prknech, nakloněný nad nízký stůl je trochu nepohodlné, funíme a nějak to do toho mačkaného břicha nechce padat. Taky sousedi, co sedí vedle se na nás nemůžou vynadívat, čumí a čumí celou dobu, co tu jsme, je to dost divný. Děti se přišly koukat úplně zblízka, fotí si nás, točí a nevím co ještě. Ale tak to bývá, jsme zajímavý, no. Když těch turistů moc nevidí.

Pak po pivu potřebuju čůrat, tak se ptám obsluhujícího chlapce (který neumí ani slovo anglicky, jak jinak), kde je toaleta, tak mi ukáže jakým směrem a tam je na moje taková boudička. Tak usuzuju, že to bude asi ono. Jdu, otevírám dveře a zvolám hlasité:,,Nééééé..." Je to kadibudka bez mísy. Je to budka s dírou, vyřízlou do podlahy a ta díra je překrásně tyrkysově modrá, protože vede přímo do moře.

Je to jako romantika, čůrat a koukat se přitom do toho nádherného moře, ale při představě, že na mě přijde něco většího, už to taková paráda není. Za prvé mám pocit, že všichni z tý restaurace musí vidět ten čůrek, který tam zurčí do vody (protože na tu budku všichni vidí), za druhé - pár metrů od budky jsou klece s rybama, které si tu lidé asi objdnávají k jídlu a za třetí – kluci si hned vedle skotačí v moři. No zážitek, vracím se zpátky ke stolu a vyprávím to Vlastovi, ten se mi směje, tsss.

Po jídle se vracíme po mole zpátky na pevninu k motorce a popojíždíme lesem  po pobřeží směrem, kterým je podle mapy Starfish beach. Moře je tady absolutně klidné, ani se nehne. Když si myslíme, že by to mohlo být ono, jdeme se do vody podívat.

Vstupujeme do mělkého, velmi teplého moře a na dně vidíme cosi jako plátky okurek. Jdeme dál a najednou to začne. Krásné oranžové mořské hvězdice všude, kam se podíváš. S každým dalším krokem jich přibývá, jsou jich úplné pásy, mraky, stovky, tisíce!! Jsme naprosto okouzlení. Na pláži na konci světa, kde není živáčka. Jen vy a příroda, která vám dá tenhle dar... Procházíme mořem a kocháme se. Kačenka je neprosto nadšená, nahatá si tady běhá jako v ráji a všechny se snaží vylovit a nosí je ven z vody na pláž. Jsou velké, tvrdé a kdyby mi někdo řekl, že jsou z umělé hmoty, tak mu to snad i věřím. Jsou tvrdé jako ze sádry. Akorát zespodu když jí člověk otočí, tak vidí, jak se hýbou ty chloupky, kterými se hýbou :-)

Točíme, fotíme, je to fakt úžas. Zážitek na celý život. Ty plátky okurek jak jsme viděli v té úplné mělčině, to je podle mě nějakej zárodek tý hvězdice, takový úplně miminko, předhvězdice. Protože jich tady je snad milion. Nevím, kde by se tady jinde braly. Voda je mělká, teploučká a klidná a líbí se jim tady. Tahle pláž je opravdová perla ostrova, přírodní tajemství, o kterém asi nikdo neví, protože jak jsem už psala, nikde se o něm nedočtete. Google nenajde nic časky ani anglicky, žádné fotky, instagram také ne a to už je co říci teda.

Po dlouhém kochání, kdy ne a ne a nejde vyjít z okouzlením přijíždí po cestičce skútr a na něm starší vietnamec s vietnamkou. Mají dva modré plastové sudy spojené prknem a pán s nimi jde do vody a vyplachuje si je. Koukáme, co se bude dít dál. Je nám jasné, že tenhle člověk přijel sbírat hvězdice a bude je někde za 5d prodávat.

Oni ale jen vypláchli sudy, nabrali novou mořskou vodu, odnesli ji na pláž, sedli si do písku a čekali. A čekali. A čekali. Tak jsme si říkali, hmm, jsou taktní, asi čekají až vypadneme, nechtějí nám to dělat takhle na očích...

A v tom z jediného domku na kůlech nad mořem, který tady v dáli je, vyskočil do moře muž a šel mořem směrem k nám a cosi za sebou táhl. Když už byl na úrovni té dvojice se sudy, vyndal to z moře a rychle rychle utíkal hodit to pánovi do sudu. Byla to normální síť s rybami, co tady nalovili a pán je převeze nejspíš do restaurace, kde je pak prodají. Tyjo, ulevilo se nám a v duchu jsme se pánovi omlouvali, že jsme ho podezírali z obchodu s hvězdicemi. Místo toho tady probíhá krásný život. Ti, co žijí na moři, prodají to, co uloví, stoprocentně čerstvé a dostanou pár dongů a to jim stačí, žijou si v tom tichu a klidu dál. Fakt nádhera.

