Vietnam 2017 - 1. část

VIETNAM
07.02.-28.02.

fotky k cestopisu:   https://goo.gl/photos/ib35a2Uxr9JmWxFt8

Vlasta:

A je to tady. Manželka se vrátila v prosinci po 3,5 letech mateřské do práce. Na tom by vlastně nebylo nic zvláštního. Jenže hned jak se vrátila, začala mě svrbět cestovatelská touha. Kua, se šéfem manželky jsem kamarád, s mým šéfem (šéfem jejího šéfa) jsem kamarád, co zkusit dovolenou v Asii? Po loňské mexické štaci zase jednou východ? Pravda, vždyť je v práci teprve 14 dní ... Ale co, pracant to je, za zkoušku nic nedám.

A ejhle, její šéf s 3 týdenní dovolenou problém nemá. Můj šéf, velkej asijskej cestovatel taky ne ... Jdu to omrknout. Teda ty letenky. Po loňský cestě Mexikem nás hodně hlodala myšlenka na Jamajku. Fakt hodně. Letenky už skoro koupený, ale jelikož letos poprvé cestujeme s naší dcerečkou a

s ohledem na ceny ubytka na Jamajce (cca 2000/noc), na nemožnost jezdění na skútru, ale jen autem...Volba padá na Asii. A protože už 2 roky máme v hlavě  Vietnam, je to jasná volba. Ještě nikdy jsme ale takhle pozdě letenky nekupovali. A bohužel, cena tomu odpovídá. Ale což.

Nakonec, letenky PHA-LDN-HKG-SGN kupujeme za standardních 15 tis. Píše se 8.1.2017

Nastává nezbytné info o oblasti, sestava zevrubného itineráře, bookování letenek po Vietnamu a prvního ubytka. Jelikož letíme zase v únoru a jak jinak zase na nový lunární rok, jsme již poučení z Filipín a radši bookujeme i v dalších destinacích, ne jen v příletovém městě, alespoň na 1. den. Nedá se nic dělat, asiati berou ubytka na nový rok útokem, a že jich je fakt hodně :) S ohledem na to, že cestujeme s Kačenkou mimo Evropu (nepočítaje Turecko)  poprvé, nenecháváme nic náhodě.

Pátek 3.2.

Po návštěvě lékárny a koupení Kinedrylu (pro malou do letadla, kdyby bylo potřeba) odjíždíme domů připraveni na standardní víkend, obohacenej  přípravama a balením.

A odpoledne ejhle, Ája přibíhá ze záchodu s "lakmusovým" papírkem, že cestujeme 4 :-/

Ntvl, to si děláš prdel ... zní moje reakce. Přiznávám, žádná romantika. Jelikož toto bylo absolutně neplánované, jsme z toho oba v šoku. V pondělí se jen potvrdí, že jsme už 6 týdnu vlastně čtyři. To už jsem s tím tak nějak smířenej. Nu což, nějak to musím vstřebat, změnit priority, a vlastně překopat všechny dlouhodobé plány. Eh, dám to? Dám !! Musím!

Tak to by asi stačilo na úvod, kterej asi zpočátku nebude veřejnej, ale později ho určitě přidáme. A jelikož zas tolik Áje do "řemesla" kecat nechci, zbytek už odvypráví ona. Je půlnoc ze 7.2. na 8.2. - asijského času asi tak něco kolem  6 ráno v ČR a my se nacházíme nad Himalájema, tak reálně asi tak 4 ráno. Po asi 5 kelímku dobrého bílého letadlového vína se pokusím usnout (což vím, že nedám). Končím tento prolog...

A přeji pěkné čtení našich zážitků.

Ája

7.2

Ani pořádně nevím, jak se to přihodilo, ale měsíc po návratu do práce po třech a půl letech na mateřské jsem dostala volno na další cestu. Takhle krátký čas na přípravu jsme ještě neměli, přesto Vlasta stihl skvěle naplánovat itinerář cesty po Vietnamu, nakoupit letenky, zařídit víza, pojištění, všechno.

Tak jo, tak letíme! Vietnam chtěl Vlasta poznat už dlouho, ale minulou destinaci jsem byla s vybíráním na řadě já, takže tehdy vyhrálo Mexiko i proto, že Asii už známe, víme jak to chodí a do Mexika jsme jeli naposledy sami. Do Vietnamu s námi pojede i Kačka. Tohle bude tedy i cestopis pro ty, co mají snad obavy, jestli "s sebou dítě do těchhle končin tahat", ,,jestli z toho bude vůbec něco mít"  a podobné řeči, které slýcháme ze všech stran, hlavně tedy od lidí, co byli nejdál v Chorvatsku J Na druhou stranu taky uvidíte, že se naše cestování ani s dítětem nijak nezměnilo a není to vůbec žádná přítěž ani koule u nohy. Pokud mu jsou teda tři roky a je tudíž soběstačné, rozumné a dá se s ním domluvit J Tohle je její páté moře za ty tři roky života, ale teď poprvé takováhle velká cesta na druhý konec světa. Tak jsme sami zvědavý.

Co se týče očkování, my se očkovat nenecháváme nikdy, ale Kačce jsme nechali dát žloutenku a musím říct, že jsem si za to v duchu tisíckrát děkovala, protože děti mají věčně ruce v puse, v nose a já nevím kde ještě a mě z toho vomejvali, nicméně celou cestu prošla úplně bez problému, zdravá jak rybička, trošku to nechápu neb my oba měli klasickou klimatizační rýmičku a já navíc krapet střevní problémy.

Tak tedy pojďme na cestu. Letělo nám to v úterý ve tři odpoledne, takže parádní čas na to se doma dobalit, udělat sváču a v klidu vyrazit na letiště. Parkování jsme tentokrát měli u firmy Smile parking,to mohu jen doporučit, je to hned naproti odletové hale a tam si ho i potom vyzvedáváte, takže luxus. Když jsme odjížděli, byl tady všude asi metr sněhu, paní co přebírala auto a viděla nás vyletněný vzdychala, jéé, vy letíte do tepla, no to závidím J

Let Praha-Londýn, Londýn – HongKong s Cathay Pacific byl perfektní, letušky kmitaly, že to jsem ještě neviděla, opravdu se snažily a nemůžu vůbec nic vytknout. Jídlo bylo skvělé a celý let byly k dispozici různé snacky a ovoce. Kačka z 11 hodin prospala 5, což jsme brali jako úspěch. Za námi na sedadle seděla šikmooká paní, která celou cestu prozvracela, nekecám, celých 11 h se zezadu v kratších či delších intervalech ozývalo zvracení. I když jsme letěli nahoře, několik hodin úplně v klidu, že se letadlo ani nehlo... zvláštní. Ale bylo mi jí děsně líto, měla jsem sto chutí jí nabídnout kynedril, nevím, jestli to znají...

