Filipíny 2013_část 3.

Mají choreografa, který jim říká, co mají dělat a kdo má zabrat. Pak k tomu pustí muziku a je to gangnam style. Vedle nás sedí mladičký filipínec a směje se a chytá se za čelo, jako by se styděl i za ně. Chlapi jsou legrační a hrozně se u toho sami sobě smějí, jde vidět, že je to baví. Pozorujeme je zhruba půl hodinky a do té doby už sestavu skoro umíme. Pak jedeme do Ugongu  na véču a dáváme si našeho prvního kraba. Nejdřív jsme si ho vybrali, paní ho hodila na váhu, mrkla do tabulky a bude to 290PHP. Krása. Vlasta si ho hned vzal do ruky, krab mával jak zběsilej všema osmi nožičkama a dvěma klepetama a mě obíhal mráz po zádech. Fuj J Neuteklo ani 10 minut a už před náma stál červenej a čoudilo se z něj. Hrůza, je kruté, že jsme na vrcholu potravinového řetězce. Půl hodiny před tím jsme je pozorovali v přístavu, jak tam pobíhají po zídce a za teď už voní česnekem J Bojuju s velkým blokem se kraba vůbec dotknout a je to dost náročný. Je mi proti srsti lámat mu nohy a srkat z nich maso. Vlasta mi tedy masíčko ochotně vyloupal, s úplným potěšením mu chroupal nohy jako když louská oříšky. Maso je opravdová lahůdka, kdyby se podávalo bez toho obalu, tak si pošušňám J

19.2.2013

Na dnešek máme naplánovaný výlet do věznice Iwahig. Má to být vězení bez plotů asi 20km za Puertem. Na Rizal ave.se odbočuje doleva na krokodýlí farmu. Cestou kupujeme 4 krabičky cigár (po 30PHP), prý jsou tam potřeba. Vyměňujeme taky u Bonita posledních 100 doláčů, které jsme měli ulité stranou pro strýčka příhodu (kurz se oproti příletu ještě zlepšil). Cestou v pekárně kupujeme snídani a povídáme si s majitelkou, starší silnou pěknou filipínkou. Má americký přízvuk, což je tu dost nezvyklé a je jí krásně rozumět. Cesta je zase jiná než cesta než ta na sever. Jedeme po rovince, hory v dáli kolem nás, všude samá pole, pole, pole. Blížíme se k věznici, po cestě různé mravokárné nápisy a mě se začíná scvrkávat žaludek. Nevíme vůbec jak to tam bude vypadat a jestli je to bezpečné. Projíždíme jednou bránou, na které je nápis "Iwahig prison and penalty farm" a říkáme si... tak, a jsme mezi nima. Pak ale přijíždíme k velké bráně, kde už sedí paní s knihou, do které musíme zapsat svá jména, státní příslušnost a poznávací značku skútru. Tím jsme naší bezpečnosti učinili zadost a můžeme jet. Žádné vstupné se kupodivu neplatí, divíme se, že na tom nerejžujou. Kolem vjezdu je to pěkně udržované, jsou tu vykopané jakési vodní labyrinty, ne kvůli utíkajícím vězňům, ale zdá se, že na parádu. Je to taková odpočinková zóna. Projíždíme kolem velikánských rýžových polí a věznice s minimem ostrahy. Nějaký mediumák zde venčí krávu, ale dost vtipně, kráva běhá, kam se jí zachce a on za ní na vodítku lítá jak hadr na holi. Jedeme dál, vidíme, jak v dáli na polích makají desítky medium. Každá sorta má trička své barvy – Minimum: hnědý triko, medium: modrý triko a maximum: oranžový triko. Přijíždíme na náměstí, je to tu moc pěkné, udržované, zelená travička, kostel, fontána, lavičky pro odpočinek. Je tu skoro dokonalé ticho a je to dost strašidelné. Sem tam se někdo objeví, samozřejmě v tričku, aby bylo vidět, kam patří. Všichni nás vřele zdraví nebo zdáli z baráků mávají. Projíždíme kolem velkého vymláceného baráku, odkud na nás zase mává pár oranžových a dojedeme k partě pracujících modráků. Všichni zdraví, jsou rádi, že nás vidí. Jeden z nich, starý pán s jedním zakaleným okem k nám přichází, ptá se kam jedeme a začíná vyprávět, že je medium, že je tady na 27 let a že zabil takhle zezadu do krku. Byl hrozně milý J Dáváme jim krabku cigaret a jedeme dál. Dojíždíme k "maximákům" za plotem. Je to takový malý pozemek obehnaný zdí a tunou ostnatých drátů, uvnitř jen hlína a primitivní barák. Vypadá to jako lágr. Okamžitě se přes vrata natahuje les rukou, všichni jsou polonazí, bez zubů, seschlý. Před bránou stojí někdo – nevím kdo, kdo se nás ptá, jestli chceme nějaký suvenýr, říkám, že možná, na to se všichni chlapi rozutečou a přiběhnou a přes vrata natahují ruce se svými výrobky ze dřeva, různé plachetnice, přívěšky. Koupila bych od každého něco, abych se jim zavděčila, ale vzhledem k velikosti našich zavazadel beru jen na památku přívěšek na klíče ve tvaru žabky, který později připneme na klíče našeho nového skútru doma v ČR. Chlapík před bránou se ptá, jestli jim chceme koupit cigára a hned má po ruce celej karton, my ho ale převezeme svými zásobami a dáváme jim dvě krabky. Kápo se jich ujímá, krabku rozbaluje a dává do toho lesa rukou, aby si je rozebrali. Konverzuju se strážcem, co sedí na bráně, kolik jich uvnitř je a co je to za lidi. V tu chvíli jich tam bylo 142 a jsou to nezvladatelné kusy, co mimo plot škodili. Nasedáme k odjezdu a několik z nich nás přes plot prosí, abychom jim dali svoje žabky. Což je hrozné, protože Vlasta na Boholu vyhodil zánovní sandále jen proto, že mu dřely nohy. Objíždíme celý areál, je to jako klasická vesnice, mají tu své domky, kde žijí s celou rodinou, je tu škola, nemocnice, ty jejich "store" obchůdky, kde mají všechno. Je tu ticho a skoro ani živáčka. Vězni se tu pohybují, mají svá trika, zdraví. Když má náhodou civilní triko, má velkou ceduli na krku s informacema, o koho jde a kam patří. Mají tu manželky, děti... ale ticho jako v hrobě.  Je to skvělé vězení, nic jim tu nechybí. Nemají proč by utíkali a i kdyby, jsme na ostrově a není kam utéct J Jedeme se podívat do té velké vymlácené budovy, ke které ukazuje šipka s nápisem souvenir shop. Už zdáli nás vězni lákají dovnitř a hned jak vejdeme, jeden se na nás nalepí a tak vehementně nám cpe svoje výrobky, že skoro nemůžeme udělat krok. Jsou tam dlouhé stoly, na kterých je obrovský výběr cetek, ale takových, že jsme nic nevybrali, přestože jsme chtěli. Vězni se tu líně povalují ve výklenkách oken a jakmile s někým navážete jen letmý oční kontakt, hned mává a zvedá se. S každým se dávám do řeči a zajímá mě jejich příběh. Všichni to jsou chlapi z medium a všichni jsou tam za vraždu. Zajímalo by mě, co je potom maximum J zřejmě ti, co jsou nenapravitelní a jsou za plotem, kde jsme byli před chvílí. Jeden z pánů mi říká, že jde po 16 letech za týden domů a jeden mlaďoučký chlapec říká, že už je tu 12 let a za vraždu. Ptám se udiveně, kolik mu je a on že 28. Jako mě a je 12 let ve vězení. Ptám se, proč vraždil?? Říká, že musel. Že to byli zlí lidé a že by zabili oni jeho, že se bránil. Je mi z toho těžko. Jdeme se mrknout, co to tam tvoří ten, co sedí schoulenej na zemi. Vypaloval do dřeva jakousi pájkou fotku miminka podle předlohy z novin. Šikovnej. Jelikož jsme celý areál objeli už 2x, jedeme zpět. Míjíme velké plácky, na kterých vězni suší rejži, všichni mávají. Pokoušíme se najít jakýsi přírodní bazén, ale cesta stojí za prd a raději to otáčíme, nechceme píchnout. Zajíždíme ještě k budově "minimum", kde jsou také všichni za plotem a kde právě probíhá nějaké testování ve vytuněném laboratorním autobuse, hrazené z nějaké korejské nadace. Nevím, proč jsou za plotem, když jsou minimum, ale většina vypadá tak nějak retardovaně. A nebo jsou v karanténě, než je vypustí mezi ostatní, nevím. Koukají přes bambusový plot, propletený ostnatým drátem jak psi v útulku. Přibližuju se z boku, všichni za mnou. Sedám si na bobek a tajně fotím, přestože je to zakázáno. V tom ke mně nakročí zezadu chlapík z ochranky a já se leknu a vzpomenu si na ty dva čechy v řecku a vomejvá mě J Naštěstí si ničeho nevšiml. Dáváme jim poslední krabku, co máme. Jeden z vězňů prosí o jídlo a to už je na mě moc. Opouštíme Iwahig se smíšenými pocity. Vláda sem nechává turisty nahlédnout, aby ukázala, jak humánně se dá vězení dělat. Asi i levně, obhospodařují se tu sami.

