Vietnam 2017 - 2. část

16.2.

Dnes jsme se krásně vyspinkali až do půl devátý, vykoukli jsme z balkonu a venku je co? Venku je jasno a sluníčko! Juchůů!

Skočila jsem dolů k paní do Bahn mi stánku pro čerstvoučké bagetky, ty jsme si dali na balkóně, no nádhera.

Pak jsme se ale pořřřřádně namazali a že pojedeme na pláž. Ovšem na na na městskou, ale Vlasta vygooglil, že tady má být u letiště nějaká pěkná, nad kterou ještě přelítávají letadla, což máme rádi a Kačka by z toho byla úplně mimo, neb letadla miluje.

Vyjeli jsme tedy za město směr letiště, je tu krásná čtyřproudá silnice a má ještě jeden proužek pro motorky. Cesta byla zajímavá, otevíraly se výhledy na azurové moře... ale k letišti to bylo daleko. Sice jen nějakých 30 km, ale serpentýnama a hodně foukalo, Kačce se to nelíbilo... navíc všichni troubí jak kreténi, prostě to není normální troubení, v itálii všichni troubí, ale je to krásný a miluju to, patří to k tomu. Ale tady toubí opravdu každej a POŘÁD, každá motorka, každý auto, každej autobus a náklaďák co vás předjíždí zatroubí. U těch náklaďáků je to fakt nemilý, neb to je rachot, že by to člověka z tý motorky zfouklo. Už mě s tím serou. Pak ještě mají s oblibou ozvučený blinkry, takže tady prostě všechno troubí, pípá, navíc dopravní pravdidla prostě neexistujou, každý jede zrovna tak, jak potřebuje. Takže jsme neustále na 120% soustředění a ve stresu, jinak s naším evropským a naprosto striktním doržováním pravidel jste stokrát za den vteřinu před bouračkou. Je opravdu důležité se od našich pravidel oprostit, vypnout a jezdit podle nich, tzn. bez přemýšlení – prostě jedu kam a kdy potřebuju a nějak se vyhnem.

Než tam dojedeme, zase nás oba bolí hlava. Je to divný. Já bych to ještě mohla hodit na ten sedmý týden těhotenství, i když mě normálně hlava skoro nikdy nebolí, ale že každý den bolí i Vlastu už je dost divný. Podezíráme ještě helmu a brýle, neb helmy nám úplně nesedí a tlačí na brýle... brýle tlačí na nos a na hlavu.. plus ten rámus, vítr a šílený stres.

Projíždíme oblastí, která se jmenuje Diamond Bay a teda zíráme. Je tu čtyřproudá "dálnice", která vede v podstatě pustinou, vlevo je moře a jede výstavba luxusních hotelů jako o závod. Jeden za druhým, překrásné areály. Tu už dokončují a kropí trávníky, tu mají teprve oplocený pozemek s obrázky, jak to tady pak bude vypadat, tu teprve rovnají terén a naváží ty hromady krásného, jemňoučkého písku, který tady je. Jedeme po téhle silnici dost dlouho, jedeme po ní sami... dost to tady vypadá jako v Egyptě, ale brzy tady bude NhaTrang č.2.

Pak sjedeme k moři a chceme se už konečně někde plácnout. Sejdeme po schodišti na pláž, je krásná. Písek je zlatý a jemný jako mouka. Rozhlédneme se vpravo, vlevo, nikde nic a nikde nikdo, jsme tu sami. Jen pláž, kam až oko dohlédne. A rozestavěné hotely, jeřáby, vysazené palmy.

Roztahujeme prostěradlo a vegetíme. Hodně fouká a moře podle toho vypadá, jsou velikánské vlny a koupat se v něm nedá. Evidentně tady fouká a vlny jsou pořád, protože na začátku pláže jsme viděli ukazatele na půjčovnu surfů. Stejně až tady ty hotely postaví, bude tady na prd moře, když bude pořád takhle rozbouřený, je to prostě na straně, kde fouká pořád.

Smáčíme nohy, Kačka se stejně bojí... má z toho srandu, utíká k vlnám a pak zase utíká od vln. Je krásně, modré nebe, vlny, děláme tady parádní fotky. Na pláži je strašlivej bordel, vyplavených spousta věcí, musíme  pořád Kačku hlídat, aby nepřitáhla něco nebezpečného. Jako nejbezpečnější se nám jeví polystyrénové bójky, kterých je tu vyplaveno asi tisíc, je to několik kostek polystyrenu svázaných provazem a ten je přetržený. Kačka nám jeden po druhém nosí a říká, že nám nosí dárečky.

Před polednem jsme se zvedli a jeli zpátky, abychom utekli před sluníčkem (neb tady na té poušti není jediný kousek stínu) a dali si někde oběd. Poobědvali jsme v restauraci, která je vedle našeho hotelu, dali jsme si nudle s kuřecím za 70d, Kačenka špagety a melounovej džus (20d) a jeli jsme zase na na pláž. Tentokrát jen na městskou, ale jak vylezlo sluníčko, vypadá úplně jinak. Je krásná. Jemný píseček, deštníky z palmových listů, azurové nebe... vlny pořád vysoké, ale lidi se normálně koupají a dovádí ve vlnách. Pláž je najednou plná, koupají se i Vietnamci, což se divíme, neb oni tu chodí oblečení v bundách a ponožkách a rukavicích. Ale koupe se jich hodně a koupou se jako by byli poprvé u moře, tak jako krásně, upřímně se radujou, blbnou, dovádí, skáčou jako o život. Fakt hezký. Jo a taky se většinou koupou normálně oblečený, což my třeba nechápeme. To musí být dost divný a taky nevíme, jak pak jdou domů. Jestli v tom mokrém nebo se převlékají...

Vlasta se šel s Kačkou projít po pláži a vrátili se s tím, že kousek zpět je veliký bazénový komplex, kam prošli bez toho, aby platili nějaké vstupné, tak že se přesuneme tam. Tak jsme sbalili věci a šli je rozbalit tam. Po pláži vede chodníček, vpravo je pláž a moře a vlevo je hned bazén, přes něj most k dalšímu bazénu... tak jdeme a úplně bez problému si vlezeme do bazénu a tady blbneme. Je to vlastně koupaliště na pláži. Je to tady moc pěkný, velikej oválnej bazén, na konci bárek, ve vodě udělané barové židličky, hraje tu taková letní taneční hudba, úplná Ibiza. Pak je tu opravdu veliké brouzdaliště, kde je voda Kačce po kolínka, úplně ideál. Kolem celého koupaliště je úzký dlouhý bazén kolem dokola, tím můžete celý koupák obeplavat až do vedlejší restaurace :-) Kolem lehátka, krásně upravené kvetoucí keře, ze kterých vykukuju po vodě toužící ještěrky a Kačka z toho má srandu a snaží se je pocákat a tak hned ještěrky mizí ve křoví. Taky tu mají na rožni napíchnutého krokodýla a pečou ho, nedali jsme si, ale teď litujeme, kde jinde tohle člověk ochutná. Je tu hodně Rusáků, úplný mraky Rusáků... myslím, že kdybych luskla prsty a zmizeli by všichni Rusáci, tak v Nha Trangu rázem není ani noha. Je to fakt mazec, neslyšeli jsme ještě jiný jazyk než ruštinu. V obchodech na nás vietnamci mluví Rusky, v restauracích nám dávají ruské jídelníčky, no fuuuj. Trpělivě jim všem vysvětlujeme, že nejsme rusové, ať na nás mluví anglicky a asi to nechápou. Podle mě si myslí, že buď je vietnamec a když není, tak je to rus a nic jiného není možné.

Jinak tu jsou infocedule, že za lehátko se tady na koupališti platí 40d, za 60d  dostanete i ručník, za 80d ještě k tomu wifinu, která je tady ale nekódovaná, takže jako nevím...

Nějak jsme to nepochopili. Je tu v povzdálí chlapec, který nově příchozí jde zkásnout, pokud se uvelebí na lehátku, ale pokud si přijdete jen tak zablbnout s tím, že svou deku a svoje věci máte na pláži, tak nic nechtějí. Možná to bude i Kačenkou, nevím... ta nám tady otevírá dveře a náruče všude. Dokonce i na jednom letišti vykouzlila úsměv takovému v komunistické uniformě oblečenému kontrolorovi, který měl výraz, že každého, koho bude chtít, nechá popravit.