V Hong Kongu dlouhých šest hodin čekání, no jenže ono než vylezete z letadla, než projdete imigračním oddělením, než vystojíte ty fronty z padesátkrát zatočených hadů, než se dostanete kam vůbec potřebujete automatickými vlaky bez řidičů, které vás převáží po letišti... než se odbavíte a dojdete ke gatu, kterých je tady 525, tak už skoro nasedáte do letadla. Já si myslím, že kdo by měl třeba hodinu a půl na přestup, tak je skoro bez šance to stihnout.

Let z Hong Kongu trval asi dvě a půl hoďky, v Ho Či Minhu jsme byli kolemdesáté večer. Vystoupili jsme z letiště a praštilo nás ale nehorázný vedro. Ffffuj. Z letiště by měl jezdit do centra bus za 40 dongů, no hned jak jsme vylezli, je tam šipka kudy, tak jsme se po ní dali a hned jsme viděli ten žlutý bus s číslem 109, o kterém jsme věděli, že ten do města jezdí. Koupili jsme si lístky u řidiče a jeli. Tss, tak to bylo easy, dobrý začátek. Cesta z letiště trvala asi 20 minut, řekli jsme řidiči, kde asi potřebujeme vystoupit a on nám pak poradil, kdy tak máme učinit. Vystoupili jsme vlastně přímo u té baťůžkářské ulice, kde jsme potřebovali. Je tam celkem velký park a z obou stran ho objímá rušná silnice. Hotel jsme našli raz dva, je přímo na jakési Saigonské Khao San. Hotel se jmenuje Ahn Dao a dole je recepce spojená s cestovkou. Dali nám klíč a poslali nahoru do pokoje. Pokoj byl děs. Děs, děs, děs. Velikost pokoje odpovídala letišti (jako tý posteli J ), žádné místo navíc, koupelna byla vlastně jen záchod, do kterého se rovnou i sprchujete. Zdi plesnivé a smrad odpadu... no hnus. Ale byli jsme po cestě k.o., jednu noc to vydržíme a najdeme jiný hotel. 

9.2.

Vstávali jsme až v půl dvanácté a rovnou na bookingu hledáme jiný hotel. Balíme se a s batohy jdeme dolů. Když vyjdeme z pokoje, vidíme hned naproti přes chodbu další pokoj, do kterého jsou otevřené dveře a uklízečka tam uklízí. Tak nakoukneme a říkáme jééé, ten je krásnej. Ten už by šel. Velký čistý pokoj se dvěma postelema... zkusíme se na něj zeptat. Na recepci říkáme pánovi, že sorry, ale že ten pokoj byl děs a jestli nemá jinej, tak že budeme muset najít jiný hotel. Tak nám nabídl ten pokoj naproti, že je o tři dolary dražší, protože má balkon J No balkon do ulice plné hospod nevím, co je jako za bonus, ale tři dolary jsme neřešili, lepší než se někde trmácet s batohama. Takže berem na další dvě noci (noc 16 dolarů). Pokoj je opravdu pěkný, nábytek z tmavého těžkého dřeva, ten je tady specialitou a mají ho všude. Další specialitou je to jejich sprchování, kdy mají prostě místnost, ve které je umyvadlo, záchod a sprcha nad tím a vy se sprchujete a voda je úplně všude, všechno je mokré, toaleťák, záchod, a voda, co z vás steče je v celé koupelně, protože nemají jakože spešl místnost na sprchování nebo aspoň nějaký korýtko, aby to rozumně odtékalo. Takže kdykoli pak jdete do koupelny, tak máte mokré nohy, což je fakt super. Hlavně v noci, když se jdete vyčůrat.

Jinak dolar tady přepočítávají kurzem 22,70, což je pro nás fakt výhodný, když je dolar 25kč.

Takže batožinu jsme hodili na nový pokoj a vyrazili jsme ven na obhlídku Ho Či Minova města, neboli Saigonu. Ještě jsme se dole na recepci rovnou ptali na výlet na plovoucí trh, řekli nám, že je za 200d, což je teda super, ale ukazoval nám, kde ten trh je a je to jiný, než jsme si podle Googlu našli my. My chtěli do Cai Be, obrovský trh na širokém Mekongu a tohle byl nějakej potok, pár lodiček... Takže to nechceme a jdeme ven na snídani. Venku je asi padesát stupňů a je to dost nechutný v betonovým městě. Obcházíme blok a v takové pěkné uličce v místňácké "restauraci" na plastových pidižidličkách si dáváme snídani. Vlasta vajíčka, já čersvý kokosový ořech (20d). Ve stejné ulici pečou ty jejich parádní bagetky, takže i tady je mají čerstvé, křupavé, vytažené z pece. Dokonalost. Obsluhující ženy jsou paf z Kačenky, fotí se s ní, muckají jí, mačkají, ta je z toho chudák celá nešťastná, neb nesnáší, když na ní někdo sahá nebo ji jakkoli omezuje v pohybu.

Pak jsme šli dál kolem bloku a ptali se v další cestovce na výlet, tady už nám nabídl Cai Be za 260d, takže jo, bereme, zítra v 7:30 máme být tady a pojedeme.

Naším cílem je sehnat skůtr, ty tady půjčují snad v každých dveřích, takže to problém nebude. Ptáme se, kolik za něj chtějí, všude stejně, 150 tisíc dongů. Nikdo nechtěl vyjednávat, takže jsme to vzali a jeli.

150 tisíc dongů se přepočítává na české koruny jen odškrtnutím těch posledních tří nul, takže paráda. Takže skůtr za 150kč na den. Budu zde v cestopise uvádět ceny jíž po odškrtnutí těch tří nul, takže vlastně přepočteno na české koruny.

Naskočili jsme do Vietnamského provozu a to je teda panečku něco. To jste neviděli. Saigon je město s nějvětší koncentrací motorek na světě. V Thajském Chiang Mai jsme si mysleli, jaký je to blázinec, no tyvoleee, úplná vesnice prosti tomuhle. Saigon má devět milionů obyvatel a jezdí v něm 5,5 milionu motorek. Dovedete si to představit?? Nedovedete vám říkám J

Vlastně se pořád cítíte jako součást závodu, pohybuje se tu po silnicích masa motorek, všichni zběsile troubí, ale ne proto, že by byli nějak naštvaní, ale jen tak, jako že jedou, že se k nám blíží, ať o něm víme, prostě jen tak. Většinou ale netroubí normálně, jako píp, ale troubí jak idioti několikrát za sebou. Což je fakt žůžo hlavně od autobusů nebo nákladních aut. Otočíš se na něj s vražedným pohledem a on se za volantem culí, pohodička J Navíc autobusy, náklaďáky a některé motorky mají ještě ozvučené blinkry, takže aby toho rámusu nebylo málo, ještě to píská když odbočují.

