Filipíny 2013_část 2.

My měli štěstí, že k jednomu sedla moucha, takže jsme viděli, jak jí odháněl a nasucho polknul. Je to totiž hmyzožrout a noční tvor, tak se na ní přes den asi nevzmohl J dole u východu je velký suvenýr shop, kde mají všechno v tématu tarsiera. My koupili nezbytnou magnetku na ledničku. Pokračujeme dál na Chocolate hills, krajina je krásná, hodně rýžových polí a palem, hodně rýže, sušící se podél silnice. Obědváme v nějaké zastrčené hrncárně a jsme tu zase asi jediný bílý od napadení Kuwajtu, koukají, culí se, nemůžou z nás spustit oči. Pozorujeme jednoho pána jak jí – talíř má stranou, pod sebou prázdný stůl a strčí sousto do pusy a co se nedá sníst plive přímo na stůl. Je to chuťovka. Naprosto stejný styl pak vidíme u všech číňanů, co na Filipínách slaví příchod Nového roku. Usuzujeme, že do talíře asi patří jen věci k jídlu, přece si tam nebudou dávat zpátky kosti, jako my, normální kulturní lidi. Je to fakt chuťovka, u číňanů ještě znásobena jejich rychlostí jídla, jako by měli na snědení limit půl minuty. Ode dneška neříkám jíš jako prase, ale jíš jako číňan J Dostat k jídlu pivo je nemožné, tady všichni pijí colu s brčkem a pivo prostě nemají.  Cola je tu hodně levná, mají tu velké výrobny. Malá lahev stojí 10PHP a litrovka dvacku J Tolik coly, co jsme vypili na Filipínách u nás nevypijeme za dva roky, ona když je pěkně vychlazená v tom rozpáleném dni, tak si na ní člověk fakt pochutná. Navíc máme pocit, že je tady nějaká lepší, poctivější. Vstup na kopce je 60PHP, u města Carmen nahoře na jedné z homolí je nezbytný suvenýrshop, hodně pěkný hajzlíky a po vyšlapání schodů rozhled a zvonek, který prý plní přání. Když vylezeme nahoru, vrhnou se na nás tři šikmáči vysmátý jak puberťáci, že se s námi chtějí vyfotit, Vlasta někde v pozadí dělá, že ke mně nepatří a já se s každým z nich musím fotit, pak se všemi a pak ještě na všechny možný způsoby. Volám na Vlastu POMÓÓC a oni mě napodobují a hrozně se hihňají. Vlasta mě přijde zachránit a musí se s námi samozřejmě ještě vyfotit. Když nás konečně propustí, mám teprve šanci se rozhlédnout. Je tu opravdu 360° rozhled a je to pecka. Těch kopečků je prý 1268 a jejich svahy jsou porostlé trsy tvrdé trávy, které v období sucha od února do května tak seschnou, že se kopce zbarví do čokoládova. Podle pověsti jsou to ale  zkamenělé slzy obra, co plakal za svou láskou. Krásné J Děláme pár fotek s koštětem, co tam leží na zemi a jedeme zase zpátky na Panglao. V Tagbilaranu se ještě stavíme na místním trhu, je naproti Island City Mall a je to trh s živýma i sušenýma rybama, masem, ovocem, zeleninou a košíky. Kupujeme meloun a nějaká manga. Když vylezeme, je po dešti a všude dost mokro. Vrátíme motorku a jdeme se válet na Alona beach. Je opravdu krásná, písek bílý, krásná promenáda, šikmé palmy, nahýbající se nad moře a bancy, pohupující se na klidném moři. Zapadá zrovna slunce a každou minutu předvádí jinou barevnou show, je to fakt nádhera. Kupujeme kokosový Boracay rum (95PHP 700ml) a pošušňáváme si.

9.2.2013

Den válečky. Po snídani se domlouváme, že zkoukneme Bikini beach. Ještě než na ni dojedeme, odbočíme na Dumaluan beach. Je placená, to teda čumíme. 25PHP plus 20 za skútr. Lamentujeme, ale pak všechno chápeme. Je to pikniková pláž pro místňáky. Je tu třeba nějakých 40 "bungalovů", kam si místní přijedou s celou rodinou na piknik, mají spoustu jídla a celý den si tady relaxují. Když ovšem dojdeme až na pláž, spadne nám čelist a oněmníme. Ta pláž je naprosto dokonalá. Bílý písek jemný jako mouka, moře mělké, světlounce tyrkysové, les palem, houpací sítě... Něco tak krásného jsme ještě neviděli. Na pláži jsme skoro sami. Nevíme kam jít dřív, co fotit dřív. Byl to opravdu pocit, jako když Leo ve filmu Pláž objevil Maya beach. Nemohl nic, než jen si sednout na zadek a smát se. Maya je sice taky pěkná, ale zničená přívalem turistů, byli jsme na ní společně s dalšími 56 loděma. Tady jsme skoro sami. Jsme úplně mimo, tahle pláž nás dostala. Jdeme do vody a co krok, to mořské hvězdice všech druhů a barev. Úkol číslo jedna je tedy sehnat šnorchly, tady bude rozhodně na co koukat. Rochníme asi dvě hodiny a jsme spálení jak prasátka, přestože jsme namazaný. Sluníčko je tu opravdu hodně agresivní, i další dny se opalujeme i přes trika. Chvilku pospáváme ve stínu palem a pak jedeme do Tagbilaranu sehnat ty šnorchly. Panglao má asi 20km a vedou jím tři silnice, horem, dolem a středem. Jezdíme pořád po té dolní a ať se snažíme jak se snažíme, vždycky se na ní dříve nebo později dostaneme. V Tagbilaranu jedeme pěknou zácpou až k Island City Mall, nadýcháme tak půl kila prachu, ale stálo to za to, máme šnorchlovací sady! Když vylezeme z ICM, prší. Déšť ale pomalu ustává, jdeme k motorce. Ooo, co se to děje? Nejde nastartovat. Když po přemlouvání chytne, sama od sebe řve na plný otáčky, že se po nás všichni ohlížejí. Nevíme, co s ní je a bojíme se na ní jet. Za chvíli se uklidní a my teda jedem. Na první křižovatce ale chcípá a nejde naškubnout. Nejde to ani nakopávačkou. Po dlouhém přemlouvání chytne a my zase nejistě jedeme dál. Pak párkrát škubne a Vlasta raději staví, přičemž motorka zase okamžitě chcípá. I když ručička stavu paliva ukazuje ještě čtvrt nádrže, kontrolujeme raději i toto a něco se tam ještě převaluje, takže benzinem to nebude. Prostě do ní asi při tom dešti nateklo. Máme před sebou ale 20 km, setmělo se a nemáme číslo na Roberta. Motorka už nechytá ani nakopávačkou ani roztlačením. Otáčíme to tedy a tlačíme na benzínku, že nám tam někdo pomůže. Hned se kolem nás seběhnout 4 chlapci z obsluhy a já jim nešťastně vysvětluju, že nám to nestartuje. Frajer odšroubuje víčko, mrkne dovnitř a říká – nemáš tam benzín. Ostuda, no. Je fakt, že když jsme tam koukali, bylo v nádrži na dně, ale mysleli jsme, že to stačí pro chod motoru. Hoši se culí a koukají po sobě. Beze slova nám dotankují, securiťák se samopalem ladně nakopávačkou nastartuje a my s díky mizíme, jen se za námi práší J Zjišťujeme, že nám ještě nesvítí světlo, což je taky fajn, takže hned po příjezdu u Robertova posluhovače motorku měníme za jinou. Dává nám takovou černou fešandu nablýskanou.
Popíjíme tentokrát melounový Boracay a spřádáme plány na další dny.

