Aja | Mexiko 2016_část 1.

Mexiko - Yucatán 2016

To není možný. Já letím do Mexika! Vždycky jsem si hrozně přála se tam podívat a najenou jedu!

Je sobota, čtyři hodiny ráno, vstáváme, konečně je to tady.

Letadlo nám letí v 6.50, takže jen rychlé kafe, sbalit sváču, zazimovat byt a můžeme vyrazit. Chtěli jsme v půl pátý, ale startujeme až v 4.50, protože se vracím pro kartičku zdravotního pojištění, kterou jsem si zapomněla a protože se pak vracíme ještě jednou, když jsem zjistila, že nemám telefon, přestože jsem si jistá, že jsem si ho brala. Nakonec jsme ho našli v autě, vypadl mi z kapsy. Heh, panika.

Na letišti jsme v 5:45, cestě byla svižná a dobře průjezdná v tom nočně-ranním provozu. Jedeme na parkoviště P.A.-smart, kde máme zablokované místo. Je hned vedle odletové haly a je to opravdu luxusní parkování za mimosezónní ceny. Vlasta mě vystrkuje z auta a popohání do odletové haly, protože má jen slabé triko s dlouhým rukávem a venku fučí brutální ledový vítr, ostatně jako už poslední tři dny. Proběhneme tedy těch pár metrů venkem a v tom si Vlasta uvědomí, že nechal v autě svou kapsičku, kabelku, jak my říkáme. Hlavně že mě honí. Já si tedy zalézám do vyhřáté haly a Vlasta si to dává zpátky poklusem.

Protože už jsme z domova odbavení, jdeme rovnou na kontrolu. Slečna za rentgenem nám vrací batohy, že v nich máme moc drogerie a že ji potřebuje vyndat. No super, máme ji až na dně velkého batohu. Nicméně vyndaváme, nedá se nic dělat. Sympatická slečna nám velmi, velmi omluvným a pokorným tónem opatrně vysvětluje, že nám nemůže nechat naše repelenty (kterých jsme nakoupili požehnaně, podle mého názoru zbytečně moc, ale na Vlastu ty komáři jdou, tak to chtěl mít posychrovaný. Takže jsme vezli pět Predátorů, za které jsme dali celkem dost peněz). Valíme voči, že odkdy, co to je za blbost, vždyť mají 80ml a vždycky jsme je vozili. Údajně je to nějaké nové nařízení, cca půl roku. Že je to dráždivá látka a na palubě nemá co dělat, může se dostat do klimatizace a nadělat neplechu. Říká, že ji to fakt mrzí a ví, že je to blbý, protože sama lítá a taky je vozila. Chceme to ale vidět někde na papíře, proto si necháme zavolat jejího nadřízeného. Když přijde, je to nějaký starší bambula, co vyslovuje tak, že mu není skoro rozumět, žádný papír nemá a prostě jen pořád opakuje, že se to nesmí, že to nejde. Nakonec říká, že jediné, co pro nás může udělat je to, že nám je někde schová a že si je můžeme vyzvednout až přiletíme. Mno, tak aspoň něco. Vypisuje nám tedy nějaký lístek a do měsíce si to musíme vyzvednout. Pak při průchodu scannerem pískám a kontrolorka mě místo prohmatávání jen pohladí po hřbetu rukou, po dlaních a po pásku riflí nějakou "necojako" náplastí, kterou pak strčí do jakéhosi vyhodnocovacího automatu a ten vyhodnotí, že není důvod pro alarm. Zjišťuji, co to je a je to prý na detekci drog a výbušnin. To jsou vyfikundace...

Jdeme na náš gate, letadlo KLM už je připravené a rovnou nastupujeme. Je to nejprťavější letadlo, se kterým jsme kdy letěli. Má po každé straně jen dvě sedačky a je to jen taková nudlička. Odletěli jsme s desetiminutovým zpožděním, ale do Amsterodamu jsme přiletěli ještě o deset minut dřív, než bylo v plánu, tj. v 8:30.V Amsterodamu velmi silné prší a při náletu na přistávací dráhu to dost houpe, ale dosed byl něžný a neuvěřitelně měkoučký. Vystupujeme z letadla, dostáváme zásah zprava větru s lijákem, jako by na nás chrstli kýbl s vodou :-) sedáme do přistaveného autobusu, který voní novotou a vidíme pilota, který se vyšel ven nadechnout Amsterodamské vichřice. Je to mlaďoučký, sympatický, pěkně upravený chlapec a říkám si, hmmmm, jo, je to hodně sexy, takový pěkný pilot. Ten má asi život :-))

Z Amsterodamu odlétáme v 10:50 a do Londýna máme přiletět v 11h Londýnského času :-) takže máme přes 2,5h času, sedáme si ke gatu na takové parádní barové židličky, kde jsou zásuvky, takže nabíjíme a surfujeme na zdejší free wifi. Já pomalu začínám psát cestopis a testuju svoji novou rozkládací bluetooth klávesnici, vypadá to dobře, jen si zvyknout na ní psát a bude to paráda. Ono pořád koukat do mobilu není žádný žúžo dobrodrůžo, takhle budu psát normálně na PC klávesnici a v mobilu si jen čas od času zkontroluju, jestli nepíšu nějaký nesmysly.

Tenhle cestopis bude asi dlouhej. Počítám, že minimálně jako Filipínskej. Tímto děkuji všem příznivcům a věrným čtenářům, kteří se na náš blog znovu a znovu vrací a baví je moje psaní. Děkuji za každou zpětnou vazbu a kéž někomu z vás naše poznatky zase poslouží jako průvodce po Yucatánu, až si doma zapomene Lonely planet :-)

Jelikož je čekání dlouhé, jdeme se projít. Abychom došli k nějakým obchodům, musí se celkem daleko zpět, takže si stoupáme na pohyblivý chodník a necháme se vézt. Vlasta si stoupne proti směru jízdy a něco probíráme a v tom si všimnu, že už jsme na konci chodníku, tak mu řeknu pozor, ale než si uvědomí co pozor, tak už se svalí jak pytel brambor, pěkně si sedne na zadek a nohy a ruce má ve vzduchu a je to fakt legrační s tím velkým batohem na zádech. Směju se, dokonce nějaký pan, co běžel kolem a evidentně nestíhal let se stihl tak tlumeně, ale úplně nepokrytě zasmát. Smějeme se dlouho, ještě nad Atlantikem se sem tam z ničeho nic začnu řehtat a nakazím Vlastu a zase řveme smíchy.

Let do Londýna s British airways je velmi rychlý, nějakých 45minut, letušky mají co dělat fofrem roznést občerstvení a už jdeme dolů. V Londýně Gatwick přestupujeme konečně na letadlo do Cancúnu. Procházíme velmi přísnou kontrolou batohů, musíme přeskládat drogerii, neb ji máme asi v deseti pytlících a smí být pouze jeden na každého. Menší batoh mi paní celý kompletně vyndá a pak ho vytře podobným hadříkem, jako mi v Praze stírali ruce. Vyhodí mi 80ml džus, co jsem dostal v letadle aniž by mi dala možnost ho vypít. Můra nepříjemná. Chápu všechna bezpečnostní opatření a jsem za ně ráda, neb se sama různých těch magorů bojím, ale zbytečné věci nebo arogantní chování mě pokaždé vytočí.

Vlasta protože taky pípal, musel zalézt do takové té budky, kde ho se zvednutýma rukama projel ten rentgen, co vidí všechno. Prošli jsme a jdeme dál. Měli jsme dvě hodiny na přestup a bylo to tak akorát, čtvrt hodinky jsme poseděli na wifině, která nám ani jednomu nesla a mohli jsme jít do letadla.

Let do Cancúnu v 13:10, zabookovali jsme sedačky vyčurané do uličky a u okýnka s tím, že se modlíme, aby to jedno místo mezi námi neobsadili a my tak měli na těch 12 hodin více místa. Povedlo se, máme štěstí, jupii!! Podle monitoru bychom měli letět "jen" 11h 11min, no další dobrá zpráva... Tak uvidíme.

Letadlo je takové obyčejné, proti Turkish o několik tříd horší. Místa před sebou ale máme relativně dost a sedačky mají šikovně naklápěcí opěrky do stran, což oceňujeme. Dostáváme vynikající oběd a pití a různých snacků je snad bezedné množství. Vlasta využívá unlimited chlast, to je jasný, takže když nám zbývají ještě čtyři hodiny letu, už jsme pohádaný. Je na něj spoleh :)

V jeden okamžik letuška hlásí, jestli je na palubě nějaký lékař nebo zdravotník, hlásí se několik lidí a odchází také slečna ze sedačky před námi, je to zdravotní sestra. Je pryč dobře tři hodiny, vůbec nevíme, co se kde děje, ale let běží dál tak jak má, žádný vzruchy. Je to nuda, celou dobu letíme přes oceán, až nakonec kolem Haiti, Kuby a Jamajky.

Cca v 19:45 Mexického času přistáváme. U nás je o sedm hodin víc, takže hluboká noc. Při vyštipování z letadla kapitán podává ruku a děkuje jednomu z cestujících, který pomáhal jako zdravotník. Nezjistili jsme, co se dělo.