Motorka odjede a místo ní přijedou dva běloši, kteří evidentně taky přijeli objevovat. Takže jim necháváme pláž a odebereme se na cestu zpět do hotelu. Je odpoledne, sluníčko za mraky, není to na to, se tu plácnout a relaxovat...  a těšíme se na vychlazený meloun a večer chceme jít do města dát si toho lobstra.

Dostala jsem od kolegyně za úkol koupit jí perlové náušnice, chtěla čtvery a přesně nadefinované, což byl samozřejmě trochu problém, když sháníte něco konkrétního. Obešla jsem všechny prodejce snad třikrát a vždycky, když už jsem sehnala to, co jsem chtěla, tak to bylo buď ošklivě provedené, špatně nalepené anebo dokonce falešná perla (což už teď poznám, chápete :-) ). A to bych si na triko nevzala, dovézt něco, co není dokonalé. Nicméně ze čtyř druhů jsem nakonec sehnala jen dva.

Pak jsme si v jedné restauraci nechali vyndat z akvárka takovýho pěknýho humra akorát pro nás, byl pěkně živej, asi tušil smrt na grilu... házel sebou jako blázen a pán ho vůbec nemohl vylovit. A jak tak sebou plácal, tak stříkala voda do všech stran, až jim vyhodila elektřinu a zhasla celá restaurace, neb cáklo do žárovky nad akvárkem. Oooops, pardon, my si ho teda nevezmeme, je moc drahej. Děkujeme, báááj :-)

Dali jsme si ho nakonec jinde, nepopíšu vám kde, ale měli tam nejlepší ceny a tak akorát pro nás velkého lobstera, vyšel asi na 500kč a bylo v něm fakt hodně hodně masa. Upekli nám ho na grilu s česnekovým máslíčkem, dali jsme k němu rýži.

Vlasta jel pak večer vrátit motorku.

24.2.

Ráno jsme se sbalili, dnes opouštíme ostrov a odlétáme zpět do Saigonu. Dovolená je u konce, zbývá poslední den ve Vietnamu, který chceme věnovat hlavně nákupu suvenýrů a dárků. Vlasta teda nechce, protože je přesvědčen o tom, že se nevejdeme do váhového limitu. To, že v batohu nemáme místo slyším od začátku dovolené pokaždé, když něco držím v ruce a se zájmem si to prohlížím :-)

Jediný problém je v tom, že nemáme na letu ze Sigonu do Hong Kongu zaplacené žádné zavazadlo, takže kvůli téhle cestě jsme limitování třemi kabinovými zavazadly, které můžou mít po sedmi kilech. Pak už je to jedno, z Hong Kongu už jsou zaplacena velký zavazadla. Ale to je nám jaksi k prdu. Nu což, jsem ale rozhodlá jet domu v pěti podprsenkách, osmi legínách, desti trikách, bundě a teniskách k tomu. Já se toho nebojím :-)

Zpět na Phu Quoc, ráno jsme tedy sbalili a zašli na poslední vajíčkovou snídani. Dojedli jsme zásoby a zbylé ovoce jsem nakrájela s sebou, na letišti se bude ještě hodit. Dnes vypouštěli bazén, musím říct, že se o něj vzorně starali, každý den čistili hladinu i vysávali dno. Chemie v něm zřejmě nebude tolik, neb voda už nebyla úplně čerstvá, takže chlapec napojil tlustou hadici a tu vyvedl na cestu k bungalowům a tak to teklo a teklo a chodníky byly úplně pod vodou a my se brodili po kotníky a bylo to příjemný, nejvíc pro Kač.