10.2.2013

Je neděle, den kohoutích zápasů. Ráno jedeme na "naši" pláž ozkoušet šnorchly. Drží jak přibitý. Zakuklili jsme se do triček a kraťasů, abychom nedali sluníčku šanci. Dnes je velký odliv, fouká a moře je rozbouřené a zakalené. Plaveme dost daleko přes pole řas na tyrkysový pruh. Tam už je ale velká hloubka a pořád ještě nejsme na útesu. Viditelnost je špatná. Nemám z toho dobrý pocit a plaveme zpátky. Vidíme jen spoustu hvězdic a sasanek s rybkami Nemo. Pak chvíli zevlujeme po pláži, jdeme se projít na druhou stranu a vymýšlíme podnikatelské záměry, abychom na Filipínách mohli zůstat. K obědu si necháme ugrilovat pěknej flák ryby, která, jak později zjistím, má moc zajímavý účinky v trávicí soustavě člověka (google: máslová ryba). Po obědě to balíme, za chvíli začínají kohoutí zápasy a to nesmíme prošvihnout. Začínají v 15h a cockpit arenu v Panglau není těžké najít, sjíždějí se tam houfy skútrů ověšených kohouty a vychází odtamtud skoro ohlušující kokrhání. Platíme vstupné nějakých 20PHP a jdeme na to. Jsem tu kromě prodavačky jediná žena, ale chlapi na mě nemají čas zírat, kohouti jsou vážná věc. Před arénou sedají dvojice proti sobě na bobek, porovnávají si kohouty a domlouvají, jestli spolu půjdou do boje. Ptám se našeho kámoše, který nám půjčoval první den motorku (a který je snad všude) jak to tady chodí a on mi to nějak nedokáže vysvětlit a hlavně nemá čas, má v ruce kohouta a už musí do arény. Sedáme si až do horního patra, abychom na všechno pěkně viděli. Arena je zbouchaná z klacků a má třípatrovou tribunu, kde si musíte dávat bacha, kam šlapete, protože by se mohlo stát, že šlápnete do prázdna. V ringu už proti sobě stojí majitelé kohoutů, drží je v ruce a dráždí je a nechávají navzájem kohouty klovat se do krku, aby v nich pěkně rozproudili krev. V ringu také chodí moderátor, který kdo ví co pořád štěbetá. Chci si vsadit na kohouta našeho kámoše. Vidím, že u arény je kukaň, ve které sedí chlapík a chodí k němu lidi a dávají mu strašné rance peněz (na jejich poměry). Říkám si – ahá, tak tam se sází... Jdu tedy do fronty a když se dostanu na řadu, říkám mu, že bych si chtěla vsadit na támhletoho bílýho kohouta. On že kolik. Já že pade J pán se na mě roztomile usměje a volá na moderátora – héj, slečna si chce vsadit pade! Moderátor se začne smát a hned to pustí do mikrofonu a to už se chechtá celá aréna. Pak mi říká, ať si pamatuju sázku a že když vyhraje, majitel mi dá pade. Stáhnu ocas a nenápadně se plížím zpátky na svoje místo, ale jak nenápadná asi může být blondýna v zářivě růžovém tričku... stejně se mi všichni pochechtávají. V podstatě ale nevím proč, protože když jsme pochopili jejich systém sázení, pade sází hodně lidí. V té kukani asi dávali zápisný majitelé kohoutů, nebo nevím. Nicméně náš kohout bojovat nechtěl, takže zápas nebyl. Pak začal druhý a při tom jsme to pochopili. Nejdřív je v ringu majitelé proti sobě pošťuchují, diváci mají možnost podívat se, jestli je kohout bojovník nebo lenoch, velký nebo malý... na velikosti ale tolik nezáleží, ty prckové byli pěkně mrštní. No a pak dá asi moderátor pokyn a v tom se spustí vřava a všichni přes sebe začnou řvát sázky a hledat někoho, kdo tu sázku přijme. My seděli až nahoře a koukali jak vyvoraný myši, kolem nás les rukou a ohlušující řev, ukazují na sebe systémem různých prstových ukazatelů, celé to trvá tak minutku a pak jak když utne a je ticho a kohouti jdou do sebe. Rozhodčí jim předtím sundal ochrannou pochvičku z háku, co mají na noze. Samotný boj je otázka půl až minuty, začne lítat peří, jeden se pak motá jak po dvou rumech, rozhodčí je oba zvedne, pošťouchne proti sobě, aby viděl, jestli je ten zraněný ještě schopen bojovat a stát na nohou a když ne, je dobojováno a vzduchem začnou lítat prachy, zmuchlané do malinké kuličky. Tady jsme taky pochopili, proč ty jejich peníze jsou měkké jako hadr. Kdo prohrál sype, kdo vyhrál chytá, nikdo se s nikým nehádá, dohoda platí a funguje. Líbí se nám jejich vzájemná důvěra, u nás by vítěz čekal na prachy marně J Chceme si vsadit, ale nechytáme se. Ujímá se nás velmi slušně vypadající pán, co sedí po naší pravici a v mezičase nám vysvětluje systém sázení. Chcete vsadit kilo, ukážete ukazovák nehtem k sobě, chcete vsadit litr, ukazovák nehtem od sebe. Dost ošidný pro nás, co to nemáme zažitý léty praxe, blbě ukážeš a je to v pytli J Pak ještě různý prstový vychytávky, ve smyslu, že nevyhraješ 100%, ale jen 80%, atd. Pán je tak hodný a sází za nás vždy, když se rozhodneme hrát. Chvíli řve, někdo se chytne a jeho sázku přijme, pak se ujistí, že pochopil, na kterého kohouta chceme vsadit a my buď kasírujeme nebo platíme. Ze 4 vsazení jsme vyhráli dvě, měli bychom být na nule, přesto jsme pade v plusu. Nechápeme, ale nevadí nám to. V jednu chvíli se aréna zastaví, je tu nějaký problém s falešnou bankovkou, áá, že by to někdo zkusil ošidit? Pán se ale tváří, že o ničem neví a vypadá důvěryhodně, celá aréna se mu směje a bankovka koluje, aby se každej mrknul. Taky pěkný, u nás by mu rozbili hubu. Podle tabule je na programu asi 30 zápasů, my to kolem patnáctého balíme a plni dojmů odcházíme. Před arénou si majitelé láskyplně zašívají svoje zraněné kohouty.

Večer se jdeme projít po Aloně a dáváme si pivko v jedné z plážových restaurací. Teda dali bysme si, ale čekáme asi 15 minut, než se domáváme obsluhy. Objednáváme si i jídlo, ale když ho ani po hodině nedostaneme, polomrtvý hlady a žízní to balíme a jdeme nahoru na křižovatku do "čmouďárny". Je to chlapík, co griluje od rána do rána, ale čmoudem zamoří celou křižovatku, nejde přehlédnout. Dáváme si oblíbené grilované kuřecí stehno na klacku s grilovanou kukuřicí na klacku, dva studené Miguely a jsme spokojení. Večer na terásce u Roberta hrajeme lodě. Já poprvé v životě. Vlasta vítězí a není se co divit, zapomněla jsem si odškrtávat sestřelené lodě a v jednu chvíli se s pečlivě schovaným papírem Vlasty ptám: ,,A kterou jsi mi sestřelil, tu na cé trojce?"   ,,Ne. Jsem na řadě, takže... cé tři." J

Kolem deváté slyšíme Roberta, jak nabízí dvěma sousedkám, že je hodí na pláž, že je tam party, takže se připojujeme, Roberto bere van a jedeme. No ploblem J Nevím, kterou pláž myslel, ale na Aloně teda žádná party nebyla, přesto tam bylo krásně. Zalezli jsme až na konec, kde už nejsou hotely ani světla a s lahvinkou rumu fascinovaně filosofovali nad krásou mléčené dráhy a celého hvězdného nebe.