Je kolem oběda a my nevíme, co s načatým dnem. Jedeme tedy zkouknout místní vyhlášenou Honda Bay. Je to obr zátoka od Puerta směrem na sever. Když přijedeme do přístavu, nechápeme. Mangrovy nalevo, mangrovy napravo, po pláži ani památky. (Do zdejších mangrovů se jezdí na večerní výlet – západ slunce plus pozorování světlušek) Ptáme se paní co tam sedí a ta říká, že na si musíme vzít loď a jet na Island hopping. Loď vyjde na nějakých 700PHP, podle toho, na který tour jedete a je až pro 8 osob. Takže opravdu levný výlet, ale dnes není počasí, je celý den zataženo a navíc už je na island hopping pozdě L Večer na wifině se pak dočítáme, že se opravdu musí jet lodí na Snake island, Starfish island, atd. a toto je Honda bay. Otáčíme to tedy a jedeme po hlavní směrem na El Nido ještě kousíček dál, kde je Vietville, kde bývala vietnamská vesnice a mají tam prý nějakou hrozně dobrou restauraci. Vesnička je strašidelná, vybydlené domky, sem tam to vypadá, že tam ještě někdo žije, mají pověšené prádlo a zaparkovanou motorku. Není tu ale ani živáčka a zase ticho jako  hrobě. Dal by se tu natáčet nějakej strašidelnej film. Roste tu spousta papáji a my neodoláme a jednu pěknou baseballku si nacpeme do batohu (ještě ale nebyla zralá a šla do koše).  Nechce se nám ani věřit, že by ta restaurace fungovala, ale funguje a je pěkná, bambusová s jezírky a rybičkami. Mají velký výběr jídla, že ani nevíme co si vybrat. Dáváme si SMB a já na doporučení vrchního nudle a Vlasta nějaký kuřecí spicy s rýží a obojí je fakt dobrota. K jídlu samozřejmě pouze hůlky J Platíme 200PHP. Od té doby je mi divně. Je něco kolem jedné po poledni a my jedeme na krokodýlí farmu, která je kousek před Iwahigem, ale když jsme kolem ní předtím jeli, měli nějakou polední pauzu či co a nechtěli nás tam pustit. Platíme vstupné 40PHP na osobu a prohlídka začíná v nové, pěkné budově. U pravé krokodýlí kůže na zdi a kostry ve vitríně dostáváme asi dost zajímavý výklad ve filipínské angličtině, které ovšem rozumí jen přítomní šikmookí. Pak procházíme takovým venkovním "skleníkem", kde je plno nádržek a krokodýlkama všech velikostí. Pak jdeme nad velké výběhy a z můstku koukáme dolů na pěkné, dospělé kusy. Pózují nám s otevřenýma tlamama. Tím organizovaná prohlídka končí a můžeme se vyfotit s malým krokodýlem v ruce, který má chudák izolepou zalepenou tlamu, pak si koupit sadu osmi stejných fotek (200PHP) photoshopem naaranžovanou tak, že to vypadá, že stojíme přímo mezi těma velkýma krokoušema. Dál pak prohlídka pokračuje malou zoo, která není moc upravovaná, zvířátka ve výběhách kolikrát ani nejsou a cesty mezi výběhama vede cestička džunglí, kde stojí za to koukat kolem sebe a zahlídnete exemplář, který ani do jejich zoo nepatří. My tak viděli nádhernou  červenou vážku, která se nechala fotit na květu a pak příšernýho  dlouhatánskýho hada, což je něco pro mě, měla jsem co dělat, abych nevyskákala po kmeni nejbližšího stromu nejvýš, jak to jde. Blbý ale je, že je tady hodně hadů právě stromových, moc bych si asi nepomohla J Jinak tu mají hodně pěkných ptáků, zvědavých papoušků, kteří hned jak nás zahlídli přiletěli a nechali se šimrat na bříškách a bear cat, méďokočky. Tu jsem si i za 20PHP pohladila, no stál přede mnou mladej filipínec s miskou nakrájených jablek, řekl mi ať se ohnu a méďa mi hned z bidýlka vylezl po zádech na ramena a natahoval se po té misce jablek. Protože nedosáhl,  popošel si po mých natažených rukou, no měl dobrých deset, dvanáct kilo a svůj chápavý ocas pevně omotal kolem mého krku, kdyby náhodou spadnul J Byla moc miloučká, nepamatuju si už jméno, ale vím, že to byla samička a hned bych si jí vzala domů. Samozřejmě hned začal blýskat foťák a jen mě méďočíča mírně přidušenou pustila, hned mi nabízeli za 200PHP osm fotek. Šílenci, Vlasta mi jich udělal deset a zadarmo J Začíná jemně poprchávat, jedeme zpátky do Puerta, tady u Australana prodlužujeme motorku o jeden den a jedeme na pivko a wifinu do baru Depatrures. Je kousíček od letiště na Rizal ave., ale tady je kousíček od letiště všechno, runway je těsně u Rizalu a letadla řvou ve dne v noci, když jsme přistávali, pořád po náma byly domy, až jsme měli pocit, že škrtneme kolama o kostel a zbouráme pár chatrčí. Bar Departures je moc pěkný, přírodní, má malinké podium pro kapelu, silnou wifinu a hlavně nás baví, jak tady ty domy staví ve stromech a nekácí je jako u nás, aby uhnuly lidem. Jsme v patře a vidíme na střechy ostatních domů a z každé vede několik kmenů, prostě soužití přírody a člověka. Dáváme si nabídku happy hour – kyblík šesti SMB za 230PHP. (při placení přičítají daň a jsme na 265PHP, svině J ) Už mi začíná být fakt zle, pivo do sebe nemůžu dostat, nemám na nic chuť a hlavně ani hlad, což Vlasta vyhodnocuje jako alarmující sympton. Můj život je totiž neustávající hon za jídlem, musím jíst pořád jednak proto, že mě to baví a jednak proto, že když se do dvou hodin nenajím, je mi špatně, jsem nervózní a nevrlá. Teď jsem nejedla od oběda a je sedm hodin. Vlasta si proto kupuje flašku kokosového Boracay a čínskou polívku v misce, to je jedna z mála věcí, co se tu dají jíst, jsou dokonalý, ne jako ty sračky u nás. Nechává si jí zalít od Umpa Lumpy a sedíme dole v hotelu a mastíme kostky. Já už jsem ale vláčná a pouští se do mě zimnice, přestože je venku i v podvečer ke třiceti stupňům. Mám husinu, která mi objíždí celé tělo až se ustálí a mám kožich jak kočkoméďa, kterého se nemůžu zbavit. Zima je pořád větší, hlava se motá, Vlastu slyším už zdáli. Přinese mi ručník, který mi ale na zahřátí ani trochu nepomáhá, mám pocit, že je pod ním ledové klima. Odplazím se na hajzlík, kde čekám, kudy to půjde ven, přičemž si říkám, že už asi ten šaman v Banaue přišel na to, jak jsme ho připravili o padesát dolarů a proklel mě, nebo je to malárie, protože máme oba z El Nida sežrané nohy od komárů. Polknout Ercefuryl pro mě představuje skoro nepřekonatelný problém, jsem si jistá, že půjde rovnou ven. Jsem ale statečná, zalezu do pelechu, Vlasta mě zamyšákuje do ručníku, mé i jeho deky a v jakémsi pozměněném stavu mysli s cvakajícíma zubama nějak usínám. Vstávám pak ještě 2x na hajzlík a během noci mě pak několikrát probudí Vlasta tím, jak starostlivě kontroluje, jestli mám ještě horečku.