Jdeme pak na imigrační kontrolu a fronta je šílená, zakroucený had asi na desetkrát, ale naštěstí to relativně rychle postupuje. Báli jsme se, že budou dopodrobna kontrolovat celý ten formulář, co jsme vyplňovali v letadle, ale ani se na něj nekoukli, prd prd prd, tři razítka a vítejte v Mexiku. Uaaaa, tak jsme opravdu tady!

Vylejzáme z haly a jdeme najít stanoviště Ado busu, který jede do Cancúnu. Je to opravdu jednoduché, prostě jen vystoupíte z haly (terminál 3) a už ho vidíte po právě straně. Přímo na nástupišti je pultík, u kterého chlapec prodává jízdenky, do Cancúnu je to za 68 $, (říkají tomu mexický dolary, ale jsou to pesos), jede to také na Playa Carmen a do Meridy, tam za nejalych 650$, docela šílenost. (Na české koruny se dostaneme kurzem 1:1,4)

Bus jede dvakrát za hodinu a nám jede v 20:55, takže za nějakých 20minut. Je teploučko, my nabaleny do riflí a bot... Už se těšíme, až to odhodíme. Bus přijede o odjede na čas, je komfortní, máme úplně první sedačky, což mi připomíná nás příjezd do Hong Kongu. Do Cancúnu na autobusové nádraží přijedeme po půl desáté, naštěstí hotel máme hned kousíček za ním. Je to Casa de Laurel. Zabočujeme do naší ulice a už to vidíme, Laurel. Vítají nás, nabízejí pokoj, ale Vlasta si myslí, že to není ten hotel, přestože má stejný název. Pokoj tu mají za 350$ a my ho máme mít za 400$, ale když tam nepřijdeme, tak nám Venere.com strhne peníze, takže se loučíme a jdeme najít ten svůj. Ten je o dva domy dál. Už chápeme, ulice se jmenuje Laurel, takže je tady každý barák Casa de Laurel :-) Slečna na recepci neumí anglicky, ajeje, tak nekecali. Super no, naštěstí toho není moc na domlouvání, chceme vidět pokoj, je čistý, pěkný, dokonce má i klima, bereme na dvě noci. Jsme úplně mrtví, u nás už je 4h ráno, potřebujeme spát. Hodíme sprchu, oops, neteče tepla. Kdybych nebyla 27h na cestě, tak na ní kašlu, ale musím. Venku na chodbě je trochu rachot, takže nasazuju špunty a padám za vlast.

Neděle 31.1.

Budím se za hluboké noci a jsem už vyspinkaná do růžová. Bodejť by ne, u nás už je po obědě, tady pět ráno. Vlasta se probudí za chvilku a hned mě baví, říkám mu, že ten rachot v noci pak uklidnil a on, jo, jak jsem si pak nasadil špunty, tak se to hned uklidnilo.

Vymýšlíme plán na dnešní den, úkol zní jasné. Vybrat prachy, sehnat repelenty a půjčit auto. Taky se chceme jet podívat na Zona hotelera, dvacetikilometrový pas hotelů postavených na písku v moři. Celé to tu stojí teprve nějakých třicet let, je to docela mazec. Od šesti už chceme jít ven, ale je pořád tma jako v pytli, takže čekáme aspoň než se rozední. Desinfikujeme útroby Jackem Danielsem, kterého jsem našla v kabelce ještě z letadla. Fffuj, panák na lačno, to mě zabíjí. Ale musíme, je to nová země, zdejšími koloniemi bakterií ještě nejsme osídlení :-) hned jak se trošku rozední, jdeme ven. Jdeme k autobusáku Ado, kde si chceme dát nějakou pěknou snídani, vajíčka a tak. Bloudíme, hledáme, nikde nic, všude jen dělají ve stáncích tacos. Na kafe si tedy s nostalgií sedáme do 7/11, ptám se, které z nabídky je neslazené a jedno z nich si dávám. Je samozřejmě slaďoučké jako horká čokoláda, aaaaach jo. Po kafi jdeme na tacos ke stánku, kde je nejvíce místních a kde ten človíček plní ty placky úplně neskutečnou rychlosti. Dáváme si kuřecí s cibuli a zeleninou, říkáme že to chceme pálivé, tak nám ukazuje misku s nějakou zelenou omáčkou, ale že pálí fakt hodně. Vlasta nabere lžíci, kydne to na tacos a většina přihlížejících se zhrozí a posunkujou, že to fakt pálí!! Platíme 12 pesos za jednu a ochutnáváme. Nemá to žádnou chuť. Placka je úplně bez chuti, unylá, mdlá. Ne, neoslovilo mě to. Jdeme dál a u dalšího stánku to zkouším znovu, tentokrát za deset pesos a zase je to stejně o ničem... Tacos už si nedám.

Po snídani jdeme hledat půjčovny aut. Napadne nás zeptat se v hotelu, je tam nová recepční a dokonce mluví anglicky. Doporučí nám půjčovnu kousíček od nás, jen přes silnici. Nezná sice ceny, ale prý si tam půjčuje každý. Ok, jdeme tam, ale je zavřeno. Jasný, je neděle. Jdeme dál, hledáme další a postupně najdeme asi další tři, ale všechny zavřené. Nakonec si necháme udělat nabídku v půjčovně na kruhaci u Ado busaku, kde si auto i půjčíme a je za 450pesos na den, je to víc než jsme čekali, ale je to tady dobrá cena. Jinde chtěli 760 a nešli dolů. Chceme ho na osm dní. Dostáváme maličkého modrého Chevroleta matiz, přesně to co jsme chtěli. Něco malinkýho, co my víc potřebujeme... Ricardo z půjčovny, takový starší bodrý mexičan, nám řekl, že když si budeme chtít auto nechat déle, stačí mu den předem napsat na whatsapp a není problém. Tak super. Sepsali jsme smlouvu s 10%spoluúčasti, tak snad se nic nestane. Obešli jsme auto, zamaloval si do papírů všechny šrámy, protlačeniny a odřeniny, tak jak to má být. Jednání opravdu perfektní. Když je vše vyřízeno, dáváme do navigace Zona hotelera a naskakujeme do mexického provozu. Auto nemá posilovač řízení, muhehe, Vlasta možná přijede i s nějakým svalem navíc :-) silnice jsou perfektně značené a na Zona hotelera bychom dojeli krásně i bez navigace. Je to dlouhá pěkná silnice lemovaná po obou stranách palmami úplně obalenými kokosovými ořechy, které nikdo nechce. A já bych je všechny vypila. Po právě straně máme vodu s mangrovy a taky s krokodýly, jak upozorňují značky. Že je zde nebezpečí. Což je teda mazec, protože je voda, mangrovy a pak hned chodník a silnice, žádný plot. Nechtěla bych, aby mě nejakej pěknej krokouš chytl za nohu při procházce :-)

Jedeme dlouho, dlouho, teda asi se nám to jen zdá, protože jedeme pomalu a čumíme s otevřenýma pusama. Je to takové Las Vegas. Hotely obrovitánských rozměrů, jeden luxusnější než druhý, miliarda restaurací a jsou na sebe dohromady tak nalepené, že se nedá nikudy projít k pláži. Vstupů na pláž je několik, ale rozhodně to nejde kde se vám zachce. Prostě není kudy. Vybíráme si vstup u hotelu Hard rock café, kde vlaje modrá vlajka a když přicházíme ke karibskému moři a vidíme poprvé jeho barvu... Zatají se nám dech. Je to nádhera. Padesát odstínů modři. Sestoupíme po schodech na pláž a kocháme se. Písek je jemný opravdu jako pudr, to je mazec. Rozkládáme deku do stínu záchranářské budky a jdeme si sáhnout na moře. Je studenější než jsme zvyklí, ale my jezdíme k moři v září a to je prostě kafe, až moc teplý. Tohle je příjemné osvěžující. Vlasta tam hned vběhne a nechá se mučit v těch obrovských tyrkysově modrých vlnách. Já sedím na břehu a nemůžu se vynadívat. Nádhera, opravdu nádhera.

Jdeme se pak projít po pláži, v Hard rock café hotelu mají venkovní pódium a skvěle tam hraje živá kapela, úplně se to sem hodí. Jo a taky mají free wifinu :-) Lehátka na pláži jsou v podstatě prázdná, je tu hrozně málo lidí. Až sem na konci února najedou mladí amíci na jarní prázdniny, bude to tady asi mazec.

