Filipíny
... aneb země nekonečných úsměvů
1.2. – 24.2.2013

Praha – Istanbul – Hong Kong

pátek 1.2.2013

Tak konečně je to tady, dočkali jsme se! Sraz s Vlastou na autobusáku v super outfitech, které budeme hned po příletu do tropů vyhazovat a hurá do Prahy. Na Dejvické na nás čekají kšeftaři s $, tedy naši svědkové, kteří nám přes známé známých známého zajistili doláče za slušnou cenu. Odlétáme dle plánu v 19,45 po té, co plni očekávání k nejlepším evropským aerolinkám zjišťujeme, že letadlo je špinavé jak prase, ošuntělé zelené kožené sedačky a celkově to vypadá na letadlo ze sekáče. Ale v opěrkách má funkční ovládání audia s osmi kanály s různými žánry hudby, což je fajn. Letušky urychleně rozdávají jídelníčky (zase rajská?) a sušené meruňky. Jídlo dostáváme jako první, přestože sedíme v půlce letadla. Hmmm, co se to děje? Později jsme si uvědomili, že jsme si při koupi letenky zaškrtli, že chceme speciální jídlo místo normálního. Musíme být pořád něco extra...  Jídlo bylo jako pro dva lidi a od Polreicha – losos se zeleninkou na másle a bramborové pyré, k pití francouzské víno, whisky a cokoli, co si kdo bude přát a v jakémkoli množství. Toho samozřejmě využívají rusáci po pravé straně a lejou do sebe whisky plnými doušky. V Istanbulu přestupujeme na opravdové letadlo a opravdový servis. Opět ihned fasujeme sluchátka, sadu na noční let v krásné turecké krabičce (masku, fusky, kartáček na zuby, pastu, špunty do uší a balzám na rty), kterou pak s sebou tři týdny vláčíme v batohu J Dostáváme opět menu, abychom věděli, co budeme baštit, letadlem se dokonce prochází kuchtík v rondonu i s vysokou čepičkou (podle mě zase vylezl zadníma dveřma J ) Každý má svou obrazovku s ovládáním a nepřeberným množstvím filmů, uspořádaných podle žánrů, seriálů, dokumentů, muziky, her a já nevím čeho všeho ještě. Volím lekci italštiny a Vlastík sleduje kameru na čumáku letadla. Po levé straně mám skromného šikmookáče, co si pouští nějaké šikmooké filmy a 7 hodin v kuse se legračně hihňá. Krásný, klidný let s nepříjemným dosedem ve větrném Hongkongu.

Filipíny

Luzon

2.2.2013

V Hongkongu máme asi tři hoďky na přestup, což je tak akorát si chvilku posurfovat na zdejší opravdu FREE letištní wifině. Jak o tři týdny později zjistíme, není to nic zvláštního, free wifi chytnete téměř v celém městě. Odlétáme v 19,15 s Cebu pacific a v tomto letu už je jen cca 6 bílých tváří, jinak samý šikmáči. Sousedka ze sedadla vlevo i vpravo prodává u nás ve večerce J Po dvou hodinkách přilétáme do Manily, měníme nějaké dolary kurzem 40,30, což je dobrý kurz, lepší jsme dostali jen na Boholu v Tagbilaranu, ale jinak všude horší. Všechno se tedy na koruny přepočítává tak, že se cena v pesosech dělí dvěma. Vylézáme z letiště a dostáváme rovnou mokrým hadrem přes obličej. Vzduch je nesnesitelný, na to, že je 11 v noci. Odhazuji kecky a nazouvám sandály, Vlasta odhodil už v HKG. Vyrážíme najít autobusák Victoria liner, odkud máme jet do Baguia, na sever Luzonu, kde máme naplánovaných pár dní na poznání místních rýžových teras. Daleko to nebylo, přesto dost výživné svým chaosem, troubením, aroma, švábama a bordelem. Cca 3x jsme zabloudili, ale nakonec v 00,30 jsme to našli! U přepážky nám paní sděluje, že jsou poslední dvě místa do Baguia!! Spadl nám kámen ze srdce, protože trávit noc v Manile jsme tedy rozhodně nechtěli. Ochotný pán z ochranky autobusáku nás pro jistotu doprovází do 7/11, ale doprovází nás tak, že je na nás nalepený i v krámě a dohlíží i na to, co si konkrétně vybíráme. Nevíme, jestli chce prachy nebo je jeho prací dávat v noční Manile pozor na farangy... Dáváme mu pro jistotu pár drobných.

V 1,15 odjíždíme DeLuxe busem (720 PHP), ve které je wifi a WC, dostáváme od přemilé stevardky pití, muffin a pytlík chipsů. Cesta je divoká, řidič jede, jako by nás ukradl, předjíždí na plné čáře a řeže zatáčky, ale do Baguia přijíždíme v 5,30 J