Po snídani jsme vzali bágly a šli doplatit zbylé noci. Měli jsme dopředu zabookovanou jen jednu noc a zůstali jsme tu celých sedm. Chlapci nám dali ještě lepší cenu. Což je od nich hezké. Booking si bere nějakou provizi, to je jasné. A když jsme měli přes booking jen tu jednu noc, tak ty ostatní nám dali levněji, když z toho nemusí nic platit. Takže jsme tady v tom ráji, v překrásných bungalovech s bazénem a snídaní dali 380 kč za noc :-)

Kolem půl desáté jsme vzali bágly a šli na hlavní cestu, kde pokaždé, když jsme jeli kolem, stál taxík. Stál tam i teď, tak jsme do něj nasedli a nechali se odvézt na letiště. Po pár minutách jízdy se Kačenka tak nevinně zaptala:,,A kde mám Mickey Mousku?" a protože jsme si uvědomili, že ji ani jeden z nás nebalil, tak jsme to museli otočit a jet zpátky. Zaběhla jsem do našeho pokoje a opravdu tam ležela zapadlá pod postelí, chudinka. Ještě, že si na ní vzpomněla takhle relativně brzy, jinak by o ní přišla. Takže jsem se vrátila do taxíku, Kačenka šťastná, hned si jí k sobě mačkala a pak už jí nedala z ruky.

Cesta na letiště byla vtipná. Taxikář byl takový pán v letech a řídil jako ta černoška Hooksová v policejní akademii. Jel doslova krokem, když už měl někoho objet, tak měl hlavu vyšponovanou až skoro z auta, aby dobře viděl a dával přednost každému, kdo o ni jen trochu požádal. No hůůstý, bavili jsme se. Ještě že jsme měli časovou rezervu a nespěchali na letadlo, jinak bych ho asi posadila dozadu a odřídila to sama.

Prošli jsme letištní kontrolou, nechali nám všechno. Pití, mušle, úplně bez problému.

Při čekání na let si obcházím prodejny s perlami, které tu samozřejmě jsou, zde konkrétně farma Nguoc Hien. Je to nádhera, jak to mají ještě tak krásně načančané, vyskládané a nasvícené, oči přecházejí. Kdybych tu byla sama, koupím si ještě něco. Takhle jen smutně slintám. Ceny jsou opravdu legrační. Perlový náhrdelík ze šňůry perel vyjde na tři tisíce... Mají je ve všech barvách, od bílé přes slonovinovou, růžovou a černou... hrozně se mi líbí ty malé náramečky z malých perel pro holčičky, jsou úchvatné. Taky tu mají jen tak na hedvábném šátku vysypané surové perly různých kvalit, ještě nenavrtané. Můžete si sami vybrat a nechat si z nich něco vyrobit.

Nechali jsme se namasírovat na masážním křesle, 6 minut za 10d. Ale masáž to byla teda hustá! To křeslo nás položilo do polohy skoro vleže, nohy se zvedly a začalo se to pod náma celý hýbat, krouživé pohyby i na celých nohou, tlaky i takové jakoby bouchání pěstma po celých zádech. Nadskakovali jsme tam jak kozy, hekali a chechtali se.

Do Ho Chi Minhu jsme přiletěli po asi 50 minutách letu. Je tu strašné, opravdu nechutné vedro. Jdeme si vzít taxíka, zabookovali jsme hotel kousek od letiště, neb tu budeme jen dvě noci. Do města bus stojí 40d na jednoho, takže taxík by měl vyjít levněji.

Žádný z taxikářů nás nechtěl vzít, když se dověděl, kam jedeme a že je to jen takový kousek. Tak jsme se nakonec vetřeli k nějakému mladému taxikáři do auta a jeli. Všichni taxikáři, se kterými jsme jeli měli taxametr a řekla bych, že jsou poctivý.

Navedli jsme ho tam, kam jsme potřebovali. Zas takový kousek to nebyl, ale pravdou je, že to není v té baťůžkářské oblasti v centru, kde jsme spali první dny. Při výjezdu z letiště chlapec dostal nějaký lístek, tak jsem hned tušila, že ho bude chtít zaplatit a taky že jo. Když jsme zastavili před hotelem, na taxametru svítilo 51d. Snažil se nám něco říct a jediné slovo, co uměl bylo ticket, takže jsme dělali blbý, že nevíme, co chce a že dostane 51 podle taxamertu a hotovo. Tak prý ať s ním jdeme na recepci a tam to ještě jednou řekl recepční. Ta teda neuměla anglicky o moc víc, nicméně řekla, že chce ještě zaplatit ten výjezdový ticket a že je to dohromady 71d. To je tady jejich specialita, že projedou nějakou branou, dostanou lístek a hned ho podají tomu, koho vezou ať si ho jako zaplatí.

Takže jsme mu ty peníze dali, naštvanej nám vyházel batohy z kufru, ani nepozdravil a odjel.