20.2.2013

Ráno je mi proti večeru skvěle. Žaludek pořád na vodě, ale lahoda. Na dnešek máme permit do podzemní řeky. Vlasta večer výlet odpískal, prý se nikam nepojede, budu odpočívat. To ale odmítám, nejsme tady přece proto, abychom se flákali a odpočívali. Vlasta se ujišťuje, že se na motorce udržím a někde mu neulítnu J Venku je zataženo, jemně prší. Do Sabangu je to 80km. Cesta je dobrá, stejný směr jako do Nida, po 40km se ale odbočuje do leva, kde je poutač jako kráva na podzemní řeku, na loďce pluje jejich milovaný starosta. U Sabangu se krajina mění, jsou tu velké vápencové útvary uprostřed ničeho, jako by tam spadly z vesmíru. Pár jeskyní, sloní jeskyně, to teda nevíme proč, až Vlasta během vylejvání ledviny hodí své výtvarně nadané oko a hned vidí ve skále slona s velkým uchem a chobotem. Sabang je moderní vesnice, je tu i pětihvězdičkový hotel s bazénem, pouliční osvětlení má solární panýlek když svítí slunce a malou vrtulku když fouká vítr, geniální. Přijedeme do pieru a hned k nám přibíhá milá paní, která se nás ujme a vyřizuje za nás vše, co potřebujeme. Odbíhá s naším permitem do kanceláře správy parku, kde platíme 40PHP eko fee, vyřizuje nám úschovu helem a pak hned letí do přístavu, najít nám spolulodníky. Tady je zastřešená "čekárna", kde čeká milion lidí, až přijdou na řadu, většina je jich z organizovaného zájezdu. Loďky vyjíždějí co 5 minut a poberou 8 lidí. Na moři jde vidět šňůra loděk za sebou a vidíme tedy, kam pojedeme. Máme permit na 12:30 a paní je tak šikovná, že vyjíždíme už o hodinu dříve, přestože původně vyhrožovala, že je před námi 27 lodí. 250PHP za loď se rozpočítá mezi všechny pasažéry, kupujeme ještě pláštěnku za 50PHP, protože rain is coming J Paní nám ukáže, která loď je naše a se širokým úsměvem mizí, aniž by po nás chtěla nějaké drobáky, nechápeme. Jsme prostě zkažený z Thajska. Prodejce pláštěnek nekecal, jen přirazíme ke vstupu do parku, visí z nebe provazy vody. Cesta po moři trvá asi 20 minut a vidíme místní atrakci – přelet ze skály nad mořem přes moře na laně, údajně to má být skoro kilometrový přelet. Kdyby nepršelo, určitě bychom nad tím přemýšleli! Jinak celá cesta lodí je jen způsob, jak na parku vydělat, protože se tam dá i dojít pěšky. Sice je to relativně daleko, ale měla by být možnost výběru. Místo toho monkey trail rovnou úplně zavřeli, aby prostě každý musel tu loďku zaplatit. Zpátky se prý jít dá, i když je cesta zavřená (do země zatlučený klacek s nápisem cesta v rekonstrukci. Ta cedule už je tam prý sto let a cesta se projít normálně dá), ale počasí nám to nedovoluje, čehož fakt litujeme, protože džungle je tu nádherná, opravdová i s opicema a vsadím se, že bychom viděli zajímavou faunu. Vyskočíme z bancy a procházíme lesíkem ke stanici, kde je milion makaků a pár leguánu, který Vlasta točí, stojíc mezi nimi. Z čech pak dostáváme info, že jsou to nebezpečné, útočné potvory. Čekáme zase na loď, je tu hodně číňanů i filipínců. Vyfasujeme plovací vesty a oranžové helmy, abychom se nemajzli do hlavy až poplujeme v jeskyni, ale to je jen tak na ozdobu, majznout se je nemožné, strop je vysoko nad námi, místy až 60 metrů. První v loďce vyfásnul silnou baterku, se kterou podle instrukcí průvodce svítí. Průvodce sedí vzadu na loďce a pádluje a je to mladej kluk, srandista a má nejmončičákovitější angličtinu, takže opět rozumíme jen půlce výkladu, což mě fakt štve. Dělá si ale věčně prču, jako že nyní vjíždíme do sekce ovoce a zeleniny, před námi stalaktit ve tvaru mrkve, kukuřice, banánu, atd... ano, tady je kuřecí stehno, mmmm, I love unlimited rice and chicken leg. Pak projíždíme kolem skály ve tvaru titaniku, tak úplně dokonale napodobuje jeho houkání, no ze všech těch loděk co míjíme se hihňá jen ta naše. Loděk sem sice vjelo hodně, ale řeka je tak široká, že jsme v ni skoro sami, všichni jsou před námi nebo za námi v záhybech. Podzemní řeka je prý 12 km dlouhá, sjízdných je asi 5 km, ale my podle mého odhadu jedeme max.1km. Chtěla bych jet dál, jeskyně je opravdu fascinující, skalní dómy jsou neskutečně vysoké a plné zajímavých útvarů. Věčný pesimista Vlasta říká, že moravský kras je hezčí, nasvícený, atd. ale mě se líbí právě to, že to nasvícené není, je to přírodní a nezničené člověkem. Řeka ústí mořským dnem přímo do moře a kdo jste neviděl film Sanctum (2011), tak si ho rozhodně stáhněte (to jsem nenapsala J ) a na konci pochopíte, jak je to s tím ústím do moře. Na stropech jeskyně visí mraky netopýrů, kteří každý večer z jeskyně vylétávají v nekonečném pásu, to musí být také pecka. Průvodce nám ukazuje i hnízdo malých netopýrů na stropě. Celá projížďka trvala asi 20 minut, vyjedeme a venku pořád prší. Nasedáme do naší bancy, (museli jsme si pamatovat číslo, bo jich tam parkuje asi 20) a jedeme zpátky do přístavu. Zde musím vychválit veřejné toalety, nic tak pěkného jsem na Filipínách neviděla, to možná mají někde v hotelu four seasons. Po každém "návštěvníkovi" hned zaleze do kabinky připravená uklízečka s hadříkem a přeleští záchod J Je něco po druhé hodině, měli bychom obědvat, ale já pořád nemám na nic chuť, Vlasta si nechává ve žrádelně zalít polévku. Déšť mezitím skoro ustal, pláštěnky jsme si ale nechali, pěkně se to pod nimi zapařilo a mě bylo teplo. Pláž tady v Sabangu je krásná, škoda, že není sluníčko. Je dlouhá, široká, pěkné vlny. Je to tady ale prý nebezpečné, jsou tu spodní proudy a pár turistů už tady beze stopy zmizelo. Brrr. Cestou zpátky do Puerta jsme zajeli k Marco ´s hot springs. Je to hned za Viet ville u silnice je zase klacek s prknem, na kterém je křídou napsáno Marco´s hot springs, co to asi bude? No jedem to prozkoumat. Přijedeme na plácek do lázní, které už mají to nejlepší za sebou, velká nádrž je krásná, ale poničená. Jsou tu různé vývěry, ve kterých bublá voda a čoudí se z nich. Jdeme po cestičce kousek dál, kde vidíme nějaké lidi a dojdeme ke krásné velké fontáně s tyrkysovou vodou, ve které se rochní číňan s dvěma číňankama, na stolku spoustu piv, asi měli pěknej piknik. Mažu si do motorky pro plavky a hned zaplouvám do vody. Ta je ale strašně horká, přestože mi horká nevadí a ve vaně se skoro vařím, tohle se nedalo snést. Po čase jsem si zvykla a bylo to moc žůžo. Po chvilce přišel nějakej děda s ručníkem přehozený přes rameno a dělal na nás nějaké posunky, že tam nemůžeme být a ať jdeme za ním. Tak jsme šli a odvedl nás do jiné nádržky ve tvaru velké mušle, kterou jsme měli jen pro sebe. Kolem nás bambusový plot, za ním další a další nádržky. Nad námi bambusový stříška, světlo na večer. Fakt pěkné. Rochnili jsme se asi 20 minut, pak už nám bylo horko, kůže se v té horké vodě z nás svlíkla jako z hadů, takže jsme byli rázem zase běloši. Když jsme se dost napařili, na odchodu k nám přiběhl děda a že chce 300PHP za každého. Začala jsem se smát, dala jsem mu 200 za oba a měla jsem mu dát stovku a měl by celý týden co jíst a co kouřit. Je to ale moc pěkný areál, tajný, nikdo o něm neví, v žádných průvodcích se o něm nepíše, přestože je hned u Vietvilllu, o kterém píšou všude. Smutné ale je, že hned u silnice je obr plakát, že tu budou japonci stavět Massage and spa hotel, takové moderní, hranaté monstrum, co se sem vůbec nehodí. Takže jsme byli asi jedni z mála, co se ještě u Marca vykoupali. Cestou v tržnici s místníma výrobkama kupuju pro každého perly, neboť ty jsou jedním z vývozních artiklů a mají jich tu opravdu tuny ve všech možných podobách. Jsou nádherné. Vyrábí tu také trika s různými Palawanskými vzory a nápisy, Vlasta si tedy nechává natisknout neonově žlutý nápis El Nido na korálově červené triko, platí 230PHP, protože zvolil kvalitnější triko, i tak je to směšné. Jedeme si dát do Departures pivko, já vodu a googlíme, do jakých obchodech máme zítra v Cebu jít. Jedeme si do přístavu hodit penízek, náš zvyk, který dodržujeme a který asi funguje, vždy se totiž k moři zase brzo vracíme. Vzhledem k četnosti našich setkání s mořem ho vlastně dost zanášíme J Na pokoji Vlasta dopíjí kokosák a já pomalu tuhnu.