3.2.2013

Vystupujeme v Baguiu na autobusáku a ihned se strhne mela taxikářů o to, kdo nás kamkoli odveze. Ptáme se na autobusáku, kam máme jít na bus do Bontocu a pán vrtí hlavou, že žádnej bus není, že si máme vzít van ( za nehoráznou sumu). My ale nejsme žádný másla a víme, že do Bontocu jezdí Ohayami bus. Pár ochotných kolemjdoucích nás směřuje do města, takže jdeme. Snad během dvou minut se rozední, což je pro tyto končiny typické, je to jako by někdo rozsvítil J Cestou si prohlížíme městečko, za světla je hned hezčí, ale jsme tu už za těžkou exotiku a cítíme se tu trochu jako vetřelci. Autobusák jsme na 4.pokus našli, je moc dobře schovanej J Naproti místnímu marketu, neboli trhu, tam se musí projít mezi domy a tam je zašitej. Kupujeme lístek do Bontocu (250 PHP). Máme asi půl hodinky času, tak jdeme na první kafíčko. To, co dostaneme je ovšem nějaký glukózový roztok s příchutí kávy. Neskutečně sladký kafe. Odjíždíme v 8 hodin a sedíme dle doporučení na pravé straně. Říkáme si, že tam budeme za chvilku, na mapě je to kousek... Cesta trvá 5 hodin a konstatovali jsme, že by měla být zapsaná do Unesca jako nejklikatější cesta světa. Nebylo 100 metrů, aby nebyla zatáčka. Řidič jel, jako by řídil smarta  a ne bus narvaný lidmi. Tento bus slouží i jako poštovní, kdo si mávnul, mohl dát řidiči zásilku s cedulkou, kdo si jí kde vyzvedne a pár drobných a bylo. Cestou jsme tak vykládali slepice (živé), pytle brambor i kapusty. Volba pravé strany byla dobrá, měli jsme výhled na terasy, které se před námi otevíraly, a že jich nebylo málo. Měli jsme také výhled do těch propastí pod námi... silnice nemá svodidla a v kombinaci s tím stylem jízdy... Cestou se začaly vyskytovat obrovské lesy překrásných bílých kal. Po třech hodinách stavíme na čůrání i občerstvení a podle GPS s hrůzou zjišťujeme, že jsme teprve v půli cesty. Opravdu jsme mysleli, že to bude kousek .-) Po příjezdu do Bontocu zjišťujeme, že už to asi do Banaue nestihneme. Nikdo se o nás nezajímá, nikdo se o nás nepere, aby nás tam odvezl, žádný tricykl u nás nestaví... zvláštní. Nakonec nám říká takový starý moudrý muž vedle pěkné dřevěné hospůdky (ve které jsme si dali prvního Red Horse) ať prý počkáme do jedný a něco se snad uvolní. Ať se stavíme v půl druhý a ve dvě, že nám řekne. Nakonec nás NAŠTĚSTÍ opravdu vzal a vyjeli jsme ve tři J Hospůdka se nachází na hlavní ulici, procházející Bontocem a kousek před odbočkou do prava na Banaue. Je spojená s kanceláří zmíněného Konfucia. Lístek stál 170 PHP, 45km jsme jeli 2 hodiny. Bus už se šplhal do vrcholků Kordiller a odměnou nám byla téměř nedotčená příroda, hluboká džungle a hlavně Banaue! Všude život tak, jak plyne – plechová obydlí, každá bouda hadičku s vodou, ústící do silnice a někdo si myje zuby, někdo nádobí, někdo pere. Všude houfy dětí a toulavých psů a slepic. Projíždíme kolem tradiční vesnice Ifugaů a viewpointů, až nás vysazují v Banaue. Ujímá se nás milý chlapec s červenými zuby. Nabízí nám ubytko, prý jaký máme budget, tak schválně podhodnocujeme, abychom se ho zbavili a říkáme 200PHP. On nás ale šikulka odvede do pěkného guesthousu s fenomenálním výhledem na celé údolí. 200 PHP, hmmm, zdá se, že to tady bude levné J Jmenuje se to Stairway Lodge, pokoj je pěkný, čistý, koupelna pokulhává a smrdí plísní, koryto na čištění zubů a hajzlík ve výšce lýtek bez prkýnka a papír? Blááázne! Sprcha čůrá ledovou horskou vodu přímo do sudu, ale nedá se nic dělat, dva dny jsme se nemyli. Je to na jednu noc, neřešíme.  Má to dole restauraci s wifinou a nahoře balkónek s již zmíněným výhledem. Chlapec na nás stále čeká dole a ptá se, jestli plánujeme Batad. My že jo a on nám u velké mapy krásně vysvětlí, kam všude by s námi zítra mohl jít a co všechno by nám mohl ukázat, my pozorně posloucháme, protože tyto rady jsou k nezaplacení... a pak ho slušně odmítáme. Chtěl nějakých 1300PHP za den, což je pro nás dobrodruhy šílenost. Chlapec poděkuje a jde pryč. Oproti Thajsku už po několikáté registrujeme, že odmítnutí lidé toto přijmou a neotravujou dál půl hodiny. Po zaplacení ubytka koukáme, že máme posledních 40 PHP! Je neděle, nikde nevyměníme, jak nám říkají zdejší. My ale víme, že některé hotely peníze mění. Dáváme tedy sprchu a vyrážíme se poptat. V prvním "Vegas" chceme vyměnit 100 $. Sympatický majitel říká, že dnes má banka zavřeno, ať to zkusíme někde o kus výš, že teď je sice blbý kurz, ale ať to zkusíme a kdyžtak přijdeme a nějak to uděláme. Obešli jsme asi pět hotýlků (tzn. snad všechny)  a nikde nám nevyměnili, nebo za 38kč. My ale chtěli aspoň 40kč. Dohodli jsme se, že se vrátíme k pánovi do Vegas a vyměníme jen 50 $, že to bude na Banaue stačit a zbytek si vyměníme pak v Angeles. Vrátili jsme se a říkáme mu – no, tak jsme zpátky, vyměníme tedy 50 $. On se tvářil, že nás vidí poprvé v životě a nechápal, co po něm chceme. Pak teda že vymění, ale za 38kč. Žiďák. No co se dá dělat, peníze potřebujeme. Bere naši padesátidolarovku a odchází s ní kamsi dozadu a v tom na nás začal mluvit běloch od stolu, že zítra odjíždí a zbylo mu 4000PHP, že nám je prodá a my že hurá, kolik za ně chce a on, že je to jedno, že neví, za kolik je kupoval. Tak my zblblý nevěděli co dřív, do toho nás volal majitel s našimi doláči, ať si k němu jdeme pro PHP, tak my šli. Za 50 dolarů jsme měli dostat 1900PHP. Začal sázet na stůl... tisíc, dva, tři, pět set, osm set, ok? Vlasta: ,,Ještě stovku." Já koukám na těch 3800PHP a říkám: ,,Ne, takhle je to ok, správně." Vlastovi se rozsvítilo, kouk na mě, já na něj, sbalili jsme prachy a srdečně poděkovali. Já ale měla prdel staženou až do odjezdu a pořád měla nutkání mu to jít vrátit, čekala jsem, kdy někdo vrazí k nám do hotelu a najde si nás, Baguio je tak malý, že by to nebyl vůbec problém, kdyby se mu zachtělo. Blbý taky bylo, že židovo restaurace byla uprostřed města a muselo se kolem ní vždycky projít. Jednou stál dokonce venku a koukal na nás. Asi si prostě myslel, že dostal 100$. Vlasta mě taky ujistil, že jsme ho neošidili, že se ošidil sám... No nevím J

Večeříme v naší hotelové restauraci a jdeme spát. Nad ránem nás budí trochu zima.