11.2.2013

Pondělí, zataženo. Podle weather bude pršet. Den jako stvořený pro výlet. Jedeme tedy na vodopády Mag-Aso. Cesta je super, jiná než na chocolate hills, bez bělochů, středisková. Všichni zase už zdálky mávají a culí se na celé kolo. Míjíme kohoutí farmu, hřbitov autobusů a další zajímavosti. Je tu hodně zděných domů, na rozdíl od zbytku Boholu. Vjezd do areálu vodopádů 15PHP za motorku (směšné, pořád si říkáme, kolik to tu bude stát za pět, deset let) a 20PHP samotný vstup k vodopádu. Dají se ještě půjčit duše.  Je zataženo, proto si ani neberu plavky. K vodopádu vede  pár pater schodů dolů do údolí, ale když se před námi zjeví, mastím do schodů zpátky pro plavky. Je nádherný s velkým hlubokým tyrkysovým jezírkem. Koupeme se a pozorujeme odvážné bílé chlapce, jak skáčou z okolních skal. Voda není průhledná, není vidět, co je pod hladinou, proto se zatajeným dechem čekáme, jestli vyplavou po té, co skáčou z místa ještě o kus výš, než přepadává samotný vodopád. Chvíli váhají, pak skáčou a vyplavávají vysmátý, jdeme si tedy taky zaskákat a je to super. Strávíme zde příjemnou hodinku a pak se vracíme do Tagbilaranu a jdeme se najíst do Pizza Hut. Druhé nejlepší jídlo po špagetách v Angeles, nebyla to sice žádná sláva, ale proti filipínským blafům vyložený kulinářský zážitek. Za 99PHP výběr z několika meníček, oba jsme měli polévku, já špagety, vlasta takovou bejby pizzu a colu (fuj, zase cola). Jídlo do 10 minut nebo zdarma, což je taky oproti běžné půl až třičtvrtě hodině balzámek na žaludek. Starají se o nás jako o krále, číšník během prostírání stolu u každého svého pohybu řekne sorry a je to fakt směšné. Za každou větou tady navíc říkají madam nebo sir a v běžném rozhovoru to taky působí neskutečně komicky, i když je to jinak pěkné, zdvořilé. Z jejich "Yes, mam" mi ale ke konci výpravy už naskakovala husí kůže, zejména když vylezete z trhu a slyšíte to na každém kroku třikrát J Tady v Pizza Hut to ale nejsou lidi, ale stroje, naprogramované na přesné fráze. Byli jsme tam pak ještě jednou a vše probíhalo do posledního puntíku úplně stejně, úplné deja vu. Při odchodu jsme jim zazvonili na zvoneček, že jsme byli spokojení a všichni číšníci a servírky předepsaně 5x tleskli J Pak se jdeme mrknout do Bohol Quality Mall, nic nekupujeme a chceme se vrátit ke skútru, že pojdeme domů. Venku se ale spustil další tropický liják. Dostávám zákaz chodit do krámů, protože pokaždé, když z něj vylezeme, tak prší. Nebe je černočerné a nevypadá to, že by to chtělo ustat. S radostí se tedy vracím zpět do BQ a dáváme si na půl hodiny rozchod, Vlasta si jde někam koupit pivo (nesehnal ho za celou půl hodinu J ) a já si pyšně střežím nově ukořistěnou kabelku za 160PHP, kterou jsme pak v Hongkongu ve snobském obchodě viděli za 300 tisíc Kč v přepočtu. Vylejzáme ven. Déšť ještě zesílil v typické provazy vody. Nedá se nic dělat, musíme jet, tohle jen tak nepřejde. Vyjíždíme a během 10 sekund jsme promoklý až na kost a celou cestu déšť ještě víc a víc zesiloval, kapky bičovaly holou kůži i obličej a fakt to bolelo. Přišlo nám to ale hrozně vtipný a ještě jsme si ze sebe navzájem dělali prču. Zajeli jsme si do krámku pro pivka, čímž jsme ho skoro vyplavili. Kolem 18h déšť ustal a my se jeli na Alonu najíst a zírali jsme, kolik je všude vody, vpravo i vlevo úplný jezera, silnice jedno velké jezero, domy vyplavený. Na křižovatce v Aloně má jezero snad 30 čísel hloubku a bez skútru se nedá proplavat, pěší mají smůlu J Během období dešťů tady musí být veselo. No ale už víme, proč je tady všechno tak krásně zelené.
Večer pak dopíjíme melounový rum, hrajeme kostky a vítězím J