Hotel vypadá moc hezky, je to takový pěkný luxusní vysoký dům v jedné zapadlé klidné uličce. Recepční nám dala pokoj 403 a chtěla ho hned zaplatit. Řekli jsme jí, že se na něj jdeme nejdřív podívat a šli. Mají tu výtah a vypadá to opravdu velmi luxusně. Výtah nás vyhodí ve 4.patře v takové uzounké chodbičce, v jejíž zhruba půlce je náš pokoj. Poslední chvíle napětí, co nás čeká za dveřmi... :-) Otevíráme a jsme nadšení. Sice malinký, ale naprosto dostačující pokoj s velkým letištěm, krásně zařízený do takového polozámeckého/poloprovence stylu. Hrozně se mi líbí to veliké vyřezávané zrcadlo. Je tu lednice, je tu bárek, klimatizace, krásná mramorová koupelna. Sice záchod bez prkénka, ale to je tady normální. Jsme moc spokojení.

Vracíme se tedy dolů pokoj zaplatit a odevzdat pasy a pak vyrážíme do města. Potřebujeme ihned sehnat motorku. Naše recepční nám vůbec nedokázala poradit, kde bysme si ji mohli půjčit. Ale vůbec. Pořád říkala něco o Grab, což jsme nechápali. Pochopili jsme až pak v provozu, jezdí tu sousta motorek v zelených trikách nebo zelených helmách s nápisem Grab a to znamená prostě moto taxi.

Hm, dobrý, to ale nechceme. Tak tedy jdeme a že si půjčení seženeme sami. Ale ouha. Nedalo se. Jsme úplně mimo centrum, není tu jediný turista, jen my. Sice to tu žije, je to velmi živá oblast hned vedle hlavního silničního tahu městem, ale nikdo, vůbec nikdo nám nedokázal poradit, kde si půjčit skútr. Jeden pán nám řekl, ať jedeme taxíkem do centra a půjčíme si ho tam, že tady to neklapne. To ale nechceme, neb ho za dva dny budeme vracet a museli bychom kvůli tomu zase do centra a to se nám zdá zbytečně komplikované. Tak tedy chodíme ulici za ulicí a ptáme se kde můžeme. Velmi rychle zjišťujeme, že jsme asi v nějaké hříšné oblasti. Je tu hodně hotelů a každý hotel nabízí pokoje na hodinu, dvě, tři i jeden den :-) Taky nám došlo, proč se v pravidlech našeho hotelu píše, že prostitutky se do hotelu vodit nesmí. Takže se nám trochu vrací Filipíny a město Angeles, kde jsme se uprostřed noci snažili vyždímaní sehnat nocleh a všude nám nabízeli pokoj na hodinu. A my unavení vysvětlovali, že nechceme šukat, že jsme manželé. Že se chceme pořádně vyspat :-))

Akorát že teď s sebou máme malou a je poledne, takže asi nevypadáme úplně jako typičtí zájemci o pokoj v hodinovém hotelu. Obcházíme tedy recepce a prosíme o půjčení skůtru. Nikde nic, vypadá to bídně. Až v jednom se slečna smilovala a houkla do podzemní garáže na pikolíka, co se staral o auta hostů a něco tam chvíli řešili... přeložili jsme si to následovně. ,,Hele, Pepíku, voni chtějí půjčit motorku, nechceš jim půjčit svojí? Vyděláš si balík." Pepík zvedl telefon a s někým volal. Překládáme dál:,,Slávku, za kolik se v centu půjčujou motorky? Za 150? Ok, dík." A pak přišel, že nám tedy půjčí za 150d svojí. Bylo nám jedno za kolik bude, i když by se to dalo stáhnout miminálně na kilo. Jsme rádi, že něco máme a bereme. Tak si z ní Pepík vyndá všechny svoje věci, dá nám helmy, my jemu pas a jedeme. Je to děsná šedivá herka, nejhorší, co jsme zatím měli jak tady ve Vietnamu, tak všude jinde. A že jich za ty cesty už bylo. Modlíme se, ať nás tři (a fazoku) unese a nerozpadne se, když je zvyklá na jednoho vietnamčíka.

Jako první se jedeme najíst zpátky jako směrem na letiště, kde jsem zahlédla obchoďák Lotte a kde jsme se vždy skvěle najedli za lidové ceny. Dali jsme si pizzu a těšila jsem se na džus, ale v tomhle Lotte je bohužel nedělali.

Po jídle jsme vyrazili do centra. Dopravní špička tady jela teda na tisíc procent, jeli jsme nekonečném chumlu motorek a říkali si, že dneska by se ta rouška, co všichni nosí, fakt hodila. Nedivím se jim. Žijou tu v podstatě v sedle motorky a dýchat to každý den od rána do večera.. brr. Roušky se tu prodávají u silnice všude, jsou doslova na dosah ruky. Jen si na při čekání na semaforu vybrat, ukázat a koupit.