4.2.2013

Budík v sedm hodin, ale předtím už nás vzbudil chlad a kohouti, předhánějící se, kdo zakokrhá častěji a hlasitěji. V 7,15 už jsme na odchodu, odhlašujeme se z pokoje a schováváme si bagáž za recepcí "v úschovně." Na snídani jdeme kolem pána ve Vegas a o mě se hned po ránu pokouší infarkt. Proklouzneme ale úspěšně. Přijdeme do místní pekárny, kde mají pořád stejnou buchtu na dvacet různých způsobů, takže je úplně jedno, co si dáte, vždy to bude chutnat stejně. Doteď jsem neidentifikovala tu zářivě fialovou hmotu, kterou některé buchty plní, ale borůvky tu asi nerostou... Chceme kafe. Má na výběr asi z 10 různých pytlíčků. Vše se tu prodává po miniaturách, šampony, krémy, deodoranty, oříšky, sušenky, no a kávu nevyjímaje. Hledáme kávu bez cukru, vše je ale 3 v 1. Nechápeme, jaký v nich může být rozdíl J Pak nacházíme jednu BROWN COFFEE. Ptáme se – Máte kafe bez cukru? Yes. Je to tohle kafe? Yes. A tohle je mléko? Yes. Kafe je sladký jak se na Filipíny sluší a patří a místo mléka máme ovocný jogurtový nápoj J

Po snídani ještě jdeme koupit izolepu, jako nárazník na kritická místa na nohou, kde nás tlačí boty. Dnes si nemůžeme dovolit mít rozdrásané nohy, je před námi celodenní trek. Kupujeme vinilovou elektrikářskou izolepu, která se na 100% osvědčuje a celou dovolenou nám umožňuje normálně fungovat i s puchejřema na nohou. Nalepíte, drží týden - moře nemoře a nic nebolí J V 8h vyrážíme chytit nějaký jeepney, Za cestu na "junktion" – křižovatku na Batad – chtějí od 200 do 700PHP. Se zbláznili... Jdeme tedy pěšky směr Batad a po pár metrech u nás staví tricyklista, že nás tam vezme za 700PHP a počká na nás a pak nás zase vezme zpátky. My že NE!! V žádném případě, jsme ochotni dát max. 500PHP. Nakonec kývne, my nasedáme a jedem. Nebylo to tak blízko, jak jsme si mysleli... Byla to poctivá půlhodinka do kopců cestou i necestou, přes louže i kamení... Ta cesta snad vede opravdu na konec světa, pořád hlouběji a hlouběji do džungle. Cestou primitivní obydlí a psi, spící uprostřed silnice, aniž by s nimi hnulo, že kolem nich řvou 3cykly... Jelikož v noci pršelo, místy chlapi odhazují sesunutou půdu, aby se silnicí vůbec dalo projet. Občas si říkáme – tak to chlapče nedáš, ale dal na tom 3cyklu všechno .-) Vylejzáme pomlácený jak žito, chlapec ukazuje kamsi do hor a říká – follow this wrong way, budu čekat, uvidíme se za 8 hodin. Samozřejmě se neopomene zeptat, jestli chceme, aby šel s námi jako průvodce, což si bohužel vybral špatné turisty J Vyrážíme tedy. Obloha je bez mráčku, vymeteno, sluníčko nabírá na síle... Stoupáme do výšky 1700 metrů s převýšením snad 1000 metrů a když se po dvou hodinách vyškrábeme na vrchol, čekáme, že za hřebenem uvidíme ten zázrak... a nevidíme nic, jen další prales, kam až oko dohlédne. Nahoře je jakási občerstvovna, dva stánky a branka, abyste asi měli pocit, že máte zaplatit, když jí procházíte. No dobře, jdeme tedy dolů. Můžeme si pronajmout klacek jako hůlku za 10 PHP, ale odmítáme a jdeme svépomocí. Dolů vede 412 schodů, vysokých asi ½ metru a pak klesáme krásnou džunglí až do nejhlubšího místa údolí. Nad Batadem na rozcestí volíme kratší cestu na viewpoint (3 minuty) a tam děláme pár fotek teras. Pak ale scházíme dolů do vesnice, každý, koho potkáme, nám chce dělat guide, dokonce i malinké děti. Statečně ale odmítáme a proplétáme se jejich dvorky i domy. Platíme nějakej příspěvek 100PHP za oba a kupujeme vodu, protože jak paní vyhrožuje, dole už to bude stát 80 PHP. Tady jen 60. Normálně takhle voda stojí 10-15 PHP J Trefíme se a na první pokus dojdeme až k ceduli, co informuje o terasách a o tom, jaký rozpočet se vyčlenil na jejich údržbu. Pozorujeme jediné turisty, kteří jdou v dálce před námi, abychom věděli kudy jít. Víme totiž, že zabloudit na terasách není nic složitého. Vstupujeme přímo na rýžové terasy a jsme v transu. Něco tak úžasného jsme nikdy neviděli. Žádní turisti, jen my a oni, co si v klidu obdělávají ty svá políčka a nás si vůbec nevšímají. Sledujeme, jak se sází rýže a procházíme směrem k vodopádu, který za Batadem má být. Sem tam vidíme v terase hada a malé čudličky. Na druhé straně se domlouváme, že na vodopád kašleme (byla by to další hodina cesty) a raději si užijeme ušetřený čas v Batadu. Scházíme tedy po nejvyšlapanějších cestičkách směrem do vesnice. Chce to rozhodně dobré boty a odblokovat závratě, protože neustále balancujete na cestičce úzké jen pro nohy, vlevo terasa plná vody a bahna a vpravo to samé, ale o tři metry hlouběji J Mysleli jsme, že v Batadu bude jedna hlavní ulice, na které budou dvě tři restaurace a hospoda. Tak to jsme byli ale slušně mimo. Žádná hlavní, ani jakákoli jiná ulice v Batadu není, je to jen pár domečku postavených přímo na terasách a jediný plácek se suchou půdou je na místě, kde je kostel (plechová bouda) a vedle nezbytný basketbalový koš. Rozhlížíme se, kde si dáme pivko a na jedné chýši bylo amatérsky napsané "Restaurant", takže nabíráme směr a balancujeme za slepičí rodinkou až do chýše. K mému udivení vevnitř mají televizi i ledničku! Jídlo je levné (80PHP), pivo za normální cenu, objednáváme si tedy nudle a rýži se zeleninou (rýže je místní) u mladého sympatického kluka a na zápraží si vychutnáváme studené pivko a fenomenální výhled na údolí. Je tu krásné ticho, sluníčko svítí na plné pecky, nikde nikdo, jen sem tam v políčku někdo sází rýži a pár dětí chytá rybky. Zatímco nám "vrchní" vaří oběd (hodina), stará se o naši zábavu jeho krásná malá dcerka. Zvědavě si nás prohlíží a pak si před nás sedne a hraje si se svou hračkou. Mezi kolínka si dá prázdnou plechovku, zabodne do ní dlouhý ostrý drát a do drátu pak mlátí kamenem. S hrůzou na ní koukáme a čekáme, kdy jí plechovka ujede a drát si zabodne do nohy, ale máme asi přehnané obavy. O zdejší děti se nikdo nebojí, přestože jsou neustále vystavené nebezpečí hadů, utopení v terase nebo žuchnutí z výšky. Asi je to dobře, aspoň jsou samostatné. Než se nám uvaří oběd, stihneme 3 piva a už teď litujeme majitele, že bude muset pěšky ty 4 hodiny do nejbližší vesnice pro nové zásoby. Obdarujeme také malou Nicole jogurtovým mlíčkem a sponkou do vlasů a ona nás za to odmění fotkou jako z titulky Lidé a Země. Po hodince relaxu se zvedáme a s těžkým srdcem odcházíme z tohohle skanzenu, chráněném Unescem. Stoupání je teda maso, nadá se jinak než vyšlapat asi 1000 půlmetrových schodů. V duchu děkuju za všechny ty hodiny, strávené cvičením a trenérovi za jeho nelidský, až vojenský přístup. I tak nás pak bolí týden lýtka, ale tak, že skoro nejsme schopni chodit J Opět se proplétáme mezi jejich typickými chatrčemi tohoto kmene Ifugao, ty už však slouží jako chlívky prasatům. Bezzubé seschlé babičky na nás beze slova koukají. Škrábeme se zpátky na hřeben a je to o infarkt – nebe je bez mráčku, máme štěstí kvůli fotkám, ale smůlu, protože nám ta česká svině na letišti vyhodila opalovací krémy. Večer čumíme, co to máme za barvu. Vlasta, který musí na všechno sáhnout a všechno ochutnat, si utrhl jakousi (na pohled) semišovou fazoli a velmi rychle zjistil, že to není semišové, ale všechny ty chloupky se mu zapíchly do ruky, nešly samozřejmě ničím vyndat a štípaly jak skelná vata. Naštěstí jsme s sebou měli již zmíněnou izolepu, s jejíž pomocí se zbavil nejhoršího, nicméně pěkných dvacet minut jsme nad tím strávili J Když jsme přišli dolů po 5,5 hodinách tůry, 3cyklista opravdu čekal. Odvezl nás před hotel a my se ho zeptali, jestli by nám nedal koštnout MOMA. Když to žvýkají všichni, tak na tom musí něco být. Banaue je doslova proflusané od začátku do konce, všude červené skvrny a všude nápisy "NO SPITTING" Bohužel u sebe nic neměl (no bodejť, když na nás čekal půl dne, vyžvejkal si zásoby), ale hvízdnul na kolemjdoucího a ten hned ochotně vytáhl pytlíček. Náš řidič začal obratně ten zázrak míchat – rozloupl semeno palmy, obalil ho ve vápně a celé to zabalil do listu do pěkného balíčku. Dostali jsme instrukce, že máme žvýkat, ale nesmíme polykat a rozloučili jsme se.