Vlasta dostává hlad, mno, to je prekérka, protože tady mezi hotely se nenají. Rozhodneme se tedy, že se přesuneme kousek zpět, kde restaurace byly, tam se najíme a pak zůstaneme na pláži tam. Ok tedy. Dojedeme kam chceme, ale máme problém zaparkovat. Vůbec tady není moc parkovacích míst, navíc ještě dnes, v neděli, kdy je tu spousta mexičanů na víkendovém plážovém chillu... No nakonec najdeme místo za Mexican souvenirs shopem, paráda. Na jídlo jdeme do velkého obchoďáku...., nahoru do food courtu. Jsou tu jen dvě restaurace, ale jsou fajn. Diktujeme si nějaké plněné placky a pivo a koukáme, že mají terasu s výhledem na moře. Pikolík říká, ano, ta je naše, můžete si jít sednout, tak jdeme... A zase nám padá čelist. To je výhled!!!! Myslím, že o téhle restauraci nikdo neví, jsme tu kromě jednoho místňáka sami. Je to malinká teráska s třemi stoly, je taková tajná. Ale na ten výhled nikdy nezapomenu. Fotíme a fotíme a k tomu nám přinesou jednu Coronu a jeden Sol a pak i jídlo, no normální ráj na zemi. Sedíme docela dlouho, nemůžme se vynadívat, ta barva moře a pláže... Nepopsatelné. Vlevo je takový cíp s vlnolamem a moře je tam úplně klidné, až se najíme půjdeme se tam plácnout. Než si Vlasta dopije pivo, skočím se podívat do takového obr obchodu s mexickými věcmi, mají nádherná sombrera všech velikosti, chtějí tu za ně 350pesos, zdá se mi to celkem levné, ale Yucatan je nejdražší mexický stát, tak jsem zvědavá, kolik bude stát jinde.

Po jídle jdeme do auta pro batoh, ve kterém máme plavky a pak nabíráme směr jako k tomu cípu, co jsme si vyhlídli. Jdeme a jdeme a jdeme a jdeme a když už najdeme vstup na pláž, koukáme, kde to jsme. Jsme úplně jinde a není vidět ten obchoďák, kde jsme jedli, ani ten cíp... je tam jiný cíp s velkým majákem. My jsme ale z té terasy žádný maják neviděli. Je to strašidelný, šli jsme takový kousek a octli jsme se úplně jinde. Začíná pršet, lidé se odebírají z pláže, nám se nechce, ale když vidíme, co jde na nás od moře, klidíme se taky. Stavujeme se v obchodě, u kterého parkujeme a sháníme se po repelentu. U nás když kupujeme repelent do tropů, musí obsahovat DEET, aby fungoval. Nyní už chytré hlavy z NDR zjistili, že deet je zdraví škodlivý. Takže tady už na repelentech píší "neobsahuje deet" a to je jeho plus :-) tak ho bereme. K tomu placatku mezcalu (119pesos) jako desinfekci proti zdejším bakteriím. Domlouváme se, že pojedeme zpět do města a projdeme se kolem náměstí Las Palapas, kde má být nejvíc živo. Začíná pršet opravdu hodně a na silnici je hustý provoz, všichni odjíždějí z pláže. Chvílemi se tvoří i zácpy. Prší a prší, do toho úplně normálně svítí sluníčko, z chodníku už jsou řeky.

Když před hotelem vystupujeme z klimatizovaného auta, už neprší, je krásně a dostáváme pořádnou ránu přes ústa. Venku je prádelna snad se stoprocentní vlhkosti vzduchu. Taková parní sauna. Dáváme jen na pokoj nákup, rychlá sprcha od písku a jdeme do města.

Náměšti je od nás kousek pěšky, 500m. Je tam keška, takže se tam necháváme dovést aplikaci c:geo. Vidíme náměstí už zdálky, panuje na něm čilý ruch. Kolotoče, skákací hrady, dětičky tu jezdí v miniaturách autech na dálkové ovládání, které ovládají rodiče, je to krásný. Je tu pódium, hraje hudba a na pódiu tančí stáří lidé salsu, dole na ně jiní koukají z hlediště. Po obvodu náměstí jsou stánky s jídlem, huraa, jdeme ochutnávat. Čtvrtka náměstí u stánků s jídlem jsou betonové zastřešené kulaté stolky s betonovými bobíky na sezení, z větší části obsazené rodinami. Jsme tu snad jediní turisti, je to dost zvláštní, jsme v Cancúnu a nejsou tu turisti.

U stánku se jim tady točí kebab, ale zblízka je to taková divná směs zeleniny a masa a bůhví čeho. Vlasta to chce ochutnat, ale nakonec si dáváme jeden tortas s chorisem, do toho si nalejeme chilli omáčku a limetu. Je to v opečené hamburgerové housce a to chorizo má úplně toxicky svítivě růžovou barvu. Chutná to ale skvěle, sláva, konečně něco. Myslím, že je to zásluhou té housky, ty placky na tacos prostě nejsou dobré. Jak jsou z kukuřičné mouky, jde to cítit. Pak jdeme dál, ochutnáváme churros, vlastně takový koblížek, smažené těsto obalené v cukru. Pak vidím stánek v obležení lidí, tak jdu taky, chci ochutnat to, co si dávají všichni. Je to COSI zabalené a uvařené v banánovém listu a je to tradiční dobrota z Oaxacy. Paní samozřejmě mluví jen španělsky, tak na sebe chvíli koukáme a pak nějaká mladá kolemjdoucí slečna vidí, že se nedohodneme, tak ochotně přeloží, že jsou toho dvě příchutě, beru si tu pikantní, platím 10$ a ochutnávám. Hm. Těžko identifikovat z čeho to je, nejspíš z fazolí. Je to taková hmota s bylinkama, není to vyloženě hnusný.

Procházíme náměstí, pokukujeme co kde mají, prodávají zmrzliny, dortíky, taky kukuřici s majonézou a sýrem. Jo, Mexičani jsou vyžrání lidé, už začínám chápat proč.

Dáváme druhé kolo, kupujeme si tu jejich ovocnou šťávu, beru ananasovou a je to skvělá volba, chutná božsky. Je to prostě šťáva z ananasu, nic víc, přírodní, nedoslazovana. Mňam (17$). Pak si za dvacku dávám palačinku s Nutellou a vidím, že všichni přede mnou si do té Nutelly nechávají ještě nastrouhat sýr, no fuuuj. Palačinka to taky není, je to taková vysušená placka ve tvaru palačinky, kterou pak jak se snaží srolovat, tak ji celou poláme a když do ní kousnete, rozláme se na tisíc kusů. Ale s tou Nutellou to je dobrý, to zas joo :-)

Začíná zase trošku pršet, jdeme pomalu takovou promenádou, spíš rušnější ulici od náměstí směrem k našemu hotelu. Zdejší chodníky kloužou, teda aspoň mně. Moje žabky mají už poněkud ojetý vzorek, mám je už kolik let a jezdí se mnou na všechny cesty plus v nich chodím doma celé léto. Na to, že stály 78kc teda jedou :-) chodím jako připosraná a stejně co pět minut popojedu na žabkách půl metrů dopředu. V jeden moment když přecházíme silnici za námi uslyšíme takové duté plácnutí, ohlédneme se a za námi na zemí leží takový tlustší pán na bříšku jako lachtan, říkám Vlastovi no vidíš, jak to klouže! Ptáme se ho, jestli je v pořádku, on že jojo, že jen ty schody jsou stupidní. Sbírá se a jde se najíst do KFC a já se zase celou cestu pochechtávám, jak tam tak ležel na bříšku, jen zaplácat ploutvema.

Na pokoji padneme, jsme po dnešku uťapaní jako blázni. Já píšu cestopis a Blasta má pohodičku s místním pivem Sól. Kolem devátý už nemůžu unést svá víčka, jsou vlastně čtyři ráno a my ještě nejsme srovnání se zdejším časem. Aplikuju špunty a odpadám. Vlasta je aplikuje taky a zkouší, jestli ho slyším a pak jestli slyší on mě. Takže někdo něco řekne, druhý odpoví Co? Pak ten druhý odpoví a první zase Co? Takže výživný rozhovor, smějeme se a usínáme. V noci slyším, jak někdo klepe na dveře, nevím jestli jsou to dveře naše nebo našich sousedů, mají je hned vedle. Po chvíli se otevírají naše dveře a nějaký chlapík k nám nakukuje a ulekaně zase zavírá. Co to bylo? Netrefil k sobě? Nevím, zamykám a spím dál.

Ráno jsem zase vzhůru ve čtyři. Do půl pátý se snažím ještě válet, ale pak už mě to nebaví, tak píšu cestopis za předešlý den. Pak už mám  vykoukaný oči, Vlasta se mezitím vzbudil. Jdeme tedy na snídani, dnes do Extra u nás přes ulici. Je to totožné jako 7/11. Dáváme si kávu a já tři hotdogy, protože mají tři za cenu dvou a TO SE VYPLATÍ!! :-)

Plánujeme cestu do Valladolidu, co, kam, kudy a na jak dlouho. Po snídani jdeme na hotel sbalit věci a při placení se rovnou domlouváme s recepční, že bychom rádi přijeli na poslední den zase k nim. Není problém, paráda a při té příležitosti požádáme o úschovu tašky s věcmi, ve kterých jsme přijeli z ČR a které do odjezdu nebudeme potřebovat. Není problém, slečna ho označí a je to. Hurá.

Startujeme našeho modrého ďáblíka, nastavujeme navigaci a jedeme. Šlo by to i bez navigace, je to prostě pořád ROVNĚ! Ještě tankujeme u benzínky, která je tu od jediné společnosti, trošinek monopol... Benzín je za 13,5$, máme v nádrži něco nad rezervou a chceme natankovat za 500$. Tankuje nám obsluha a při 360$ vyskakuje pistole, že je nádrž plná :-) bude to mít asi malou nádrž, ale stejně, natankovat plnou za 600kc v přepočtu je krásný.

