Aja | Neapol 2015

Neapol 2015

Středa 10.6.

No vida. Prý další rok se bez Kačky nikam nepodíváme... Tři měsíce od Dubaje letíme na další cestu! Tentokrát to padlo na Neapol se společností WizzAir, která k příležitosti svých 11 narozenin vypsala akci 1+1 letenka zdarma. No neleťte. Poprvé přibíráme spolucestovatele, Míru a Květu, trenéry z mého domovského fitka. Rádi by s námi absolvovali cestu do Vietnamu, na Neapoli si tedy vyzkoušíme, jestli spolu měsíc v Asii zvládneme kooperovat. Odlet je v 6:05, budík na druhou (och!) a výjezd do Prahy stanoven na třetí hodinu ranní. Nabíráme M+K, ujišťujeme se, jestli máme všechno co potřebujeme a můžeme vyjet. Cesta je rychlá, silnice volná, na našem parkovišti na Vlastině ulici jsme za krásných 55 minut a stíháme tak bus na letiště ve 4:05, o půl hodiny dřív než jsme počítali. Přicházíme k letištní kontrole, lovíme pasy a v tom Míra zjistí, že ten svůj nemá. Jupi, to nám to pěkně začíná! Naštěstí pas ležel na zemi kousek za ním, vytrousil ho při šmátrání v batohu... Letištní kontrolou s Vlastou procházíme téměř bez zastavení, Květa i Míra však pískají jako diví a kontroloři osahávači nic nemohou najít. Zouvají je tedy z bot a kontrolují je ve scanneru. Jsou podezřelí! Pak čekáme hodinku na nástup do letadla a odlétáme na čas v 6:05. Letadlo je maličké a dost ošuntělé, mno, snad nespadneme...

7:40

Nespadli jsme. Přistání na Neapolském letišti proběhlo hladce. Vystupujeme a s chutí nasáváme vlhký apeninský vzduch. Nádhera, tetelíme se. Konečné zase ve svém. Autobus nás popoveze k letištní hale, ze které rovnou vylézáme a podle navigace se směřujeme k hotelu Le Orchidee, který má být 5km od letiště. Jelikož nikam nespěcháme, hotel dostaneme až po poledni, nabíráme směr a jdeme do hotelu pěšky. Letiště je nad městem, celou cestu do centra jdeme z kopce a idíme tak část Neapole jako na dlani. Vidíme také Vesuv a vidíme ten pověstný Neapolský bordel. Nepořádek, smetí, haldy odpadků, vytřískané skla na zastávkách a co mě totálně dostalo, za zastávkami třeba deset použitých injekčních stříkaček. Ufff, je mi úzko. Podle navigace docházíme až na hlavní třídu Corso Umberto, směřující přímo k našemu hotelu, cesta trvá nějakou hodinku dvacet a pořád je na co se dívat. Postupně z té špíny přecházíme do čistších a čistších části města až už je to celkem normální, přesto o tři třídy špinavější, italské město. Jak čumím po všech čertech, podaří se mi šlápnout do hovna. Mnooo, pěkné uvítání. Přicházíme k našemu hotelu a nevěříme, kontrolujeme, jestli jsme opravdu správně... Hotel Le Orchidee je totiž v překrásném domě s obrovskými těžkými dřevěnými vraty, za kterými je v budce pikolík a za pikolikem dvůr, krásný italský dvůr plný květin. Pikolík nás posílá výtahem do pátého patra, jdeme tedy k výtahu a koukáme, co to k nám jede... Překrásný historický výtah s dvoukřídlými dvířky, do kterého se nasoukáme a mačkáme páté patro... Po chvíli mačkání se zadaří a jedeme. V pátém patře před výtahem pokuřuje jakýsi bezzubý muž, no hned zjistíme, že je to recepční z našeho hotelu. Hotel vypadá opravdu moc hezky, je to pár pokojů v úzké chodbě a jedno příjemné zákoutí, kde je snídaňový koutek. Volný je zatím jen jeden pokoj, to nám stačí, odhazujeme batohy, bereme žabky a foťáky a razíme obhlédnout okolí. Sedáme si na kávičku a pozorujeme okolní ruch, po chvilce jdeme dál kolem Castella Nuovo a postranními uličkami