21.2.2013

Budíme se bez budíku v 8 hodin. Cítím už se docela normálně, ale žaludek na vodě mě drží i v Hongkongu. Balíme ten bordel, co máme vykrámovanej v pokoji, velkému batohu jsme vyvrhli střeva a bojíme se, že teď nesplní požadavky na kabinové zavazadlo. Jedeme na poslední Filipínskou snídani, dáváme si ten jejich Longsilog, je to rejže bez chuti, volské voko a nějaký masný masový bobek, který by ani Pinďa nežral. Cestou zpátky si uvědomuju, že piloti, se kterými létáme jsou asi Filipínci. Proboha... Říkám to Vlastovi a on:,,Ajo. Tos mi neměla říkat." Hrozná představa, když vidíte jejich dopravní provoz, mentalitu, nedodržování pravidel ani bezpečnosti. Na jejich obranu ale musím říci, že přistávání zvládají na jedničku. Vracíme se do Abelardo´s pro batohy, loučíme se s Umpa Lumpou a fotíme se s ní na památku. Jedeme na poslední pivko na Palawanu a jsme takový celý sentimentální. Pak mě Vlasta odveze na letiště, kde mě i s batohama setřese ze skútra a já si se usazuju na basketbalový koš, který tu nesmí chybět a chytám poslední paprsky na moje včera v lázních sloupaná ramena. Učím Vlastu, jak anglicky říct, zda by ho v půjčovně ještě na té motorce neodvezli na letiště, klíčové slovo je carry, které si Vlasta ne a ne zapamatovat. Říkám mu, ať si to pamatuje podle Mariah Carrey. Vlasta odjíždí a jsem ráda, že u vracení prskoleta nejsem, protože kluci údržbáři určitě padají do mdlob, co jim to vzacíme za kouli obalenou bahnem, prachem a olejem. Po chvíli se vrací a je legrační, jak sedí za tím Filipíncem a je o hlavu větší a má krásný rozhled do všech světových stran. Ptám se, jestli to řekl dobře a prý hned jak odjel zapomněl to slovo i tu zpěvačku, tak si říkal, sakra, která to byla.. Beyonce... Janet Jackson. Sranda. Na skútru jsme na Palawanu najeli 1000km, na Filipínách celkově 1500km. Na letišti platíme odletovku nečekaných 40PHP, to potěší. Odlet na Cebu je na čas, dostáváme kávu/vodu a minisušenky/nejvíc mini oříšky (obsah asi 7 půlek buráků). Ze vzduchu vidíme nádherné ostrůvky kolem Honda Bay i pak cestou na Cebu. Po přistání už jsme jak starý mazáci, jdeme skrz dav naháněčů přes silnici rovnou na Departures, odkud jezdí ty taxíky s taxametrem. Máme šest hodin na to, abychom pokoupili vše co chceme. Pak nás ale trkne, že si necháme bágly na letišti v úschovně, tu ale nemůžeme najít a letiště oběhneme celé 4x dokola a lidi a strážní, co pořád potkáváme, nechápou. Úschova jednoho batohu na 6 hodin vyjde na nějakých 250PHP J Tolik jsme nedávali ani na letenky. Takže na to kašlem a jedeme do města. U každého obchodu mají zdarma úschovnu tašek, protože dovnitř s nimi nepouštějí. Bereme tágo do Ayala shopping centre, podle komentářů největší obchoďák, co kdo kdy viděl. Zvenku to tak rozhodně nevypadá, je zastavěný do země a má 6 pater. Nemají tu ale vůbec nic zajímavého, proto se zde nezdržujeme. Jsme v časovém presu, do odletu máme 6 hodin a potřebujeme koupit kufr, naplnit ho rumem a vycpat hadrama, co si nakoupíme. Chlapci u výdeje báglů nám radí, ať za nákupama jedeme na Colon street, čímž nás potěší, protože tam právě míříme. Skočíme do Jeepneye, který na nás volá a za 14 PHP jedeme. Tam ukládáme bágly do Colonade mall (?) a lehcí jako laňky valíme pro kufr, který už máme vyhlídlý. Je to krásný malý příruční kufříček, je za 350 PHP a plníme ho "značkovýma" brýlema, co chtěl každý od nás přivézt (70PHP), Converskama (800PHP), hodinkama Swatch za 150PHP dvoje a Lacoste kabelkou (150PHP) pro mou skoroségru. Nejlépe pokoupíme tam, kde máme uložené ty batohy. Pak jeepneyem přejíždíme do SM, které je bych řekla stejně obrovské jako Ayala. Má super vychytávku pro turisty, tzv. travellers lounge, kde se dají schovat bágly za 30PHP na půl dne a za 50 na celý, je tu posezení a dá se tu vysprchovat za 50PHP 25minut, no není to super? Nacházíme zde náš oblíbený obchod SurfPlus (?), kde si vlasta kupuje plavky Esprit a já parádní o´neill kraťásky za 300PHP oboje. Mají tu haldy značkových hadrů. Pak letíme dolů do potravin koupit pivka, bo chcípáme žízní a hlavně rumy, sušená manga, cigára. Vyskládám to na pultík a říkám si.. jejda, těch rumů je nějak moc... Máme 4 kokosové 0,7l, jeden melounový, jeden velký tmavý, dva střední a dvě malé tmavé, pivko pro strejdu, karton cigár... Nevím jak, ale všechno to do toho kufříku narveme, vytěsníme sušeným mangem a špinavýma hadrama a dokonce to i horko těžko zapneme. Kufr je ale těžkej jak kráva. Je čas mastit na taxíka na letiště, bereme prvního, co má metr a jedeme. Chlapík je moc fajn, říká, že je z Boholu a že vidět Evropu je jeho velký sen. Prosíme ho ještě, aby nám zastavil v 7/11, kde Vlasta kupuje sedmičku Cappučínovýho Boracaye pro mámu, tu taky narve do kufru, nevím fakt kam, ale hlavně, že tam je. U odbavení kufříček pokládáme na váhu, slečna říká: jen tento malý kufr? My, že ano. Má 16 kilo. Pán co bere kufry a dává je na odvoz do letadla po něm jen tak ledabyle hmátne a když ho neodlepí od pásu, začne se smát se slovy:,,Small, but terrible!" Poprosíme o oblepení nálepkou Fragile ze všech stran a za zavazadlo, které jsme neměli v letence si připlácíme 700PHP, s čímže jsme počítali a je nám to úplně jedno  J Loučíme se s Filipínama a nabíráme směr Čína.