Při tom vegetění v bazénu máme výhled na hotely, co jsou hned za silnicí... a někdy je to opravdu vtipné. Je tu mnoho velmi, velmi úzkých hotelů. Představte si jedno okno v paneláku a nad ním těch deset dalších pater, ale žádná jiná okna doprava ani doleva. Jen výřez toho jednoho sloupce. Tak takové hotely tady jsou. Zřejmě jsou tu hodně drahé pozemky a investoři tak kupí třeba 20 metrů čtverečních a co nemůžou postavit do velikosti, vyženou do výšky. Je to legrační. Když jsou ty domy nalepené na sobě, tak to ještě jde, ale když ten dům stojí sám a je to nic, jen patnáct balkonů nad sebou, tak je to fakt vtipný (př.Hotel Begonia).

Po dostatečném osvěžení a vycachtání jsme se jeli do Lotte nabaštit, těšili jsme se na pizzu. Cestou jsme natankovali za 30d, byla zrovna nějaká špička a na pumpě bylo snad padesát skútrů a kdo se necpal, netankoval. Pumpař stojí jen s pistolí a chodí od motorky k motorce a nonstop tankuje, ani pistol nezavěšuje. Tady mají tedy slušnou výtoč. Litr paliva tu vychází na nějakých 19kč.

V Lotte si dáme pizzu (32d), každý jeden velký trojúhelník a kačka ten svůj celý zbaští a ještě si mlaská, jaká je to dobrota. Prý bude chodit doma s taťkou na pizzu :-)

Cestou zpět do města jsme chtěli najít jakousi zastávku či spíš autobusáček, který se jmenuje Airport bus a aniž bysme hledali, najednou jsme u ní byli. To se teda divím. Jdeme se poptat, jak to tady chodí, hned se nás milý ptán ptá, jak může poradit a radí, že jestliže potřebujeme být na letišti v devět, tak musíme jet busem, který jede v 7h. Jinak autobusy jezdí od 5h ráno každou hodinu, lístek se kupuje v autobuse a stojí 50d, prostě nádhera.

Tak to bychom měli. Můžeme jet dál. Ve městě se domlouváme, že Vlasta s Kačkou si někde sednou na pivíčko a já si zajdu na půl hodinky na masáž nohou (120d). Masáže tu nabízí opravdu hojně a všude. Jdu tedy. Vyfasuju mlaďoučkého chlapce, který je tak o půlku hubenější než já, ručičky jak hůlčičky... Ale sílu má teda jak bejk. Myslím, že tak úplně nepochopil, že masáž je relaxační prostředek. Tlačil vší silou a pohyby prováděl hrozně rychle, skoro jako když se masírují sportovci když je chytne křeč. Jako kdyby musel za tu půlhodinu stihnout co nejvíc pohybů. Nicméně bylo to fajn. 

17.2.

Dnes poslední den v Nha Trangu. Je zase krásně, takže po snídani (teplé Bahn mi housce se sýrem) jsme rychle vyrazili za poznáním a jeli jsme do chrámu Cham Po Nagar (vstup 22d), který je na okraji města. Cestou k němu se jedeme kolem naprosto gigantického hotelu, který se právě dostavuje. Budhistický chrám Po Nagar byl postaven v 7.-12.století, je to takový soubor kapliček z červeného kamene, opět připomíná Angkor Wat. Projdeme si komplex, prolezeme kapličky, pak do jedné velké musíme obléknout takovou dlouhou šedou noční košili, abychom ho nezneuctili. Hezké je, že mají i minihábitek pro Kačenku, takže jsme tři postavičky v hábitu a Kačce se to děsně líbí. Taky tady nějaký soubor tančí vietnamské tanečky na tradiční hudbu, je to moc pěkné.

Je jasno a vedro, odcházíme z areálu a venku ve stínu stromu si Vlasta dává šťávu z cukrové třtiny, kterou tady lisují z těch klacků (7d). Není to špatné, akorát je to prostě cukrová voda, takže sladký jak pase, br.... ale je v tom led, tak je to aspoň studený.

Pak jedeme rovnou na pláž, slíbili jsme Kačence, že budeme dnes u bazénu, tak jsme. Moc se nám tady na tom koupališti líbí. Sice jde vidět, že už to tady nějaký pátek je, v brouzdališti jsou občas odloupnuté dlaždice, ale zase na to, že je to zadarmo... tak luxus. Dokonce k tomu patří ještě velký plavecký bazén, který je na začátku areálu, ale není napuštěný, to už je asi hodně drahé, tak v té zbylé louži plavou kachny. Jo jinak na toaletu se tady chodí do suterénu restaurace, která ke koupališti náleží a jsou to jedny z nejluxusnějších toalet, co jsem kdy viděla.

Na oběd jdeme jen přes silnici do vnitrobloku mezi dva hotely, našli jsme tady takovou zašitou restauraci, kde mají dobré ceny. Dala jsem si rýži s vejcem a masem(40d), Kačenka těstoviny s boloňskou omáčkou (49d), rozmixovaný mango, ve kterém stálo brčko(20d), pivo mají za 12d, luxus. 

Odpoledne jsme si jeli odfrknout na pokoj, vykoupat se, převlíct a jedeme se podívat do Nha Trang centre, což by měl být nějaký dobrý obchoďák. Našli jsme ho, je hned u pláže. Hlavní bojovka je teď koupit Kačence hranolky, které strašně potřebuje. Dosud jsme je kupovali za 10d, tady stojí všude 45d!! Nakonec jsme je vzali dole v KFC, kde byly za 12d, ale těch lidí, co tady bylo, to byl teda mazec. Vypadalo to tady jako na burze nebo na kohoutích zápasech. Lidi se ve frontě na objednávky tlačili, mačkali, překřikovali, nebylo slyšet vlastního slova, nebylo se kam hnout, kam si sednout, nic. Celé rodiny se tady cpaly hranolkama, kuřecíma smaženýma nugetkama a colou, no asi to mají jako svátek, jíst taky něco jiýho než rejži nebo nudle. Nicméně u nás by byli asi hodně v šoku, jak je tady ticho, klid, každý stojí frontu a čeká až na něj dojde řada a pak si klidným hlasem objedná :-)

Počkali jsme, až si Kačka zbaští svoje hranolky. Mezitím se setmělo a jeli jsme nafotit parádně osvětlenou lanovku do Vinpearlu.

Vinpearl je... jak to nazvat. Zábavní park a město v jednom. Nějaký investor koupil ostrov, ležící naproti Tha Trangu a vybudoval na něm velký zábavní park obrovským množstvím tobogánů, s hotely, hradem a já nevím čím ještě. Na kopci je velikánský nápis Vinpearl jako Hollywood, který jde krásně vidět z Tha Trangu. Vstupné je sem 450d, což je na Vietnam naprostá šílenost a dostanete se sem lanovkou, na kterou na stupuje na konci města. Samotné svezení lanovkou bez vstupu do parku možné není. V noci je moc pěkně nasvícená, každý z opěrných sloupů lanovky vypadá jako eifellovka a ještě když to rozsvítí, tak je to fakt pecka.

Tak to tedy jedeme nafotit. Potom se jedeme navečeřet do té restaurace vedle nás. Mají tam strašlivě dobré polévky. Akorát že já už mám takovej hlad, že by mě nenasytila a dávám si tedy kuřecí kari s rýží. Toho bych se tady mohla užrat.

Po večeři jsme šli na hotel, neb jsme potřebovali sbalit, zítra ráno v těch sedm nám jede bus na letiště a budeme přelétávát do ráje a to na ostrov Phu Quock. Sbaleno bylo raz dva, dokonce se do batohu vešly i moje nové krásné botičky, tsss, a pak že nemáme místo. 

18.2.

Ráno jsme vstávali brzo, v 6:15 už jsme byli venku z hotelu. Vzali jsme taxi a ten nás za 30d normálně s taxametrem odvezl před ten autobusáček. Tady jsme byli už v 6:22, takže si Vlasta s Kačkou sedli na kávičku a já jsem doběhla do pekárny, kterou jsem cestou zahlídla pro nějaké pečivo na cestu. Kávu jsem si pak dala taky.