Dopravní pravidla neexistují. Přednost má každý, kdo si ji vydobije tím, že najíždí do cesty ostatním tím směrem, který potřebuje. Nejhorší je odbočit doleva, protože protijedoucí motorky a auta nepouští, musíš prostě chytnout pikovteřinu, kdy se tam nacpeš a projedeš to nebo jim rovnou pomalinku vjet do cesty a oni nakonec zastaví, i když třeba jen pět cenťáků od mojí nohy. Největší peklo byly kruháče, pokud jsme ho potřebovali objet a vyjet někde na druhé straně. Ale Vlasta se toho chopil jako starý ostřílený Vietnamec, provoz zvládal úplně suverénně. Samozřejmě jsme byli hrozně opatrní s Kačkou mezi námi a hrozně to vyčerpávalo, pozornost musela být pořád na 100%, žádné kouknutí vedle neexistuje, protože za tu vteřinu do vás najede ze všech stran pět motorek. Takže Vlasta řídil a já koukala kolem a hledala to, co jsme zrovna vždycky hledali.

Jinak jezdí většinou s rouškami, které se tady prodávají všude, takové látkové, milion vzorů, aby to mělo taky nějaký design, že, když to nosí každý. Taky jsou navlečení v bundách, rukavicích, šátcích, ponožkách (nejčastěji v tělové barvě, jakou by si asi přáli mít) a ženy také dost často mají takovou dlouhou zavinovačku "na cestu", asi aby si v provozu neušpinily to, co mají pod ní. Hodně se chrání před Sluncem, nechtějí být opálení, chtějí být "bílí".

V obchodech se tu, stejně jako v Thajsku, prodávají mraky vybělujících kosmetických přípravků, mýdla, krémy, sprcháče, všechno možné. Je docela kumšt koupit si něco, abyste pak domů nepřijeli ještě bělejší než když jste odjeli J My jsme si kupříkladu kupovali opalovací krém (SPF 24, 78d) a bylo na něm napsáno: SAFETY WHITE J Prostě jejich snem je být bílý. I když nevím, proč se říká, že jsou žlutí, když nejsou.

Kačenka pokaždé na motorce vytuhla a v tohle šíleném mumraji z motorů a troubení spinkala jak miminko.

Dojeli jsme s Saigonskému "Nottre Dammu" ,takovému normálnímu většímu kostelu, vedle něj je další zajímavá budova a to budova pošty. To jsme si prohlídli a jelikož jsme odpadali vedrem (33 stupňů), šli jsme do přilehlého klimatizovaného mekáče na zmrzku za 10d.

Pak jsme přejeli na trh, který je kousíček od našeho ubytka, je to Ben Than market,veliká budova, která má jídelní část, (kde jsme si dali nějaký ňamky a pivko) pak část, kde se prodává jídlo jakože třeba čaje, káva, sušené cokoli, atd., část, kde mají látky, což je teda nádhera a oči přecházejí, třpyt a perly na látkách, úžas. Škoda, že nešiju, to bych si odsud vezla asi kontejner... No a pak část s oblečením- mraky, MRAKY oblečení, z velké části "značkového", nike, under armour, adidas, hilfiger, zara, H&M, no prostě všechno. Taky hodně triček s nápisy Vietnam, Saigon a různé vtipné motivy. Zjišťujeme ceny a mě padá brada, smála bych se na celé kolo, kdyby mi to nebylo blbý. Tílko s nápisem Vietnam stojí 55kč, legíny od Nike 200kč, podprda under armour 100kč... no šílenost. Všechno samozřejmě v perfektní kvalitě, jak mě upozorňují prodavači, to je made in Vietnam, žádná Čína J Ale asi jo, věci jsou super. Šijou to tady stejně pro ty značky, jen přes den to jde do obchoďáků a v noci na trhy. Jinak po obvodu celého trhu je jakási firma, kterou poznáte podle toho, že její prodavači mají všichni stejné, světle modré košile a nad zbožím vidí cedule s názvem té firmy a nápisem FIXNĺ CENY, takže tam opravdu nemá cenu smlouvat. Nutno podotknout, že ceny tam mají tak nízké, že by to snad ani nešlo. Koupili jsme tam Kač kšiltovku Frozen za 48kč...

Taky tu mají drogerii, hodinky, šperky, brýle, hrozně moc značkových batohů a tašek, kabelek, pouzdra na telefony... fakt snad všechno. Takže sem nesmím a půjdu si sem nakoupit až poslední den, co budeme v Saigonu.

Z trhu jsme jeli najít nějaký obchod s potravinami, těch tady totiž moc není, ani malé krámky.. Když už, tak takové ty jejich teď nevím, jak se to jmenuje, prostě takové Expressy, stejné jako 7/11 v Thajsku. Takže jsme jeli a jeli a najednou jsme ani nevíme jak dojeli k velkému obchodu Coop. Tak super, potřebujeme hlavně opalovací krém a vodu. Obojí nacházíme, navíc bereme nějaké jogurty a pivka. Zajímavé je, že tady mají skoro ke každému výrobku něco zdarma. U každého čtyřbalení jogurtů byla miska, hrnek nebo nějaká velká hračka.

Pak, jelikož jsme byli kaput, rozhodli jsme se jet si na hotel dáchnout, abychom pak večer vyrazili do víru Saigonské "Khao San". Takže my jsme se s Kačkou natáhly, Vlasta si šel sednout dolů do nějaké hospůdky na pivko, našel pivo za 10kč, no tak jako nedej si. To jsme pak vídali v každém městě, že restaurace měla velký nápis, že pivo deset, i šest korun. Tak to byly dobré nabídky. Sice menší skleničky, ne půllitr, ale i tak.

Já jsem si vedle našeho hotelu nechala namixovat mango shake(20d), je luxusní, akorát v něm chroupe cukr, což mě teda rozladilo dost. Já to nechápu. To ovoce je tady TAK sladký, dokonale dozrálý, teče z něj šťávy až na bradu... a oni to mají potřebu ještě doslazovat.

Pak když jdeme večer ven, kupuju si u jiného stánku další shake a říkám jí důrazně NO SUGAR, OK? Kýve, že ano a já ji pozoruji, nakrájí mango do mixéru a pak vezme pytlík s cukrem a sype tam nekecám tak tři vrchovatý polívkový lžíce. Říkám jí, halooo, no sugar a ona aha, no dobrý, rozmixuje to, zavře, píchne tam brčko a podává mi to. Paní je vtipná, říkám jí, že to to nechci, že jsem jí řekla, že nechci cukr. Tak to teda dává nějaký svý dceři a dělá mi nový a má výraz jako že co je to za výmysl, takovej hnus, jak to někdo může pít J

Obejdeme blok, sníme pár zajímavostí, co nás kde zaujmou, já ochutnávám Bahn Mi, což je ta jejich úplně dokonale dokřupava rozpečená bagetka ve tvaru protáhlého kosočtverce, do které nandají tavený sýr veselou krávu. To mě pobavilo, ale ty tady mají u každého stánku s ve velkých množstvích, takže je tady asi hodně oblíbená. Taky v krámě jsme je pak viděli, že je prodávají celkem draze, asi za 40d a navíc je mají zabalené po kusech do takové té bezpečnostní průhledné krabičky, co se u nás do nich balí žiletky, krémy, apod. J Takže se asi doost kradou.