Za dvě hodiny nám jel autobus do Manily, takže si ještě dáváme véču, dobíjíme aparáty a pak rychle tajně kolem Vegas nahoru na stanoviště busů. Lístek jsme si koupili den předem, prý busy bývají plné, což je pravda, ale zase jich jezdí opravdu hodně, takže není problém jet od půl hodiny později. Míříme do Angeles a původně jsme to měli naplánované tak, že vzhledem k tomu, že z Baguia bus do Angeles nejezdí, pojedeme tímhle, co jede do Manily a poblíž Angeles vystoupíme a zbytek dojedeme jeepneyem nebo 3cyklem.  Pár lidí nás od toho ale odradilo, že to není bezpečné a navíc ve 3 ráno někde na křižovatce ... Pojedeme tedy až do Manily a tam přesedneme na bus do Dau, což je část Angeles. Vyjíždíme v 18,30 a až do 4 do rána mrzneme v přechlazeném buse bez možnosti sklopení sedačky, stupátka na nohy ulámaný a hlavně – sedačky byly potažené igelitem a tím pádem to klouzalo, že se dalo sedět jen v jedné poloze. Vysadili nás ve 4 ráno na stanovišti Ohayami bus a začlo tóčo. Čekalo tam totiž asi dvacet taxikářů a 3cyklistů, kteří se přeřvávali, kdo nás kam odveze. Stáli ve dveřích autobusu a nenechali nás skoro vystoupit, jen řvali, kam nás můžou odvézt. My ale nikam odvézt nechtěli, chtěli jsme dojít na stanoviště Victoria liner, které přece už víme kde je. Vymanili jsme se tedy ze spárů naháněčů  a mávli na normální taxík, který projížděl kolem, ale ten nevěděl, na které stanoviště Victoria liner chceme. Aha, takže ono jich je víc. Tak to jsme v pytli, protože taky nevíme, na které potřebujeme. Takže jsme se museli vrátit mezi ty cvoky a zeptat se řidiče busu, co nás přivezl, kamže to máme jet. On že ať si vezmem 3 cykl, že to je bezpečný. Ok tedy, za 100PHP nás tam hodí. Ujel 50 metrů za roh a vystupovat, jsme na místě. Kurva. Bus do Dau jel naštěstí hned za 10 minut a stál 135PHP.