Hong Kong

22.2.2013

Do Hongkongu přilétáme ve dvě ráno. Jako vždy J Vybíráme rovnou na letišti 800$. Tady se ceny násobí cca 2,5 krát, abychom se dostali na koruny. Venku je proti Filipínám zima (asi 15°C), letiště je obrovské a venku všude v květináčích vysoké keře, totálně obalené mandarinkama. Jak to, že je nikdo neodrbe? Sedáme na bus N21 a jedeme na Tsim Sha Tsui (23HK$). Je to double-decker, máme nejlepší místo nahoře hned u předního okna. Teda mysleli jsme si. Než se vymotáme z letiště, trvá to celou věčnost, projedeme asi padesát kruháčů, řidič jede stylem brzda plyn i v těch nejužších uličkách a my jsme zralí na Kinedryl. Přijíždíme k semaforu, tam svítí červená a on celou dobu valí jako kdyby byla zelená a pak přímo před světlem zaflekuje. Takhle pořád. Po nějaké době naštěstí najíždíme na dálnici a tam zase jede jako když nejede. Míjíme obrovské mrakodrapy, vždy jsme si mysleli, že jsou to jen kanceláře, ale jsou to jejich byty, jsou to snad miliony okýnek vedle sebe a skoro v každém visí oblečení, podle mě nemají místo na skříně. Hongkong spí, přijíždíme na Kowloon a místo na Tsim Sha Tsui omylem jedeme až na zastávku Star Ferry. Vracíme se společně s mladým párem šikmáčů, kteří studují mapu a kteří za námi celou dobu seděli v busu. Nemůžeme hotel najít, má být přímo na Nathan Road, což je hlavní a nejdražší třída tady na Kowloonu a má to být mrakodrap Chung King Mansion. Mrakodrapy nejsou očíslované, těžko se hledá. Zadáváme tedy adresu do navigace a když nám ukazuje, že jsme na místě, není kam zalézt, jen do nějaké pasáže, která je teď ve tři ráno plná turků, arabášů, černochů a jiné havěti. Je to divné, ptáme se několika lidí a všichni jsou neochotní a nevrlí. Nakonec nás posílají zase do toho průchodu hrůzy a my zvedneme hlavu a vidíme název mrakodrapu: Chung King Mansion. A sakra. Jdeme tedy dovnitř. Bojíme se. Zevlouni si nás hned všímají a ptají se, jestli potřebujeme ubytování. Zbavíme se jich, ale musíme najít blok D. Je to neskutečný labyrint, kdy dvakrát odbočíte a už se nikdy nedostanete na stejné místo. Ptáme se tedy strážce, co tam sedí, posílá nás nějakým směrem. Jdeme tam a dojdeme k výtahu pro blok D. Hurá. Stojí tu i naši šikmáči z autobusu J Máme hotel v patře 17. (New Angel) Jsou tu dva výtahy, u každého čeká partička teroristů, co nás na sto péro ve výtahu zabijou. Jedeme pravým výtahem, který ale jede jen po lichých patrech a max. do patnáctky. My ve tři ráno zblbý a dutý nevíme jak se dostat do sedmnáctky J Jedeme tedy zase dolů a přestupujeme s nějakým arabášem do pravýho a ten nám radí, že pravej jezdí po sudých a musíme do šestnáctky, zbytek po schodech. V každém výtahu je kamera a dole v přízemí dvě televize, takže víš, že když se ve výtahu střílí, máš poodejít, aby mohli teroristi vynést mrtvolu. Nee, nevím, je to pro bezpečnost, ale nevím, co s tím strážce zespodu udělá, když na nás někde nahoře vlítnou. Z hotelu máme potvrzeno, že na nás budou čekat a i ve tři ráno nám dají klíče. Na každém patře je asi 10 hotelů, restaurací, továren a já nevím čeho ještě. Vždycky když se otevřou dveře, tak to voní jinak, je tu hodně pakistánských, libanonských, indických a podobných restaurací po všech patrech. Zvoníme na dveře našeho hotelu a bzučák nás pouští dovnitř, kde za pidirecepcí (spíš pultíkem) sedí na zemi ve spacáku rozespalej mladej ind v trenýrkách. Dává nám připravený papírek, že náš pokoj je v bloku C, patře 6, byt 14, heslo na wifi a že si zítra přijde pro klíč. Je jako zfetovanej, ale přičítám to té jeho ospalosti. Nejsme nadšení, protože je před námi zase další hledání, copak my víme, kde je blok C?? No dole nám zas někdo poradil a dopátrali jsme se našeho bytu. Prej bytu!! Každý, kdo viděl Nástrahy velkoměsta a byt 21.století, který měl Artemio v Miláně, ví, který zhruba bije. Tohle bylo ale ještě 5x menší. Jedna místnost o rozměru 2x 4 metry BEZ OKNA, ve které bylo letiště, koupelna s toaletou, TV, aircon, větrák. Otevřeli jsme dveře a hned od nich jsme skočili na postel. Vysprchovala jsem se do záchodu a Vlasta když si vyčistil zuby, musel zadkem vykročit z koupelny do chodby, aby se mohl ohnout k umyvadlu. Levou rukou se pak nahnul pro ručník, visící na dveřích a pravou mě pohladil na posteli J Fakt prča. Věřím tomu, že tahle tady většina lidí žije, místa je prostě málo na to, kolik jich je. Usínáme jak zabití, ale asi za půl hodiny  přichází do vedlejšího bytu nějakej turek a telefonuje. Řve jak strýc Pepin v Postřižinách a my to slyšíme, jako by seděl u nás na posteli. Telefonuje podle mého odhadu tak hodinu, idiot. Instalujeme špunty, ale nepomáhá to. Pak Vlasta zabuší a je klid.