Ale zpět k Bahn Mi, takže tam dají mazací sýr, no a pak se to už různě liší, dávají tam různé na plátky nakrájené maso, nazelenalé salámy junior, spoustu těch jejich čerstvých bylinek, díky kterým to získá tu úžasnou Asijsou chuť... setkala jsem se i s tím, že mi do bagetky paní v prskajícího oleje vyndala několik ale echt špeků. Prostě průhlednej měkkej slimák. Ble. No anebo tam osmaží vajíčko, dál ještě třeba cibule, okurka, zalévají to někde šťávičkou z masa, někde jen chilli omáčkou. Fakt jich dělají hodně druhů a já jich hodně ochutnávala, protože za 15d úplně luxusní snack, chuť božská a hlavně to, že to většinou na konci přípravy hotové šoupnou na pár vteřin do mini trouby, kterou v tom pojízdném stánku vždycky někde mají, to z toho dělá naprostou křupavou bombu. Polk, hned bych si zase dala.

Ještě večer vracíme skůtr a jdeme na kutě, ráno nás čeká výlet do delty Mekongu.

10.2.

Budík máme na 6:30 (tyhle budíky na dovolené mě zabíjí, nu ale což, když chceš něco vidět a stihnout, musíš) a rovnou jdeme směr cestovka, kde máme v půl osmý mít přistavený bus na plovoucí trhy v Cai Be. Cestou si dáváme snídani v úplně nádherný ABC pekárně, je v ní tak strašlivě moc dobrot, hodně slaných a hodně sladkých. Je tam také pěkně narváno a o stůl se musí trošku bojovat, ale neměli jsme problém. Dali jsme si dvě italské kávy (na které jsme pak v průběhu dovolené vzpomínali) a nějaké sladké koláče a malé pizzy, které ochotně rozpečou v troubě, takže opět dokonalost. Snídaně vyšla na 130d a byla to taková hodně drahá snídaně na Vietnam J Pak kolem 7:15 se zvedáme a jdeme do cestovky, dostáváme hned malé plastové židličky a každý jednu balenou vodu a ať si sedneme a čekáme na bus. Zkrátím to, čekali jsme do půl deváté a byli jsme kvůli tomu pěkně otrávení, protože jestli něco nesnášíme, tak čekání a nedochvilnost. Čekali jsme prostě, že to bude fungovat jako v Thajsku, dokonalý systém, který cestovky mají, kdy vás vyzvednou v daný čas, nalepí na vás samolepku, strčí vás do busu a pak během cesty různě zastavujete a přestupujete do jiných busů právě podle označení, které na vás nalepili. Jste z toho jelen, ale vždy se dostanete přesně tam, kam chcete.

Tak to tady ne, nejen že jsme přes hodinu čekali. Pak když přijel, jsme ještě nějakou dobu kroužili po městě, objevovali se na stejné ulici, pak jsme ještě někoho nabírali přímo v naší ulici, no šílenost. Pak jsme tedy konečně vyjeli, měli jsme průvodce, kterému byla díky Vietnamské angličtině rozumět tak půlka. Mají takovou zvláštní neschopnost vyslovovat některá písmena a to je pak konec J Třeba passport říkají jako PAPO. A poraď si.

Cesta do Cai Be trvala nějaké dvě hoďky, v půli cesty byla zastávka na čůrání a na občerstvení. Nutno podotknout, že řidič jel jako blázen (na naše poměry, na jejich jel úplně normálně), brzda, plyn, nezůstal 15 vteřin ve svém pruhu, pořád kličkoval sem tam. Trochu jsem se bála o svůj i o Kačky žaludek, ale daly jsme to. Já nevím, co oni to mají ve zvyku takhle pořád předjíždet.. Jako pravdou je, že neexistuje rychlý a pomalý pruh, prostě se jede v obou pruzích, takže se prostě pořád předjíždí. Samozřejmě že vždy s použitím klaksonu. No cvokhaus, ti pak když přijedou k nám, tak musí čučet, jak tady jezdíme spořádaně a jak ta doprava pěkně klidně plyne.

Když jsme dojeli do CaiBe přímo k řece, přestoupili jsme na takovou pěknou dřevěnou loď a jelo se. Jelo se po Mekongu kousek do první zatáčky a tam měl být jako ten trh. Ehm. Podle Google obrázků měla být ta řeka plná lodí, vlastně skoro přes ně neměla být vidět voda a měl to být překrásný barevný trh. Realita? Tři lodě, na kterých bydlí lidé a jedna loď, připravená pro turisty, kde se prodává ovoce. Takže u ní loď zastaví a paní prodává za 40d misku ovoce. A to je celé. No zklamání jako blázen. Ti kluci u nás v hotelu měli pravdu, když nám říkali, ať do CaiBe nejezdíme, ať jedeme na ten jejich výlet.

Po lodi s ovocem pokračujeme dál po řece a zastavujeme u břehu u jakési manufaktury, kde nám ukazují, jak se vyrábí rýžový papír, jak se vyrábí sladkosti z kokosu, rýžový popcorn, to bylo zajímavé... Hodil rýži do velké pánve, ve které byl popel, předpokládám horký, neb ta pánev byla nad ohništěm... míchal, míchal a během deseti vteřin ta rýže začala praskat a poskakovat a byly z toho burizony! Celé to pak prohodil sítem a zbyly z toho čisťoučké burizonky. Ty Kačka miluje, takže tam seděla u tý ošatky a tlačila je do sebe ještě když už byli všichni pryč, vracela jsem se pro ní, kde je a ona to tam vyzobávala jako slepička. Také se tam vyráběla rýžová pálenka, kterou jsme ochutnali, docela šla. Na rozdíl od pálenky, ve které byla naložená kobra, ta byla odporná, chutnalo to jako seno.

Pak jsme nasedli na loď a zase popojeli dál, tam jsme dostali oběd, rýži s masíčkem a polévku a pak jsme měli asi půl hodiny na relax a jelikož kolem restaurace bylo na stromech rozvěšeno asi 50 houpacích sítí, tak jsme neváhali a zavěsili se. Je to paráda. Brala bych ji domu hned. Vidím jí na balkoně. Akorát že balkon máme z palubek a jistojistě bych je z obou stran vyrvala J

Je tu ještě možnost si půjčit kola a jet se projet po okolí, to se nás s Kačkou netýká. Prohlížíme si ty obrovské Jackfruity, které tady rostou. Vlastně tady jsme je poprvé ochutnali, byli v té misce s ovocem, co jsme si koupili na řece. Je to výborný, strašně slaďoučký.