5.2.2013

Ráno v 5h přijíždíme do Dau. Mají tu velký autobusák, ale město hrozné. Máme tu smůlu, že do většiny míst na Filipínách přijíždíme v noci a působí to vždy dost hrůzostrašně. Ve dne je pak vše jinak J Nemáme kam jít, v Angeles jsme si předem nenašli žádnej hotel. Chvíli bloumáme, pak ale bereme 3cykl, ať nás hodí do nějakýho levnějšího hotelu. Ok, madam, za 100PHP. Usmívám se nad jeho průhlednou obchodní taktikou, ale je mi všechno jedno, jsme utrmácení, nevyspalí a totálně vyřízení. Frajer nás odveze do nově postaveného hotelu za 1400PHP na noc. Paní na recepci se diví, že chceme pokoj na celou noc. 3cykl nás odveze do dalších dvou hotelů, ale všude na celou noc min za 1200PHP, přičemž hrůůzy... Jeden byl dokonce jen za 450PHP na noc – paní nás odvedla do jakési klece, rozsvítila a vevnitř pokoj, který měl místo zdí zrcadla (rozmlácená!), postel propadlá do tvaru trychtýře, na stropě se houpal větrák, co držel na jednom drátku... J Kdybychom měli víc síly, fotíme a popadáme se za břicha. Takhle ale propouštíme 3cykl a jdeme hledat sami. Dojdeme k Fields avenue, zdejší hlavní třídě a v jedné z bočních uliček nacházíme evidentně červstvě otevřený hotel KOI, krásně čistý, vše se blýská, teplá voda, aircon a wifi za 950 PHP. Zůstáváme a padáme do kómatu. Za 2,5 hodinky vzácného spánku vstáváme a jdeme půjčit skútr. Ochotně nás až do půjčovny doprovází šéfík z našeho hotelu, kde za nás všechno vyřídí a pak nám ještě ukáže, kde si můžeme vyměnit peníze. Jsme přímo na Fields ave. a je to tu šílené, hustý provoz a spousty somrujících dětí, co otravují bílé. Těch tady mají fakt dost, zejména chlapů. Vyrážíme na okružní jízdu městem a chceme zkusit i Duty free zónu Clark. Dlouhatánská Fields je posetá jedním bordelem vedle druhého, na střídačku s bary a sem tam nějakou restaurací. Večer to tady bude asi veselý. Vyjíždíme z města na obchvat, po právě straně velká cedule, že na obchvatu se musí svítit, mít helmu a jet max.130. Na každé křižovatce je budka, ve které sedí policajt, což je super systém, protože nemáte jak uniknout a pravidla se prostě musí dodržovat, ne jako u nás, kdy mě policajt zastaví jednou za 10 let a tím pádem vím, že mohu riskovat. Jelikož nám kručí břiše, jedeme vyzkoušet ten jejich zázrak – Jolibee. Jen co odbočíme, už na nás mává policajt. Jeho filipínské angličtině se bohužel nedá porozumět, pochycujeme každé páté slovo, něco o tom, že jsme porušili předpisy, že nesvítíme (jejda, fááákt? .-) ) ať mu ukážeme řidičák, tak jsme mu dali mezinárodní, co jsme si spešl kvůli Filipínám dělali a on, že dík, ale teď mi ukaž mezinárodní, tak my že je, je to tam samozřejmě napsaný i anglicky. No pořád nebyl spokojený a že s ním budeme muset do města na policejní stanici, kde to sepíšeme. To mě ale chlapec nezná, když mám hlad. Vysvětlila jsem mu, že se teď jdeme najíst a pak přijedeme. On chvíli protestoval a pak tedy souhlasil, že na nás počká na křižovatce směrem do města. My zalezli do Jolibee a hned na mapě špekulovali, jak celé město objet druhou stranou, abychom kolem něj nemuseli. Podařilo se J Vzali jsme to na druhou stranu do Duty free zóny, která je fakt velká a fakt zvláštní. Obrovské obchoďáky vypadají, že už jsou tak 20 let zavřené, ošuntělé, vybydlené, přitom normálně fungují. Všude haldy "značkových" hadrů, od riflí až po boty. Pokoupili jsme tu pár kousků a tolik potřebný opalovací krém. Nemají tu žádný výběr, nepoužívají je. Používají všechno WHITENING, takže musíte dávat fakt dobrý pozor, abyste nekoupili krém, mýdlo, sprcháč, prostě všechno whitening J Pak jsme se vrátili do Angeles a zajeli do jejich SM. SM je mega obchoďák, který byl v každém větším městě, co jsme byli. Tady v Angeles byl ale bezkonkurenčně největší, několik pater a rozvětvený jako chobotnice. Nejlepší obchod byl Surfněco, kde jsme pokoupili další značkové hadry za 200php. Koupili jsme si pivka a jeli na hotel orazit si a postahovat nějaké mapy a info o cestě na sopku Pinatubo, kterou chceme dát zítra. Taky jsme si vzpomněli, že máme schovanou MOMA, tak si jdem žvýknout. Ale něco je špatně. List je suchý a vnitřek tvrdý jak šutr. Nedalo se do toho kousnout, ale ani trochu, vápno nám od včerejška poněkud ztvrdlo :-/ Moma letí do koše a my neztrácíme naději, máme ještě celé Filipíny před sebou, žvejknem si jinde... Abych to zkrátila, nikde už jsme pak žvejkače neviděli! Cebu, Bohol ani Palawan, nikdo nežvejkal!! Jsme zklamaní. V 18h vyrážíme do města na walking street, která je opravdovou mekkou neřesti. Jsme jako Alenka v říši divů, jeden club vedle druhého, každý jinak svítí, bliká, každý postavený do jiného tématu, před každým stojí houf kurev, které volají na každého, kdo jde kolem, ať je to chlap nebo ženská. Před námi šel pán sám a slečna se k němu hned přivinula, přitiskla hlavu na hrudník, zavřela oči a tetelila se blahem a on se nebránil J Několikrát nám dealeři nabízeli Viagru, Cialis, cigára a žvejky... Největší obchodní trháky? Bordely střídají sex shopy a hodinové hotely... opravdu mazec, takhle to asi nějak vypadá v pekle. (pozn.Vlasty: Nebo v ráji? J) Sedáme si do jednoho z barů na ulici, dáváme si pizzu a nejlepší špagety, co jsem na Filipínách jedla, a že jich nebylo málo... (Pizza 1-2-3) a pozorujeme ten šrumec a ty typy, co se venku pohybují. Stovky párů typu – bílej páprda, mladá, šťavnatá filipínka. Pro upřesnění, v Clarku bývala Americká vojenská základna, která je tam doteď-opuštěná, je to typické městečko amerických vojáků, jak ho známe z filmů. Vojáci se chodili bavit do Angeles a taky samozřejmě hledali kus toho lidského tepla a ochotné filipínky jim ho poskytovaly. Jak vzrůstala poptávka, vzrostla i nabídka a celé se to nehorázně zvrtlo a zůstalo to až do dneška. Angeles je synonymem pro sexuální turistiku. Chlapi tu žijí celé měsíce a mohou mít každý den jinou. Každý chlap, kterého jsme pak na Filipínách potkali a měl triko Angeles byl hned jasnej J Dáváme si SMB (San Miguel Beer), prvního panáka Tanduay rumu a jdeme spát.