Vstáváme asi v 9h. Byt neměl okno, takže bez budíku bychom asi spali dva dny, navíc nevíme, jak je venku, co si obléct, jestli si vzít sluneční brýle nebo deštník... mazec. Vyrážíme poznat HKG. V 7/11 snídáme hot dog (konečně něco, co není sladké!!) a kafe a jdeme na metro na sedícího budhu. Je to červená linka, přestup ve stanici Lai King na oranžovou linku. Přestupy jsou hodně vychytaný, jen vystoupíte z vlaku a přejdete na druhou stranu nástupiště, ne jako u nás nahoru dolů. Všechno je tu vychytaný. Lísky se kupují tak, že na velké dotykové tabuli s mapou metra zmáčknete stanici, do které jedete a ukáže se vám, kolik máte zaplatit. Některé berou jen mince, některé i bankovky. Samotný vstup do vlaku je celý zasklený, aby nikdo nespadl do nástupiště a vlak zastavuje na milimetr přesně tam, kde jsou dveře.  Ze Stanice Sunny bay jezdí Mickey Mouse vlak d Disneylandu. V konečné oranžové linky (Tung Chung) přecházíme kousek k nástupní stanici na nejdelší lanovku v Asii (5,7km). Fronta je dlouhá, předlouhá, ale naštěstí odsýpá rychle. Kdo má booking předem (doporučuju), nebo má zájem o kabinu s proskleným dnem, jde rovnou bez čekání dopředu. Jízdenka na klasickou kabinu stojí 94 $ na osobu a je to jen jedna cesta, zpátky se musí koupit další. Už taky chápu, proč ta fronta ubíhá tak rychle, za prvé je tu takových deset kas a za druhé, jsou to přeci číňani, jsou tak rychlí, že ani nestíháte sledovat. V kabině se na mě mačká pán šikmáč, protože místo aby si dal kufr na zem, má ho vedle sebe na sedačce a už se sem tím pádem nevejdeme. Sedí na mě půlkou prdele a vůbec mu to není blbý. Došli jsme k závěru, že se mačkají asi pořád a všude, když je jich tolik. Neomlouvají se, když so někoho strčí nebo šlápnou na nohu, bo to by se uomlouvali k smrti. Vlasta za 1 den napočítal 8 šlápnutí na nohu. Jízda lanovkou je pecka, máme štěstí na počasí, je jasno a slunce aspoň trochu prosvětluje ten smog a jde něco vidět, pěkně vidíme letiště. Jsme hrozně vysoko a obdivujeme borce, co si zaplatili prosklené dno J Dá se vystoupit v půli trasy a zbytek si udělat procházku po pěkné stezce, my ale máme na Hongkong jen dva dny, nemůžeme si půldenní prochajdy dovolit. Nahoře vystoupíme a jdeme za Budhou. Jde se k němu přes krásné čínské městečko, které je evidentně fungl nové a každý obchůdek má jiné suvenýry, ale je to moc pěkné, stylové. Je tu i stylová 7/11, kde doplňujeme energii na výšlap na Budhu. Všichni šikmookí se tu fotí u takové ošklivé velké číči, co vidíme u nás u vietnamců, taková ta jak mává tou packou a má dokonce celý svůj obchod, kde mají všechno s touhle kočkou. Tak se teda fotím taky a pak musím na googlu zjistit, jestli mi třeba nemá přinést štěstí nebo pytel peněz J Pak se jde takovou pěknou fungl novou promenádou, kterou lemují sochy čínských bojovníků. Vstup na Budhu se neplatí, dole je sice kasa, ale tam se kupují jen lístky přímo dovnitř, do Budhy, kde je nějaké muzeum. 268 schodů nahoru k soše si dáme dokonce 2x, protože při cestě na autobus si vzpomeneme, že jsme nahoře neodlovili kešku J Budha je pěkný, tajemný, jen ho máme proti slunci, odpoledne je rozhodně lepší světlo. Pak jdeme do chrámu, co je dole, je také moc pěkný a totálně nabouchaný orchidejemi všech barev, stáří a velikostí. Je to nádhera. Pozorujeme také podivný rituál modlících se lidí se svíčkami a pálením novin. Pak mi to nedá a musím si uloupit jednu mandarinku z těch obalených keřů, co tady všude jsou a hned zjistím, proč je nikdo netrhá. Je kyselá jako limeta. Zpátky dolů už nejdeme lanovkou, ale busem ,který odstud jezdí. Musíme počkat, až přejde stádo krav, které kdo ví kde se tu vzaly, samy, bez nějakého pasáčka. Pobíhají tu mezi stánky, jako by s nechumelilo. Bus stál asi 23$ a chce se nám zase blejt, sjíždíme z té hory po uzoučkých serpentýnách a řidič zase jede, jako by nás ukrad. Jedeme kolem překrásných pláží, které tady v Hongkongu opravdu jsou, není to blbost J Jde vidět, že tady bydlí bohatí lidé, je to taková malinká Florida. A to je tu prý ještě nějaký poloostrov, kam nemůžou auta a tam jsou pláže ještě hezčí. Vystupujeme zase u stanice TungChun a jdeme zkouknout to mega outletové nákupní centrum, co tu je. Nějak nás to ale nebere a tak jedeme metrem na ostrov Hongkong do stanice Hongkong, to je na druhé straně moře, přes které koukáme z Kowloonu. Zde se jdeme mrknout na centrální poštu, která je hned po výlezu z metra a je tu největší mozaika ze známek na světě. Je to pěkné, je to pohled na Hongkong z Kowloonu. Najdeme mezi těma všema známkama i československou. Mozaika je v dolním patře pošty, kde je i malé muzeum.(zdarma)