Jedeme po silnici, která zpočátku vypadá jako dálnice, pak se ale zúží, dálnice je kousek vedle. Je to pěkná silnice s malým provozem a opravdu 135km rovně. Dvě zatáčky byly na celé cestě, ale takové, že jsme skoro nehnuli volantem, prostě NIC. Sem tam se projíždělo nějakým městem, ano, tam jsme se také seznámili s retardéry, první jsme přehlédli a parádně si při jeho přeskoku prokřupali páteř. Pak už jsme si ovšem dávali bacha :-) V městech jsou snad na každých padesáti metrech a někdy je to fakt voser. Cestou vidíme šipku na první cenotu, nápis jen tak na nějaké dřevěné ceduli. Jedeme k ní kousíček do vnitrozemí, asi půl kilometru. Pak už to dál nejde, tak jdeme pěšky asi 100m a tam už je babča a vybírá 40$. To jde. Platíme, babča bere baterku a jdeme do naší první cenoty. Zalézáme po schodech pod zem a jsme úplně užaslý, pod zemí jsou jeskyně a krásné krápníky, kupodivu je to nasvícené, i když je to od civilizace pěkný kus. Jsou tu krásně udělané schůdky a jezírko je nasvícené, takže jde pěkně vidět, jak je voda v něm křišťálové čistá. Vlasta do ní hned skáče, jsme tu sami, babca odešla zpátky do budky. Moc se mi tu líbí, tu krápníky jsou ohromné. Když se dosytosti nabažíme, jdeme zpět k autu a pokračujeme v cestě. Zastavujeme v jedné z vesnic u cesty, kde si kupujeme banány a pak v jedné pouliční žrádelně, kde ochutnáváme něco, co je nazdobené jako pizza, pak nějaký bobek a nějakou kapsičku. Všechno je z kukuřičné mouky a má to tu charakteristickou chuť, která nám ale nejede. Navíc je všechno smažené a to už mi leze krkem teď a to jsme tu dva dny. Proto jsou tak vyžrání, všechno nacucané olejem. Bobek plněný nějakým mletým masem je úplně fuj, ten necháváme, zbytek se sníst dá, ale znovu si to už nedám. Platíme za pět kousků 62$ včetně půllitrové coly.

Pokračujeme v cestě naším šnečím tempem, za prvé se tu smí max 80km/h, za druhé je tu hodně zpomalení na šedesát, za třetí to auto rychleji nejezdí a za čtvrté se hlavně kocháme a koukáme, jak to tady v tom Mexiku vypadá. Další šipka na cenotu, zase taková na klacku, super. Tyhle tajný turistický neprofláklý věci mám raději. Dojedeme až skoro k ní, je hluboko v lese, ta bude opuštěná. A ejhle, jsou tu asi čtyři chlapíci, kteří tu různě zametají, čistí okolí a je tu centrála, která cenotu osvětluje. Jdeme jakože do ní a takový starší chlapík něco povídá španělsky, nevíme co, asi chce vstupný, tak se ptáme kolik, něco odpovídá, my nevíme co. Tak mu ukazujeme padesát? On že jo, padesát. Máme jen dvoustovku, tak mu ji Vlasta dá a on že dobrý, dík. A my dej sem stovku a on že ne, že dvě stě. Říkáme mu, vždyť si říkal že padesát a on ne, sto. Blbeček. Berem si prachy a jdeme pryč. Vím, že turista je pro ně živý poklad, rozumím i dvojím cenám, místňáckým a bělošským, ale úplně nesnáším, když se mě někdo snaží takhle blbě oškubat. A stovku vím, že nestojí ani ty nejprofláklejší cenoty na Yucatánu, natož tady uprostřed lesa, kde nikde nikdo není. Grrr, vře ve mne krev. Škoda, že neumím španělsky. (pozn.po příjezdu: ale stojí, stojí i 250$)

Jedeme tedy dál po silnici do Valladolidu, cestou sjíždíme na další cenotu, ale je zavřená. Chjo.

Kolem oběda jsme ve Valladolidu. Máme zamluvený hotel za 600$ na noc bez snídaně. Parkujeme u něj, ale jdeme se projít po městě a poptat se v dalších hotelích. Narážíme na hostel Kin Béh, ptáme se na cenu, je za 400$ se snídaní a když zkoukneme pokoj, jsme spokojeni. Přesně ten koloniální styl, jaký je charakteristický pro celý Valladolid. Moc milá slečna na recepci nám dává informace, je tu společný velký balkón, tady se to bude večer relaxovat u pivka... V kuchyni je lednice, kam si můžeme dát věci, což je super. Za hotelem je velké parkoviště, kde teda parkují mraky taxikářů ve všech nožných směrech... takže se modlíme, ať ráno vyjedeme. Dáváme si na pokoj věci a vyrazíme se naobědvat. Samozřejmě když hledáme jídlo, nemůžeme nic najíst. Nic, prostě nic. Nakonec do sebe hodím aspoň dvě tacos na zahnání nejhoršího hladu, ale tlačím to tam s odporem, nechutnají mi a už je nechci. Pak si dám na náměstí kokosovou zmrzku, je výborná, opravdu z kokosové vody, ne ty naše přeslazené umělé příchutě. Procházíme náměstí, je pěkné, hodně velkých stromů a laviček. Pak si sedáme do jedné z rohových restaurací na náměstí, zvenku i zevnitř vypadá hodně luxusně, ale ceny jsou super a mají plno, známka kvality. Bereme poslední volný stůl a dáváme si dvě pivka(25$) něco jako v alobale pečenou bramboru s kuřecím masem, sýrem a žampiony(75$). Přinesou k tomu samozřejmě nachos a dvě omáčky, červenou a zelenou, ani jedna moc nepálí. Krásné si tu odfrkneme před poledním sluncem, vedro je opravdu spalující. Pak si dojdeme na hotel pro plavky a jdeme na cenotu Zaci, která je přímo ve městě a dokonce asi jen dvě ulice od našeho hotelu :-) jen na Yucatánu je cenot prý asi tisíc a další a další jsou ještě neobjevené. Yucatán je z vápence a je celý podemletý, takže se sem tam něco propadne a objeví se další jeskyně nebo cenota.

Tahle je taková správné poturištěná, oplocená, kolem dokola restaurace, suvenýry... A vstup 30$. No to mě poser. A ten bambula chtěl stovku, vtipálek. Ještě že jsem něco o těch cenách načetla a vím, jak se mají pohybovat. Dostáváme na ruku takovou tu festivalovou pásku s nápisem Zaci a jdeme dolů. Je oooobrovská a otevřena, ta první byla celá podzemní. Není tak krásné tyrkysová, protože už do ní nesvítilo sluníčko, což je škoda, ale i tak mě hrozně fascinuje. Lepší jít na ní kolem poledne kvůli světlu, my byli až navečer. Je tak veliká, ta jeskyně nad ní má snad padesát metrů. Skáčeme do vody, je skvělá. Plavou v ní rybičky garra ruffa, které okousávají nohy. Necháme se tedy pak chvíli ohlodávat a je to pecka, můžeme ss počůrat. Nevím, jestli to lechtá nebo bolí, jeto zvláštní pocit. Tak pěkně ty nohy pusinkujou. Když už jsme dostatečně oďobaní a nakochaní krásou cenoty, jdeme z ní ven a na hotel převléct se z plavek. Nikdy netrefíme kam chceme, je to město tisíce ulic a nám se zdají vždycky všechny stejně a motáme se tu jak šašci a zajdeme si o kilometr, ale aspoň si to tu pořádně prohlídneme.

Převlékneme se a jdeme nakoupit nějaké pití na večer na balkón. Mají tu 1,5l Coronu a je jen za 25$, to je super. Kupuju si u pokladny takovou lákavě vypadající kuličku obalenou v chilli. Je to ale hnus, velebnosti. Je to sladký, slaný a kyselý zároveň. A ještě v tom křupe cukr. Brrr, letí to do prvního kanálu. Jelikož chci ale ochutnat všechno, zkouším hned o kousek dál na náměstí to co jsem viděla už včera, tedy kukuřici v kelímku, do ní kydnou chilli omáčku, majonézu a nastrouhaný sýr. Dávám si to bez majonézy a s chilli jsem to přepískla, ale zase... Je to hnus. Já fakt nejsem vybíravá v jídle, já jsem prase, co všechno spáse, ale tohle jako nee. Je to nakyslý jak kdyby už zkažený a ten sýr nechutná jako sýr, ale spíš jako strouhany tvaroh. Mno sním to, pálí to jako čert, beru to jako druhou formu desinfekce. Po každém jídle říkám, že jestli se neposeru teď, tak už nikdy. Buď je to zmrzlina, pití z jejich vody, ledy... To se prostě nedá dodržet, nepřijít do styku s jejich vodou.