uděláme takový malý okruh až si v poledne sedneme na oběd do pizzerie Medina, na příjemnou venkovní zahrádku a zahajujeme festival jídla. Objednáváme si pizzu Margeritu, tu prostě tady v Neapoli musíme, capriciossu, cafolu a italianu. Jídlo nám donesou asi za tři minuty a vypadá opravdu nádherně. Rozkrájíme pizzy na čtyři díly a pouštíme se do toho. Je úžasná, chrochtáme si blahem. Po každé čtvrtce si povyměňujeme talíře a chrochtáme dál. Všechny pizzy jsou úžasné, mají zvláštní, ale dokonalé těsto. Po druhém kousku my ženy už funíme, chceme ale ochutnat všechny pizzy, proto tlačíme a tlačíme a všechny tam opravdu natlačíme... Neměla jsem to dělat. Je mi hrozně. Než odejdeme, skočím si na záchod a nestačím se divit, jak je ta restaurace vevnitř obrovská, na toalety se jde do druhého patra, kde jsou další dvě pece a velké místnosti se stoly a nádherné vymalovanými zdmi. Musíme se zvednout a jít tu nálož vychodit. Chceme si prohlédnout hrad, ale nemáme ještě koupené ArteCarty, musíme to tedy nechat na jindy. Projdeme se až do přístavu, je tu obrovitánská hala, evidentně nová nebo nové opravena, ve které jsou obchůdky a kavárničky, je to tu moc krásné. Ale je mi pořád hrozně, nemůžu skoro chodit z přežrání. Nabereme směr k našemu hotelu a v jedné z postranních uliček si dává zbytek skupiny točené pivko (mě se ke kokosovo-mon amour zmrzlině moc nehodí), sedáme si s ním k venkovním stolečkům a pozorujeme pobaveně čilý cestovní ruch. Na skútrech lze tady vidět pozoruhodnosti. Chlapík jede, jede, najednou na to dupne až mu hvízdnou brzdy, vytáhne z kapsy telefon a uprostřed silnice volá. To je ještě sto let za opicema, ostatní mají telefon strčený pod helmou, aby měli volně ruce. Další typek jede bez helmy a levou rukou za jízdy píše smsku... Nebo kluk za řídítky, strčí si do pusy cigaretu a holka za ním mu ji zezadu připaluje... Pivo po tom přežrání zapůsobí a všichni jsme v útlumu, Míra dokonce nenápadně na židli usnul. Dohodneme se na krátké siestě a jdeme na hotel na dvě hodiny hodit ouško s tím, že v pět hodin znovu vyrazíme. Bodlo nám to, je nám lip. Na recepci si od Marca necháme poradit, kde si můžeme nakoupit nějaké potraviny a jdeme ty obchody rovnou zkouknout. Oba jsou blízko hotelu, jeden je hodně levný a druhý je jen o trochu dražší (Gran Gusto), zato moc krásný, několikapatrový, je tu jak obchod, tak restaurace. Pokoupíme nějaké tekutiny a jdeme si prohlédnout centro storico, které je v podstatě hned přes ulici od našeho hotelu. Proplétáme se uličkami a objevujeme různé kostelíky, do kterých vždy nakoukneme a nasajeme atmosféru. Pak se úplně náhodou dostáváme na dlouhou hlavní uličku Via Spacca a jsme u vytržení. Typická úzká ulička s malými obchůdky, plnými krásných věci, hudebních nástrojů, kožených výrobků, zmrzlináren a restauraci. Ochutnávám v jedné cukrárně ten jejich necojakomuffin, plněny krémem, zakrojím ho vidličkou a vyteče z něj nějaká vodička... Po prvním soustu už vím jaká, je to nějaký alkohol a celé to chutná jako punčák, který nemám ale vůbec ráda. Oklepu se, brrr, vyjím jen puding a pučák letí. V kostele santa chiara chviličku posedíme, je to tu krásné, obrovské a z ampliónu pořád dokola zní modlitby. Pak zahýbáme do jedné z postranních uliček, jsme totiž kousek od nejstarší pizzerie ve městě a chceme ji najít. Našli jsme, ale zklamala nás, nemá venkovní zahrádku a nám se dovnitř fakt nechce. Jdeme tedy