Dojeli jsme na Ben Than market, ten jsme si prošli, ale opět jsme došli k tomu, že všichni chodit nemůžeme. Vlasta je otrávenej, Kačka chce všechno, to prostě nejde. Takže jsme šli najít nějakou hospůdku, kde si sednou na pivo a já si to projdu sama. Ulice vedle marketu, do které jsme zalezli, byla ale nějaká muslimská, všude tu prodávali takový ty burky všech barev, samá muslimská restaurace a na otázku, zda mají i pivo si div neklepali na čelo. No super. Nakonec jsme našli něco, před čím bylo napsáno BAR, tak jsme tam zalezli, byla to krásná, klimatizovaná restaurace a tam si Vlasta s Kačkou sedli a já si vzala hodinu na shopping.

Nechala bych tady úplně s klidem třeba deset tisíc. A měla bych ale snad dva kufry hadrů. Takhle jsem s sebou dostala 800d a šla jsem. Mají tu strašně strašně moc věcí na sport, legíny tisíce barev, vzorů, potisků, délek... to samé sportovní podprsenky, trika a tílka. Zeptala jsem se jen tak informačně u sednoho stánku, kolik chtějí za ty dlouhé šedé legíny Nike. Řekla mi 300d. Já měla co dělat, abych nevyprskla smíchy. Aha a za tu stejnou podprsenku? 150d. Ok, vyjednávám. Dám vám 350d za obojí. Ok, ani nemrkla okem a dala mi to do tašky. Uaaaa!! :-) Legíny jsou z úplně luxusního pevného silného materiálu, myslím, že v čechách by stály tak 1300kč. Takhle jsem si nakoupila ještě asi troje nike legíny a dvě sportovní podprsenky, je fakt umění si vybrat. Hodí jich před vás třeba padesát a jedna je hezčí než druhá. Underarmour mi perfektně sedí a je to teď moje nejoblíbenější podprda, přitom za cenu podprsenky z Lidlu :-)

Utrácím všechno co mám za šatičky s Elsou(150d dvoje, Zara a H&M :-) ) a kšiltovku pro Kačku ještě za nějaké dárky pro rodinu, kolegyně a přátele a vyždímaná se vracím za svou smečkou do restaurace. Tam si dám jedno pivko a jelikož se už setmělo, nabíráme směr do hotelu. Akorát jsme nějak netrefili cestu a jedeme úplně jinudy, podél řeky a vůbec ne po té hlavní. Podél cesty byly samé restaurace plné vietnamců a všichni se náramně bavili. Je pátek a všichni asi vyrazili ven. Zastavili jsme u jedné restaurace, která vypadala hezky a měla jídla maximálně do 30d. Sedli jsme si a donesli nám jídelníček... no jo, ale ten byl celý ve vietnamštině. Jsme zase někde mimo turismus a jde to vidět, ale to máme rádi.

Naštěstí se přitočil pan šéfik, který uměl teda na Vietnamce obdivuhodně dobře anglicky a přeložil nám to a také mi doporučil nudle s nějakým echt australským hovězím, no tak teda jó, to si dám :-)

Vlasta si dal křupavé kuřecí nudle a Kačenka rýži s vajíčkem. Jídlo připravovali kluci hned vedle našeho stolu ve venkovní kuchyni, takže jsme pěkně viděli, co tam dávají. A taky jsme viděli, jak paní šéfová připravuje to hovězí masíčko, pytlíkuje ho asi po sto gramech. Je to fakt krásné, libové, červené maso. A další jejich specialita, místo nože tady ve vietnamu používají hodně nůžky. Maso krájí kluci nůžkama rovnou do pánve. Zvláštní, ale proč ne.

Jídlo, které nám přinesou, chutná skvěle a to hovězí je fakt dokonale měkkoučké. Platíme nějakých 110d dohromady i s pivy a vodou, no luxusní večeře.

Po večeři jsme frčeli odpadnout domů, doma jsme se krásně pováleli a šli chrnět. Byla to noc hrůzy. S Kačkou na jedné posteli, to je něco. Nejsme na to zvyklí, od narození spala ve svém pokojíčku, žádné spaní v ložnici nepřicházelo v úvahu. V tomhle jsme striktní. No a tady si to teda užívá ve velkým. Mlela sebou, asi jí bylo horko. Klimatizace byla přímo naproti posteli, a nechtěli jsme ji nechat přes noc puštěnou, abychom nenastydli. Takže jsme jen večer vychladili pokoj a šli spát. Jenže on se zase rychle vyhřál a Kačka se mlela a mlela jak ryba na suchu. Ráno jsem se probudila ještě utahanější než večer.