Pak jdeme do pieru a jedeme jejich legendární Star ferry na druhou stranu na Kowloon. Platíme za převoz 2,5$ na osobu a jezdí to každých cca 10 minut. Pier má několik nástupišť a dá se odtud plout na všemožná zajímavá místa, počínaje již zmíněným ostrůvkem s rajskými plážemi, Macaem a bůhví kam ještě konče. Na Kowloonu se jdeme projít po promenádě. Je moc pěkná, vede přes ní chodník slávy, kde jsou ale zvěčnění jen samí číňani, takže pro nás jediní známí Jackie Chan (má stejně velké ruce jako já) a Bruce Lee. Je kolem šesté a v osm tu začíná největší stálá světelná show světa, promítaná mrakodrapy, na kterou jsme nažhavení nejvíc z celého HKG. Jdeme ještě do našeho "apartmánu" pro trochu energie do našich spotřebičů. Zde už na nás čeká Ind a chce zaplatit za pokoj. Je trochu divnej, jak leklá ryba. Domlouváme se s ním, jestli si tu ráno můžeme nechat bagáž, že nám to letí až v 11 v noci a prý, že jo, ale říká to tak, že čekám, kdy u toho usne nebo umře. Dole v přízemí to přes den vypadá úplně jinak, všichni ty póvlové, černoši a indové tu mají obchůdky se vším možná, ale hlavně je tu hrozně moc jejich jídel, což je něco pro nás. Vlasta miluje placky, tak si dal u nějakýho teroristy tři nasucho pečený, každou jinou a já hrášek v omáčce s garam masala koření, no žrááádlo! Pak ještě jdeme do čínského bistra, kde si Vlasta chce dát pravý kung-pao a nikdo mu nerozumí a nikdo neví, co chce. Už tedy víme, že chtít kung-pao je trapas a taky že wifiny v restauracích jsou POUZE PRO ZAMĚSTNANCE! Wifi se tu dá chytnout absolutně všude, kde si jen vzpomenete, proto v bistru sedíme, koukáme, že tu wifina je, tak se ptáme na heslo a číšnice tvrdí, že tu wifi není. Říkáme jí, že je, ukazujeme jí to na mobilu a ona pořád tvrdí, že wifi není. Do toho zakročí její šéf a důrazně nám oznámí, že wifi je jen pro ně J toto se nám pak stane ještě několikrát. Ve stole tu skoro všude mají zboku šuplíček, ve které je příbor a hůlky. Světelná show je trapárna. Teda možná by nebyla, kdybychom od ní tolik nečekali. Trvá to asi 10 minut, hraje hudba a mrakodrapy na druhé straně moře různě blikají a ze střech svítí lasery, ale je to pořád stejné a dalo by se udělat mnohem větší a velkolepější, jak jsme od HKG očekávali. Zklamaní se pak jdeme projít po Nathan road. Je tu neskutečně moc lidí, skoro se nedá jít, spíš se tak cupitá s davem. Do toho ještě každých 5 metrů z boku otravujou v kvádrech vyfiklí kšeftaři a nabízejí falešné hodinky, kabelky, atd. Vybírají si cíleně jen turisty. Vlasta by se mrknul, shání pořád brýle, ale když se zeptá jednoho, kde to má, tak prý na pokoji, ať s ním jdeme. Já Vlastu táhnu pryč, s takovými lidmi se vůbec nechci zaplést, je mi jasný, že bychom se už jen tak nezbavili. Jeden dokonce nabízí, že to i přinese dolů, přesto mám z těch jejich gangů strach. Na Nathanu jsou obrovské nejluxusnější obchody všech značek, co snad existují a většina z nich má ještě nějakou vychytanou světelnou reklamu přes půl mrakodrapu. Před Chanelem je dlouhá fronta pokaždé, když kolem něj jdeme. Zaplujeme do Louis Vuitton, kde se Vlasta přesvědčí, že kabela, co jsem si koupila v Tagbilaranu za 80kč opravdu stojí 300 tisíc korun. Jsme tu za správný burany, vevnitř ta nejsmetanovější smetánka v nejdražších hadrech a opravdu ty kabelky kupují a my v sandálech, triku a kraťasech, já v ruce zbytek nudlí, co jsem nesnědla v bistru J Jdeme ještě kousek po Nathanu, Vlasta už by to otočil a šel si dát pivko, mě to táhne na noční trh na Jordan – stanici před Tsim Sha Tsui. Jelikož to ale nevyslovím a Vlasta není jasnovidec, nakonec si Vlasta kupuje pivo a já zaplouvám do obchůdku s krásnýma čínskýma cetkama. Kupuju si přenádherný červený šatičky v klasickém čínském střihu i vzoru. Ptám se, jestli si je mohu zkusit. Paní říká, že nemají kabinku, ale že to je v pořádku , že si je zkusím na pokoji a když mi nebudou, tak mi je vymění. Dvakrát se ujišťuji, jestli si je budu moci vyměnit, říká, že no problém. Při placení se ptám ještě paní na kase, tvrdí mi to samé. Tak super. Na pokoji se do nich narvu, ale potřebuju o číslo větší. Říkám Vlastovi, že je jdu ještě vyměnit, ale je jedenáct hodin v noci a jemu už se nikam nechce. Chci jít sama, ale to mě nepustí, bojí se, prý to vyměníme ráno. Oukej, souhlasím, jdeme spát a noc je tentokrát klidná, bez telefonování.

23.2.2013

Vstáváme před devátou. Musíme, jinak bychom v té tmě chrápali donekonečna. Balíme a jedeme do bloku D uschovat zavazadla na recepci k Indovi. Nemůžeme se dozvonit, přestože nás ujistil, že tam je pořád. Otevírá asi po 10 minutách. Děkujeme za uložení báglů a on si beze studu říká o tip. Tomu říkám služby zákazníkům. Jsme ale rádi, že si je máme kde nechat, máme před sebou ještě celý den v HKG a letíme až v jedenáct v noci. Pak jdeme vyměnit ty šaty. Mají otevřeno, hurá. Říkám, že si jdu tedy vyměnit ty šaty, protože mi nejsou. Paní hned připravená: ,,No change." Si dělá prdel. Přesvědčuju jí, že mi večer obě řekly, že není problém šaty vyměnit! Ona ale nekompromisně, že mi šaty nevymění, ať přijdu večer. Říkám jí, že večer už letím pryč, o co jí jde, vždyť nechci zpátky peníze, chci si jen vzít větší šaty. Ona že ne, že no change. Chvíli se tam dohadujeme, napadá nás i policie... až si vymyslí, že si máme ještě něco koupit a pak teda že to vymění. Vlasta vezme první pohled, co má po ruce a ona teda jde hledat větší. Za 10 sekund vyleze a tvrdí, že větší nemá. Svině. Dlouze se tedy přehrabuju ve všech ostatních, co tam mají, jediné co bych si ještě vzala taky nemá větší, beru tedy tmavě modré, nejmenší zlo. Na půli cesty ven z obchodu si ale uvědomím, že ty modré nechci a do očí se mi hrnou slzy nad nespravedlností celého světa. Beru si ty malé, červené a bez pozdravu jdeme pryč. Buď ještě zhubnu nebo si je nechám nějak zvětšit. Hnula mi teda žlučí. Venku už se mi valí slzy jako hrachy a Vlasta nechápe, proč řvu kvůli šatům J To nepochopí. Nešlo ani o ty šaty, ale o to, jaká to byla svině. Proti Filipínám jsme prostě úplně vyšoklý. Tam vše funguje na důvěře a je to nádherně osvobozující. Na trajektu z Boholu na Cebu si šel Vlasta pro pivko s pětistovkou a chlapík že nemá nazpátek, ale že mu to pak vrátí, až bude mít. Za dvě hoďky si šel Vlasta pro další pivo a dostal zpátky na pětikilo. Tady jsme zpátky v realitě. Lidi jsou neochotný, neusmívají se, roboti. V krámě uděláte vtípek a bez odezvy. Žádný úsměv, nic. Nikdo. Hongkong má hnusný lidi.