,,Dám si kávu, máte kávu bez cukru?"

,,Ano."

,,Opravdu, no sugar!"

,,Yes!"

Nedalo se to pít. Prostě salko jede a kafe je sladký až se z toho kroutí prsty. Přitom to jsou kavárny, je jich tady mraky, snad každý třetí obchod je kavárna. Ale neslazený kafe abyste pohledali. 

V sedm jsme nasedli do busu, který se naplnil úplně po okraj a vyrazili jsme na letiště. Celou dobu koukám na zadek pána, který vedle mě stojí a líbí se mi, že má rifle s cedulkou Levis a na nich nejtky Hugo Boss.

Letíme novoučkým letadlem, let je velmi krátký, jen nahoru dolu a vystupujeme v Ho Chi Minhu, kde přestoupíme na přískok na ostrov Phu Quock. Cestuje hodně malinkých dětiček a taky snad každý Vietnamec veze nějaký ten polystyrenový box, jaké známe z našich tržnic. Nevím, co v tom vozí, nejspíš nějaké jídlo nebo ovoce, fakt nevím. Možná to mají místo kufrů? Taky koukáme, jak jsou tady ve Vietnamu oblíbené žabkové ponožky (meziprsťáky) v barvě kůže. Bílé kůže podotýkám. Oni se hrozně snaží nebýt "žlutí", ale bílý. Já teda nevím, kde kdo přišel na to, že jsou žlutí... nicméně se za každou cenu snaží se co nejvíc vybělit, ať už různými bělícími krémy, mýdly, čímkoli. Ještě měsíc po návratu z Vietnamu mi Instagram nabízel různé superbělící přípravky a videa, jak stačí namydlit a najednou máte bílou nohu. No a když si naháhnou ty fusekle k dlouhým kalhotům, tak mají určitě pocit, že mají hezké bílé nohy :-)

Let byl ultrakrátký (50min), dala jsem si nudle a vodu a už jsme šli dolů. Přistáli jsme na Phu Quocku. Tento ostrov má být perla Vietnamu. Za prvé je daleko, leží až pod Kambodžou a také se s Kambodžou o něj dlouho (ne-li dodnes) přou. Je tu velké horko, jsou tu panenské pláže, sami vietmanci sem jezdí na dovolenou. Má to tady být nedotčené a krásné. Taky jsme si tady nechali nejdelší čas, osm dní, takže vlastně dovolená na závěr dovolené.

Letiště tady je nové, jeden známý tu byl tři roky zpátky a na PQ se ještě nelétalo, letiště tu nebylo.

Před letištěm stojí různé taxi společnosti, jeden nám nabízel že nejlepší cena, do města za 130d, přitom by tu měl jezdit nějaký shuttle za 50d... Nakonec jsme vzali taxi, který nás s taxametrem odvezl k hotelu, který máme zabookovaný za 80d. Projeli jsme nějakou branou za letištěm a taxikář nám podává lístek, co mu dal hlídač, že ho máme zaplatit :-) jsou vtipný tady s tím.

Hotel má hned za recepcí BAZÉN, uaaaa! Je to tady hrozně hezký, na recepci milý hoch. Oznámil nám však, že pokoj dostaneme až v 16h a teď jsou dvě. Takže jsme se převlíkli do plavek a šli k moři. K moři je to kousíček, tak 200m po moc pěkné stezce, která vede mezi bungalovy a přes mokřad je dlouhý dřevěný můstek. Moře je jedním slovem úžas. Klidné, mělké, teplé!! Jsme nadšení! Na pláži krásná plážová restaurace a u ní zase slunečníky z rákosů, no ráj. Restaurace, jak jsme pak zjistili, je snad nejlevnější na celém ostrově (40-50d všechno, palačinky 25d). Vždycky jsme se chtěli najíst někde jinde, ale ceny jinde a ceny tady se prostě nedaly srovnat. Takže jsme chodili jíst do parádní plážové restaurace jak z filmu, na obědy, na večeře, pořád. Restaurace nemá podlahu, židle i stoly stojí v písku, takže se pěkně člověk zaboří a chladí si nohy v písku. Kačenka je navíc zabavená pískem, hraje si, seznámí se s dcerkou majitelů, takže má i parťačku, to je super.

Vykoupali jsme se, vyfotili, najedli a šli se ubytovat. Areál našeho hotelu se skládá z jednoho většího třípatrového domku a pak mnoha malých překrásných bungalovů s teráskou. Jdeme za chlapcem, co nás jde ubytovat a modlíme se, ať nám dá bungalov... procházíme kolem toho vyššího domu, hmmm, to vypadá nadějně... a zatáčí k jednomu bungalovu, otevírá dveře a vede nás dovnitř. Vlasta za jeho zády dělá tajně JOOOOOOO!! A jásá. Je to nádhera. Jedno z nejhezčích ubytek, co jsme kdy kde měli. Celý bungalov pro sebe, prostorný, velké letiště a jedna postel navíc, takže se dokonce i vyspíme bez Kačky. Velká koupelna, lednice, větrák... Krása! Jsme moc spokojení. Odhazujeme batožinu, roztahujeme nad postel moskytiéry, které tady jsou k dispozici a jdeme si na naší recepci půjčit motorku. Tu nám půjčili za 150d na den. Jeli jsme do města okouknout to tady a poptat se po cenách motorek na další dny.

Byli jsme překvapeni, jak velké, rušné a civilizované to tady je.

Všude se píše jak je to tady nedotčené a kdesi cosi a tady to žije jako blázen, samý turisti, restaurace, bary, obchody. Ale pravda, že všechno v nízkých domech, žádný mrakodrapy jako v Nha Trangu. Projedeme městečko a dojedeme až k trhu, který tady večer bude, jůů, tak to my se přijedeme podívat :-)

Já jsem dostala chuť na pizzu, tak zjišťujeme, kolik tady stojí a pohybují se kolem 160d za prťavou 28cm... takže mě chuť přechází a sedáme si na jídlo do jedné restaurace u silnice kousek od našeho hotelu. Tam jsem si dala kuřecí prso zapečené se sýrem a k tomu brambor, takové hodně nevietnamské jídlo.

Přijeli jsme do hotelu, dali Kačku spát a vymejšleli plán na další den. Noc pak byla klidná, krásná, je tady božský ticho, proti těm městům, ve kterých jsme spali doposud. Prostě bungalov v přírodě, luxus.

19.2.

Ráno jsme šli na snídani nahoru nad recepci, kde je jakási snídaňová terasa. Milý chlapec nám donesl každému čerstvou křupavou bagetu a k ní plátky kuřecích prsou. Toť vše. Přitom v kuchyni za ním stály dvě plata vajíček. Tak jsme ho šli poprosit o vejce, udělal nám omelety, bruttttálně přesolený. A k nim sladký kafe. Ufff :-/

Po snídani jedeme najít pepřové farmy. Tento ostrov je znám díky své kokosové věznici, pěstování pepře, perel a výrobě nejkvalitnější rybí omáčky. Tak dnes začneme pepřem. Našli jsme si, že nějaká Plantáž má být hned za městem Duong Dong( hlavní městečko, které je vlastně mi přijde celé roztažené od nás až někam daleko.) Tak jsme jeli a jeli a opravdu jsme na jednu malinkou plantáž narazili. (Pozn. pepř se na ostrově pěstuje VŠUDE, kam se hnete, takže není třeba plantáže nějak složitě hledat. Prostě někam jeďte a vždycky jich několik cestou potkáte)

Do plantáží se neplatí žádný vstup nebo tak něco, prostě tam vstoupíte, samozřejmě když je tam nějaký pracující nebo majitel si odsouhlasíte, že mu to nevadí a jdete. Tady na okraji rostly navíc ananasy, to bylo hezké je zase vidět takhle přirozeně růst. Na plantážičce pracovaly asi tři ženy, na bobku plely každý jeden plevílek a pán zametal zem mezi rostlinami. Fakt si to hýčkají teda. Pepř roste v takových malých hroznech a je zelený, sklízí se jeden a ten samý pepř, jen se na slunci nechá schnout různě dlouhou dobu a podle toho je to pak pepř různých barev. Taky se tu u každé plantáže na zemi na velikých plachtách, i u silnic, pepře suší. Koupili jsme si tady jednu dózičku, škoda, že máme tak málo zavazadel. Zrovna pepř je něco, čeho bych si chtěla přivézt opravdu hodně, protože ta vůně čerstvě rozdrceného pepře!! Ta je prostě neskutečná a chuť jakbysmet. Je strašně dobrý, pálí až skoro nasládle řekla bych. Považuje se za jeden z nejkvalitnějších pepřů na světě a v určitých obdobích Phu Quoc zajišťoval 60% světové produkce pepře!