Bohol

6.2.2013

Ráno budíček v 7h, musíme vyjet brzo, protože výstup na sopku bude náročný a večer musíme stihnout letadlo na Cebu. Urychleně balíme a jdeme dolů na snídani. Mají super ceny, 2 cheese&egg hambáče a dvě super extra double sweet coffee za 100PHP. Pak jedeme směr Mt. Pinatubo. Na mapě jsme si nastudovali trasu přes město Capas, sice velká objížďka, na to že Pinatubo je hned za městem, ale jinak to nepůjde, tudy jezdí všechny výlety na sopku. Tankujeme plnou (51PHP/litr) a ptáme se několika místních lidí, kudy máme jet a posílají nás za Jollibee doleva. Připadá nám to logičtější, tím směrem bychom jeli taky, ne na Capas. Dáme tedy na místňáky a jedeme. U Jollibee doleva, pak na nefunkčních semaforech zase doleva a v další vesnici se ptáme, jestli jedeme dobře. Jo jo, jeďte dál. Najednou před náma závora a chlapík se ptá:,,Kam jedete?" ,,Na Pinatubo." ,,Tudy ne, tady jsou jen Hot springs, to musíte přes Capas." Si dělá prdel. No nedá se nic dělat, není čas ztrácet čas, otáčíme to a vracíme se přes Clark. Do Capas dojedeme bez bloudění, pak už začínají šipky na Mt. Pinatubo, hurá jedeme dobře! Je to ale asi 60km! Projíždíme kolem vojenských základen (Camp O´Donell) a památníků. Pak kolem stanoviště Air Force... a už mávají, ať zastavíme. ,,Kam jedete?" ,,Na Pinatubo." ,,No madam, teď už vás tam nepustím, cut-off time je 10 hodin." Bylo půl jedenáctý!! Máme prý přijet ráno a najmout si ve vesnici jeep. My ale večer odlétáme, tohle je naše jediná šance, jak se na sopku dostat. Vojáček byl nekompromisní, nezabíraly na něj argumenty ani prosení. Ptáme se proč je ten cut-off time tak brzo, říká, že kvůli bezpečnosti, že se může změnit počasí a lidé by se nestihli vrátit. Myslíme si ale, že jde spíš o to, že tam chceme jet na skútru a ne v jejich pronajatém jeepu. Může nás prý pustit jen na viewpoint, co je kousek dál po cestě. Bere si do zástavy naše občanky a diví se, že jsme husband a wife. My startujeme našeho draka a mrkáme na sebe ve smyslu – to víš, na viewpoint, přijeli jsme kvůli výšlapu, ne kvůli koukání, uvidíme se za pár hodin.To jsme se ale opět přepočítali, za zatáčkou na kopečku byla budka s dalším vojáčkem, který už na nás čekal a byl o všem informovaný. Spustili jsme úplně stejnou písničku a doufali, že ho zlomíme, ale úplně stejně bez úspěchu. Ukáže nám, kterej kopec je Pinatubo a čau pipi. Výhled na lávové koryto je sice fenomenální, ale zdrcení neúspěchem si ho ani nedokážeme vychutnat. Výstup na Pinatubo byl jeden z top bodů v našem itineráři, jsme hodně zklamaní. Vyfotím se tedy s vojáčkem a zatím co se spolu fotíme, říkám mu česky, že se s ním fotím proto, abych mohla všem ukazovat toho, co mě nasral. Směje se, sympaťák... J Přitom byl chudák tak slušnej, že se omlouval i za to, že si nevzal čepici a urychleně se pro ní do budky vracel. Samý sorry madam, sorry sir. Vracíme se potom zpět pro občanky a chlapec nás dorazí tím, že nám může doporučit jet jako na hot springs, že tam je závora a doleva je to na hor springs a doprava jiná cesta na Pinatubo. Tak to už nás málem šlehlo a jsem rozhodnutá být na pána u závory zlá. Když jsme dojeli k závoře, byl tam nějaký jiný kluk a rychle ji shodil a volal na nás babku s dvouma zubama, ať nám řekne o prachy. Jejich filipínský akcent je ale tak příšerný, že ani nevíme, co po nás chtěla, dělali jsme blbý až nakonec mávla rukou a že zaplatíme až pojedeme zpátky. No to se ještě uvidí J Projeli jsme kolem krásných SPA, kde asi většina smrtelníků končí svou cestu, ale my jeli dál a obsluha z lázní na nás volala – kam to jedete? A my jenom Ahooooj a jeli dál do lávového koryta. Projeli jsme jednu řeku, pak tuny popela, pak druhou i třetí řeku a pak už to dál nešlo bez rizika utopení motorky, tak jsme ji zaparkovali u cesty, jednu helmu zamkli do kufru a řidičovu jen pověsili. Děláme to tak vždy a všude a nikde nám ji nikdo neukradl, tak tady to určitě nehrozí, takový milý lidi všude... Šli jsme asi hodinu úchvatným kaňonem jako z Avataru, území nikoho, jen my dva a příroda. Každých cca 200 metrů jsme museli projít klikatícím se potokem, který byl čím dál teplejší. Když jsme došli až k místu, kde prameny vyvěrají, vodou už se nedalo projít a naše sluncem spálené nárty řvaly bolestí, až se to v kaňonu krásně ozývalo. Kolem kouřícího vodopádu, který vyvěrající voda vytváří je postavené krásné bambusové SPA centrum s lucerničkama, které díky bohu vůbec nekazí zdější atmosféru přírodního divu. Možná proto, že tu není ani noha. Vlastně ani nechápeme, čím ty lucerny napájí, když sem nevede elektřina. Okamžitě nám vyběhlo naproti asi pět seschlých dědoušků"securiťáků" a prý bohužel, k vodopádu nemůžeme, protože celý areál mají pronajatý korejci. Nepustí nás ani se k vodopádu vyfotit, omlouvají se, ale jejich šéf je prý moc zlý. Prostě fakt super den J Fotíme tedy zdálky, teď už můžeme, náš nový foťák to pobere. Zklamaní to otáčíme a vracíme se kaňonem zpět. Před námi se najednou odkudsi vynoří pět kluků, se zakuklenými obličeji a lopatama v rukách. Jsou docela daleko a jdou stejným směrem jako my, takže se držíme v uctivé dálce. Možná se pod tou kuklou smějí, to poznat nejde, nicméně působí dost strašidelně, zvášť tady, kde by nám nikdo nepomohl. Pořád se ohlížejí a pak zastavují a čekají. Já se za kamenem vyčůrám a myslím si, jak mě tady ve skalách nikdo nevidí. Pak je s americkými úsměvy předběhneme a když se ohlídneme, je jich už devět. Takže ta druhá skupinka byla za náma schovaná někde v jeskyni a když jsem čůrala, museli na mě odněkud čučet. Dva z nich nás ostrým tempem dojdou, lopaty na ramenou... Není příjemné mít je v zádech. Spřádáme plán, jak tomu nejmenšímu vezmeme lopatu a všechny je pobijeme.  