Jedeme Star ferry (po ránu je to Morning star J) na ostrov HKG, v sobotu za 2,80$ a pak z přilehlého autobusáku busem č.15 na vrchol peak. Máme zase ty luxusní místa nahoře v první řadě, za námi sedí rodinka číňanů, co jsou tu evidentně na dovolené. Máme to jako Sightseeing bus, všechno vidíme pěkně jako na dlani. Projíždíme mezi mrakodrapy a starým HKG, je to tu moc pěkné, legrační vysoké tramvaje, malé obchůdky, má to atmosféru. Přestože jedeme tím nejvíc největším centrem, není zácpa, což moc nechápeme. Řidič to zase valí serpentýnama jako Alonso a nám se chce trošku víc zvracet. Kousek v kopci je největší hřbitov, co jsme kdy viděli. Potkáváme dost běžců, zítra se totiž v HKG běží maraton. Škoda, že tu nejsme o den déle. Nahoře na Peaku jdeme do rozhledny, která je na vrcholu nákupního centra (jak jinak), platíme 65$ a fotíme fenomenální výhled na mrakodrapy Hongkongu i Kowloonu. Nahoře dost ledově fouká a pohled dolů je jen pro silné povahy. Kolem lítají různí dravci a my máme výhled jako oni, jsme hrozně vysoko nad zemí i stromy. Nahoru na Peake jede i vláček/lanovka, ale nezkoušeli jsme. Pak se vracíme zase busem č.15 dolů, za námi zase sedí ta samá čínská rodinka, hihňáme se na sebe, jsou legrační. Na Kowloonu máme poslední dvě "atrakce", Kowloonský park a noční trh na Jordanu. Jelikož je kolem poledne, máme ještě na noční trh dost času. Jdeme pěšky, park začíná skoro hned před naším hotelem u největší mešity ve městě a opravdu najednou máte pocit, že nejste v HKG. Už chápu, proč si na těch parcích a zahradách dávají tak záležet, protože v tom šíleném shonu a mumraji si prostě potřebují někde oddychnout. Je tu dost lidí, dětí, krásné stromy, přírodní labyrinty, malá čisťoučká zoo s nádhernými papouchy, to je něco pro nás. Pak jdeme dál směrem na Jordan a cestou se snažíme odlovit kešku, ale není to tu jednoduchý, nedá se jen tak někde zabočit, jako u nás. Musejí se obcházet celé bloky. Potřebovali jsme se třeba dostat na druhou stranu silnice, přeběhnutí je o držku, protože tady platí pravidlo, že na silnic má být auto, ne člověk, takže nikdo nestaví ani na přechodu. Šli jsme tedy do podchodu se spletitými uličkami. Matematickými výpočty jsme došli k tomu, že musíme jít tímhle směrem, tak jsme šli a vylezli jsme úplně na stejné straně silnice, kde jsme zalezli. Šli jsme tedy zpět dolů, zase se chvíli motali, vylezli a zase stejná strana, jen jiný východ. Haha, hehe, tak jdeme zase dolů, zkoušíme jiný směr a hurá, jsme na druhé straně, ale před další křižovatkou, přes kterou se musíme dostat, takže zase blbě. Připadali jsme si jako krtek, když má 5 krtinců na dvou metrech a asi si pokaždý myslí, že už se vyhrabe úplně jinde. Nakonec na celou kešku kašleme, protože stojíme před barákem, do kterýho nevíme kudy vlézt. Jdeme tedy raději najít ten trh. Není to daleko, dojdeme nejdřív na ovocný trh. Je krásný, barevný. Kupujeme mango (6$), pět mandarinek (10$), 3 banány (6$)  a pytlík syrových arašídů (5$). Jsou dobrý, úplně jiný, než je známe. Vlasta si 4 nechá, že je zasadí. Pak dojdeme až na onen noční trh (Temple street), staví ho od dvou hodin a teď je něco kolem čtvrté, už se to rozjíždí. Celá ulice je uzavřená a mají tu pěkné věcičky, je nám líto, že jsme sem nezašli včera večer. Pořizujeme dvě košile Hilfiger (150$), opravdovou čínskou čajovou konvičku, kterou jsem si moc přála, no a nezbytnou Hongkongskou magnetku na ledničku do naší sbírky. Spokojení si dáváme jejich pivo, co už nevím, jak se jmenuje (13$ malý) a jdeme zpět pro kufry, na Tsim Sha Tsui to není daleko, jsme ale pak po celém dnu pěkně uchozený. Sedáme na metro a zkoušíme jet až na letiště metrem, podle mapy i paní na informacích to jde. Na přestupní stanici ale zjišťujeme, že musíme přestoupit do Airport expresu a 1 zastávka stojí 60$ J Takže jedeme na Tung Chun, jak jsme před dvěma dny přijeli a odtud busem na letiště. Celá trasa vyjde na těch 23$. Dáváme si na letišti v 7/11 poslední polévku a loučíme se s Hongkongem.

Hong Kong – Istanbul - Praha

neděle 24.2.2013

Let byl klidný a rychle utekl, jsme v Istanbulu. Tam čekáme 4 hodiny na přestup do Prahy. Na letišti nás čeká sestřenka Evča a my zjišťujeme, že přestože byl kufřík olepený horem dolem, jak je křehký, stejně z něj přijely jen součástky, do kufru díra a jedna flaška rumu praská. Trhá nám srdce ta nenahraditelná ztráta rumu, ale na druhou stranu... praskla jen jedna flaška ;-)

Závěrem:

Na Filipíny se rozhodně vrátíme.

Pro je tamní příroda, panenské pláže, nezasaženost turismem, ceny a opravdu přátelští lidé.
Proti je jen jedno, a to jednoznačně jídlo. Ale to je jen malé proti.

Kolik nás ta nádhera stála (na osobu):

letenka Praha-HKG-Praha:   12869 Kč
let. HKG-Manila:                      1373 Kč
let. Clark-Cebu:                          331 Kč
Rychlá loď Cebu-Tagbilaran:    260 Kč
Zpět pomalá loď:                        115 Kč
let. Cebu-Puerto Princesa:        205 Kč
let. Puerto-Cebu:                        800 Kč
let, Cebu-HKG:                           767 Kč
ostatní útrata vč. pojištění
výběrů, výměn peněz, dárků atd. : 17000 Kč
Celkem: 33720 Kč