Jooo a cestou potkáváme ohromnou žrádelnu samozřejmě, když jsem měla hlad, tak nikde nic. Tohle je přímo na náměstí, taková hala, kde po obvodu na jedné straně prodávají šperky a na druhé dělají jídlo a uprostřed je spousta stolů. Dáváme si tam u číňanky nudle a čerstvou pomerančovou šťávu a je to bohužel první dobré jídlo tady a ještě jen za 35$. Na stejné místo se vracíme ještě jednou večer a dáváme si rýži s nějakým masíčkem. Projdeme večerní město, je tu moc hezké. Mne se tu líbí. Někteří říkají, že je to zapadla díra, ale já bych neřekla, je to živé, krásné čistě město s barevnými upravenými domky, opravdu radost pohledět. Cestou do hotelu kupujeme první magnetku, je moc pěkná, takový malinký sombrero v Mexických barvách. (35$)

Dnes máme v plánu brzo vstát (hehe) a jet do Chichen itza na osmou hodinu, než tam najedou autobusy turistů z Cancúnu. Pak cenotu Ik kil a pak odpoledne ještě další dvě. Dneska bude podle všeho další super den. Jdeme se nasnídat dolů do kuchyně, snídaně je sice až od půl osmé a je teprve půl sedmé, ale jsme domluveni, že mužem přijít a snídani si udělat sami. Jakmile ale v kuchyni otevřeme ledničku, hned se odemknou dveře od bytu majitelů a z nich vykoukne rozčepejřená slečna, co nás včera ubytovávala. Říká, že snídaně je až od půl osmé, my ji říkáme, že jedeme do Chichen itza a jsme domluveni, že si snídani uděláme sami. Ona že aha, ok, a jde nám udělat kafe. Plouží se jako zombie, je ochrápaná a myslím, že má rozlepené jen jedno oko. Mezitím co dělá kafe nám donese nějaké sladké housky, džem a banány. Je hodná. Vyluxujeme to a jdeme k autu, nasedáme a jedeme do Chichen Itza. Cesta je skvěle značená, zase ani netřeba navigaci. Prostě ROVNĚ. Jedina zatáčka je až přímo u areálu, silnice objíždí areál s ruinami. Máme to nějakých 45minut cesty a já jsem po ty sacharidový snídani a houpání v autě zase zralá na postel, mám co dělat, abych udržela oči otevřené. V komplexu Chichen itza jsme lehce po osmé a jsme na tom megalomanském parkovišti teprve druhé auto, yuppee! Platíme vstup 235$ (65$ pro místní, zbytek přirážka pro bělochy). Vstupujeme do areálu, hned nám nabízejí služby průvodci, my ale nechceme a jdeme dál. Přicházíme rovnou ke Kukulkánově pyramidě a je nádherná. Opravdu nádherná. Obcházíme ji že všech stran, z jednoho pohledu je celá zrekonstruovaná a z dalšího je neopravená, taková ta surová, tak jak má být. Tak jak to mám ráda. Ne nějaké zrekonstruované památky, ale pěkně tak, jak je našli. Vidíme, že před pyramidou každý tleská a dělá to ozvěnu, nevím, co je na tom zvláštního, ale něco asi jo, když to každý průvodce své skupině ukazuje a všichni tu tleskají jako šašci :-) fotíme a fotíme, nemůžeme se toho pohledu nabažit. A hlavně toho, jak je tady málo lidí. Už se to ale začíná hrnout, kolem půl desáté se valí davy prodejců se svýma kárkama, na kterých mají překrásné suvenýry. Nic z toho bych si nekoupila, jsou to cetky, ale uznávám, že jsou opravdu krásné. Ty malované masky, zrcadla s mayskými kalendáři, sošky... Nádhera. Prý je tady největší výběr a paradoxně nejlepší ceny. Kupujeme ještě jednu magnetku, ať je přímo odsud. Prodejci jsou tu všude, všude v celém areálu, v každém lesíku, na každé cestičce. Děs. Procházíme areál a je impozantní, moc by mě zajímalo, jak to tady vypadalo v té době. Je tu spousta leguánů. Kolem desáté jsme nasycení, viděli jsme asi vše a jdeme kolem Kukulkánovy pyramidy zpět k autu. Sbírám ještě u ní kamínek, který z něj stoprocentně upadl a který vezu mámě, neb ji ufo a mayové fascinují. Tak bude mít kousek mayské energie doma. Když vylezeme z areálu, kupuju si u jedné z prodejkyně klobouk, který chci už od loňského léta a tak ho budu mít a rovnou z Mexika. (170$, ve Valladolidu za 200$) jooo, ještě jsem si vzpomněla, pokud máte GoPro, musíte za něj při vstupu do skoro všech památek zaplatit extra příplatek. Je to asi 60$, hlídač nás pobavil, že prý máme GoPro tak máme jít zaplatit. My na prasklé tyčce od Kouťáka nacvaknutý náš normální foťák, který rozhodně jako GoPro nevypadá a je tak pětkrát větší... :-)

Z Chichen itza přejíždíme rovnou do cenoty Ik-kil(70$). Obrovské parkoviště, velký udržovány areál s restauracemi, snad i hotelem nebo co, jsou ty pěkné bungalowy kolem... Je tu člověk, který půjčuje vesty, těch tu má pověšených asi tisíc, stejně jako je tu tolik úschovných boxu. Tady to je pěkně profláklý. Je nám jasný, že autobusy turistů z Cancunu jezdí Chichen itza a pak Ik-kil. Jsme rádi, že jsme tu tak brzo, ovšem do cenoty ještě nejde slunce a není vůbec modrá, jak o ní píšou... Je sice obrovitánská, ale nemá to tu pravou barvu. Dáváme si teda nahoře občerstvení s tím, že počkáme, až do cenoty začne svítit. Když ale vidíme, jak se to sem začíná hrnout (rozuměj lidi), tak fofrem dolízávám nanuk (zmrzlý rozmixovány ananas) a valíme. Musíte se před vstupem do cenoty osprchovat, jinak vás do ní hlídač nepustí. V pořádku, tak to má být. Sestupujeme pod zem, mají tu vždy pěkně vybetonované schůdky a různé terásky na focení. Tady jsou navíc tři "plavčíci", dva korigují vstup a výstup z vody a jeden ty, co skáčou z terasy. Nějakou dobu na terase stojíme a koukáme, jak lidi skáčou, čekáme pořád na to správné světlo. Ik kil je cenota s otvorem ve stropě tak 2x 2metry, v ní je velký suchý strom a z něj dolů visí kořeny. Kořeny visí i z jiných míst a je zakázáno na ně sahat, plavčíci to hlídají. Se světlem to nevypadá moc nadějně, podle mě je úplně jedno, kdy přijedete, stejně tam slunce dopadat nebude. Skáčeme tedy do vody, chvíli se koupeme a kocháme pohledem na tu obr jeskyni. Pak to balíme, je mi zima. Do cenoty pak ještě nakukujeme zvenku, je do ní vidět že dvou míst.

Jelikož už je půl jedný, máme hlad. Jedeme tedy zpět směrem na Valladolid a ve městečku Kaua vidíme, že u silnice pečou kuřata, sláva! Zastavujeme, vystupujeme, co to, hraje tu nějaká mexická dechovka, ale nevíme odkud a je to hrozně nahlas, řev na celou vesnici. Je to vtipný. Přijdeme k chýši, kde pečou kuřata, je to jen chýše z klacků, paní vyjde a říká, že půlka kuřete je za 50$, super, berem, tak nám hned vytáhne odněkud stůl, no bezva, i si k tomu sedneme. Dáváme si půlku, spodní půlku se stehnama, dostáváme každý rýži, zeleninku, placky, chilli omáčku. Jídlo je strašně dobrý, konečně to mužů říct a tetelím se blahem. Za jídlo a dvě litrové vody platíme 70$, nádhera, chválíme, děkujeme a jdeme dál. Ještě se paní ptáme, kudy na tu cenotu, jak je tady hned ta šipka doleva ona že ne, na tu nejezděte, ta je špinavá. Jeďte raději na Dzitnup. Ok, dobrá rada od domorodce.

Dzitnup je jen 6km od Valladolidu a je to zase nehezky obrovský areál postavený nad cenotami. Jako je hezký, ale mě se to nelíbí. Je to obr vstupní hala, kde vás vyfotí u zelené zdi a pak vám tam umělé dodají pozadí z cenoty, padlý na hlavu... Dál se jde přes takové náměstíčko, kde je dětské hriště, fontána, restaurace, do cenoty musíte projít přes souvenýr shop a pak ještě obejít celou budovu, ve které zpráva i zleva jsou stánky se suvenýry. Nikdo sice neotravuje, dokonce ochotně radí, kudy se vymotat do cenoty, ale i tak. Nejdříve jdeme do cenoty X'keken (vstup 60$ za jednu, 90$za obě), je moc pěkná, uzavřená, taková veliká podzemní jeskyně, jen do ní zeshora svítí trochu světla a dělá ji tak krásně azurovou. Jsme v ní jen asi s třemi lidmi plus hlídač, který sedí na židličce a hlídá, aby lidé nedělali neplechu a neničili jeskyni. Je moc milý, zatímco fotím Vlastu, povídá, že ten velký stalaktit vypadá jako mamut, ajooo, fakt, i s očima! A taky povídá o tom, že při rovnodennosti svítí slunce do jeskyně asi nějak líp nebo co, nerozuměla jsem. Chvíli se koupeme, kocháme... A pak jdeme ven a přecházíme do druhé cenoty Samola. A ta je teda TOP! Zatím nejkrásnější cenota! Když přicházíme zeshora, svítí do no slunce malinkým paprskem a je to neskutečný pohled. Voda je úplně azurová a do ní svítí ten paprsek jako božské světlo. Nemůžeme se nabažit, koupeme se, fotíme. Jsme tam skoro sami, zůstali tam jen nějací Japonci, kteří se hihňají když Vlasta dělá ve vodě že je utopenej a já ho u toho fotím. Tahle cenota je pro nás zatím nejvíc, ale doufám, že jich ještě pár uvidím.