Z pepřové farmy jsme se vraceli směrem do Duong Dongu a tady někde by měly být ještě výrobny tradičních rybích omáček. Vypadá to, že to tak bude, neb na středovém pásu na silnici rostou keře a jsou vytvarované do tvaru karafy, což je hrozně pěkný. Karafy a námořní kotvy tu rostou. Pak jsme u silnice zahlédli poutač na výrobnu a hned tam zajeli. Akorát že byla neděle a ta smradlavá plechová hala, ke které jsme přijeli, byla zavřená a zamčená na řetěz. Jedny dveře se ale otevřít daly. Nikde nikdo, tak jsem tam vklouzla a málem mě ten smrad porazil. Uvnitř dřevěná káď velká jak kamion a smrad jak svině. Stál u ní žebřík, tak jsem se do ní mrkla a vevnitř bylo něco, vypadající jako hrubá odpařená mořská sůl.

No nic, zkusili jsme popojet, hned za plotem je další hala, vypadá moderněji, skoro jako naše firma. Tam jsou dveře otevřené a nějaká paní v roušce tady stáčí omáčku. Ptáme se opatrně, jestli můžeme nahlédnout, ona že ano, tak jdeme dál a vidíme to. Je to velká hala plná těch gigantických dřevěných kádí, jedna káď za druhou v řadě a je jich tu asi tak padesát. Vedle sudů stojí dloooooouhá řada plastových bílých kanistrů, které tou omáčkou plní. Z jedné kádě je právě hadičkou odčerpáváno a paní to tam hlídá a kontroluje. U jedné kádě stojí žebřík, tak zase lezu nahoru a nakukuju a tady není žádná krusta ze soli ale je to úplně po okraj plné tmavě hnědé čisťoučké omáčky. Valím oči, fíííha. Nechtěla bych do toho spadnout :-)

Když jsem slezla dolů, přišla za námi paní s mističkou právě slité omáčky a dává nám ochutnat. Tak si líznu z prstu, hmmm, překvapuje mě, jak je dobrá. Hodně, hodně slaná, až to štípe na jazyku, ale opravdu dobrá. Mrzí mě, že tohe nemůžeme dovézt domů. My asijská jídla milujeme a hodně si je i vaříme a mít v kuchyni takovéhle poklady, které se tady navíc prodávají za pár korun... to mě štve. Třeba velké lahve sójové omáčky tady mají za 12kč v přepočtu! U nás když chcete lepší sójovku, dáte za deci od Kikkomana 60kč jen to švihne.

Jsme z téhle návštěvy nadšení. Jak jsme tady byli sami, jak je to velkolepé, jak je to tradiční, hezké... Fakt paráda. Před halou na cestě k silnici roste strom s mangama, tak jsme si jedno utrhli, to je prostě sen. Představte si mango, které si koupíte v Kauflandu a jelo měsíc přes celý svět, aby někde pod lampou uměle dozrávalo a představte si mango, které si sami utrhnete ze stromu, dokonale zralé, plné tropického slunce. Manga si vždy hodně užíváme, jsou tu za pár korun a tak dokonale zralé a sladké... šťáva teče po bradě, nohy v písku, moře před sebou, to bych vždycky brečela štěstím.

Pak jsme jeli k nám na pláž na oběd, tak jsme se chvíli poflakovali a pozorovali přistávající letadla, neb letiště je kousek dál na Long Beach. Chceme tam nějaký den jet, přímo před letiště, které je kolmo k pláži a letadla tak přes ni přelítávají... a udělat nějaký fotky.

Večer jsme jeli do města půjčit si motorku, neb tu, co máme musíme dnes vrátit, pokud ji nechceme na další dny za 150d. Nechceme, domluvili jsme si jinou za 110d na den. Sice to byla smlouvačka jako blázen, ale nakonec se zadařilo. Teď vám neřeknu, jak se půjčovna jmenovala, ale byla po pravé straně ve směru jízdy do Duong Dongu a naproti ní přes silnici byla taková malá samoška.

Dobrý taky bylo to, že jsme jim říkali, že v motorce, kterou jedeme teď vrátit, máme hodně natankováno, jestli to neumí nějak vycucnout a oni, že jasný, počkej a přinesli si parádní udělátko, takovou hadičku napojenou na pet lahev. Tu jen zmáčkli a udělali tak podtlak a už se to přelejvalo. Žádný cucání a benzín v puse Njn, prostě s motorkama tady umí leccos.

Takže nám ten benzín přelili do motorky, kterou nám půjčili, no super. Půjčili nám opravdové dělo, tsi jo, na tak pěkným skútru jsem ještě neseděla. Velkej a hodně silnej. Jela jsem na něm do hotelu, neb jsme měli teď dva skútry a jeden jsme jeli vracet a skoro jsem nepřidávala plyn, jinak jel hrozně rychle.

Pak jsme vyrazili do města na večerní trh. Je veliký, rozhlehlý do všech uliček a nedá se přehlédnout, prostě k němu vždycky přijedete a hodně svítí. Zaparkovali jsme kousek před trhem mezi ostatními motorkami a šli. Hned u vstupu stojí stánek jak hrozny obalený milionem pouzder na telefony, ano, to jsem chtěla, koupit si tady obal na můj nový Huawei p9 lite, abych nemusela měsíč čekat, než mi přijde z Aliexpressu. Ptám se prodavače, jestli má pouzdro na Huawei a kouká na mě a vůbec nechápe, co po něm chci. Tak mu to dvakrát opakuju a pak se mu teprve rozsvítí a řekne opovržlivě: Ne, jen iPhone a Samsung. Hm, tak dík.

To je vůbec tady v těch zemích sranda se dorozumět. Někoho se na něco ptáte a vůbec, ale vůbec to slovo nechápou a pak se najednou rozzáří a udělají ahaaa a zopakují to samé slovo, akorát že bez půlky písmenek. Přijde nám, že některé vůbec neumí vyslovit. Třeba než jsme pochopili, co to je PAPO! Papo je prosím pěkně passport. MIO je milk. Apod. Apod.

Dobrý no, pouzdro tedy nemám. Tak jdeme dál. Hned začínají stánky s perlami a je jich tady fakt nespočet. Je tady kolem ostrova několik perlových farem a perly jsou tu opravdu levné. Až moc, řekla bych. Abych večerní trh shrnula, jsou tu perly, restaurace s mořskými plody, zmrzlinové ruličky a obalované oříšky. To jedno za druhým na střídačku celý trh. Jo a ještě pepř.

Restaurací je tu snad sto a před každou stojí třeba dvacet akvárek, ve kterých plavou mořské potvory nejrůznějších typů. Některé z nich vidíme poprvé v životě. Ryb tu vlastně moc není, spíš krabi, krásní velicí humři, krevety, rejnoci, žraloci, velký tlustý šneci, hadi, mušle a mušličky, škeble a já nevím co ještě. A lidi to fakt kupují, hlavně šikmooký. Stojí a ukazují jako když já stojím ráno u Šebka a diktuju si šunku, sýr a dva rohlíky. Tak oni – tadyty mušle, obsluha je hodí na váhu, pak tři šneky, tři kraby a jednoho rejnoka. Brrr. Rejnok, jak to může chutnat... No a pak si jdou sednout a dají si drink a venku už se jim tohle všechno griluje na česneku a za pár minut jim už to stojí teplé a voňavé na talíři před nosem. Těch akvárek je tady tolik a jsou tak plné! Evidentně je tady moře ještě bohaté a štědré.