12.2.2013

Den přesunu na Cebu. Ráno se odhlašujeme od Roberta. Už je zase krásně a praží sluníčko. Redukujeme obsah batohů, Vlasta se loučí se svými zánovníma Adidas sandálama, ale jsou to tyranky a drásají nohy do krve a dělaly to v Thajsku a dělaly to i tady, takže šly. Potřebujeme, aby nám doschly všechny věci, co včera zmokly, proto je necháváme na sluníčku sušit a jedeme ještě na snídani. Večer předtím jsme si ještě u tricyklistů zjistili, že nikdo nás do Tagbilaranu nevezme levněji než za 300PHP, což se zbláznili vzhledem k tomu, že sem jsme jeli za 160PHP. Ale i pomocník Roberta nám říká, že levněji se tam s tricyklem nedostaneme, že těch 160 byla velká náhoda. My ale 300PHP nedáme, proto nám radí, ať jdeme kolem půl desáté na křižovatku a skočíme si na jeepneye. Což taky uděláme, máme štěstí, zrovna přijíždí, další by jel až cca za půl hodiny. Říkáme si, že už se tam asi nevejdeme, je plný, ale ukazuje, ať si sedneme, tak se teda nacpeme až dozadu i s našimi nacpanými batohy. Jede jak šnek a zastavuje u každého druhého domku, mezitím ještě staví na nakládku nebo vykládku pytlů, plechu i jiného stavebního materiálu. Když jsme nastupovali, sedělo nás v jeepneyi deset. Do Tagbilaranu nás přijelo 28 J A já myslela, že už se tam nevejdeme. Za jeepney jsme zaplatili nějakých 18PHP za oba J Na cenu se neptá, prostě jim pošlete nějaký drobný a buď vám něco vrátí nebo ne, neřešili jsme to, šlo skoro vždy o 7PHP na osobu. Obědváme deja vu v Pizza Hut a Vlasta si ještě v obchodě nad ním kupuje pěkné pevné žabky Fila za 230 PHP. Pak jdeme do Pieru a jelikož nemáme kam spěchat, z Cebu nám to letí na Palawan až druhý den kolem poledne, bereme pomalou loď, která jede hned za 20 minut (ve 12h) a "připlácíme" se za lehátkovou úpravu 230PHP, jinak economy je za 210 na sezení J Cesta trvá 4 hodiny a je to super! Na palubě je jedna kožená palanda vedle druhé, krámek, kde mají kupodivu i pivko, co víc si přát. Krásně se po obídku prosíme a já pak přečtu celého Maxima. Takhle bych jela klidně až do Austrálie. Dala se ještě připlatit za aircon lehátka, ale vůbec se nám to nelíbí, ani tam nikdo není. Je to zabedněná paluba s divným vzduchem, kdežto ta naše je otevřená a krásně tam pofukuje čerstvý vánek. Když jsme před Cebu, v moři plave příšerný bordel, hodně prázdných pytlů, igelitu, obalů. Hnus. V Cebu jdeme rovnou na jistotu do McSherry, kde dostáváme lepší pokoj než posledně, a to pokoj 306. Odhazujeme bagáž a jdeme rovnou dolů na Colon shánět kufr, který máme v plánu při odletu na konci dovolené naplnit rumem a hadrama. Mají krásné fejky Samsonite za 600PHP, ale nakonec se shodneme na obyčejném No Name kufru za 390 PHP (což jsme udělali dobře, protože do Prahy dojel na maděru-polámaný, popraskaný, látka proražená, jedem rum prasklý, a to jsme ho olepili Fragile nálepkama). Pamatujeme si obchod, že si sem pro něj za devět dní přijdeme. Pak hledáme hospodu s wifinou a posílají nás do "Our place". Hned nad rušnou křižovatkou, nějakých 20 metrů od našeho hotelu. Ono je tady rušno všude, provoz v Cebu je šílený, takřka nepřetržitá zácpa. Před vstupem do hospody stojí ochranka se samopalem, což je tady naprosto všude, i v tom nejmenším krámu. Je to fajn, cítíme se bezpečněji. Vystoupáme po pár schodech do hospůdky a jsme rázem v jiném světě! Krásná dřevěná hospůdka v americkém stylu, plná amerických espézetek ze všech možných států, plná stylových vtipných plakátů, obrazů, hlášek. Stojíme ve dveřích a vyjeveně se rozhlížíme, to se kolem nás hned protočí sympatická silnější filipínka a říká – pěkný, co? A my: to snad ani nejsme v Cebu! J Směje se- asi je zvyklá- a usazuje nás, když přinese dvě pivka, ptá se odkud jsme, my že z čech a ona jojo, to znám, Taťána Kuchařová a to nás teda úplně dostala! J V Thajsku to byl Petr Čech, Petr Čech, tady nikdo ani nezná Czech Republic, jen Europe a tahle frajerka si pamatuje i jméno?? Nedovedu si představit, jak mi někdo řekne, že je třeba z Argentiny a já mu z fleku řeknu jméno jejich miss world. Je dobrá! Jmenuje se Rose, pamatuje si dokonce i Vlastovo jméno, to si taky jen tak někdo v cizině nezapamatuje J Vypráví nám o historii hospůdky, je na místní poměry dost stará, nějakých 35 let. Ceny mají dobré, normální a co se týče jídla, tak fakt velké porce. Vedle nás na bar přisedli dva Holanďani, chtě nechtě zaslechnu, jak se baví o tom, kde už byli a padlo El Nido a že je tam všechno fully booked. Dávám se s ním do řeči a vážně nás přesvědčuje o tom, že v El Nidu neseženeme ubytování, jestliže ho nemáme zamluvené dopředu. Číňani slaví svůj Nový rok a jsou na Filipínách na dovolené a všechno je plné. Že chodil několik hodin po El Nidu hotel po hotelu a všechno, i ty nejdražší hotely byly plné. Dost nás znepokojil, o nedostatku ubytovacích kapacit v Nidu víme, už na Boholu jsme obeslali všechny hotely, co jsme na netu našli s rezervací na náš termín a všechny hotely nám odepsaly, že jsou fully booked. Ten čínský nový rok nám trochu udělal čáru přes rozpočet. Dopíjíme Tanduay Dark Rhum a jdeme spát.

Palawan

13.2.2013