Po cenotách jedeme plní dojmu zpět na hotel, kde chvíli relaxujeme. Je půl čtvrté, rádi bychom ještě stihli Ek-balam, pyramidy v pralese, na které se dá i vylézt. Googlime ale, že mají otevřeno jen do šesti, což je na pytel, protože třičtvrtě hodiny než tam dojedeme a pak se tam honit, to je blbost. Takže to necháme na zítra a dneska si už odfrknem. Jdeme tedy do města, kde se nabaštíme a já hledám ten obchod s botičkama, kde jsem si včera vyhlídla božské sandálky pro Káčátko, ale protože tu mají jiné velikosti, nemohla jsem je koupit. Ted už správnou velikost vím a samozřejmě nemůžu najít ten obchod. Chodíme tu kolem dokola, všechny ulice stejné. Město je postaveno do pravých úhlů, takže fakt všechno vypadá stejně. Ten obchod nenacházím a je mi to docela líto, tak moc by ji slušely... Tak mi nezbývá než doufat, že potkám ještě třeba v Meridě podobné.

Ráno se už budíme krásné až v půl osmý, no výborně, vypadá to, že jsme srovnání s časem. Balíme věci a jdeme ještě dolů na snídani. Přijde si k nám sednout big boss a ptá se, kde už jsme byli a kam ještě jedeme. Tak mu to říkáme a on ať se zajedeme podívat do Campeche, že je to pecka. Koukáme na google a vypadá to opravdu krásně, hradby kolem města... Moc hezké. Ale bohužel je to pro nás moc daleko, je to ve státě Campeche, kam se nechystáme. Čas na to máme, ale nechce se nám ho plýtvat...

Taky na snídani zjišťuju, že je teprve sedm, nepřeřídila jsem si hodiny a tady je o hodinu min než v Cancúnu. Trapas, takže jsme na snídani zevlovali už v sedm, jak nenažranci, přitom je až od půl osmý.

No dobrý. Odhlašujeme se z hotelu, vrací nám depozit 100$ za ručníky a sedáme do auta. Když vyjíždíme z parkoviště, vzpomenu si, že máme ještě věci v lednici. Jsem tak dobrá, vzpomněla jsem si!! Zaběhnu tam, posbírám jogurt a vody a je to, už můžeme jet. Cestou potkáváme velký obchod, tak do něj vlezem a je to zatím největší obchod, co jsme tu viděli. Takový Mexický Glóbus. Kupujeme úplně čerstvoučké pečivo a vodu. Prodávají tu i skútry a chtějí za ně jen 15 000$. Skútr bysme brali hned. Často tady litujeme, že nejsme na motorce a nechápeme, proč každý říká, že turista na motorce se tady rovná sebevraždě. Nesmysl. Úplně normální provoz. Bylo by to úžasný.

Nabíráme směr Rio Lagartos, neboli Krokodýlí řeka. Je to město na severu a je to hlavně biosférická rezervace s obrovským množstvým plameňáků, magrovů, ptactva, krokodýlů a další havěti. Z Valladolidu se vymotáváme bez navigace, úplně v poho jen podle značek. Cestou máme archeologické naleziště Ek Balam, které jsme zpočátku neměli v plánu, ale já jsem ho moc chtěla vidět. Platíme vstup 193$, zase 60$ je pro místní, zbytek přirážka pro bělocha. Nu což. Průvodce v angličtině 600$.

Hned za velmi civilizovanou vstupní halou s toaletami a pokladnami stojí parádně pomalovaný indián a troubí na mušli, Vlasta s ním chce fotku, tak se fotíme. Pak už je cesta za vykopávkami, jde se pěkně takovými přírodními cestičkami mezi stromy, vidíme dálnici mravenců, kteří nosí lístečky do mraveniště, je to parádní, mají fakt doslova vyšlapanou cestičku. Jeden táhne strašně obrovský list a sotva jde, tak mu chci pomoct a poponést ho i s listem dál, ale on se toho listu nedrží a tak mu ho jakoby seberu a je zajímavý koukat, jak se z toho ten mravenec paf a ten list kolem sebe hledá. Pak jdeme dál a začíná se objevovat mayské sídliště, nejsou tu zatím lidé a vypadá to hrozně krásně. Je to takové malinké, ale je to uprostřed přírody, žádná civilizace, na všechno se dá sáhnout a vylézt. Což sice neschvaluju, ale zároveň se ráda dotknu historie. Je tu malinké hřiště na pelotu (ten jejich zvláštní sport, kdy se musí míčem trefit do kruhu ve výšce bůhví kolika metrů a to bez pomoci rukou a nohou) a velikánská pyramida, na kterou se dá vylézt, juch! Dávám si ty schody nahoru v rámci tréninku poklusem. Jo, děcka, nahoru to byla švanda, ale když se pak otočím!!! Z té výšky mám závratě i já, schody jsou strašně prudké a dolů to vypadá, že tam žádné schody nejsou, že se to bude muset sjet po zadku. Spousta lidí to dolů nedává, ženský leží na schodech a sjíždějí to opatrně schod po schodu. Nicméně výhled že shora je fenomenální!! Dechberouci! Sedíte na mayské pyramidě, kolem dokola jen džungle kam až oko dohlédne a před vámi vystupují jen další stavby z této lokality. Prý je tu ještě dost staveb neodkrytých, věřím tomu a hrozně bych chtěla bych tak bohatá, abych mohla odjet na rok sem a odhrabat si nějaký kus pyramidy. Procházíme areál, jdeme kolem takového kopce obehnaného provazem, plného šutrů, zarostlého džunglí. Je to jistojistě neodkrytá pyramida, to je úplně jasný!! To by nebylo oplocený, navíc to má ten tvar. Zjoooova, to mě bere, hrozně o na mě tady působí, vylezu na jiný kopec stejného tvaru a jsem si jistá, že stojím na bývalé a budoucí pyramidě. Jsem unešena, hrozně se mi tu líbí, je to tu hrozně autentické a to miluju. Vybíhám si na další, menší pyramidu a nasávám ten genius loci. Bomba, určitě navštivte. Kam se hrabě Chichen Itza.

Hned u vstupu do Ek Balam je také odbočka k cenote X'canche. Jdeme si tedy do auta pro plavky a jdeme na ní. Těšíme se, je už vedro jako blázen a my chceme do vody. Cenota je vzdálená 1,5km, buď půjdete pěšky, pojedete na kole nebo se necháte svézt tricyklem. My jsme pro kolo. Chce za něj ovšem 70$ plus 30$ vstup do cenoty. Byli jsme ochotni dát za kolo do 50$. Tricykl je za 100$ a vstup do cenoty je v ceně. Takže to vyjde na stejno. Domlouváme se, že na to dlabem a jdeme pěšky, to když pan recepční slyší, říká, že tedy only for you bude cena za kolo+vstup 70$. Mno, to už je jiná. Takže já si beru růžové Hello Kitty, Vlasta žlutého Beach cruisera a valíme. Je to boží. Nemá to přehazovačku ani brzdy na řídítkách, je to nezvyk. Dokonce Vlasta nabourá do zaparkovaného auta, na které si jede postavit foťák, abychom si udělali společnou fotku u cedule. To se zase zasměju, jak si myslí, že to dá, jede přímo na zaparkované auto a pak jen ten vyděšenej výraz a duc, jeee, pardon, ono to nebrzdí :-)

Cenota je krásná, otevřená, kolem dokola jsou schody a chodníčky, leckdy tak jako "na závratě" připevněné... Jsou tu krásný velký leguáni a moc milí správci. Maji tu takové hezky přírodní převlékárny, sprchy a úložné boxy, ale nic komerčního, pěkně na přírodno. I koše mají vydlabané do kmenů. Koupeme se v průzračné vodě a nad hlavami nám projíždí na lanech lidí, juu, to chceme taky. Platíme 100$ a jedeme. Zavěsí nás po jednom do popruhů a přelétáme cenotu, je to parádní, i když dost krátký zážitek. 100$ za pět vteřin je pěkný výdělek :-) chlapíci jsou ale moc milí, musím říci že jako zatím většina mexičanů. Rádi a ochotně pomohou, poradí a to nezištně, prostě jen tak, protože to rádi udělají. Třeba v Rio Lagartos jsme se ptali kluka, kde je obchod, tak hned naškubnul motorku a ať jedeme za ním, navedl nás tam, ukázal tím směrem a s úsměvem zamával a odjel. Fakt milé.