Pak zase zpomalili a my jim poodešli. Celé je to dost divné, asi si nás jen chtěli prohlídnout. Když dojdeme k motorce, už zdáli vidíme, že Vlastovo helma je fuč. Svině. To jsme ale v pytli, protože bez helmy se tady nehneme. Dávám mu svou helmu a nasazuju si šátek, jako že nikdo nepozná, že nemám helmu J Hned první policajt na nás hvízdal, že to teda ne a dál nás nepustí. Vysvětluju mu, že nám někdo právě ukradl helmu a že by bylo lepší, kdyby řešil tohle. Ale nekompromisně mě nepouští dál. Ptám se ho, co mám tedy dělat, jak se mám dostat do Angeles, ať mi poradí a nic, váš problém madam, ale na motorce ne. Do hotelu cca 7km a dvě hodiny do odjezdu na letiště. V tu chvíli už mě ten jejich dokonalý dopravní systém začíná dost vytáčet, nejvíc to, jak jsou slušní a člověk na něj ani nemůže bejt zlej J Vlasta tedy navrhuje,  ať jdu pěšky kam až jeho oko dohlédne a tam mě nabere a pojedem. Jdu a jdu, jenže je nám oběma jasný, že na další křižovatce už na nás bude číhat další – informovanej policajt. Sedám tedy na jeepney, který jede do města. Je sice plný, ale naše představa plného se od toho filipínského krapet liší. Posazuje mě dopředu k řidiči, kde už sedí 4 filipínci a jednou půlkou sedím na dveřích a druhou na nějaké nebohé filipínce, ale jsem ráda, že jedu. Dohoda s Vlastou byla, že pojede za náma a nespustí nás z očí. Akorát že jsme najeli na obchvat a jeepney na to dupnul a valil si to kilem a vlasta byl za chvíli ve zpětném zrcátku jen malinkatá modrá tečka J Protože pospíchal, aby mě neztratil z očí, projel na semaforu na červenou a hned ho čapli další policajti. Jak říkám, tady nikdo neunikne .-)  Jeepney dojel na "autobusák", kousek za SM, kde jsem chvíli vyhlížela Vlastu a pak nabrala směr do hotelu. Ze zkušenosti ve Vatikánu už víme co dělat, když se jeden druhému ztratíme J Po chvilce mě dojel. Musíme vymyslet, co budeme dělat s tou ukradenou helmou. Čas nás tlačí, potřebujeme co nejrychleji vrátit skútr a jet na letiště. Koukáme do smlouvy, co jsme při vypůjčení dostali a malá helma, co mám já je za 200PHP a velká, co měl Vlasta 1200PHP. Slušnej rozdíl J Vždy jsme razili taktiku, že jestli nám někdo ukradne helmu, ukradneme si ji zpátky od někoho jiného. Takže jsme jeli k SM obchoďáku, kde parkovalo asi 1000 motorek. Problém je, že při vjezdu na parkoviště se projíždí policejním stanovištěm a všichni na nás bílý čumí. Vlasta vytipoval pár nepřipnutých helem a šli jsme se jen tak informativně kouknout do krámu, jestli tam nějaké helmy prodávají. Měli ale jen integrály. Vylezli jsme zpátky na parkoviště a konstatovali, že to prostě nedáme. Z každého rohu na nás znuděně někdo koukal a to jsme ještě nevěděli, kde všude mají kamery... Nebudeme riskovat pobyt ve filipínském vězení kvůli šesti stovkám v přepočtu. Spadl mi malý kamínek ze srdce, ale velký tam ještě ležel. Napadlo nás objet pár opraven motorek, které jsou tady na každém rohu a poptat se, jestli nám někdo neprodá nějakou starší helmu. V prvních dvou třech jsme úspěšní nebyli, pak jsme přišli do jedné, kde jsme vysvětlili svou situaci a jestli nemá nějakou starší helmu. Pán říkal, že má, ale bude nám k ničemu, že nemá samolepku o tom, že helma je homologovaná. To nám je ale úplně jedno, my prostě potřebujeme něco vrátit do té půjčovny.  Klidně si ji vemte, je zdarma. Nevěříme vlastním uším, že by dnes první šťastnější okamžik? Helma je ale malá – stejná, jako mám já, je mi jasné, že to v půjčovně hned poznají. Vlasta mě ale přesvědčuje o tom, že jestli tam bude stejná ženská, co nám ji půjčovala, musíme ji přesvědčit o tom, že nám helma neseděla a že jsme si ji byli vyměnit za tu, co teď vracíme. Je to hloupost, protože by nepůjčili řidiči malou helmu, řidič musí mít velkou. Určitě to prokouknou, neumím lhát a každý to na mě hned pozná, mám stažený žaludek a chce se mi brečet J Zajeli jsme si ještě na hotel pro batohy a pak tedy vzhůru na to. Přijíždíme k půjčovně a vidíme, že paní tam není, že je tam pán s nějakým mladíkem a hrabou se v nějaké jiné motorce. To nám trochu nahrává do karet. Parkujeme hned vedle nich, zubíme se a jsme strašně nenápadní, horlivě jim chválíme motocykl, jak je dobrý a silný, oni rozpačitě děkují a my jim vrazíme do ruky obě helmy, loučíme se a fofrem mastíme směrem na letiště. Teprve když sedíme v jeepney, padá z nás šutr a začínáme se celému dni smát. (jeepney na letiště 150PHP) Letiště v Clarku je legrační, je to nafukovací hala. Letušky v Cebu pacific mají pěkné uniformy a jsou moc pěkné. Přelétáme na Cebu, letiště leží na ostrůvku LapuLapu a my se potřebujeme dostat do města na Colon street – zdejší Khao San. Jdeme tedy za cedulemi na taxi s taxametrem. Zdálky na nás volají naháněči a lákají nás do svých taxi s "metrem". Chtějí ale za odvoz na Colon 475 PHP, což podle našich propočtů je o sto procent  natažené. Vzpomínáme si ale na radu jakéhosi cestovatele, který radil přejít silnici a projít do haly Departures a vzít si taxíka tady. Zkoušíme to tedy a je to tak. Nahoře stojí dlouhá řada taxíků a turistů, co čekají, až je paní policajtka, která to tam koriguje, do některého z nich posadí. Každý od ní dostává do ruky jakýsi lísteček. Chci ho taky, sedám si na místo spolujezdce a Vlasta dozadu. Ptám se za kolik nás vezme na Colon a on že za 300 a nějaký plky o tom, že metr platí jen po Lapulapu, ale po Cebu city ne. Kroutíme nad tím nesmyslem hlavou, ale sedáme. Je zase noc, jsme vyčerpaní po náročném dni a ještě nemáme hotel. Cebu city je opravdu velké město, je to druhé největší město Filipín. Nástupní taxa byla 40PHP a mělo to být nějakých 10km. Cestou koukám, co jsem to vůbec dostala za lísteček. Jsou to přesné informace o tom, že se účtuje 7 PHP na každých 300metrů a že máme zaplatit jen to, co je na taxametru a žádnou jinou sumu a kdyby něco, ať voláme na nějakou linku. No výborně J  Když nás vysazuje na Colon street, na taxametru svítilo 204PHP, tak mu říkám, že 300 nedostane, že dostane 204, ok? Do toho Vlasta zezadu blejskne foťákem taxametr J Odevzdaně kývne, dávám mu 220PHP a ještě mu zbyde na žvejku. Jsou to všechno korunové položky, ale jde nám o princip a o to, že nejsme žádný másla, co by se nechaly každým odrbat. Z Lunuly Planet máme vypsáno pár hotýlků, ale Lonely Planet je z roku 2006 a ceny se nám krapet trojnásobně vyšplhaly. Za hotelem Mercedes v takové tajné uličce nacházíme hotel McSherry za 600PHP s aircon, bereme. Dostáváme pokoj 418, takže čtvrté patro bez výtahu a ještě směrem do ulice, krapet hlučnější. Při další návštěvě za pár dní nám dávají 306 – je to třetí patro a není do ulice, takže klídek a pohodička. Pokoj 418 je čistý s opět pokulhávající koupelnou, ale zase to neřešíme, potřebujeme jen přespat. Blíží se půlnoc, dáváme sprchu a jdeme se podívat do města, ale je to hrozné, hrozné, hrozné, nesnesitelný smrad kanálů, pěticentimetrový švábi, žebráci, hrozná spousta lidí, spících na holé zemi, různá individua, každý nás oslovuje. Obejdeme nejbližší okolí po Colonu a raději v 7/11 kupujeme pivka a jdeme na pokoj přidělat moskytiéru a chrnět.