Budíček klasicky v 8h. Check out a snídaně v 7/11. Těsně po poledni nám letí letadlo na Palawan. Taxíkem ale jet na letiště nechceme, chceme zjistit, jestli je možné dostat se tam jeepneyem. Podle mapy dedukujeme, že bude dobré chytit jeepneye ne na Colon street, ale silnici níž směrem do pieru, je velká, čtyřproudová (ve finále to je úplně jedno, lepší bylo možná zůstat na Colonu). Necháváme se odvézt co nejdál to jde, a to do oblasti "Centro" za 20PHP za oba a pak dalším jeepneyem do "Pusoc" za 18PHP za oba. Ušetřili jsme 180PHP a na letiště se dostali za 10 kč na osobu J, takže to jde, nebojte se a pokud nějak extra nespěcháte, volte tuto možnost. Pořád jsme na gps sledovali, jestli jedeme správným směrem, ale nebylo co řešit, vždy nás vyklopili tam, kde jsme jim řekli že se potřebujeme dostat. Před letištěm jsem si dala v hrncárně obídek, myslela jsem, že to jsou játra, ale byly to asi plíce, no hnuuuus. Let má zpoždění dvě hodiny a jsou tady dost přísní na prohlídky, scannerem musí projet i žabky a osahávají každého i když nepíská. Tento let je se Zest air a stál čtyři koruny na osobu prosím J O to udivenější jsme, když dostáváme jídlo – sada z mekáče – cola, rejže, kuře. Přelet nad ostrovy je úchvatný, malé atoly s prstenci korálových útesů. Při nalétávání na Puerto Princesu hodíme super dvojitého rittbergera lad letištěm v docela nízké výšce (asi nebyla volná dráha), ale pak jsme celkem v klidu přistáli. Venku neskutečný vedro. Z mapy vidíme, že letiště je přímo ve městě, jdeme pěšky po Rizal avenue (jak jinak), kde si rovnou půjčujeme skútra za 500PHP. Ptá se nás kam se chystáme, my že zítra do Sabangu na podzemní řeku. Ptá se jestli máme do Sabangu permit, my že ne a ona nám potvrzuje, že bez permitu nás tam opravdu nepustí a čekačka je tak týden, deset dní. No, to jsme v pytli. Doporučuje nám jet rovnou do City collisea, kde je ústředí správy parku a tam se zapíšeme na seznam, kdyby někdo zítra vypadl, tak nám dají vědět. A že tam mají do pěti. Je něco po půl páté a my ani nevíme, kde to je, nicméně sedáme a valíme. Teda popojíždíme zácpou. Nakonec to tak tak stihneme, ale pro zápis na čekačku potřebují název hotelu, který my ještě nemáme a ani nevíme, jaký budeme mít. Pán je dost natvrdlý, dvakrát mu řeknu, že ještě nemáme hotel, protože jsme právě přiletěli a za chvíli se mě ptá znovu. Nakonec se s Vlastou domlouváme, že tedy na řeku nepojedeme zítra, ale pojedeme až se vrátíme z El Nida, což je za sedm dní. Mají jediné volné místo na 20.2. v 12:30. Bereme, hurá. Od té doby, co se tato podzemní řeka přihlásila do soutěže o nový sedmý div světa stoupla nekontrolovatelně její návštěvnost. Vláda ji tedy omezila na 800 lidí za den a vzhledem k tomu, že loďky, co tam turisty vozí, poberou osm lidí, je to i tak šílených sto lodí denně. Natvrdlý pán napíše jeden papír, pošle nás s ním k jinému pánovi, u něj zaplatíme 250PHP/os. za permit, ten nás pak pošle k paní, která si nás napíše do nějaké knihy, no prostě tady snad nemůže hrozit nezaměstnanost, musím si pak najít, jaká tady je. Cestou z Colisea měníme všechny dolary na pesa u Bonita, kde mají nejlepší kurz na celém ostrově (40,25). Jinak je tu na každém druhém baráku obr nápis Palawan pawn shop a pod tím Money changer, ale to jsou podvodníci a mají jednotný kurz pro všechny pobočky – ve stejnou chvíli jako u Bonita nabízeli nějakých 38PHP. Bonito je na hlavní silnici směrem na Sabang po pravé straně. Teď je tedy čas sehnat si nějaké to ubytko, projíždíme tedy Puertem a koukáme, jak velké to je město, mysleli jsme, že to bude nějaká větší vesnice a ono prdlajs, Rizal avenue je živá a plná nadnárodních fastfoodů, bank a všemožných obchodů. Navíc, protože zase kličkujeme v zácpě, zdá se nekonečná. Na konci vykukuje nějaký kostel. Kousek před ním zahýbáme do jedné z bočních ulic (u velkých satelitů) a nacházíme Abelardo´s pension. Majitelkou je rázná babka, která když chci vidět pokoj houkne a v tu ránu přicupitá paní asi tak metr vysoká s hláskem jako mončičák, takže prostě jasná Umpa Lumpa. Pokoj je moc pěkný, čistý, s větrákem, společná pěkná koupelna, vše fakt jako doma a to tady paní domácí i hlásá. Chce za noc 500PHP, luxus. Dáváme sprchu a pak vyrážíme objet ještě nějaké půjčovny, protože skútr za 500PHP nechceme. V půjčovně Alexandra to usmlouváme se sympatickým Australanem s legračním Australským akcentem na 300PHP na den. Ptáme se ho, jestli je reálné dojet až do El Nida a skoro se chytá za hlavu a že ne, v žádném případě! Nejen že to daleko – skoro 300km, ale hlavně tam nevede silnice, ale prašná cesta. Po cestě jsou dvě města – Roxas, Tay Tay a pak El Nido. Pěkná silnice údajně vede jen do Tay Tay, pak je 60km prašňačka. No paní v první půjčovně nám říkala něco jiného, že prý pohodička, jó, jeďte, to jezdí spousta turistů... tak jsme z toho jeleni. Navíc nám náš australan říká, že na téhle motorce to nedáme, že si máme půjčit krossku a ať mu věříme, že to fakt není žádná sranda. Nám ale skútr přijde dost nadupanej (oproti tomu, co máme doma), takže ho ujistíme, že tedy zůstaneme v Tay Tay, dáme mu můj pas, což je podmínka a jedeme vrátit drahý skútr. Ten co pak dostaneme je krásně nablejskaný, celkově vypadá nově, jako vybalený z krabice. (když mu ho pak vracíme, člověk by ani nepoznal, jakou má barvu J ) Večer zaplouváme do pěkné venkovní restaurace (Ugong rock, Rizal ave. směrem na letiště po pravé straně), kde se ve velkém grilují hlavně ryby, krabi a další mořské potvory. Krásně to tu voní, mají wifinu a dobře hrajou. Zpěvák je zatížený na beatles a když vidí, že si pozpěvujeme spolu s ním, pořád na nás významně mrká a culí se. Když dohraje, přijde si k nám přisednout, ptá se odkud jsme, samozřejmě neví... neví ani, že tady v Puertu mají naše missky a visí jim tu na hlavní křižovatce plakát jako kráva. Ptá se, kde jsme už byli a kam se ještě chystáme, my se krásně překecli a Tay Tay přejmenovali na Toy Toy a to mu už zůstalo. A on jestli tam už máme ubytko, což samozřejmě nemáme, tak nám píše do bločku pension jeho kámoše (Toombazooka wine and resto bar)a že je to tam pěkný a za 400PHP a že bude mít určitě volno. No uvidíme, ale jsme rádi, že se budeme mít v Tay Tay čeho chytit.