Říkali jsme si, že si tady dáme jeden večer humra. Myslím, že čerstvěji, ale hlavně levněji si ho už nikde nedáme. Ptáme se po cenách, chtějí za kilo kolem 1200kč, takže takový menší akorát pro nás dva to vychází kolem 700kč.

Další věc, co tu zkoušíme je ta ruličková zmrzlina. Dáváme si hned u prvního stánku, vychází na 30d a dávám si banánovou. Vypadá to tak, že si vyberete příchuť a oni to naházejí na grilový plech před sebou, který ovšem není horký, ale zespodu těžce podmražený. Mají v ruce dvě špachtle, kterými to, co naházeli na ten plech (ovoce, salko, atd.) neskutečnou rychlostí rozsekávají a přihrnují na hromádku a znovu rozsekávají a zase přihrnují a zase rozsekávají a takhle pořád dokolečka, ale je to takovej fofr, že nechápeme. Jedou jak datli, tututututututututu. Pak to celé rozmažou na ten plech a hned to tou špachtlí začnou od toho plechu na celou délku odřezávat a ono se to samo zavinuje do ruliček, kterou vezmou a postaví do kelímku. Takhle je tam postaví všechny vedle sebe a je z toho překrásnej výslednej produkt, musím pochválit nápad, i když je to asi pořádně fyzicky namáhavý, zvlášť když to dělají celou noc. Sedli jsme si k tomu na ty jejich pikožidličky u stánku, jsou to takové ty stoličky, které spíš slouží k tomu, abyste si podložili zadek, když sedíte na bobku.

Pak jsme šli okouknout nějaké perly, líbily by se mi náušnicce, ale úplně se bojím ptát na ceny. Mají jich tu mraky a chtěla bych je všechny, opravdu nádhera až oči přecházejí. Mají tu z perel všechno, přívěsky, náušnice, náhrdelníky i samotné nenavrtané perly různých jakostí a cen. Hrozně se mi líbí dětské náramečky z malých perel, ale to naše trdlo by ho určitě buď ztratilo nebo roztrhlo a rozkutálelo... což je u pravých perel dost škoda.

Tak jsem se kochala a vybírala, až jsem se pro jedny náušnice rozhodla, je to bílá perla kolem dokola obsetá bílými kamínky a krásně se tady v těch světlech třpytí. Mají na nich cenovku 450d, což se mi zdá hodně slušný, nicméně nechávám tam Vlastu a ten mi je pak přinese s tím, že to stáhnul na 270d. Je to prostě nákupčí no. Ale ne všude byli ochotní jít dolů. Kupovala jsem pak ještě kolegyni a jelikož měla přesnou představu, musela jsem pečlivě hledat a když už jsem je našla, měla špatnou kvalitu, buď byly ošklivě nalepené nebo ošklivé kamínky, nebo nebyli pravé... Takže jsem musela hledat dál a když už jsem pak našla ty, co byly perfektní, tak nešli s cenou dolů ani za boha, i když jsem teatrálně odešla, nikdo mě nevolal zpátky. Tak jsem se pak musela potupně vrátit a vzít je za ty 400d.

Večer předtím jsme a terásce googlili, jak rozeznat pravé perly od falešných, tipů je několik a všechny velmi jednoduché. První je ten, že perly vezmete do každé ruky a otřete je o sebe. Vznikne takové jakoby ošoupané místo, které ale otřete prstem a zmizí a nezůstane žádný škrábanec, perla je pořád stejně krásná. Druhá věc, kterou dělají i prodavači je ta, že vezmou perlu a počmárají s ní zrcadlo, perla pouští perleť a to by korálek neudělal. Další způsob, když perlu dáte mezi zuby, tak drhne jako písek. Korálek ne, ten klouže. Mno to všechno bych si ještě myslela, že to může být korálek nějak obalený perletí, ale třetí tip, který jsme pak zkoušeli je ten, že když perlu zblízka prosvítíte, vidíte v ní jakousi strukturu, tmavší místa... a to už jsem si opravdu říkala, týýýjo, mám fakt pravou perlu!! To by v korálku nebylo, tohle je prostě tak, jak se to v tý mušli tvořilo, nepravidelné a přírodou vytvořené. Krása!

Koupili jsme ještě na trhu Kačence rukávky (60d), neb jeden už má skoro roztržený a kyblíček s bábovičkami, který jsme jí slíbili (35d) a ochutnali jsme jakýsi kokosový koláček plněný strouhaným kokosem, brrr, nic moc. Taky nám na každým rohu dávají ochutnat arašídy v různých obalech, buď kávové, chilli, skořicové, ovocné, no snad padesát příchutí, přímo je tu obalují. Ale jsem už přeslazená z toho kokosovýho čehosi, že nic dalšího nemůžu pozřít. Všechno to jsou arašídy obalený v cukru s příchutí. Ale určitě tady nějaký později nakoupíme domů, Vlastovo mamka je má ráda.

Po trhu jsme se jeli najíst, zastavili jsme v nějaké žrádelně u silnice, bylo tady hodně místních, nízké stolky a dobré ceny. Dali jsme si křidýlka a Vlasta s Kačkou nudle, snědla je i když trochu pálily, no je to naše holčička :-)

Jo a poznámka pod čarou, mám průjem jako blázen. Všechno, co sním hned jde ven. Naštěstí jen takhle, není to tak, že by mě to obtěžovalo celý den. Ale vím, že když budu jíst, tak musím být někde, kde je možnost odběhnout. To budou ty jejich ovocné shaky asi. Jinak pijeme vodu jen koupenou a zuby si s ní čistíme taky. Tak nevím, možná i nějaký masíčko nebylo úplně fresh...

20.2.

V pondělí ráno jsme se rozhodli, že se pojedeme podívat na perlovou farmu, která měla být asi 5 km od nás. 5 km se protáhlo na padesát, projeli jsme značnou část ostrova myslím tou nejzapadlejší cestičkou v džungli, co tu je... projížděli jsme opravdu pustinou, sem tam jeden domek sbouchaný z klacků. Až jsme vyjeli v nějakém místním přístavu, kde byly všude kolem nás rozprostřené síta, na kterých se sušily rybičky. Ale všude, všude kam až oko dohlédlo. Nádhera, nikde nikdo, pusto, jen ty domky a mezi nimi od moře až za silnici natažené síta s rybkama. Jeli jsme dál a dostalij sme se na nějakou dlooouhou opuštěnou pláž, podél které vedla prašňačka plná děr. Pláž ale byla krásná, šli jsme se na ní podívat a něco nafotit. Děsnej bordel, jako vždy. Povaluje se tu snad všechno, co si představíte. Oni jsou prostě takový, že když jsou na moři, vyhodí z lodě všechno co nepotřebují. To pak ten bordel samozřejmě vyplaví na pláž a tam to pak rozfouká vítr dál.

Projíždíme pak po té prašňačce dál a vidíme, že tu probíhá obrovská výstavba velikánských hotelů. Doslova vidíme, jak se tady metr po metru navždy ničí to nedotčené. Je tak málo míst na světě, kde je zachována nedotčenost... vždycky to někdo objeví a začne jednat a dokud jezdí ještě batůžkáři do nějakých chatrčí a bungalovů, tak je to tak jak to má být, ale když pak najedete z prašňačky na čyřproudovou silnici, která se sem vůbec nehodí... a podél té silnice se dokončují komplexy jak panelákové sídliště u nás v Kadani... Jako až někdo přijede do hotového letoviska, tak vám to ani nepřijde a bude to tady bude krásné, protože moře je tu klidné a pláž skvělá. Ale když to takhle vidíte ničit, tak je vám z toho těžko.

Mno, perlovou farmu jsme nenašli :-) Místo toho mě zase chytla moje hnačka, takže jsme rychle zastavili u nějakého obchůdku u silnice, Vlasta s Kačkou si tady dali nanuka a já se běžela k paní prodavačce domů vylejt. Zřejmě se tu předtím někdo srpchoval, protože celá koupelna včetně záchodu jsou zlité. Já nevím, že jim to nevadí, pořád chodit v tom mokrým...