25.2.

Poslední den ve Vietnamu. Fňuk. Nasnídat se jdeme do krámku, který je to samé jako 7/11 v Thajsku, akorát se to jmenuje jinak. Nemají tam nesladké kafe, což je teda už v pytli, fakt. Tak na to prdíme a jedeme zkusit ten velký market, co je za Lotte, jmenuje se Win Mart. Food court bohužel nemá, ale nakoupíme tady ještě něco domů, nějaké vietnamské kafe, vietnamský zelený čaj, různé sladkosti, bonbonky a i něco na cestu do letadla.

Dáváme si nesladkou kávu a nějaké sladké pečivo v Kavárně Fresh garden, která je uvnitř obchoďáku.

Pak se vydáváme na druhou etapu nákupů. Vygooglili jsme totiž, že mnohem lepší než Ben Than market je tržnice Saigon Square. Jedeme směrem, kde tušíme, že by měl být a najednou se před námi objeví. Je to perfektní KLIMATIZOVANÁ budova s tržnicí vnitř. Totálně nacpaná fejkovým zbožím, značky, na jaké si jen vzpomenete. Hodně oblečení pro děti, ale překrásné, moderní, cool. Riflové otrhané kraťasy Zara, cool sukýnky, saka, svetříky, apod. Fakt na děti moc hezký hadříky. Tady máme jako hlavní cíl koupit si konečně ty bundy North Face. Mysleli jsme si totiž v Hoi An, že no bóže, když jsme ji nekoupili tam, tak ji koupíme kdekoli jinde a ono prd. Nikde jinde je neměli. Ani na tom velkém Ben Than marketu. Tady by je podle recenzí mít měli. A taky že mají. My máme jasno v ceně, maximálně 450d. Mají jich opravdu širokou škálu barev, druhů, typů, zimní, softeshelky i větrovky. Vybíráme si, já dokonce sehnala i tu svoji meruňkovou, do které jsem se zamilovala v Hoi An. Prodavačka mi ale k vyzkoušení podává modrou, že to je ta velikost a tu meruňkovou v mojí velikosti mi zatím vyhrabe. Zapínám si tu modrou a měním názor. Tahle barva je super. Je krásně sytě modrá, jako nebe nad Řeckem v září. Beru jí a Vlasta si vybírá krásně trávově zelenou. Domlouváme se (s většími problémy, ale přece jen) na ceně 800d za obě a jsme spokojení. Vtipné je, že tahle prodavačka má i pidibundičku NorthFace na Kačku, je skvělá a parádně jí sedí, ale chce za ní 450d, víc než za naši dospěláckou :-)) Mrcha. To fakt ne.

Pak že si koupím ještě jednu podprsenku Nike. Řeknu prodavačce velikost a ona vytáhne pytel, ve kterým je tisíc podprsenek v mojí velikosti. No a vyber si. Hrůza. Jedna za stovku v přepočtu, ještě větší hrůza!! Zejména když máš v zádech manžela, kterej upadá do mdlob a vyhrožuje, že TEĎ UŽ SE TO DO TOHO BATOHU FAKT NEVEJDE! Ještě jsem vzala dvoje ¾ legíny Nike po 100kč.

Pak jsme si šli dát do vedlejšího něco jako 7/11 zmrzku a sendviče a na wifině jsme koukali, kam bysme ještě mohli jet. Zjistili jsme, že existuje ještě Saigon square 2, ale ten je prý zavřený. To je ovšem rok stará zpráva, takže to musíme prověřit. A pak je ještě Saigon square 3. Tak jedem.

Saigon Square 2 už opravdu neexistuje, pár lidí nám ukazovalo, jakým to je směrem, ale zároveň říkali, že je to zavřené a nefunguje to. Takže to vzdáváme a jedem na trojku. Ta funguje a je otevřená, ale je trapná. Mají ošklivé zboží, takové pro staré babky nebo kancelářské typy. Takže tady uděláme jen jedno kolečko a jedeme zase pryč.

Chtěla jsem tu Kačce koupit Crocsy, ale ty tady vůbec jako napodobeniny neprodávají.