14.2.2013

Je Valentýn a to je tady vidět na každém kroku. Jde vidět, že Filipíny byly amíků. Výlohy, domy, restaurace, všechno je týden dopředu zaplavené srdíčky, láskou a velkými nápisy Happy Valentine.

Ráno cca ve 4h nás budí rachot mytí nádobí pod oknem našeho pokoje, který trvá pak asi celý den, to nevím. Nepřišli jsme ani na to, nad čím to bydlíme, žádná vývařovna ani nic takového okolo není. Nicméně pokoj č.2 raději ne, doporučuji pokoj s oknem do chodby pensionu. Vzhledem k tomu, že máme před sebou nějakých 230km, regulujeme naše zavazadla ze dvou batohů na jeden a jeden si necháváme u paní domácí v úschovně, protože až se sem za týden vrátíme, zase se tu ubytujeme. Paní nás taky varuje před cestou, prý je to moc daleko, není to obydlené, nejsou tam benzínky, cesta špatná... My už jsme ale rozhodnutí a hlavně- jsme dobrodruzi. Naaplikujeme vrstvu krému, je jasno a budeme minimálně 6 hodin na motorce. Vyrážíme po deváté. Kolem dvanácté jsme v Roxas, kde doplňujeme palivo a kde už jsme zase jediní běloši. Vlastně od té doby, co jsme vyjeli z Puerta, jsme nepotkali snad jedinou bílou tvář. Na benzínce se na nás zbožně culí, jako by se jim zjevila svatá rodina a skoro bez odtrhnutí zraku po hmatu tankují. Paní s tak ročním prckem na ruce vystoupila z 3cyklu a zasněně na mě mává, přestože stojí asi metr ode mě. Dokonce natahuje prckovi ruku a jde ke mně, aby si na mě sáhl. (sáhni si na bělocha, to už jen tak nezažiješ) Ty blonďatý vlasy na ně fakt působí jako droga. Vlastně se nedivím, všichni mají černé vlasy a když už se někdo pokusí o vybělení, tak je z toho oranžová hrůza, do blond to nikdy nemají šanci dotáhnout, takže je to pro ně opravdu nesplnitelný sen. V hrncárně si dáváme jedno z mála dobrých jídel – chicken curry. Vlasta chce beer, paní že jasný, mám. Po chvíli mu přinese beef v konzervě a když se pak doví, že nechtěl beef ale beer, tak se směje a vrtí hlavou, že nemá, ve smyslu –týýý vole, pivo k jídlu, kdo to kdy viděl. Takže si zase dáváme kolu s brčkem, jako všichni ostatní. Za dvě curry, dvě rýže, obalované stehýnko a dvě coly platíme asi 120PHP, což jde, ale před Chocolate hills jsme platili i 74 J Platí se až při odchodu a je dobré se pro pořádek nad každým hrncem zeptat, kolik za to chce. Nejvíc hrncáren s největším výběrem je vždy kolem škol a taky v téhle době v nich bylo dost dětí v uniformách. Dobrý je, že ty hrnce tam jsou vystavené od rána až do večera v těch třiceti stupních, takže kdo ví, co všechno bychom v nich pod mikroskopem našli. Jídlo se samozřejmě nechladí ani neohřívá, prostě tam celý den JE. Valíme dál, cesta je nádherná, projíždíme chvíli pobřežím, pak ale vnitrozemím s nádherným, hustým pralesem kam až oko dohlédne. Oblast je opravdu velmi řídce obydlená, sem tam chata s krávou u silnice. Fascinuje nás ta představa, že v těchhle lesích ještě divoce žijí domorodci, ale nedivíme se, je tu opravdu panenská příroda. Jak dlouho ale ještě bude...? Pár dní před naším příletem se přes Palawan přehnal tajfun, což jde místy vidět na polámaných pásech lesa. Do TayTay přijíždíme s dřevěnýma prdelema před třetí hodinou. Ubytka z Lonely planet jsou samozřejmě fully booked, což mi nahání husí kůži, říkám si ajéje, už to začíná. TayTay je navíc dost malé městečko, nevím, co bychom dělali, kdybychom nic nenašli. Hledáme tedy to, co nám doporučil zpěvák v Ugong rock. Cestou ještě odbočíme k Taylelong ´s pension, je to pěkný čistý areál v zahradě s různými bylinkami, ovocem a kytkama. Čistý  velký pokoj s koupelnou a wifi za 500PHP. Hurá, jsem šťastná, že máme kde spát, ale jedeme se ještě podívat na ten Toombazooka resto bar. Taky to není špatné, ale je to hned u hlavní silnice a nepůsobí zrovna dobře, že v pokoji asi bydlí někdo z personálu a zrovna se tam válel. Jedeme tedy zpátky do Taylelong´s. Elektřina v TayTay funguje jen večer, proto nejde světlo, větrák ani wifi. To nám ale nevadí, stejně jedeme rovnou dolů do města dát si nějakou baštu. U přístavu je něco jako náměstí s tržnicí, několika obchody a samozřejmě nezbytný basketbalový koš, zbouchaný z vyplavených klacků. Zalejzáme do jedné postranní uličky, kde je šipka na "kantýnu". Mají zde opravdu velký výběr hrnců a stará babička mi s každým nadzvednutím pokličky hned 3x opakuje, co je to za jídlo. Pravdou je, že někdy se to fakt nedá identifikovat, doteď třeba nevím, co je ta černá hustá kaše. Dávám si znovu chicken curry s rýží a talíř grilované zeleniny a je to moc dobrý. Rýži tady nesolí, ale k jídlu dávají hrníček čistého vývaru (říkají tomu polévka) a tu srkají ke každému soustu rýže, tím si to osolí. Nic tu nepálí, my plechové huby jsme tohle věděli, takže jsme si přivezli takové kabelkové balení chilli a sypeme si to do každého jídla. Vlasta se jen tak ze zvyku zeptá, jestli mají pivo a babička omluvně vrtí hlavou, ale její mladý, zhruba sedmnáctiletý vnuk se ochotně nabídne, že nám pro něj někam zaběhne. No paráda, tak vem rovnou velký! Ano, ano. Zmizí a určitě pelášil do nejbližšího krámu, co mu nohy stačily. Po chvilce celý šťastný přišel a v ruce měl velkou litrovou brandy. Chytáme se za hlavu, že jsme chtěli pivo a on ahááá, pivo, tak zase zmizí a pak opravdu přinese litr vlažnýho Red Horse. Studený jsme ani nemohli čekat, vzhledem k tomu, že elektřinu vypli někdy nad ránem a teď je skoro večer. Jsme ale moc spokojení a na tisíckrát mu děkujeme. On si sedne na svoje místo a poslouchá si písničky na mobilu, co vypadá jako holící strojek. Já do sebe mezitím dotlačím jídlo a s plným břichem ukazuju na babičku, že to byla delikatesa a že je jednička. Paní tři vteřiny zamyšleně kouká a tak se rozzáří a gestem mi ukazuje – cigaretu chceš? Do toho hned vnuk že babi, oni Ti ukazujou, že jim chutnalo. Jdeme zaplatit, počítáme, že bychom měli platit kolem 200PHP, protože jen to pivo stálo 45PHP. Platíme ale 140 a Vlasta dává dvacku chlapci za ochotu, ten se ale vehementně brání a strká ruce za záda, jako bysme mu podávali tarantuli. Vlasta mu tedy bankovku strčí do kapsy a mladík ji hned vyndá, vyskočí a běží ji odevzdat babičce. Krásné. V obchodě se vším možným, zejména s minibaleními VŠEHO kupujeme dalšího Red Horse a Capuccinový boracay, který je v těchto končinách bezkonkurenčně nejlevnější (81PHP za 700ml). Pak se jdeme podívat do přístavu, je tu všechno krásně nezasažené, autentické. Teprve odtud jde vidět na kopci nad městem obrovský nápis TayTay, stejný jako je v L.A. Hollywood. Je velký odliv a v písku a kamenech chlapi loví nějaké potvory. Mládež randí kolem pevnosti, která tu zbyla po Španělech, všichni se na nás culí a zdraví nás. Jsem si skoro jistá, že jednou tu bude velká osvětlená promenáda a spousty obchodů a restaurací. Cestou ve tmě potkáváme chlapce z kantýny, říkám to Vlastovi a ten se diví, jak jsem ho mohla poznat, když jsou všichni stejní. No ale jen tenhle si pouští písničky na holícím stojku, který má pořád v ruce. Navíc když nás zbystří, hned se rozzáří a mává se slovy:,,Ahoooj, to jsem já, co jsi mi dal tu dvacku!" J Po procházce si jedeme vypít rumík na terásku naší chatrče. Elektřina už sice jde, wifinu taky chytáme ale ne a ne se připojit. To je dost častý jev, nalákají vás na wifi a pak nefunguje. Paní se ale snaží a lítá kolem vysílače, telefonuje, vypíná, zapíná, no nejde to. Nevadí, patří to k tomu, že jsme opravdu na konci světa.