dál a hledáme nějaké útulné místo, kde si za slušnou cenu posedíme nad karafou vína. Hledáme, chodíme, hledáme, chodíme, až si v jedné sedneme a ke karafě za 10€ za litr dostáváme prkénko se vzorky italských dobrot k zakousnutí, sýr, klobáska, olivy, krekry. Bylo to milé. Vygooglili jsme, že v restauraci poblíž mají karafu za pět, přesouváme se tedy k ní, venku už je tma, uličky jsou nasvícené a dostaly úplně jiný nádech. Možná i díky tomu vínu... Restauraci nacházíme bez problémů, je však plná a na stůl čekají další dvě skupinky lidí. Zapisujeme se tedy na pořadník a jdeme čekat ven. Rozhořčujeme se, že nemají alespoň nějaké provizorní sezení pro čekající hosty. Netrvá však dlouho a už nás usazují, objednáváme litřík bílého, které tady točí z pípy jako pivo a k tomu na zakusování mozarellu a prosciutto a pastu patate e provolá a jsme zase v sedmém nebi. Itálie je prostě dokonalá a její kuchyně tím spíš. Prožíváme tady film Jist, meditovat, milovat, labužíme si, pijeme, ujídáme si z talířů a je to prostě la dolce víta. Mozarella je úplně jiná než naše, u nás je to gumový bobek, tady je to bobek, který se krásné trhá a má tu správnou strukturu. Vypijeme karafku a dohodneme se, že další víno už si dáme u M+K na balkónku. Oni ho totiž mají, my ne. Balkonek s výhledem na moře. Kupujeme dvě lahvinky v jakémsi vinném baru a vesele se odebereme nasvícenými uličkami do hotelu. V uličkách to parádně žije, z oken hraje dj své sety, pod okny se lidé dobře baví, kecají, popíjejí. Dvakrát mě málem porazí skútr, z čehož jednou o mě fakt skoro škrtne a já za ním hulákám něco o holomkovi. Na hotelové recepci Míra úplně vážně žádá pana recepčního o "vývrtku", slovy ,,sorry, do you have vyvrtkuu" přičemž R ve slově vývrtka dá ten správný americký akcent a my už čuráme smíchy. Vývrtku nám půjčil a my na balkónku do půlnoci krafeme o cestování a o tom, jak dokonalý hotel Vlasta zabookoval vzhledem k jeho poloze k metru, centru, přístavu i moři. Je to prostě šikula. Dopíjíme druhou láhev, domlouváme sraz v 8h na snídani a jdeme chrnět. 

Čtvrtek 11.6.

Vstáváme trochu násilím, nechce se nám... Ale musíme. Jdeme na snídani a zjistíme, že není kafe. Prý jen pro dnešek. Není ani žádné pečivo, jen suchary a marmeláda. Hrůza. Mno nevadí, cestou na nádraží Garibaldi alespoň posedíme v té jejich kavárně, kam si chodí italove po ránu na stojaka srknout presso. Ostatní si dávají caffe americano, a když jim ho chlapec přinese, prosí ještě o mléko. Chlapec nechápe. Jak mléko? Do kafe? Odchází a kroutí hlavou... Já si dávám cappuccino a dva čerstvě, ještě teplé croissanty, plněné pudinkem. Je to lahoda. Sedíme na ulici a doprava je už zase v plném proudu, tisíce skútrů, troubení, houkačky sanitek... Pak se zvedáme a jdeme na to nádraží. Cestou opět šlápnu do hovna. Začínám to brát jako součást dne tady v Neapoli... Dnes máme v plánu pokořit sopku Vesuv. Musíme na nádraží Garibaldi, kde musíme koupit třídenní ArteCard, která je za 32€, jsou v ní regionální vlaky po celé Kampanii zdarma, dva volné vstupy do památek, které jsou v kartě vyjmenované a 50% sleva do jedné další. Kartu jsme si odstartovali prvním vstupem do nástupišť a od té doby platí tři dny. Jdeme na nástupiště vlaku Circumvesuviana, kolej tři, které je totálně natřískané lidmi a ze které jezdí každou půlhodinu v :09 a :39 vlak do Sorrenta a cestou jsou zastávky Ercolano (Herculaneum) a Pompeje. Na