Jedeme zpět k nám na hotel už za tmy, Kačka opět tuhá. Na večeři se stavujeme v jedné polévkárně u nás v ulici. Polévka byla divná, divně páchla a plavaly v ní divný věci. Ale podezírám (doufám a věřím), že ten divnej pach byl způsoben tím, že v polévce byla rybí omáčka. Ale najedli jsme se. Ani už nevím, kolik jsme platili, ale je tady v té oblasti hodně levno. Je to tu opravdu pro místní, pro jejich peněženky. Je tu spousta kaváren, spousta nehtáren a kadeřnictví. Pak jsme si dali hned před polévkárnou v pouličním stánku mango smoothie a Vlasta si šel do 7/11 pro studené pivko a šli jsme se plácnout na hotel. Je pozdě večer, poslední noc ve Vietnamu. Poslední noc v Asii na asi hodně dlouho. V bříšku se nám vyrábí další šídlo, takže určitě nejbližší dva tři roky žádná divočina nebude. Odpadáme a spíme. Noc je klidná, Kačka spí jak zabitá.

26.2.

Wake up v 9 hodin. Balíme, batohy necháváme na hotelu (všechno se do nich samozřejmě úplně normálně vešlo) a jedeme se ještě nasnídat do Lotte. Vybírám si v pečivu takové parádně vypadající slaďoučké kousky, do kterých když kousnu, zjistím, že je to plné masa. Což mě fakt rozčaruje. Navrchu je to pocukrovaný a vevnitř maso?!?  Kafe tu taky nedělají a musím říct, že na něj už se těšíme fakt MOC.

Pak jsme jeli vrátit motorku a do hotelu pak došli pěšky. Cestou si ještě Vlasta koupil kraťasy Nike (90 Kč)  v takovém obchůdku vedle našeho hotelu. Obchůdek byl nabouchaný značkovými věcmi, ale nakonec vzal jen ty jedny gatě. Doma samozřejmě zjistil, že nemá co na sebe, bambula. Místo aby se ve Vietnamu ohákl teď bude zase fňukat :-)

Na cestu na letiště jsme se rozhodli, že vyzkoušíme poprvé aplikaci Uber. Měli jsme v kapse posledních 38d a za ty bysme se nedostali nikam ani jeden natož všichni. Takže to zkoušíme. Objednali jsme si ho na určitý čas a je paráda, jak pak sledujete, kde už to auto je a že už kolem nás krouží. Cena kolísá podle toho, kolik možností odvozu kolem vás je a když málo, tak je to dražší. Musíte to napevno bouchnout a ta cena už pak platí. Přijel včas, přijelo to auto, které nám to napsalo, že přijede. Odvezl nás na letiště úplně až před vchod do haly. Nic neplatíte, jen potvrdíte aplikaci, že vás odvezl, ta vám tu platbu strhne a jeho pak vyplatí. Je to geniální!! Hlavně když už u sebe nemáte žádný prachy. Za cestu na letiště jsme teda mimochodem zaplatili Uberu 27d :-))

Poflakujeme se po letišti, venku začalo strašlivě pršet a let má kvůli tomu hodinu a půl zpoždění. Což nám vůbec nevadí, protože přelétáme do Hong Kongu a z Hong Kongu nám to do Amsterodamu letí až asi za šest hodin. Takže se nám jakože zkrátí doba čekání. Pokupuju ještě nějaký blbosti, mlsky a karton cigaret pro otce a bráchu. Jo a odlétám z Vietnamu bez typického špičatého Vietnamského kloubouku a z toho jsem teda hodně zklamaná. Chtěla jsem si ho koupit už na Filipínách a Vlasta mi říkal, nekupuj si ho, ten si dovezeš až z Vietnamu. No a ve Vietnamu zase, že se pak stejně bude válet někde na půdě a nikdy ho nepoužiju.... což je pravda, no. Ani z Mexika jsme nevezli sombrero. Ale stejně. Fňuk.

Po přeletu do Hong Kongu jsme prošli milionem kontrol, prošly kilometry chodeb a hal a pak jsme došli do té haly, kde jsme čekali už cestou z Filipín, takže to tady známe. Opět nás fascinují ty květináče plné překrásných živých orchidejí.

Jdeme se občerstvit do 7/11, kde si dáváme polévku (10 hong kongských dolarů) a nějaké sendviče(15 HKD) a pak se jen tak povalujeme a bloudíme až do jedné do rána, kdy nám letí letadlo do Amstru. Kačka je neúnavná, nechápeme, kde se to v ní bere. Až do nástupu řádí, lítá, běhá, straší lidi, metá kotrmelce, válí sudy, skáče, prostě jede, vybíjí se a já fakt doufám, že v letadle odpadne a bude už vybitá.