Tím se dostávám do Rio Lagartos, do kterého jsme se dostali kolem druhé hodiny, poté co jsme dobře poobědvali v Tiziminu v restauraci Tres reyes na náměstí. V Lagartu máme vymyšlený hotel, na bookingu je za 570$, ve skutečnosti chce ale 700$. Blázen, jdeme hledat dál, další je hned v přístavu nějaká Anet za 500$, pěkně pokoje hned u moře, super výhled, ale trochu rybí smrad, protože je hned vedle rybárny. Jedeme tedy dál do Ponte Punto, ten má samolepku z trip advisoru, ajeje, ten bude drahej. Je ale taky za 500$, přičemž opravdu pěkný, čistý a voňavý pokoj, parádní teráska a je ve stejné řadě domů, tedy hned u moře. Bereme.

Po krátkém odfrknutí jedeme prozkoumat okolí. Samozřejmě se nás úplně úplně každý hned ptal, jestli chceme jet na plameňáky (Flamingos), no ne asi, co jiného tady dělat :-) ale jako správní dobrodruzi bychom to rádi dali sami, bez pronajaté lodě i s průvodcem. Ten tam vozí na dvouhodinový výlet po jezeře a my si myslíme, že se to dá dát i po břehu. Koukáme do mapy, co visí v hotelu a jsou tu zaznamenaná místa, kam se lodi jezdí. Jsou to plameňáci, krokodýlí a odpařiště soli, prý jejich mrtvé moře, do červená zbarvená voda nadnáší a můžete se pomazat slaným bahýnkem. Bereme tedy auto a jedeme na průzkum. Před městem je křižovatka buď doprava na San Felipe nebo doleva. A tam my jedeme. Musíme jako k moři, tam najít nějakou prašňačku, po které se pojede dál do mokřadů a snad nějaký ptáky uvidíme. K moři dojedeme záhy a také k továrně na sůl, je tu dlouhý pas, který přivádí vodu z moře do jezer, kde se odpařuje. Parkujeme auto u pláže a jdeme se kousek projít. Je úplně prázdná, opuštěná, přírodní, zapomenutý kus země, kam nikdo nechodí. Je to super pocit. Moře je ale zkalené pískem, bude asi hodně mělké. Nejdeme do něj, jen se procházíme po pláži a koukáme, co moře vyplavilo. Je tu hrozně moc schránek takových pravěkých příšer, je to taková ufo loď s ocasem a celé je to tvrdé jako mušle. Jednu otočíme, abychom se podívali zespodu a fuuuj, má to takový nějaký šneky v sobě nebo co. Brrr, hnus. Sebereme si asi tři pěkně velké mušle a jdeme zpátky k autu. Jedeme zpět jako do Rio Lagartos, ještě před mostem ale potkáváme prašňačku, tak na ní vjíždíme. Je to cedule se zákazem odhazování odpadků, jsme přeci v rezervaci. Takže jedeme. Je to uzounká cestička z bílého písku mezi dvěma křovíma, akorát na naše auto. Jedeme dlouho, předlouho, mezitím se setmí a my pořád nikam nedojeli. Stejně víme, že jestli někam dojedeme, tak na konec tohohle výběžku a budeme se muset vrátit neb dál už bude jen voda. Ale doufali jsme, že uvidíme nějaké ty plameňáky. Dojedeme k nějaké pozorovatelně, na kterou vylezeme, abychom se rozhlédli, všude kolem je jen mokřad a vpravo moře. Kašlem na to a jedeme zpátky. Vylézt z auta byla ta největší blbost. Za ty tři minuty nás pokousalo asi tisíc komárů a přinesli jsme je s sebou i do auta, takže nás žrali i v autě, no horor. Venku tma jak v pytli, my někde uprostřed mokřadů, každou chvíli na cestě svítily nějaké oči, tu zvědavá liška, která ne a ne utéct, pořád vykukovala, co že to je, ta svítící krabice. To tu asi ještě neviděla. Jeli jsme 11km tam a 11 zpátky, ale bylo to jako padesát, neb jsme jeli krokem. Pak jsme konečně najeli na pořádnou silnici a valili do hotelu. Ufff. Zaparkovali jsme a šli najít místo, kde se najíme. Rio Lagartos je tichá, klidná vesnička bey turismu, je tu asi sto různých obchůdků s brambůrkama, sušenkama a pitím, ale restauraci tu moc není. Dávám si nakonec u stánku jen hamburger, dělá ho přede mnou na grilu a je opravdu dobrý(35$).

U hotelu máme prodejnu s pivem, takovou garáž, kde jsou naházena piva na zemi a pár chlaďáku. Bereme dvě velké Corony (35$ litr) a jdeme si do pokoje odfrknout. Je moc pěkný, čisťounký a voňavý. Máme krásnou přírodní terasu, ale máme hrůzu z komárů. Repelent, co jsme tu koupili nějak nefunguje. Njn, není v něm deet :-) píšu cestopis, domlouváme se, že ráno musíme vyrazit brzo, to je prý nejlepší na pozorování plameňáků. (Pozn.po výletě: je úplně jedno kdy pojedete)

Jo, ještě se mi povedl dobrý blonďatý vejšplecht. Posílám Vlastovi video a fotky přes whatsapp a jak mu to cinká, říkám mu, tyyyjo, u Tebe je ještě někdo vzhůru v tuhle dobu, jo? (U nás jsou 4h ráno). Blondýna no.

Ráno se vzbudíme úplně do růžova vyspinkaní, je tu božský klid, opravdu úplně ticho. Na to že jsme hned v pobřežní ulici a před domem máme silnici a hned moře, je tu absolutní ticho. Ani motory od loděk nejsou slyšet. Nic. Zjišťujeme, že jsme ve Valladolidu v hotelové lednici nechali nás desinfekční mezcal. Hlavně že jsem vzala jogurty a vodu.

Balíme se a jdeme dát batohy do auta, cestou nás odchytne recepční a nabízí kávu a snídani. Jeee, to je milé, to nám hrozně bodne, nevím, co bysme tady kde sháněli. Dole jsou stolky a židle z takových kořenů, pěkně přírodní posezení. Dáváme si snídani, pečivo, burákové máslo, marmeládky, ovoce, džus. To zas za půl hodiny vytuhnu :-) nad hlavami máme pítka pro kolibříky a co chviličku nějaký přiletí. Jsou tak malinký!!! A vrčí jako helikoptérky téma svýma křídlama. Napijou se nektaru, co mají v pítkách a zase letí. Na lodích se pohupují a vyhřívají pelikáni, spousta pelikánů různé vyprsených s roztaženýma křídlama, jsou legrační.

Po snídani se ptám recepčního, jestli ví, kolik stojí pronajmutí lodi, říká že nejméně 600, my mu říkáme, že dobrý, jestli o někom ví a on že jojo, že mu zavolá. Během dvou minut přijíždí na skútru takovej pohodovej mexičan s kapucou, nabízí nám výlet za 600$ na plameňáky a krokodýli nebo za 900$ i na odsolovací jezera. Bereme tu první variantu, neb je něco po půl osmé a na koupání v soli je ještě poněkud brzo. Ok, říká, že hned přijede s lodí a odjíždí na skútru pro loď. Za pár minutek je zpátky po vodě, vypíná motor dál od břehu a k molu už jen "doplachtí". To samé dělá i když odjíždíme, nejdřív nás chvíli odšťuchuje klackem, až pak dál od břehu naškubává motor. Tak to má být. Nesmrdí to tu naftou, není tu rachot, neplaší ptáky.

Na plameňáky jedeme doleva za maják, kde koukáme, že městečko ještě kousek pokračuje, takže není zas tak malinké. A taky hned vidíme v dálce plameňáky. Dojedeme k nim, je tam taková mělčina uprostřed jezera, kde se brodí a hledají potravu. Objíždíme je kolem dokola, najíždí nám opravdu blízko a evidentně už ví, jak na ně. Má vyplý motor a když už jsme moc blízko, tak jen tak líně popojdou na těch svých dlouhých nohách kousek dál. Najíždí na ně sem tam a nakonec do nich najede trochu rychleji, aby se vznesli a my je mohli fotit v letu. Jsou úžasní. Lodník nám nabízí, že můžeme jít do vody za plameňáky, je tam mělčina, ale nechceme, já určitě ne, umřela bych, být po kolena zapíchla v bahně, brrr. Pak se ptá, jestli jsme se už nabažili, my říkáme že ano a můžeme jet dál. Ptá se nás, jestli chceme vidět pláže nebo krokodýly, ale krokodýli že nejsou úplně stoprocentní, že uvidíme. Jasný, jsme v přírodě. Volíme krokodýly, na pláže není světlo, je pod mrakem a ještě docela chladno na té vodě. Jedeme napříč celičkým jezerem, všude na okrajích jsou mangrovy. Z jednoho vykoukl medvídek mýval, ale lekl se a hned zase zalezl. U jednoho z mangrovů vypíná motory a dojíždíme k němu setrvačností. Hned vidíme jednoho krokodýla po levé straně v mangrovu vlevo a jednoho před námi. Ten před námi ale hned zajede pod vodu, tak se vracíme k tomu prvnímu a pomalu, pomalinku s vyplým motorem přijíždíme úplně až k němu. Jsme celou lodí ve větvích mangrovu a krokouše máme tak metr od sebe. Je to fascinující, ale jímá mě hrůza, pořád mám pocit, že každou chvíli vystřelí a převrátí nám loď. Když ho nafotíme, ptá se ještě lodník, jestli se tu chceme koupat, já se směju, že jasně, počkej a dělám, že si sundávám triko.