výstup na Vesuv jsme si vybrali zastávku Ercolano, ale příště bychom jeli až do Pompejí, odkud jezdí Public bus za 2,70€!! Takhle jsme hned po výstupu z nádraží zalezli do první cestovky, která odvážela turisty nahoru a dali jsme 10€ za bus a 10€ za vstup na sopku. Cena za vstup je stejná jako nahoře, nemají nic přihozeno. Za nějakých deset minut přistavili bus a jeli jsme. Jízda trvala cca 30 minut a byla to moc pěkná cesta, zatáčky jedna za druhou, řidič před každou troubnul takovým tím italským klaxonem jako Vincenzo že slunce, seno a moc se s tím nepáral. Na skútru by to nemělo chybu! Jooo a přemýšleli jsme, že si ten výstup dáme pěšky, no blboooost, ani náhodou. Z Ercolana je to strašně daleko, ani dolů bychom to nedali a kdyby jo, trvalo by to dva dny. Navíc bylo už nechutný vedro. Řidic nás vysadil na parkovišti před vstupem a dál nám dvě hodiny na návrat. Jdeme tedy šlapat. Ke kráteru už se musí pěšky a je to celkem slušný stoupák a všude se píše, jak si musíte vzít pevnou obuv, jinak to nedáte. Vlasta se ráno obul a zkonstatoval, že v botách chcípne vedrem a že si musí vzít žabky. Takže všichni na výstupu měli trekovou obuv, maaaaalokdo sandále a jedinej Vlasta si šlape v žabkách. Vystupujeme na vrchol Vesuvu, cestou procházíme kolem několika občerstvovacích stanic, kde prodávají i pohledy a různé cetky, včetně vín a lokálních vín, které nejsou vůbec drahé a které by byly parádními dárky, akorát že máme jen příruční zavazadla a do letadla by nám to bohužel neprošlo. Otevírají se nám skvostné výhledy jak na Neapol, tak na města ležící pod Vesuvem, vidíme daleko, vidíme skleníky, ve kterých pěstují na zdejší úrodné půdě ovoce a zeleninu, vidíme moře a ostrov Capri. A už jsme i kráteru. Je obrovský! Díra jako blázen, dole tedy, pro mě bohužel, zasypána, mně by se líbilo, kdyby se to dole vařilo. Fascinují mě všechny přírodní úkazy, tornáda, tsunami, zemětřesení a sopky nevyjímaje. Je vlastně naše první, věrní čtenáři již vědí, že na Filipínách nám okolností nepřály a Mayon zůstala nepokořená. Prohlížíme si ti ďouru, tu obrovskou rovnou (horolezeckou) stěnu a přestavujeme si, jaká to byla prda, když to tenkrát bouchlo. Kráter se dá z velké části krásné po okraji obejít a jsou do něj pořád parádní výhledy. Z různých míst po stěnách (a vlastně jen kousíček od nás) vychází pára, která jde cítit sírou. Takže se to dole vaří! Fascinuje mě to. Jednou to bude zkáza jako blázen, až to tady bouchne. Seismologové to už v podstatě očekávají, poslední činnost byla někdy před sto lety a prý se má opakovat po třiceti letech a zatím nic... Vesuv je prý nejnebezpečnější sopka, protože pod ní žije obrovské množství lidí a jsem přesvědčena, že Neapol jednou lehne popelem, stejně jako všechna ostatní městečka kolem. Vesuv je prošpikovaný monitory aktivity a je velmi, velmi hlídaný. Jeden z monitoru stal tak pěkně v cestě, že jsem hned přemýšlela, kdybych do něj drkla, jestli bych tím v monitorovacím středisku způsobila nějaký poplach. Pokocháme se výhledy jak že sopky dolů na pobřeží, tak na kráter, něco nafotíme a jdeme pomalu dolů. V nejvýše položené občerstvovací stanici kupují pohled a dostávám na něj razítko asi jako důkaz, že jsem sopku opravdu zdolala. Cestou dolů chytáme ještěrky a sbíráme sopečné pórovité kameny jako suvenýry. V jedné že spodních občerstvoven se pak naše skupina osvěžuje šťávou z čerstvě vymačkaných citronu (1,5€), které