Toaletní papír tady taky nehledejte, mimochodem. Jestliže máte opravdu potřebu ho používat, noste ho pořád u sebe. Pravděpodobnost, že bude na záchodě papír, je tak jedna ku pěti. Tady taky nebyl, tak jsem hodně přemýšlela, co s tím... a jak to ty lidi dělají. Vážně si na zadek nalejou vodu z tý velký naběračky a holou rukou si to rozmatlávají? Nevím to doteď, nicméně přesně takhle jsem to udělala. Takže jsem měla navíc ještě mokrou prdel a všechno a pořád se nebylo do čeho utřít. Se z toho tady picnu. No ale hlavně, že si člověk ulevil, to ostatní už se vždycky nějak udělá.

Vylezla jsem ven za rodinou, lízající nanuky a chvilku jsme poseděli.. a v tom paní prodavačka volá na mě: Halooo a podává mi batoh, který jsem za záchodě zapomněla. Plácám se do čela, jééé, děkuju, děkuju. Za další tři minuty volá zase Halooo a podává mi mobil. Debil, no. Ještě že jsme hned neodjeli.

Pak jsme se jeli podívat na Sao Beach a to byl náš první kontakt s ní. Je neskutečná. Je NESKUTEČNÁ, dokonalá!! Oslepující bílý písek jemný jako mouka, mělké moře a tím pádem široká pláž, voda se jen tak lehoulince převaluje po písku a voda je teplá jak kafíčko. Fotíme jako šílení, všechno je krásný, všechno chci fotit. Když se pak trochu nabažíme, jdeme se uvelebit do stínu palmy, kupujeme od žen, které tady prodávají ovoce celý ananas za 30d, přímo přede mnou ho okrajovala takovým tím jejich stylem, kdy máte v podstatě celý ananasem jen je oloupaný. Super je, že se jí celý i s tím středem, který je u nás tvdý jak klacek. Dali jsme si taky pivo, pěkně studený v plechu za 20d. A pak jsme si šli lehnout na tu bílou mělčinu v moři a vstřebávali. Kačka absolutně šťastná a spokojená přehrabovala mokrej písek, plácala nám ho na záda a na nohy a měla z toho srandu. Já už měla z motorky nehorázně spálený nohy zepředu i zezadu, takže jsem se halila do parea, protože každý další dotyk slunce fakt pálil.
Pak jsme se šli projít dál po pláži, podél ní jsou přesně ty nádherný, nakloněný palmy, který chcete mít na fotkách. A co víc, občas je na té palně i  houpačka! Kačenka u jedné palmy zaplula do louže s mořskou vodou, která jí byla až po ramínka a tam si pěkně labužila, spokojeňoučká, culila se jak měsíček na hnůj. My že se jdeme fotit dál k další palmě a Kačenka že ne, že s námi nejde, že na nás počká v tý louži. Tak jdeme a pořád se ohlížíme a ona si nás vůbec nevšímá a plave si tam a přehrnuje písek a je spokojená. Fotíme pak na jedné palmě s houpačkou asi nejhezčí fotky v životě, prostě plakát, billboard, obal katalogu na ráj.

Oběd jsme si dali v jedné z plážových restaurací, byly to zeleninový nudle a k tomu studenej kokosovej ořech. A pak později odpoledne jsme si dali ještě za 150d pizzu v další restauraci, která je nějaká italská a pizzu mají na vietnam vážně docela dobrou, i když malinkou. Kačka nacvičuje skok do písku a dost jí to baví, přeskakovat sama sebe, svoje rekordní skoky.

Večer jsme pak jeli na véču k nám na pláž. Dala jsem si hamburger a banánovou palačinku. Přišla rodinka Dánů s holčičkou Olivíí, se kterou si Kačka pěkně hrála. Je to super, jak si děti dokáží hrát, přestože si nedokážou povídat.

Taky jsme konstatovali, že je tohle asi nějakej homo resort, protože tady každý večer byl minimálně jeden, dva stoly, obsazen páry buď mužského nebo ženského pohlaví. Zajímavé.

Pak jsme si udělali pohodičku u nás v bungalovu na terásce, měli jsme v lednici nějaké víno (stojí tu kolem 100d lahev), tak jsme chvíli hráli s Kačenkou kostky. Je to legrační, jak to vůbec nechápe. Prostě hodí kostky a čeká, kolik jí řekneme že má a když jí řekneme kolik má, tak jásá, že má tolik a je úplně jedno, jestli je to čtyři nebo devět :-)

Lítá tady dost komárů, takže moskytiéra na spaní a repelent na sezení na terásce nutný!

21.6.

Ráno nás budí příšerný uřvaný asi Japonci nebo co, kteří přijeli včera odpoledne. Přijela jich celá skupina a ubytovali je do všech bungalovů kolem nás, což je v pytli, protože na sebe pokřikujou přes nás a nás to teda pěkně sere. Jsou bezohlední až hrůza, prostě je jim jedno, že by mohl někdo v sedm hodin ráno spát. Takže nás vzbudí oni a pak ještě nějakej  zaseklej kohout, kokrhající každých deset sekund. Sousedi byli hluční už včera, první co udělají když přijdou do bungalovu je, že zapnou telku na plný koule a nechají dveře dokřán a to až do noci, kdy my vedle už jse dali malou dávno spát a rádi bychom, aby spala. Poprosila jsem jednu mladší ženu z jejich klanu, zda by to mohli trochu ztlumit, neb nám spí baby a hned omluvně že ó ano, samozřejmě, nezlobte se. Možná to tak prostě fakt mají a nepřijde jim to. Tady teprve člověk vidí ty odlišnosti. My jsme opravdu zvyklý žít v klidu a tichu, kdežto tyhle lidi nevystoupí z rachotu a tak jim přijde normální.

Dnes byla k snídani zase přesolená omeleta. Přesolená je tak, že se opravdu nedá sníst. Takže rozřezáváme bagetku a do ní jen tak jemňoučce nastrkáme sem tam kousek omelety a takhle, když se to rozptýlí, se to i dá sníst. Ale na zítřek jsme si vymysleli, že ho poprosíme, jestli by nám udělal vajíčko na měkko. Do něj se nedostane, tak ho snad nezkazí. Tak se úplně těším, jak mu to Vlasta bude vysvětlovat :))

K snídani jsme dnes chlapce poprosili, ať nám udělá jen kávu, žádný cukr a ani žádné mléko, protože z kafe ze salkem už jsme znechucení. A Ája to vymyslela! Včera večer jsme se stavovali v malé samoobsluze, kterou jsme potkali a sehnala jsem tam mléko! Měli ho v pytlících jako my dřív. Modré, zelené a růžové. Tak jsem vzala to růžové jakože plnotučné, na jistotu... Přinesli nám k snídani to černé kafe, já vítězoslavně ukousla růžek na pytlíku mléka, těšíc se na hořký kafe s mlíkem... A v tom jsem zacítila svěží chuť jahod. Mléko není plnotučné, ale JAHODOVÉ!!!

Po snídani jsme se jeli podívat na pláž Ong Lang. Ještě než jsme k ní dojeli jsme našli nějakou jinou, byla dlouhatánská s měla parádně čisté moře, ale vůbec nic u ní nebylo, jen jakási modlitebna, ke které občas přijel někdo s kytkou a jinak úplné pusto. Oceňuji naprostou nedotčenost místa! Ale my neměli žádné zásoby na to, abychom tu mohli zůstat a s prckem už to prostě nejde, nic nemít.

V moři tu byla postavená krásná houpačka, tak jsme na ní udělali pár fotek a jeli zase zpět na pevnou cestu. K téhle pláži se totiž muselo sjet a jelo se docela dlouho po prašňačce, která se záhy změnila v cestu z hlubokého písku a to teda není nic příjemného.

Jinak přestože jsme tady projížděli přírodou křížem krážem, neviděli jsme vůbec žádné zajímavé zvíře.

Pak jsme se vydali dál, zkusit pláž Vung Bau. Byla celkem hezká, ale nesvítilo slunce, tak asi nevynikla její krása. Nejsou tu žádné palmy, přestože dle fotek měly být. Je tu jen nehorázně předražená restaurace, hranolky se nám už vyšplhaly na 70d :-)

Takže tady být nechceme, nasedáme zase na motorku a popojíždíme. Projeli jsme městečkem Cua Can, kde by měly být nějaké staré dřevěné mosty, které se ale plánují zbourat. Tak jsme se po nich jeli podívat a našli jsme jen jeden a zase tak starý mi nepřipadal. Takže to vypadá, že už jsou opravdu zbourány...