7.2.2013

Budík máme na 7,30, ale těžko vstáváme až v 8,15. Dnes se přesouváme na Bohol. Rychle balíme a jdeme na snídani do 7/11. Mají tu díky bohu kafe bez cukru za 17 PHP a hot dogy po 36 PHP. Při snídani se dávám do řeči se sympatickým dědou, tipuje, že jsme Rusové, já se vehementně bráním a říkám mu, že jsme češi a že Rusáky nemáme rádi. Tím debata většinou končí, nikdo neví, kde je česko, říkáme prostě Evropa J Děda ale říká jojo, já vím, vy jste s nimi měli válku. Asi to byl nějakej učitel J Ptá se kde jsme byli a kam se ještě chystáme. Loučíme se a jdeme do pieru 1, bereme rychloloď za 520PHP/os. a za dvě hodiny bychom měli být v Tagbilaranu na Boholu. Ještě byla možnost jet pomalou lodí za 230PHP a jede se 5 hodin, to si ale nemůžeme dovolit, čas je drahej. Cesta byla dobrá, jen na lodi nebyla wifi, jak měli všude napsáno. Prý zrovna na téhle to nejde J Po výstupu z lodi se na nás hned vrhli neskutečně dotěrný naháněči, jeden s námi šel dokonce až přes most do Tagbilaranu. My ale hledali půjčovnu skútrů, abychom mohli jet rovnou na Panglao, malý ostrůvek, spojený s Boholem mostem. Jediné dvě půjčovny, co v Tagbilaranu byly, chtěly 500PHP na den a to je nepřijatelné. Jdeme tedy pěšky po hlavní (Rizal street?), cestou obědváme v hrncárně a jsme středem pozornosti. Každý náš pohyb je bedlivě sledován J Pak se necháváme 3cyklem odvézt na Panglao a proslulou Alona beach. Původně chtěl 300PHP, nakonec jsme ho stáhli na 160PHP a jak jsme o týden později zjistili, měli jsme velké štěstí, protože v obráceném směru nikdo pod 300PHP nešel).  Když dorazíme na Alonu, konečně zase vidíme bílé tváře, což je docela milé. Lidi tu z nás nejsou tak vyplesklý, jsou zvyklý. Obcházíme pár hotýlků, co jsme si našli v Lonely planet, ale zase – ceny jsou třikrát vyšší a fully booked. Toto proklaté slovní spojení slýcháme pak na Filipínách hodně často a zde na Aloně asi 30x. Ubytovací kapacity nestačí a kdo má trochu peněz a odvahy, měl by do toho jít a postavit si tu resortík, úspěch zaručen. Chodíme dlouho, předlouho, obcházíme jeden hotel za druhým a všude mají plno. Ujímá se nás nějaký místní dohazovač a obchází s námi další hotely, ale vše je plné. Na ceně už nám nezáleží, potřebujeme bydlet! Všude plno. Půjčujeme si tedy na hlavní křižovatce motorku za 400PHP/den a jedeme dál od pláže, systematicky vymetáme všechny postranní ulice. Všude mají plno. Noo, to nevypadá dobře. Když už se začíná stmívat, stavíme u Roberto´s resortu, říkám si, že to snad ani nemá cenu, je malý a vypadá hodně luxusně. Na recepci černoch jak bota, sympaťák. Nad barem má Kanadskou vlajku a Quebec poznávací značku. Jedna noc u něj stojí 1500PHP i se skútrem. To je dost. Černoši ale mají slabost pro blondýny J Nehledě na to, že už jsem byla fakt nešťastná, nehrála jsem to J Nakonec jsme se dohodli na ceně 1300PHP i se skútrem, ale nemáme to nikomu říkat, protože ostatní hosti jsou tu za 1500. Pokoj je krásný, nový, koupelna voňavá, teplá voda, aircon, lednice, nemá to chybu. Jedeme si koupit rum, bereme klasický tmavý 400ml za 52PHP, Roberto nám ochotně nosí led a pořád říká: No ploblem J Posedíme, popijeme a jdeme spát.

8.2.2013

Budíček v 8h, vstávat, jede se na čokoládové kopce, tarsiery a trh do Tagbilaranu. Posnídáme v pekárně na křižovatce, dokonce má paní i nesladké kafe, takže to nemá chybu. Do rezervace pro tarsiery to je cca 60km od Tagbilaranu, všude se sice píše, že je to v Lobocu, ale nenechte se zmýlit, je to za Lobocem pěknej kus, nějakých 10km určitě. Cesta je pěkná, divokou přírodou, stoupá do kopců. Rezervaci nejde minout, je po pravé straně cestou na Chocolate hills. Mají otevřeno od 8 do 17 a vsup je 60PHP. Všude jsou cedule "Ticho prosím", aby se nerušili ty vykulený prckové, ale opodál řve celou dobu motorová pila J Opičky mají načančané na větvích, mají pěkně stříšku z listů a větví a u každé je aspoň jeden zaměstnanec a říkají informace o tarsierech, ochotně fotí a hlavně hlídají, aby na ně nikdo nesahal. Je to takový oplocený malý lesík a v něm cestička a asi 10 tarsierů, rozesetých po stromech. Většina z nich se ani nehne, až by člověk řekl, že jsou plyšoví, ale jsou k sežrání.

to be continued ...  aja.pise.cz/2-filipiny-2013cast-2.html