jsou tady pro Kampanii typické a pak už sedáme do našeho autobusu a sjíždíme zpátky dolů do Ercolana. Stařičký řidič během kroucení volantem po těch pěkných serpentýnách ještě neváhá vzít do ruky mikrofon a dávat nám výklad o Vesuvu. Staví na jednom místě, odkud je na něj moc pěkný pohled a působí jako stratovulkán. Dole v Ercolanu už jsem na poblití, ty zatáčky mi nedělají dobře, naštěstí to rozdýchám a jdeme se najíst. Sedáme si do restaurace hned u nádraží, kde mají meníčka po šesti eurech včetně piva, takže luxus. Dvě pizzy a dvoje těstoviny, piva do nás zasyčí ani nevíme jak. Vlasta si objednává druhé a číšník mu ho při servírování čtvrtku naleje do pizzy. Ten Vlasta máš štěstí, to je v pytli. Pizzu mu odnesli, tak si mnul ruce, jak dostane novou, měl už čtvrtku ujedenou. Jaké bylo jeho zklamání, když mu ji přinesli a byla o tu čtvrtku zmenšená. Po jídle nám akorát jede vlak, přesouváme se zpátky do Neapole. Je poloprázdný, no jo, ještě je brzy, aby se lidé vraceli z pláže v Sorrentu, je něco kolem třetí hodiny. Vracíme se zpět do Neapole, protože chceme jít ještě do Národního muzea. Před Neapolí vidíme normální, klasický, černošsky chudinský slum. Obr plocha a na ní slumy. Brrr. Na hotelu dáme pivko, hodíme sprchu a razíme. Metrem dojedeme na zastávku Museo a jdeme do něj. Myslíme si, jak uplatníme vstup zdarma v rámci ArteCard, no paní na kase nám oznámila, že ne, že každý musíme dát pět euro (plná cena je 13€). Jsme znechucení, ale nehrotíme to, nemáme čas, přišli jsme v šest hodin, přičemž muzeum zavírá v půl osmé. Procházíme postupně všechny křídla, muzeum je naadherná budova. Prohlížíme si výstavu překrásných soch a obdivujeme jejich dokonalost, každý záhyb, každý sval, každý pinďour, všechno je dokonale vypracované. Dívám se některým bustám zblízka do tváře a normálně se přistihuju, jak se bojím, že se najednou hne a bafne na mě:,,Co čumíš!" Obdivuhodná práce sochařů, opravdu. Dále procházíme výstavou mozaik a taky nechápeme... z tak pidilinkatých kostiček poskládali takové obrazy! Obrazy lidí, které mají z různobarevných kostiček vystínované svaly... Fakt pecka. Pak jsou zde k vidění různé fresky, nástroje a nádoby, pak to, co nás zajímalo nejvíc, a to oddělení pompejského nevěstince. Jsou tu mraky... ehm... pánských přirození ve všech možných vyobrazení, nejvtipnější je takové cinrlatko do dveří z pinďoura a zvonečku  Fresky jsou teda opravdové porno, říkám si, no sodoma gomora, nepárali se s tím. No ale co byste v bordelu čekali jako výzdobu, že, obrázky štěňátek asi těžko. Dále pokračujeme do obrovitánského sálu s naprosto neuvěřitelně nádherné vymalovaným stropem! Nezapomeňte zvednout hlavu! Uprostřed sálu je expozice přímo o Pompejích, je tam pár zkamenělých lidí, fresky, předměty, spousta spousta zajímavých fotek z práci na odkrývání města a také letecká mapa Pompejí a jsme tedy v šoku, nečekali jsme, že to bude tak obrovské! To budeme mít co dělat, až to budeme zítra chtít celé projít. V průvodci píšou, že abyste měli Pompeje kompletní, musíte vidět jak samotné vykopávky, tak výstavu v muzeu, protože ty nejkrásnější artefakty do něj byly převezeny. Tak nevím, nemám ten pocit, nebo si to spíš neuvědomuji, když jsem nevěděla, co mě čeká v Pompejích. Doporučují tedy udělat to obráceně, dát nejdřív vykopávky a pak si to dorazit muzeem, protože už si dokážete ty věci s něčím spojit. Ani se nenadějeme a je půl