Takže jedeme dál do špičky ostrova a dojeli jsme (nechtíc) až k Vinpearlu, který se tu staví. Normálně šok. Jedete si vietnamským venkovem, lesy, džungle a najednou se z ničeho nic po levé straně ty lesy otevřou a vy pod sebou vidíte město, nově postavené, ještě neotevřené návštěvníkům. Jeden bungalow nalepený na druhý a je jich tu snad pět set. Opravdu něco neskutečně hrozného... jeli jsme oba po tý silnici, hlavy otočené doleva, pusy dokořán a jeli jsme a jeli a beze slova zírali. Na tuhle obrovitánskou rezervaci navazoval megalomanský akvapark, hrad, zámek, ruské kolo, golfový areál, parkoviště jak před Globusem, nemocnice... bylo nám zle a ještě teď, jak o tom píšu, je mi z toho zase smutno. Proč máme pořád potřebu ničit ty nejhezčí místa takovýmahle hrůzama? Vždyť to přece nejde donekonečna. Pár míst ještě nedotčených je, ale až se zastaví i ty, nezbyde už žádná příroda... Jo a to jsem ještě nepodotkla, že jedna z nejkrásnějších pláží ostrova je tady, za tím plotem, patří k tomuhle komplexu a nedá se na ni proto dostat, pokud nejste návštěvník. Nemáme nic proti decentním nízkým domům... ale tohle je prostě šílenost. Zadejte si schválně do Google map satelitní pohled na "Vinpearl Phu Quoc" a uvidíte to sami. Les, les a najednou děs.

Kolem téhle stavby projíždělo snad milion chlapů na skútrech, došlo nám, že měli zřejmě pauzu na oběd a teď se všichni vrací. Kolem silnice bylo taky hodně občerstvoven, vývařoven a prodejen čehokoli. V jedné z jídelen jsme se stavili, byla totálně plná. Jídelní lístek tady měli jen asi s pěti jídly a navíc ve Vietnamštině. Což byl pro nás trochu oříšek :-) Obsluha neuměla anglicky, to je jasný, neumí skoro ani v hotelech, natože tady na konci světa, pár kilometrů od Kambodži. Šla jsem se kouknout dopředu, kde se pekly nějaký masa a ptala jsem se kuchařky, kolik stojí ryba a kolik kuře. Něco mi řekla, ale vypadalo to stejně tak nehezky, že jsem si šla zase sednout. Pokusili jsme si něco vybrat z jídelníčku a když jsme si chtěli objednat, volala kuchařka na servírku, že nene, že nám už dělá to kuře a rybu a že už to je hotový. Aha. Donesli nám to tedy s rýží a vypadalo to úplně stejně blbě jako když jsem si to tam prohlížela. Bohužel to tak i chutnalo. No něco jsme snědli, zaplatili sice jen 90d i s pitím pro všechny, ale vůbec jsme si nepochutnali a hlavně jedli něco, na co jsme ani jeden neměli chuť.

Popojeli jsme pak dál do města, odkud pořád ještě směřuje štrůdl dělníků zpátky do práce. Je to fakt nekončící hejno motorek. Potřebujeme tím nějak projet skrz a je to fakt oříšek. Při projíždení venkovem potkáváme slumy pro dělníky. Jen čtyři plechy, pátý jako střecha... Je jich tu hodně, aby taky ne, když je tu tolik dělníků...

Modlím se, aby v městečku Gánh Dau byla pekárna. Mám ukrutnou chuť na něco dobrého, sladkého. Bůh koláčů mě vyslyšel a našli jsme! Je součástí takové prostorné jídelny, kterou obhospodařuje stejná paní jako pekárnu. Sedáme si teda, že si dáme nějaké jídlo na spravení chuti. Jo, zajímavé je, že tady v Phu Quocu mají dvojí ceny, mají třeba nudle 50-100d :-)

Tak se vždy ptáme, jaká je teda cena a říkají, že to je malá a velká porce. Tak si objednáváme malou porci nudlí, každý jiné a dostáváme oba stejné. Kačenka si dala hot dog. Platili jsme 150d za dvě jídla, tři piva a hot dog. Nádhera.

Na cestu jsem si koupila nějaké sladké i slané koláče a byla jsem spokojená.

Přemýšlíme, co dál a rozhodujeme se jet k pláži, která je před letištěm a tam se plácnout a pozorovat letadla.

Je to vlastně naše Long Beach a je to jen nějakých max.5 km od našeho hotelu. Plácneme se tedy. Je veliké horko, slunce úplně spaluje. Podle letového plánu víme, v kolik budou letadla přistávat, takže se v mezičase cachtáme a sbíráme krásné mušle. Pak vždycky kus vedle nás proletí letadlo, které letí dál a dál nad moře, že to vypadá, že určitě neletí na Phu Quoc, neb se úplně ztratí z dohledu. Pak se tak za 15 minut zase objeví už letíc směrem k nám a my mastíme přesně před přistávací dráhu. Kačka je nadšená, miluje letadla a ještě takhle zblízka. Točíme taky nějaká videa, jak mi zalétává do pusy, apod.

V mezičase mezi letadly se koupeme v teploučkém moři. V dáli k obzoru se pohupují domy na vorech, bydlí tady takový ty mořští lidé. Na pevninu se dostávají takovými velikými nůšemi z rákosí. Do toho si vlezou a odpádlujou na pevninu, kde tu nůši nechají zase pro návrat na moře. Chceme si to taky zkusit, jsme tu úplně sami a nějaké nůše tu jsou "zaparkované". Ale jsou vytažené dost do písku a my s nima nemůžeme skoro hnout, jak jsou těžké.

Nutno teda říci, že tihle mořští lidé moře velmi znečišťují. Všechno, co už nepotřebují hodí totiž do moře a to to časem vyplaví na břeh, samozřejmě. Neumíte si ani představit, co všechno se tak na pláži povaluje. A co všechno plave v moři. Je to hodně nepříjemný. Místo aby se člověk v tom teploučkém moři jen tak vznášel a odpočíval, tak je pořád ve střehu a kouká metr kolem sebe, aby odháněl všechno, co se k němu přiblížilo, protože jinak se to pak nalepí na nás a to je fakt hnus. Hlavně igeliťáky apod.

Po nějaké době sem přijede patrička mladých Vietnamských výrostků a ty v moři zase řádí, jako by u něj byli poprvé v životě. Běhají do vody, běhají z vody, závodí ve skákání, metají salta, vyhazují se navzájem. Je to pěkné, takové upřímné. Pak začnou jakoby hledat něco na dně a občas něco vyloví a ukazují si to, nějaké potvory zřejmě. Měli jsme pravdu, ukazují a podávají Kačence malinkou chobotničku. Ta se ale bojí, tak ji pokládají do mušle a nechávají nám ji a běží zase do moře. Je hezoučká, ale vracíme ji rychle moři, aby to přežila.

Ve vodě i na souši je tu hrozně moc krabíků, Kačenka je honí a má z toho děsnou prču. Je tu tak strašné horko, na to že už je pozdní odpoledne... zvládáme jen ležet v moři, které je jako kafe. Když nafotíme a natočíme co chceme, rozhodujeme se jet na hotel. Máme totiž v lednici vychlazeného melouna. Koupili jsme ho cestou dnes odpoledne u silnice, bylo jich tam naložené plné auto a mají takovou parádní velikost, vypadají jako míč na americký fotbal tvarem i velikostí. Trochu se bojíme, aby byl sladký, když je tak malý, ale je super. Konstatujeme, že takové by měli prodávat i u nás. Je to tak akorát množství na jednu sváču a ne že doma rozkrojíte tu obr kouli, která vám pak překáží v lednici na všech patrech.

Vegetíme tedy u našeho hotelového bazénu, jsme tu sami a je to paráda. Vlastně máme pořád pocit, že jsme tu sami. Chlapec z recepce se o bazén dobře stará, každá den z něj loví chmýříčka, která do vody spadla a taky vysává dno. Asi po třech dnech dokonce bazén vypouští a napouští ho znovu. Je moc milý, pokaždé zdraví Kačku a dělá s ní různé vtípky, ta už se otrkala a už ho i zdraví. Jsou z ní vedle, no nedivím se, když si nakráčí v těch růžových šatičkách, dva blond culíky a Minie Mousku v podpaží, je k sežrání.