15.2.2013

Budíček v 6:15, máme před sebou podle všeho hodně náročných 50km a ještě nevíme, jestli v El Nidu najdeme ubytko nebo budeme muset jet odpoledne zpátky sem, do Tay Tay. Snídaní se nezdržujeme, kupujeme si v pekárně pár sladkých bobků s sebou, dotankováváme (unleaded 58PHP) a valíme na úplný sever Palawanu a to tolik opěvované El Nido. Napoprvé to netrefujeme na kruháči špatně odbočujeme, ztrácíme tím půl hodinu, ale nevadí, napodruhé už jedeme správně. Cesta zdá se býti perfektní, asfaltka bez jediné dírky, co nám to ty lidi kecali? Po nějakých 20km ale začíná pravé peklo. 30k po prašné cestě poseté kamením na střídačku se štěrkem. Jedeme maximální rychlostí 30km/h, spíš ale 20. Je to hodně drsný a ani se nám nechce myslet na cestu zpátky. Oblast už je opravdu hodně vzácně obydlená, priorita č.1 je nepíchnout, protože tady by nám těžko někdo pomohl. Cestou jsme viděli asi tři přezouvající gumu, vč. autobusu. Kolem nás čas od času prolítne van s turisty jedoucími do Puerta, a to se zvedne oblak oranžového prachu a my 20 vteřin nic nevidíme. Nepářou se s tím a jedou jako o závod. Stejně tak i ostatní domorodci, co nás občas předjedou a za chvíli po nic není ani památky. Jak můžou jet tak rychle? Ty šutry třískají s celou motorkou a v tom štěrku nám neustále ustřeluje zadek! Nechápeme, ale mají prostě trénink a ví, co si můžou dovolit. Cesta vůbec neubíhá, žluté kilometrovníky u silnice nemilosrdně ukazují, jak pomalu jedeme. Sem tam je chvilku asfaltka, ale jen pár desítek metrů nebo na mostě pak zase zpátky do prachu. Silnice už se ale staví a myslím, že nebude trvat dlouho (troufám si říci už příští rok) a cesta do El Nida bude pohoda a nuda a dostane se sem každý, komu se jen zachce. Takhle je přece jen těžko dostupné a možná to někoho odradilo. V El Nidu je sice pidi letišťátko – kus rovinky na louce – ale lítají sem jen vrtuláčky pro šest lidí a exkluzivní letenky taky podle toho nacenili. Posledních pár km před Nidem najíždíme na asfaltku, hurá, klepat se budeme ještě půl dne. My i motorka jsme pod nánosem prachu, já když sundám brejle, tak vypadám jako panda a obočí mám špínou srostlé jako Frida Kahlo. Podle strategie stavíme v každém ubytku, co potkáváme a sháníme. První má plno, další tři ale volno. Volíme Plankton divers club, bambusový pokoj nad mořem se snad nejkrásnějším výhledem v. Luxus, nic takového jsme si ani netroufali představit. Pokoj krásný, stylový, koupelna se blýská. Usmlouváme cenu z 1200PHP na tisíc a už vůbec není co řešit. Zůstáváme na tři dny. Plankton divers club je v Coron Coron, cestou do El Nida po levé straně (na straně moře) a přes silnici je velký betonem zalitý svah. Je to domek se třemi pokoji, nevím nevím, jestli se někomu podaří sehnat jeden volný ;-) Jedeme se mrknout do města, ale moc se nám tu nelíbí, je strašné horko, moře kalné a je tu draho. Naše zátoka v Coron Coron je hezčí než ta v Nidu, moře na rozdíl od Nida čisťoučké a klidné jako zrcadlo. Dělí nás obrovská skála. Kupujeme ty jejich pidibanány sladké jako med a jedeme se plácnout na pláž, spojenou krásným výběžkem s malým ostrůvkem. Je krásná s lesem palem. Moře je plné medůz, proto mě do něj nikdo nedostane ani heverem. Pochrupkáváme  a pak si dáváme čerstvě utržený kokos, ze kterého brčkem pijeme a slaďoučké mango, na kterém doslova ulítáváme. Večer se jedeme do města najíst, sedáme do nějaké restaurace, kde ještě nemají nabito, aby svítili, takže večeříme při svíčkách a vidíme úplný prd. Stehno s rejží all you can eat trvá sice zase skoro hodinu, ale je strašně dobrý. Pak se jdeme projít po pláži, v noci je pěkná, plná venkovních resaturací, svíček, kapel... Dáváme si pivko v jedné z nich a opět se nepřipojujeme na wifinu, přestože jsme připojení. No nic. Jedme zpátky do chatrče a vedle nás je restaurace, kde moc pěkně hrajou. Jsem ale utahaná jak kotě, proto padám pod moskytiéru a usínám. Vlasta ještě řeší s majitelkou, proč nám neteče voda, že nemůžeme splachovat, koupat se ani si vyčistit zuby... no došla voda v sudu, museli jí dolít a pak bylo vše zase jak mělo J Když v noci Vlasta přilehl ke mně pod moskytiéru, zjistili jsme, že se asi nevyspíme a taky to tak bylo. Postel byla asi sto dvacítka a navíc zmenšená o tu moskytiéru, které jsme se ani jeden nechtěli dotýkat, protože ty svině komáři štípali i přes ní. Takže pořádně jsme se vyspali až za 3 noci v Puertu.

16.2.2013

Island hopping. Včera večer při procházkách městem jsme si vybrali dle doporučení nejhezčí Tour A (700PHP). Island hopping tu nabízí doslova každý, ceny jsou ale všude plus mínus stejné. Sraz v 9h ráno u stánku, vyjíždíme ale až po půl desáté. Musíme ještě na pláži zaplatit poplatek za vstup do národního parku či co. Je platný deset dní, takže rozhodně nevyhazovat, pokud plánujete objet víc výletů. Na palubě jsou tři šikovní chlapci z posádky, dva mladí japončíci, dvě staré filipínky a jeden starší Holanďan, který si celý výlet jen starostlivě opečovává svůj nic moc foťák. Kluci nás dlouhým bambusem odpíchnou od pláže a motor naškubávají až trochu dál, což se nám moc líbí, protože v Thajsku všichni naškubávali přímo na plážích a mimo toho, že to byl smrad, že by jeden pad bylo moře plné mastných skvrn. Je trochu pod mrakem, ale cestou začne krapet foukat a mraky se rozeženou. Jedeme kolem Helicopter Island, kde se prý točilo několik reality show Survivor a v celé této oblasti se točil Bourne legacy. Postupně objedeme Big Lagoon, Small lagoon, Secret lagoon, teď ani nevím, v které z nich jsme šnorchlovali, no nad vodou to vypadalo lépe než pod ní. Co taky chtít, když tam denně najede x desítek lodí, které tam vyhodí kotvu. Korály polámané, poničené.  Filipínci navíc dříve lovili ryby dynamitem a kyanidem, to zdejšímu podmořskému světu zrovna nepřidá... Navíc ve vodě dost medúz, sice nežahavky, ale stejně pro mě hnus, když se mi neustále zjevovaly před brýlema. Musela jsem si je sundat a plavat si jako vydra pěkně bez toho, abych viděla v čem plavu J  Kluci z posádky nám za začátku plavby řekli, že udělají všechno proto, abychom si výlet užili a je to pravda, starostlivě pomávají každému, kdo to potřebuje i nepotřebuje, filipínské babky neumí plavat a asi ani kopat nohama, protože se v záchranných vestách nechají vodou tahat jako carevny. Vždy když odněkud odjíždíme, kluci bez váhání hupnou do vody a vyháknou kotvu ze dna. Na jednom ostrůvku s přenádhernou malinkou plážičkou jsme na hodinu zakotvili a hoši nám připravili krásný oběd, spoustu ryb, salát, rýže, ovoce a vodu. Než se nám oběd udělal, šli jsme se porozhlédnout a je to tady fakt krásné, bílý písek, černočerná ostrá skaliska a přímo ukázkové palmy z ráje. Pobíhá tu pes, který nevím kde se tu vzal, ostrov je neobydlený. Asi s někým připlul a ten syčák ho nevzal zpátky. Nicméně sedím v písku, piju vodu a pejsek ke mně přijde, zakňučí a něžně mě škrábne packou do nohy. Jídlo nechce, nechá ho ležet v písku. Zahrabávám ho tedy, abych na pláži nenechala nepořádek. Pejsek ale hypnotizuje mou flašku. Dávám mu tedy napít, ale nestačí mu to, obchází pak každého, kdo má v ruce lahev a když neuspěje, jde civět na pet lahve v přepravce. Po chvíli přijde a vyhrabe si to jídlo pěkně obalené v písku a zblajzne ho. Pako. Vlasta pije a pejsek kolem něj skáče a kňučí jak o život. Dostane tedy zbytek vody přímo z lahve a jde mu to, je asi zvyklej. Cestou zpátky se nám krapet rozbouřilo moře, ale chlapec nás ujišťuje, že je to normální, jen cesta na další ostrov bude trvat o půl hodiny déle. Užijeme si spoustu legrace, protože čas od času přijde vlnka, která nás okropí jako když někdo vezme kýbl a chrstne nám ho do xichtu. Banca je i na těchhle vlnách díky postranním opěrným bambusům stabilní a moc to s ní neháže, ale vlny se tříští tak jako tak. Dojedeme na poslední pláž, je to v podstatě zadek té obrovské skály, co je v Nidu. Máme tu hodinu na válečku, ale hodně fouká a písek nás švihá do holé kůže a očí/pusy/uší. Dáváme si zase kokos s brčkem (50PHP), je to moc dobrý, jen teplý jak čaj, vychlazený by to nemělo chybu. Fotíme pár fotek do sbírky a pak stavíme sněhuláka z písku. Místo rukou a nosu má malinké pahýly korálů a místo hrnce čepičku z kokosu. V tu samou dobu nám přátelé a rodina z Čech posílají stejné fotky, jen s reálným sněhem. Zpátky do Nida přijíždíme lehounce před 17h, dáváme si pivko v takové pěkné dřevěné hospodě na rohu, o které si vůbec nemůžu vzpomenout, jak se jmenuje, ale mají tu happy hour na SMB za 35PHP od pěti do sedmi. A taky mají wifinu, ale až tak kolem té šesté, až zapnou generátor a pak to trochu dělá rachot a smrdí to J Nadlábnout se pak jdeme do místního "Fast foodu", kde mají jediné přijatelné ceny v celém Nidu. Je to ale velkovývařovna a na jídlo jsme čekali hodinu. Tady se fakt musí jít na jídlo ve chvíli, kdy ještě nemáte hlad, protože to je tak akorát. V noci jsme se nevyspali nejen kvůli nedostatku místa, ale nějakej hajzlkomár proklouzl pod moskytiéru a jsme celý poštípaný. 