Po relaxu jsme zase kousek popojeli po řece a pak se přelodili na malinké lodě pro 4 osoby, které ovládaly dvěma klackama takové pěkné vietnamské babči ve špičatých kloboucích. Ty jsme taky dostali, (neb bylo asi 40 stupňů) a pluli jsme takovým úzkým ramenem Mekongu hlouběji do vnitrozemí. Pluli jsme kousíček, pak nás vysadili a zpátky jsme šli pěšky nějakou cestičkou, která nás dovedla až ke stavení, ve kterém jsme si poslechli takové zpívané vietnamské představení. Bylo to hezké. Každý jsme měli na stole talíře s ovocem, tak to přišlo k chuti, plus hlavně to pivko, co jsme si k tomu objednali J

A to už byl konec výletu, pak nás dovezli lodí zpět k busu a busem zpět do Saigonu. Tam jsme dorazili před pátou hodinou.

Shrnutí výletu – ale jo, asi dobrý, ale my chtěli vidět hlavně plovoucí trh a ten tady nebyl, takže do Cai Be rozhodně na něj NEJEZDĚTE!!

Šli jsme si na hotel odfrknout, Vlasta si sedl dole na pivko a pak jsme se šli navečeřet. Vzali jsme to přes park, co je tady vedle, lidi tady kopají něco jako hakysak, akorát že to má peří a kopají to tak, že zakopávají, koukám na to jako blázen, ale ani jednou nekopnou nohou před sebou, kopají prostě zadem, za zadkem.

Kačka tady běhá dokolečka, chuděrka celý den musela sedět, tak si teď nabíhá kiláčky. Pak se jdeme podívat do toho podzemního obchoďáku, co je pod parkem a dáváme si tam nudle a rýži s masem. Všichni jsou zase z Kačky paf, sahají na ní, hladí jí po tvářích, mačkají jí, ta se každý den tak 100x zeptá: ,,Proč na mě sahá??" J chuděra, v tom tady má peklo.

Ale zatímco jíme, skáče si tam vedle nás ze schodů a přidává se k ní vietnamský chlapeček, o dost mladší, ale maminka a její kamarádka jsou nadšené a dělají asi 1000 fotek.

Po večeři jdeme spinkat, jsme grogy.

11.2.

Ráno jsme se vzbudli a Kačka šla dát taťkovi pusu a když slejzala z postele (máme dvě velké postele), tak říká:,,Kooukej, co to je?" a ukazuje na zem. Tak se tam kouknu a na zemi tam na zádech leží asi 5cm velkej šváb s 10cm dlouhýma tykadlama.

Vyletí ze mě: ,,Nénénéné!" (ve smyslu: cože, takovej hajzl tady kolem nás chodil, fuuuuj) a Kačka se lekla a začala natahovat, tak jsme si hned dělali srandu, že je to jen nějakej brouček, co se k nám přišel vyspinkat. Fffffuj.

Dnes je den přesunu do Da Nangu. Takže se balíme, odhlašujeme z hotelu a jdeme hledat zastávku autobusu, který by mohl jet na letiště. Mohli jsme jet taxíkem, které jsou tady opravdu velmi levné, ale my chtěli zkusit, jak velký problém je dostat se na letiště autobusem. Na recepci nám řekli, že zastávka je u toho velkého marketu, ale to bylo dost daleko (venku už ráno asi 50 stupňů, na zádech dvě krosny a dítě). Vyšli jsme z hotelu a přešli parkem na druhou stranu, po směru dopravy, neb silnice u našeho hotelu je jednosměrka a my potřebujeme jet na druhou stranu. První zastávka, na kterou jsme narazili a je na ní napsáno číslo autobusu, který by měl na letiště jet, no je to možný? (Bus č.109) Za pět minut autobus opravdu jel. Takže jsme se dostali na letiště za 20 dongů na osobu.

Jeli jsme i kolem té zastávky u marketu, kterou zřejmě myslel recepční, takže ano, i odtud se dá, je tu něco jako malej autobusáček.

Letadlo společnosti VieJet letí v 10:20, vše bez problémů, na palubě je velmi levno, hlavní jídla za 50 domgů, plyšáčci za 40, atd.. takže vůbec nemá smysl řešit jídlo do letadla, kupte si ho v něm.

V Da Nangu jsme si vzali z letiště do města taxíka (130dongů), neb busy údajně nejezdí... Hledali jsme je, ale vážně nenašli. Nevěděli jsme, kam do Da Nangu jedeme, je to pro nás jen přestupní město, ve kterém si chceme půjčit motorku a jet rovnou do Hoi An.

V Da Nangu toho moc zajímavého není, tak tady vůbec nechceme ztrácet čas. Hledáme, kde nám půjčí motorku, všude chtějí 150 dongů, takže se jdeme napapat, dáváme si božské Pho na ulici za 40 a pak si vybíráme jednu z půjčoven. Pánovi jsme řekli, že chceme motorku bez středu (abychom si měli kam dát jednu krosnu), tak nám přivezl samozřejmě motorku se středem. Zajímavé taky je, že nám vzal nejen pasy, ale i řidičák. Tak mu říkáme, že si půjčujeme skútr, že asi ten řidičák budeme potřebovat. A on že ne, že to je v pohodě, že ho nepotřebujeme. Dobrý no :-)

Vyrážíme do Hoi An! Hoi An je asi 30km vzdálené městečko, zapsané do památek Unesco, překrásné staré město lampionů, jak se mu říká. Taky se umístilo v pěti MUST SEE městech celé Asie! Tak se tedy jedeme kouknout.

Jedeme po veliké osmiproudé silnici, po které s námi jede asi trilion dalších motorek, Kačka usíná hned po pár metrech a chrní spojeně až do Hoi An. Tady jedeme rovnou do ubytka, které jsme měli zabookované. Tentokrát jsme to nenechávali úplně na osudu, ale v každém městě jsme zabookovali alespoň jednu noc, abychom měli kam jít a pak se vždy rozhodovali, zda zůstaneme nebo půjdeme hledat něco jiného.

Tohle byl překrásný dům, v čínsko-japonském stylu ve vilové čtvrti, až jsme nevěřili, že tohle je to ubytko za 200kč na noc i se snídaní. Vtipné je, že garáž vedla přímo do obýváku a v tom obýváku byl píchlej takovej obrovskej bílej bourák. Si myslím, že známka velikýho luxusu tady ve Vietnamu, kde mají všichni jen kolo nebo motorku.

Za recepcí tu mají gauč u docela velkého jezírka, ve kterém plavou rybky a jsou tu různá umělá zvířátka, to se Kačce líbí.. A Kačka se zase líbí staré paní domu, hlavně když si s ní plácne high five. Velmi milý mladý pikolík nám šel dát pokoj a uprostřed schodiště na něj cosi huláká jeho maminka(babička?)... a mladík se otáčí a nabírá směr na druhou stranu domu, že jsme si přeci zabookovali pokoj s balkonem, tak ten je na druhé straně. Jdeme po točitém schodišti nahoru do patra a dostáváme pokoj, no ale pozor, POKOJ tak velikej, že by se tady dalo jezdit na kole! Nábytek zase z toho jejich těžkého červeného masivního dřeva, překrásně zařízené v čínském stylu, taková ta vysoká postel, ze který se nezvedáte ze sedu, ale rovnou si stoupáte... televize, klimoška, balkónek, no luxus. Kačka hned hodila na postel salto, hmm, ano, tady se nám bude líbit.