To se naštěstí potvrdilo a hned po té, co nám pilné letušky donesly bohatou večeři a zmrzlinu Haagen Dasz navrch jsme jí přikryli, zavřela očíčka a okamžitě usnula a spala sedm hodin. Byla skvělá. Nejhodnější dítě v letadle, fakt.

Musím uznat, že máme skvělé dítě. Tak, jak jsem se té cesty s ní trochu bála, hlavně co se zdraví týče, zvládla to dokonale. Cesta pro ní byla obrovsky zajímavá, je ze všeho nadšená, letěla spoustou letadel, jela vlakem, lodí, motorkou i taxíkem, užívala si moře, mořské potvory, jídlo, které miluje, nové a nové podněty a zajímavosti. Byla šťastná za každý den, tohle je prostě krásný věk, bere všechno, co dostává a je za to ráda. Samozřejmě i protestuje, ale kdo ne :-)

Závěr:

Vietnam je skvělá země a je tak obrovská, že sem můžeme jet ještě minimálně jednou, abychom ho poznali.

V určitých směrech nás překvapila. Lidé tady u nás často Vietnamce berou jako něco horšího, než jsme my. Přitom oni mnohdy žijí aktivně, často chodí sportovat, ráno jsou tu plné ulice sportujících Vietnamců. Jinak jsou to ale asiaté jako všichni ostatní. Milí, usměvaví, velmi,velmi skromní a ochotní kdykoli pomoci. Zároveň ale pokud neukážete pokoru a vděk, umí i odsekávat a štěkat.

Jídlo nám moc chutnalo, ceny VŠEHO jsou tu pro nás velmi příznivé a člověk je tu opravdový milionář, protože ceny se pohybují ve statisících. Z bankomatu se dá vybrat maximálně dva miliony dongů, vyjímečně i pět. Což je asi pro Vietnamce výběr na dva měsíce. Ale pro nás, když potřebujeme zaplatit ubytování na několik dní a skútr, je to výběr na dva- tři dny a to se může prodažit, pokud nemáte výhodnou banku. My s mBankou vybírali zdarma, takže jsme to zas tak moc neřešili.

Bezpečí je tady stejné jako u nás, spíš bych řekla mnohem větší. Tady se prostě nebojíte.

Nemocí bych se tady nebála. Opět se nám potvrdilo, že obavy jsou přehnané a to zejména od lidiček, co nikdy nikde nebyli. Nemáme s Vlastou žádné očkování, jen klasicky tetanovku. Nic navíc. Pokud se chováte zodpovědně, nepijete vodu z kohoutku a neolizujete si prsty, prostě nejdete tomu vyloženě naproti, pravděpodobnost nějaké vážnější nemoci je velmi malá. To, že máme pokaždé průjmíček neberu jako nemoc. To je prostě normální při konzumaci úplně jiných potravin a úplně nových kolonií bakterií :-) 

Když jsem nechávala očkovat Kačenku na žloutenku, hysterická paní doktorka na hygieně mi ale fakt hrozně vážně doporučovala, ať jí dáme ještě břišní tyfus. Že to jako bysme fakt měli!! Takže jsem byla rozpolcená a hryzalo ve mně, jestli nejsem špatná matka. Nedali jsme ho, dáme ho třeba příště, při další cestě do nějaké "horší" země.

Nebojte se Vietnamu, je to překrásná země, na kterou budete dlouho vzpomínat! My teda rozhodně, byla to naše první velká cesta s Kačenkou a nečekaně ještě malou Kristýnkou v bříšku :-)

Náklady jsou na tři osoby na 23 dní ve Vietnamu. Takže nějakých 31 tisíc na osobu. Pro Kačenku už jsme museli kupovat všechny letenky za plnou cenu a o to se to prodražilo. Kdybychom jěli před třetími narozeninami, hned to by vyšlo o 19 tisíc levněji :-)

Náklady:

Parkoviště v Praze na 23 dní            990,00 Kč

letenky Praha-HKG a zpět            40 171,84 Kč

letenky HKG-Saigon a zpět           7 934,73 Kč

zvací dopis                                     1 383,29 Kč

víza on arrival                                2 030,00 Kč

cestovní pojištění                         1 273,00 Kč

letenky Saigon-DaNang                2 372,00 Kč

vlak DaNang-NhaTrang                 2 050,00 Kč

letenky NhaTrang-Saigon             1 594,00 Kč

letenky Saigon-PhuQuoc a zpět   4 282,00 Kč

hotovst ve Vietnamu (výběry)    29 368,15 Kč