17.2.2013

První vstávání bez budíku!! Dnes se budeme flákat, jak se na dovolenou u moře sluší a patří. Necháváme si zalít kafíčko v cestovce, se kterou jsme včera jeli na výlet. Kafe bez cukru si jen tak někde nedáte, ale koupit klasické nescafé v minibalení se dá, takže jsme se zásobili a nemá to chybu. K tomu sladké bobky z pekárny a jsme spokojení. Pozor, ve zdejší pekárně mají i dva druhy celozrnných NESLADKÝCH housek! To je další podnikatelský záměr, který tu stojí za realizaci – pekárna, klasická evropská s křupavýma bagetkama a ciabattama a vším možným. Pečivo je opravdu čerstvé, vzadu za pultem jde vidět, jak kluci makají. Po snídani jedeme rovnou na Coron-coron beach, kde krásným líným válením a koupáním v teplém moři strávíme celý den. Je neděle a parta místních chlapíků si sem přišla užít den, dotáhli repráky a gril a mají tu mejdan, tančí a baví se. Na oběd jdeme do Coco baru na konci pláže, dávám si výbornou zubatou rybičku s rýží za 100PHP, v ceně je Ice tea. Dáváme si tu i čerstvá manga a krásně bílý, křupavý kokos. Pán nám ho obratně mačetou vykrájí ze skořápky a já jen čekám, kdy si mačetu fikne do dlaně, ale jde mu to, každý den jich jistě vyloupe mraky. Zelené kokosy jsou plné vody a nemají dužinu, kdežto vyschlé hnědé už mají málo vody, jen cca 2 deci, ale výbornou dvoucentimetrovou dužinu. Pomlaskávali jsme si a ještě jsme si zbytek vzali jako sváču s sebou. Večer jdeme na špagety do fast foodu a zase čekáme hodinu. Hodně lidí kolem nás je z toho nervózních, nás nevyjímaje. My, znalí situace, si objednáme jídlo a rovnou otevíráme chipsy, protože víme, že máme hoďku čas. Pak do sebe hodíme špagety a už sem nikdy nepůjdeme. Jídlo mají dobré a levné, ale to čekání je peklo. Vlasta ale aspoň zatím trochu vystřízliví, od snídaně jedl jen ovoce. Kupujeme další dva SMB Grande a jedeme si na náš balkonek vychutnat poslední večer v. Hrajeme kostky a Vlasta 2x vyhrává. Mám holt štěstí v lásce J Vedle v baru zase krásně hrajou, zpěvák brnká na kytaru a zpěvačka zpívá písničky, které se do tohohle ráje dokonale hodí. Kolem desáté přichází po pláži nějaký chlapec, plácne sebou do písku jak pytel brambor, podloží si hlavu rukama a kouká na hvězdné nebe. Říkáme si... áááá, romantik, vychutnává si noc na pláži u dobré muziky. (No... ten zpěv teda nic moc, i psi vyjou jak šílený). Asi za půl hodiny začne po pláži pobíhat jiný chlapec a volá francouzsky: Cesar! Cesar! Já mu posvítím na pytel brambor a on hned běží k nám a ptá se hrozně zdvořile Excuse  moi, neviděli jste mého kamaráda a já mu říkám – no svítím Ti na něj a on opilý a hrozně legrační říká ne, ne, já hledá svého kamaráda a já zase "no támhle Ti na něj svítím!" Otočí se a říká: Cesar! A běží za ním. Volá: ano, to je on a začne ho propleskávat. Cesar nereaguje. Vytahuje tedy foťák a točí video bezvládného kamaráda s komentářem ve smyslu: ,,Tak takhle si Cesar užíval dovolenou a filipínskej rum". J Po chvilce přiběhne další kamarád a filipínec z baru a společně Cesara odvádějí. Vychutnáváme si poslední pohodičku na terásce u moře, které je klidné jako zrcadlo, bancy se pohupují ve svitu měsíce. Tahle zátoka před El Nidem nechá chybu.

18.2.2013

Vstáváme v 7 hodin. Před námi je 290km do Puerto Princesy a Vlasta to chce dát na jeden zátah. Bude to hodně náročný, vždyť jen těch 40km po prašňačce nás dokonale vyšťavilo. Tentokrát to bude ještě horší, protože vany, vyjíždějící ráno z Nida do Puerta pojedou v našem směru a oblakem prachu, který zvednou, pojedeme pořád. Vlasta má multifunkční šátek, který doporučuju, hodí se na dost věcí. Já si uvazuju triko ve stylu filipínců – otvor pro hlavu si dát kolem očí a rukávy zavázat vzadu na hlavě. Je to dokonalá ochrana, pro ně hlavně proti slunci. Fotíme se zakuklený a podle reakcí z čech z nás jde hrůza a vypadáme, jako když se chystáme na banku J Cesta je dlouhá, ale kupodivu utekla docela rychle. Prostě cesta zpátky je vždycky "kratší" J Jen posledních 50km bylo nekonečných. Jeli jsme nějakých sedm hodin, ale rozhodně se to dá. Pár přestávek na prokrvení placatého zadku a pohodička. Jedeme rovnou do Abelardo´s pensionu, kde si bereme zase pokoj č.2 (blbci, přece tam ráno myjou to nádobí... ) Dáváme sprchu, smýváme ze sebe půl kila prachu a jedeme zkouknout místní shopy. Vychvalovaný obchoďák Robinson´s je pěkný, ale fungl nový, spousta obchodů ještě ani není otevřená a nic zajímavého pro nás tam neměli. Jen Food court J Jedeme tedy na klasický trh, proplétáme se mezi ovocem, zeleninou, rybama a masem a smrad je nepopsatelnej, fakt se to nedá vydržet. Obchoďák naproti zase smrdí tak silně plísní, že se tam nedá dýchat a stejně tam nic nemají, jen hafo videorekordérů a podobných věcí, kterým u nás už dávno odzvonilo. Po setmění se jedeme mrknout po přístavu na Walking bay. Je moc pěkná, evidentně nová. Dlouhá promenáda osvětlená různobarevnýma sloupama, sem tam neonově bliká jejich páv, kterého mají v logu města. Jsou tu vybudované pěkné bary se zahrádkama, spoustu stánků s grilovanýma dobrotama a pochutinama. Kupujeme dvě pivka a jdeme se mrknout na plácek, kde jsou nějaký chlapi. Sedneme si na zídku a pozorujeme. Je to takových padesát chlapů všeho věku a trénují legrační primitivní taneční kroky.

to be continued ...  http://aja.pise.cz/3-filipiny-2013cast-3.html

Zpět na hlavní stranu blogu