Jelikož je tu proti rozpálenému Saigonu zima (20 stupňů), oblíkli jsme se do dlouhých rukávů a jeli prozkoumat město. Vila, kde bydlíme je na okraji města, ale to nám vůbec nevadí, neb jsme pojízdní, naopak jsme rádi, že bude večer klid.

Vjíždíme do městečka a okamžitě nás okouzluje. Je to tedy opravdu rušné turistické město, ale žádné mrakodrapy nebo tak, to vůbeeec. Ale prostě každý chce Hoi An vidět, tak se tu uličkami promenádují spousty turistů. Necháváme motorku na placeném parkovišti, neb stojíme úplně v centru u  vstupu do starého města a jdeme si sednout do kavárničky na hlavní křižovatce, kde si dáváme kávičku a něco sladkého k ní. Ochutnáváme od každého něco, vesměs to není žádná sláva, navíc na vietnam předražená. Ke kávě dostáváme konévku čaje a tak sedíme, popíjíme, pozorujeme to dění kolem... a líbí se nám tady. Je tady takový úplně jiná atmosféra.

Pak se tedy jdeme projít přímo do historického centra. Je obšancované pokladnami, platí se do něj vstupné, což jsme teda zjistili až když jsme odcházeli... protože tu jsou široké ulice a na okraji nich stojí budka a tam se má jako platit to vstupný. Koukali jsme pak kolik a byl to děsnej ranec, snad 120 dongů na osobu za to, že se projdete městem, no to bysme stejně nedali... jelikož jsme tu byli několik dní, zjistili jsme, že se do města dá projít jakoukoli jinou ulicí a bez placení úplně bez problému. Akorát se teda bez vstupenek nedostanete do několika domů a chrámečků, ale to nás netrápí.

Město je kouzelné. Je tu přes 800 starých nízkých dřevěných domů, v každém je nějaký obchůdek, dílnička nebo prodejna obrazů, ale co hlavně, krejčovství. Hoi an je město, ve kterém prý funguje kolem 700 krejčovství, v každém mají nepřeberné množsví látek a za zajímavé ceny vám ušijí na co si jen vzpomenete. Ve výloze mají figuríny s nejrůznějšími modely, mno, musím říct že bych si teda dala do výlohy hezčí kousky, nic z toho mě vyloženě neuchvátilo. Hodně se zde asi šijí kvádra a jednoduché šaty.

Taky přes každou ulici cik cak visí provazy, na kterých jsou zavěšeny stovky, tisíce, miliony lampionů... lampiony jsou prostě všude. Před každým domem, na každé, domě, v každém okně, na každém stromě, na každém křoví i jen tak poházené na hromadě na nábřeží. Je to nádhera, hlavně teda v noci.

Prošli jsme si městečko a došli ke zdejšímu známému, velmi starému mostu... až k řece, kde jsme se rozhlédli doprava a doleva a viděli, jak je to tady velké, krásné a jak strašně moc lidí tady všude je. Uffff. Každý druhý samozřejmě Kačenku pohladil, pomuckal, štípnul nebo aspoň zatahal za culíček, ta z toho chudinka byla už úplně vyždímaná. Taky je na fotce asi pětiset lidí z různých koutů světa :-) Měli jsme vybírat do klobouku, doprčic. Mohlo nám to zaplatit dovolenou :-)

Přešli jsme řeku po takovém nějakém hlavním mostě a hned naproti němu na nás přímo volala cedule BEER 5000 dongů, hurá, sedli jsme si a pár si jich dali. Nutno podotknouti, že ty půllitříčky, které za těch 5 dongů byly jak suvenýr na krk, měly tak maximálně dvě deci jeden. Ale bodly. Kačka si skoukla pohádku, ptali jsme se servírky, jestli má oříšky nebo tak, tak nám pro ně skočila do vedlejšího krámku... a Kačka byla spokojená a my měli klid na nasávání atmosféry a kochání se. Je to tady neuvěřitelný. Zapůsobilo to na mě dost podobně, jako Chiang Mai v Thajsku. Akorát, že tady bylo mnohem víc turistů, řekla bych. Ale to město za to nemůže, neberu to jako nějaké negativum a nevnímám to.

Pak jsme se šli ještě trochu projít a mezitím se začalo stmívat a porozsvěcovaly se lamipony... a taky jsme se najednou octli na trhu... Najednou tu všechno svítilo a dlouhá řada stánků, juu, to je něco pro mě. Tak ten jsme prošli, vesměs teda měli samé cetky, korálky a suvenýry, taky hodně dobrot, smažené všechno.... Hodně rozmačkanej banán s nějakýma oříškama hozenej do oleje... brrr. Něco jsme zkusili, ale nic nás neuchvátilo.

Mě se třeba líbily takový malý bílý kapsičky, které tam měla paní vyskládané na plechu. Válely se v moučkovém cukru, vypadaly fakt svěle...tak jsem jeden zkusila ( 10d) a uuups... bylo to rýžové těsto, řekla bych syrové... ten moučkový cukr nebyl moučkový cukr, ale mouka... to celé bez chuti... uvnitř byla směs z rozdrcených arašídů a krystalového cukru. Mno celé dohromady se to sníst dalo, ale znovu už jsem si to nekoupila. Ty jo, když to tak po sobě čtu, vypadá to, že jsem pěkně rozmlsaná. Opak je pravdou, já jsem prase, co všechno spase... ale prostě něco je chutnější víc a něco míň.

Pak už bylo pozdě, byli jsme ucaprtaný... vybrali jsme peníze z bankomatu (není problém, je jich tu mnoho), koupili jsme si v jednom malém obchůdku víno, u silnice zase božsky křupavé Bahn mi za 30d a jeli jsme do naší krásné vily. Cestou jsme objevili obrovskou posilovnu jen tak zlehka zastřešenou vlnitým plechem, ale vybavenou ty bláho jak naše BBC fitnessy. Mazec. Průchod na turniket a píchačku, mazec.

Naše vilka měla zamčené brány, ale hned jak nás slyšeli nám otevřeli... zaparkovali jsme uvnitř ve dvorku a zase za námi zamkli... Takže o vše postaráno, nemusíme se bát o motorku, ale ne že bychom se jinak báli... a taky když jsme přijeli na ubytko, kde jsme tušili parádní klídek díky odlehlosti od města... tak naproti v domě byl nějakej mejdan a karaoke tam řvalo na plný koule, asi jako když přijede kolotoč a pustí svoje hity. Ptali jsme se paní domu, jestli je toto normální a ujistila nás, že to normální není a že to brzy skončí. No měla pravdu, pravdu to kolem desáté ukončili a nastal příjemný klid a ticho. 