Pak nás odveze zpátky k molu, celé to trvalo asi 3/4 hodiny, ale stalo to za to.

Nasedáme do auta a jedeme rovnou do Meridy, kam já jsem úplně nechtěla, ale asi bychom ji měli vidět, když je to tak veliké a významné město na Yucatánu. Z Ria Lagartos to mají být asi dvě a půl hodiny cesty a 210km. Buď můžeme odbočit v Tiziminu na Meridu nebo jet dál a odbočit na ní až ve Valladolidu. To je asi o 50km delší. Jelikož jsme počítali, že z Rio Lagartos budeme vyjíždět po poledni a je teprve půl deváté, máme moře času, takže se domlouváme, že to vezmeme přes Valladolid a vyzvedneme si v hotelu zapomenutý mezcal. Tak taky učiníme. Z Valladolidu pak jedeme stejnou cestou jako na Chichen Itza, takže poobědváme zase u té paní, co peče kuřata, a kde jsme tentokrát zaplatili 100$ oproti 70$ předevčírem. Njn, těžká doba :-)

Před Meridou na policejní kontrole nás berou stranou, přísný policajt se ptá, jestli jsme na dovolené, jestli máme nějaké doutníky, marihuanu nebo kokain, my odpovídáme ano, ne, ne a ne a on že v pořádku, můžete jet. Hmmm, dobrá kontrola. Ani papíry nechtěl vidět.

Vjíždíme do Meridy. Už od pohledu obrovské město, velké továrny, provoz... Ani nevíme jak, vjedeme do nějaké šílené zácpy, všude milión aut a lidí, tady je nějaký trh nebo co. No jo, trh jako blázen, všude kam se podíváš, v každé uličce, jsou tu dvě nebo tři obrovské haly s tržišti. Snažíme se někde zaparkovat s tím, že musíme jít někam na wifinu a najít si nějaké ubytko. Zaparkovat zdá se nemožné, jsou to uzounké jednosměrné uličky, ve kterých je nezastavitelný provoz, podaří se něm to až v nějaké zapadlé ulici. Vlasta duchapřítomně udělá bod do offline map podle GPS, abysme našli auto až se zamotáme do těchhle uliček. Díky bohu za toto funkci.

Jdeme tedy pěšky na Zocolo neboli náměstí. Je pěkně, skoro stejně jako ve Valladolidu, je tu stejná katedrála, akorát trochu větší domy kolem náměstí, ty jsou teda nádherný. Ty vysoký stropy, ty dvorky vevnitř, to koloniální vybavení všude kolem. Je to parádní. Sedáme si na náměstí na nějakou zahrádku, dáváme si pivko a Vlasta hledá hotely. Já koukám, že se tady čile připravují aparatury, bude tu zřejmě něco k tomu karnevalu, co je od 3-10. února. Dnes je pátého, takže tu bude zřejmě nějakej mejdan. Nacházíme asi tři hotely, jeden je hned u náměstí, asi 20metrů... Jdem se tam podívat, je to hotel San Jose a vypadá úplně PRÍŠERNĚ. Je za 350$ se snídani, ale jen co otevře dveře do pokoje, vím, že NE a nedoporučuji ho. Špinavý, smrdí, matrace flekaté, brrr. Jdeme tedy dál, v téhle ulici je to samý hotel. Ptáme se v dalším, je to Los Arscos , je za 400$ bez snídaně, zato s parkováním uvnitř na dvorku a hotel je naprosto úžasný!! Překrásné luxusní pokoje, překrásné prostředí, ten dům je úplně ve španělském stylu, to se musí vidět. Bereme všemi deseti, domlouváme se, že si zajdeme pro auto a vrátíme se. Takže jdeme. Vlastovi to nedá a cestou se ještě ptáme v dalších hotelech. Jeden, to jsou velký šprýmaři. Našli jsme si ho na hotels.com, že mají noc za 340$ se snídani, přijdeme tam a prý 600$ a my, počkej, dyť tady je 340$ a recepční říká, no to asi ne, to není tady, to je dál. Tak jdeme dál, tam je hostel, to je hrůza hrůz, vypadá to tam jako ve vězení, společný pokoj pro několik lidí, palandy, sice za 190$, ale nic pro nás. A evidentně to není to z hotels.com a je to podle adresy to, kde jsme byli před chvíli. Protože je to hned vedlejší dům, nedá nám to a jdeme rejpat. Ukazujeme stránky hotels.com a chceme tu cenu, recepční ale říká, že neví co to je, že nemají žádnou reklamu na žádných stránkách. Vtipná. Nic, já stejně chci ten hotel u náměstí. Jdeme tedy pro auto, které jsme nemohli v těch pravoúhlých ulicích nikde najít, ještě že jsme měli tu tečku v mapě... Dáváme hotel do navigace a jedeme. Začalo pršet a foukat. Každá ulice, do které potřebujeme odbočit je uzavřená a stojí u ní policajt, který řídí provoz. Což díky jednosměrkám znamená objet další dva nebo tři bloky. Je to maso, provoz je šílenej, pořád se na nás někdo tlačí a my máme strach o auto. Do hotelu se nemůžeme dostat, naše ulice je zavřená kvůli karnevalovému průvodu. Když jsme tedy podle navigace nejblíž k našemu hotelu, parkujeme auto u krajnice do rady dalších aut. Zavazadla necháváme v autě a jdeme si jen pro klíč od pokoje. Začalo pršet a foukat vítr, průvod je v plném proudu, náměstí je uzavřené a kolem dokola sedí lidé asi na miliónů červených plastových židli od Coca Coly. Hudba hraje z aparatur na plné koule, až to trhá uši a v tom procházejí ty malinké dětičky v různých převlecích. Ty karnevaly tady asi jedou, je tu hrozně moc obchodu s potřebami pro ušití pořádného kostýmů. Barevná pera, masky, třpytky, mašle, látky, všechno. V hotelu jen bereme klíč, já jdu nahoru do pokoje a Vlasta se vrací do auta pro batohy, recepční nám říká, že náměstí bude zase průjezdné tak za dvě hodiny. Co nevidět je zpátky a prý i s autem! Podařilo se mu projet, za průvodem už otevřeli ulice. Tak paráda. Akorát jsme měli za stěračem nějakej mokrej papír, co se roztrhal, tak ho nechal v autě, prý vypadá jako pokuta. Pak mu to nedá a jde se do auta podívat. Přichází s tím, že to nebude zas taková sranda, je to pokuta a odšroubovali nám i značku. Takže se rovnou sbíráme a jdeme to řešit. Na recepci se ptáme, jestli nám poradí, kam na policejní stanici. Paní kouká do toho papíru, co byl za stěračem, tam je napsána ulice, kde jsme dostali tu pokutu a ona si myslí, že to je adresa policejní stanice. Tak dík za radu no. Tady ty lidi snad ani neví, kde bydlí nebo co. Vždycky se zeptáte na nějaké místo a oni vůbec netuší, jako by tu vůbec nebydleli. Jdeme tedy ven a prvního policajta, kterého potkáme, se ptáme, co s tím a ukazujeme mu nás zmáčený roztrhaný papír. Žvejká strašně americky a říká, že musíme jít zaplatit na stanici a říka nám, kde je. Je to asi kilometr pěšky. Jdeme tedy, jdeme v dešti a ve větru a v mých klouzacích žabkách, takže cupitám jak gejša a asi je na mě legrační pohled, když tak občas zvednu oči a kouknu na kolemjdoucí. Ale i tak mi to klouže a sem tam popojedu, na těch kluzkých chodnících se udělalo takový bahýnko a klouže to všem. Když najdeme stanici, ukazujeme recepčnímu nás papír. Dělá ojojoj, jako že je roztrhanej, říkáme že pršelo no. Tak někam volá, čekáme asi půl hodiny a pak někdo přijde s vypsanou pokutou a posílají nás na kasu zaplatit 219$. To ještě jde. Ale nedali nám ani šanci to vysvětlit nebo se z toho nějak vykecat. Platíme tedy a čekáme další půl hodiny na značku. Mezitím tady projde asi sto policajtů, včetně toho našeho s americkým žvejkáním, který nám s úsměvem mává jako starým známým. Značku nám ne a ne přinést, pořád na nás někdo mluví španělsky, my že nerozumíme, tak pak přijde policajt, co mluví prý anglicky, záhy zjistíme, že asi tak jako Vlasta, no ale dopracujeme se k tomu, se chce papír z půjčovny aut, který máme samozřejmě v autě a auto v hotelu. Ano a my tu hodinu seděli a koukali do zdi, kdyby nám to řekli rovnou, mohli jsme být třikrát zpátky. Šašci. Takže jdeme zase v dešti a větru do hotelu. Mezitím se setmělo a musíme hnout, neb stanice v osm hodin zavírá. V autě vezmeme papír a vlastně vezmeme celé auto a na stanici jedeme autem, i když nemáme značku. Parkujeme hned u vjezdu do služebny na zákazu stání, ale říkají, že je to ok. Dáme jim papír, na kterým je stejně hovno vidět, jak je to psané přes kopírák... Odejdou.  ...pokračování v 2. části