Pak se jdeme navečeřet na pláž, Vlasta si chce konečně nafotit západ slunce, když jsme na tom západním pobřeží. Zatím mu to nevycházelo a pokaždé byly mraky, ale dnes to jde, tak jde.

K večeři si pak dávám super kari a melounové smoothie (No sugar, ok? OK. No ale salko s melounem není přece cukr :-)) )

Kačenka čekala, že dnes přijde zase Holandská rodinka s holčičkou Olivií, se kterou si tu včera hrála, ale nepřišli. Místo nich přišla rodinka Francouzů se dvěma holčičkami, ale měli otce dost velkého prudiče a nesměly se chudinky hnout ze židle. A jelikož jim objednávka dost vázla, až z toho byl otec rozezlen a dělal tam scény, musely holčičky sedět bez hnutí fakt hodně dlouho.  Tak strašně si chtěly hrát, navazovaly s Kačkou všechny možné oční signály, co jdou a nemohly... kačka jim chodila ukazovat Minnie a taťka po ní za to házel vražedné pohledy. Byli moc milí :-)

Po večeři jsme šli na naši terásku u bungalovu hrát kostky a pexeso. Nevím, jestli jsem se už zmínila, že tady rostou úplný lesy kešu oříšků tak, jako u nás vlašáky. Pár jsme jich zelených utrhli a necháváme si je tady na terase položené. Kačka teď přišla s tím, že jí pálí pusa, v ruce ten zelenej oříšek a v něm otisk jejích zubů. Tak jí říkáme, že to nesmí papat...

Pak jsme si četli o kešu oříšcích a dověděli jsme se, že tahle zelená slupka je velmi jedovatá. Že Ti, co je loupou používají rukavice a brýle a další ochranné prostředky a když se potřísní kůže, tak se to musí ošetřit, je to silná kyselina... a Kačka si jen tak kousne. Neplakala, jen tak konstatovala, že jí to pálí. Tak snad si nekousla moc.

Vůbec je to s těma oříškama zajímavý. Dověděli jsme se, že je to jeden z nej... jak to říci. Prostě nejhůře zaplacených ořechů pro ty, co je pěstují a zpracovávají. V Indii dávají práci přes milionu lidí. Je s nima tak strašně moc práce, po sklizení se musí 4-5 dní sušit na slunci. Pak se praží, aby se lépe zbavovaly té tvrdé slupky, která je ale tak tvrdá, že se skoro nedá rozbít. Navíc obsahuje kardol, což je olejnatá a vysoce dráždivá látka vytvářející na kůži puchýře a spáleniny a mnoho dělníků nemá žádné ochranné pomůcky, pokud si je sami nepořídí.. Odslupkovávání kešu je nepříjemná práce: skrčení lidé rozbíjí dřevěnou palicí nebo kamenem jeden oříšek za druhým, 12 a více hodin denně. Jsou placeni podle váhy oloupaných kešu, a tak neskončí, dokud si nevydělají alespoň na základní životní potřeby. Po celodenní dřině si odnesou domů asi 45 Kč. A my si tady pak koupíme 60g za 40kč a strkáme do pusy jeden za druhým a nemůžeme přestat.

Jinak rostou na stromě, který vypadá, že produkuje hlavně žluté a červené "něcojakohrušky", ale ty jsou jen nepravý plod, pravý plod je ten kešu oříšek, který je ke každé téhle hrušce přirostlý. Mohli bychom jich tady nasbírat sto kilo, opravdu se tady válí pod stromy na zemi jak naše vlašáky. Ale dostaň se do nich.. Dovezli jsme domů tři jen tak na památku.

22.2.

Ráno jsme šli na snídani a povedlo se chlapci na baru vysvětlit, že chceme vajíčka na měkko podle návodu na youtube. Dostali jsme každý dvě a bylo to LA-BUU-ŽO! Povedly se mu úplně akorát, k tomu ta křupavá bagetka se sýrem, já pak ještě jednu s marmeládkou, co jsem si koupila ve městě... No luxusní snídaně, opravdu!! Až na to jahodový kafe. Ale což.

Dnes chceme jet na Sao Beach a jenom se prostě celý den válet a válet a nic jiného taky na tý dovolený sakra po 14 dnech nedělat. Původně jsme chtěli zkouknout nějakou Starfish beach, kterou jsme našli při satelitním prohlížení ostrova, ale protože jsme se o ní vůbec nikde nic nedočetli a nevede tam ani žádná cesta, volíme Sao, jistotu ráje.

Cestou k ní se malinko zatáhlo, tak jsme se rozhodli, že si ještě prohlídneme místní "kokosovou věznici", která byla cestou. Ve své době to bylo nejkrutější věžení. Francouzi a Američané ho vystavěli pro příslušníky Vietcongu, kterých se zde protočilo kolem 40 tisíc. A dost brutálně je tu mučili. Bylo to nejobávanější vězení své doby, nikdo se sem nechtěl dostat, protože věděli nejen, že už se odsud nevrátí, ale že umřou po dlouuhém a krutém týrání. Což je velký paradox. Tenkrát by dali všechno za to, aby do tohohle ostrovního vyhnanství nemuseli a teď dáváme naopak balík za to, abychom se sem aspoň na pár dní podívali.

Vězení je hned vedle hlavní silnice, takže se nedá minout. Vstupujeme dovnitř, vstupné se nám nějak nepodařilo zaplatit. Nikde nebyl nikdo, kdo by ho po nás chtěl... (mělo by být něco kolem 5d) vstoupili jsme do muzea, které je součástí areálu a prohlíželi si fotky i skutečné nástroje k týrání. Pro fajnšmekry je tu ještě promítací plátno, na kterém běží film, ve kterém (zřejmě přeživší) popisují, jakým způsobem byli týrání. Několik lidí to se zaujetím pozoruje, mě to teda přijde dost nechutný.

Jsou tu vystavený různý "struhadla" na lidi, po kterých je ty úchyláci tahali. Také rozbité lebky, lebky se zatlouklými hřebíky a mnoho, mnoho dalších. Uff. Ti, kteří tu pracovali, pardon, mučili museli být opravdu trochu úchylný. To člověk člověku neudělá... snad ani za války, ne? Jen tak sem vozit tisíce a tisíce Vietnamců a mučit a mučit a vymejšlet, co dalšího by se jim dalo provést.

Vycházíme z muzea a jdeme se projít po areálu. Areál je oplocený pozemek ve tvaru čtverce, na němž je asi 15 plechových boud, klasický koncentrák. Mezi nimi jsou cestičky a v každé té boudě je vše tak, jak bylo tehdy. Dřevěná dlouhá široká lavice přes celý ten hangár, na které všichni spali  a je tu vždy několik soch vězňů v životní velikosti a u nich vojáci při mučení. Všechno je tady strašidelně reálné, vězení je obehnáno asi pěti vrstvami ostnato-žiletkových drátů, mezi nimi je občas umělý (ale jak živý) vlčák a voják se samopalem. Na strážných věžích jsou umělí (ale jak živí) vojáci se samopaly. Procházíme to tu od konce, což je u nás normální :-) jen mrtvá ryba pluje s proudem, znáte to. Obloha se mezitím roztáhla a praží slunce a teď v deset ráno je takových osmdesát stupňů. V areálu není jediný strom a jediné, kam se dá schovat, jsou ty plechové hangáry, které jsou rozpálené jako trouby. Je to peklo. A pokaždé si vzpomeneme, jak tady muselo být těm vězňům.

Jdeme nejdříve do podzemního tunelu, který tady vězni vyhloubili a někteřým se i podařilo útéci. Musela to být dřina, tunel je dlouhá žížala vedoucí z jednoho hangáru až za plot, ale žížala tak akorát, aby se do ní vešel ležící člověk, kutající chodbu. Brrr, klaustrofobie. Prý jim vyhloubení trvalo rok, no ono je tu písčité podloží, tak to asi nebylo tak hrozné, jak to vypadalo.

<p class="MsoNormal

Zpět na hlavní stranu blogu