12.2.

Ráno jsme šli dolů na snídani, dostali jsme na výběr vejce nebo sýr, pro sebe jsme vzali vejce a pro Kačku sýr, neb ho miluje... Dostali jsme k tomu neskutečně křupavý Bahn mi housky, teda to je něco, co si tady opravdu užíváme. Já pečivo do té doby skoro nejedla, ale tady si to dávám úplně s chutí. Kávu bez cukru máme, ano... no co myslíte... Ale věřím jim, že mají tu kávu  bez cukru, akorát do ní místo mléka lijí Salko, no... Jako sladká tečka byly místní banány, no úplně královská snídaně.

Taky jsme si všimli, že v domě naproti naší vile je herna PC her, kterých je teda tady po vietnamu opravdu dost. Vždycky nějaká kůča, ve který jsou počítače a hemží se to dětma, co hrajou... Tady to vypadalo na dobrou výbavu, zvenku sice dům nic moc, ale vevnitř snad 50 PC, každý sluchátka a děti se tu sjížděly už od rána, aby si ještě před školou zahrály. Vlastně doteď nevím, od kolika tady mají školu, protože ty děcka se tady ve školních uniformách pořád tak nějak vystřídávali. Jedni přijeli, druhý odjížděli... Nicméně je to zajímavý, jak to tady frčí. Teď už i trochu chápu kolegu z práce, který je napůl Vietnamec a je blázen do her... že to tam prostě nějak má taky zakořeněný :-) 

Zajímavý úkaz byl taky muž z domu, sousedícího herně... Ráno vyšel před dům, protáhl se, vytáhl péro a vymočil se k brance. My žvejkajíc housku jsme se na sebe s Vlastou koukli, hmmm, dobrej borec :-)

Na dnešek máme naplánovaný výlet do My Son. Mělo by to být asi 30-40km od Hoi An, vyjeli jsme a hned za městem začíná hezká Vietnamská krajina, rýžová pole nás doprovázely v podstatě celou cestu... Lidi ve svých typických vietnamských kloboucích, jak je obhospodařují... hezké. Chvíli jedeme po velké silnici, ale pak sjíždíme na místňačky, projíždíme vesničky, pak dokonce sjíždíme na polňačku a motáme se mezi polema... ale to jsme nějak špatně odbočili, protože jsme na jedné větší silnici předjížděli mladý páreček turistů a když jsme pak přijeli do MySonu, akorát parkovali, aniž by nás někde předjížděli.. Takže oni jeli asi jinou, tou správnou cestou. Cestou jsme taky někde vytratili Kačenky brýle, neb nám zase po pár kilometrech usnula a prospala celou cestu, budili jsme si až když jsme parkovali. A taky nás zaujaly komunistické plakáty podél cest... na stromech červené vlajky se srpem a kladivy a hvězdy a podobně. Jako u nás tenkrát :-)

Akorát když jsme dojeli k bráně areálu, začalo kapat. Sesedli jsme, zaparkovali a spustil se pravej tropickej slejvák. Tak to jsme měli jen tak tak. Zároveň doufáme, že se to přežene a budeme moct jít na ruiny, když už jsme tady. Podle Vlastovo aplikace to je jen jeden mrak, tak čekáme. Naštěstí je tu pod střechou posezení, takže sedíme a s Kačenkou mezitím navážou kontakt naproti sedící vietnamci, kteří jí zase podstrkují bonbonky a sušenčičky. Už si pro ně i jde a řekne děkujůů, už se otrkává. Večer pak paní domácí říkala i tenkjů :-)

Po chvíli opravdu pršet přestalo, uff. Koupili jsme lístky za 150da vstoupili. Je to pěkný udržovaný areál, hned za branou je muzeum toho, jak to tady vypadalo a co všechno se tady našlo. Jsou to ruiny z 11-13.století a přezdívá se tomu tady vietnamský Angkor Wat. Je to tomu hodně podobné, musím říct. Kousek za muzeem je soustřediště takových velkých elektrických golfových vozíků, pán nás vyzývá k nasednutí, tak sedáme, neb k ruinám je to od brány asi 3 km a to by měla Kačka toho brzo plný zuby. Autíčko nás (kupodivu) zadarmo sveze, cestou ještě nabíráme různé kolemjdoucí turisty, co si mysleli, že to dají pěšky... ale je po tom dešti horko a vlhko, nic moc. Jen jeden amík s úsměvem odmítl a ukazoval na svoje břicho, že nene, nepojedu, musím hubnout :-)

Cesta byla celkem dlouhá, vedla po pěkné betonové cestě u džungli a Kačce se jízda moc líbila. Dovezli nás k restauraci a prodejně občerstvení a odtud už vedly chodníčky a cestičky k jednotlivým ruinám. Kačenka dostala od babičky za úkol přivézt jí kamínek, tak sbírá každý, co vidí a má už plný kapsy a mikinu vytahanou až na kolena :-)

Takhle se nenásilně přesuneme k ruinám. Je to moc hezké, má to kouzlo, není tu moc lidí... Červené chrámečky, některé bohatě zdobené... hlídají je hlídači a dávají pozor, aby se po nich nelezlo nebo se nefotilo v nějakých posměšných polohách... chtěla jsem třeba dát svou hlavu na bezhlavou sochu a hned na mě pískal :-)

Mě zaujímají zejména velké pravidelné díry v zemi, přišlo mi to jako díry od bomb... což se potvrdilo v jednom chrámku, kde byly vyskládané bomby, co tu našly a taky jsme chvíli poslouchali průvodce u jedné skupiny a ukazoval na ty díry po bombardování amíky.

Ale vypadá to, že památek moc nezasáhli, to je teda štěstí, protože děr po bombách tu bylo požehnaně. Spousta památek je tady různě podepřená a omotaná, jinak by se úplně sesypala... spousta jich je odkrytých jenom tak napůl, ještě je tady spousta práce... Líbí se mi představa, jak to tady objevovali... protože je tu hustá a taková ta klasická, Vietnamská džungle z válečných filmů a představovala jsem si, jak se tady v ní prodírali ti vojáci a co všechno tady prožili, navíc teď v tom horku po dešti... to muselo bejt něco.

Tak jsme to celý prošli, Kačka statečně šlapala a byla moc hodná, ani jednou nekňourala... až když jsme byli zpátky u té restaurace, kde jsme si dali i skromný oběd, smaženou rýži asi za 40d... tam začala kňourat a zjistili jsme, že má puchejř. První puchejř! No tak už je to opravdová cestovatelka :-) Jelikož jsme neměli náplast, zalepili jsme jí to naší keškovou samolepkou a bylo to dobrý.

Vrátili jsme se k motorce, kterou jsme nechali zaparkovanou před nějakou prodejnou suvenýrů, místo na placeném parkovišti. Paní z prodejny se nás ptala, jestli nechceme zajít na kafíčko, my že ani ne...

Přišli jsme k motorce a ejhle... máme píchlé zadní kolo! Néééé...

Tak to je poprvé, za všechny ty naše cesty. Jednou to přijít muselo. Ale co s tím tady, uprostřed džungle?? Ženský ze suvenýr shopu vylezly, prohlížely si kolo, okukovaly... a pak že neboj, neboj, vzala telefon a začala někomu volat. No v tu chvíli jsem si říkala, že tady mají super přivýdělek, že každýmu vyfouknou gumu a pak zavolají starýmu a ten to za pár stovek opraví.

Takže jsme si to kafe nakonec dali a dle instrukcí čekali, až někdo přijede. Za pár minut přijel takovej vetchej mužík a ukazoval nám, ať to dotlačíme tady kousíček, padesát metrů. Tak to tam Vlasta dotlačil, bylo to fakt kousek, nekecal. Tam z klacků sbouchanej přístřešek, ve kterým bydlela celá jeho rodina... Nicméně zkušeně sundal vejfuk a aniž by odmontovával kolo, sundal duši (doteď nevím jak), nafoukl jí, hodil do lavoru s vodou, našel, odkud to uniká a bylo to přesně v místě, kde už byla duše jednou lepená... tak teda holky pardon, omluvám se, že jsem měla podezření, že jste nám to vyfoukly. Holt ty tři lidi na motorce dávají duši zabrat no. Díru nám ukázal a říkal, že jestli chceme na tý motorce jezdit dýl, tak nám dá novou gumu za 250d, jinak to zkusí zalepit znovu ale nebude to na dlouhý ježdění. Řekli jsme mu, ať to jen zalepí a tak se do toho dal, obrousil, nalepil, nafoukl, ponořil do lavoru, dobrý, drží, nasadil na kolo, nasadil vejfuk, gumu nafoukl pumpičkou na plno a tady to máte pane.

Já na to čučím a říkám Vlastovi, počkej, to lepidlo musí přece nějakou dobu schnout... v hlavě obrázky z dětství, jak si brácha lepíval kolo a duše schnula celej den zatěžkaná cihlama... A on to zalepí a jde rovnou foukat! To nedojedeme ani za další zatáčku!

Vlasta se pobaveně culí a říká mi, hele, oni to tady dělají pořád, motorka je jejich všechno, věř mu... mno nic jiného mi nezbylo. Taky jsme čekali, jakou sumu na nás vybalí, protože tady uprostřed džungle si musí být vědom, že bysme bez něj byli prostě odepsaný a mohl si tak říct v podstatě cokoli. Řekl si 150d, což pro nás bylo nic... ale pro něj byznys roku si myslím .-)

Nasedli jsme a jeli zpátky. Při každým hupu mě polil ledovej pot a kontrolovala jsem, co na to naše guma, ale zdá se, že drží, tak jedeme a jedeme, ať dojedeme co nejblíž civilizaci. No zkrátím to, guma držela jak nová, jezdili jsme na ní ještě tři dny a úplně bez problému. Holt to tady umí, hoši, no.

Dojeli jsme zpět do Hoi An, na hotelu jsme si odfrkli a večer se setměním jeli znovu do města, které jsme si chtěli nafotit v noci na stativ. Zaparkovali jsme v jedné z postranních uliček a šli fotit. V noci je to prostě nádhera. Můžete si tady od pouličních prodejců koupit papírovou lodičku, na které hoří svíčka a pustit si ji po řece a to taky lidi hojně dělají, tak celá řeka pěkně svítí... můžete se také sami svézt na loďce. Anebo jen tak lelkovat a kochat se, jak je město krásné, tak jako my. Když jsme se dostatečně nakochali, šli jsme k jakémusi zábavnímu parku, který tady byl, (kolotoče a skákací hrad) a tam jsme nechali Kačenku chvilku vyblbnout. Nemá tady chuděrka možnost si pořádně hrát, dětské hřiště ve Vietnamu není zrovna obvyklé. Je jich opravdu málo, ani nevím, jestli jsme za celou dobu nějaké viděli.

Pak začalo kapat, takže jsme se vrátili do hotelu. Až začalo lejt jako z konve... a šli jsme chrnět.

13.2.

Leje ještě ráno. No paráda. To na dovolené fakt chceš... sedět v hotelu a nic nemoct, neboť jdi něco poznávat když z nebe padají provazy vody...

Naštěstí to za chvíli přestalo, takže jsme se jeli podívat na místní trh, který jsme doufali, že bude pecka. No zas tak místní nebyl, byla to něco jako holešovická tržnice. Placené parkování všude kolem, krásné prostředí starého města, hodně turistů... v první části vařili, dá se tu prý fenomenálně najíst, akorát že my byli zrovna po snídani, tak jsme neměli možnost to poznat. V další části syrové maso, to teda bylo fuj. Nutno podotknout, že jsem byla právě v sedmém týdnu těhotenství a ne že bych měla nějaké nevolnosti, ale prostě syrové maso, kolem kterého létají mouchy, navíc různé stažené (psí?) ocasy a ten odér... i Kačenka říkala: ,,Maminko, tady to mrdí!" Tím jsme prošli a dostali se do části ovoce/zelenina a to už byla nááádhera. Tohle prostě v zahraničí miluju, natož tady v Asii... ty  hromady dokonale dozrálého tropického ovoce, navíc za pár kaček. Nabízeli nám tady trs banánků (těch jejich, velkých jako palec) za 20d, tak jsme si říkali, mno zkusíme to ještě někde mimo tenhle turistickej trh... Zkusíme najít ten opravdu místní a tam si nakoupíme a určitě tam koupíme i tu NorthFace bundu za nejlepší peníze. NorthFace tady konkrétně v Hoi An prodávají ve velkém, jsou to někdy úplné ofiko obchody s cedulemi a nápisy, že si myslíte, že jdete do original obchodu a bojíte se zeptat na cenu. Do jednoho jsme vlezli, měli tu asi sto různých typů, barev a materiálů, až oči přecházely. Nádherné kvalitní bundy! Zeptali jsme se na cenu a chtěli 900d. Přičemž je nám jasný, že tohle je jen nastřelená cena a půjde to o půlku dolů, když budeme chtít.

Sám Vietnamec u nás v Kadani, když jsem mu řekla, že jedeme do Vietnamu mi dával pár tipů a jeden z nich byl, že musíme opravdu smlouvat, protože když vidí bílýho, tak cena hodně hodně nahoru, já nemůžu udělat Vietnamec, ale bílý jo, hodně drahý :-)

Z tohohole ofiko obchodu jsme přeběhli přes silnici do jiného, kde kolem nás paní skákala a dohodli jsme se, že když vezmeme dvě, dá nám je za 950d. No vida :-) Takže jsme si sáhodlouze vybírali, zkoušeli, mě se líbila neonově žlutá softshellka, ale byla špinav