osmé, naštěstí jsme stihli projít všechno. Čekáme u výstupu na M+K, které jsme někde ztratili. Čekáme dobrou čtvrhodinu, já během toho píšu. Když nás hlídač slušné vyhodí ven z muzea, vidíme, že na nás naší přátelé čekají venku. Prý už dobrou čtvrt hodinu  mno nic, pokračujeme. Plán na dnešní večeři je pizzeria Da Michelle, pizzerie z filmu Jist, meditovat, milovat. Najdeme ji s Vlastovo navigaci snadno a stojí před ní pěkný dav lidí. Dostáváme číslo osm a máme počkat cca 20 minut. Z dvaceti je 35, ale nevadí, dočkali jsme se. Dostáváme stůl vzadu a během čekání na obsluhu se rozhlížíme. Prostředí jako v masně, bílé kachličky se zeleným pruhem, na stěnách fotky, výstřižky z novin, úryvky z knih Jíst, meditovat, milovat, fotky Julie Roberts s podpisem, fotka Maradony a fotky pana Michella, který pizzerii v roce 1870 založil. Je tady pěkný frmol, u pece maká pět pizzařů. Číšník se nás ptá, co budeme pít, jsme po celém dní vyprahlí, objednáváme pro každého litr vody. Nevěří, nechápe, kroutí hlavou, ujišťuje se, že jsme se pochopili. Je to mladý kluk a je legrační. Prý jak se do nás vejde ta pizza když vypijeme tolik vody. Takže když se přijde zeptat, co budeme jist, děláme si z něj srandu a říkáme mu:,,Jist? Ufff, co blázníš, vypili jsme každej litr vody! Naštěstí pochopí, zasmějeme se a jdeme objednávat. Nedáte si tu nic jiného než jen pizzu Margeritu anebo Marinaru. Obě jsou to úplně základní pizzy, Margeritu znáte- sugo, mozarella, bazalka, Marinara je sugo,česnek a posypáno nějakým kořením... Pizza, kterou bych si u nás v životě nedala, ale tady... Harmonie chutí, nebe v puse. Přesně jak je popsána v knize Eat, pray, love. Chrochtáme si a nemůžeme si ani povídat, je tu rámus jako na fotbale, všichni kolem nás křičí a křičí, prostě ta práva atmosféra. Je to paráda. Když se najíme a vylezeme, venku čeká tak pětkrát víc lidí než když jsme čekali my. Ta ulice je úplně ucpaná, řekla bych tak osmdesát lidí. No jo, údajně nejlepší pizza v Neapoli, k tomu si zahrála ve filmu... a máte vystaráno. Dveře polepené oceněními odshora až dolů a přesto zachovali ceny a ,,Malá" pizza je za 4€, střední za 4,50 a velká za 5€. Malá rada, médium je opravdu velká pizza, ta velká by se nedala sníst. Procházíme městem směrem k našemu hotelu, kde si u M+K na balkóně vypijeme lahvinku vína a zakončíme tím s pompou tenhle super den.

Pátek 11.6.

Dnes máme v plánu poznat Pompeje. Pojedeme tím samým vlakem, akorát že o hodinu dřív, v 9:09. Tentokrát už na nádraží nemusíme pěšky, když už máme aktivní Arte Card, jedeme si pěkně metrem. Nástupiště je zase totálně natřískané lidmi, mám ale štěstí a vlak zastaví dveřmi přesně tam, kde stojím. Sedáme si a jedeme. Vlak je narvaný mladými lidmi, kterou jedou evidentně na pláž, mají batůžky a slunečníky. Ptám se tedy jedněch mladých homosexuálů, jestli jedou na pláž a kam. Zítra je totiž poslední den, co tu jsme a chceme ho strávit na pláži. Víme, že v Neapoli žádná není a že se za pěkným mořem jezdí do Sorrenta. Chlapci mi říkají, že do Sorrenta ano, ale že oni vystupují na zastávce Meta a tam že je pláž. Ok, díky za radu, prozkoumáme mapy. Ve vlaku začnou hrát dva muzikanti, jeden na trubku a jeden na tahací harmoniku a hned se jede úplně jinak, je to paráda. Vystupujeme na zastávce Pompei scavi, jdeme se s Květou vyčurat a platíme za to 20 centů. Malá rada, u vstupu do vykopávek jsou toalety zdarma. Pak si dáváme zmrzku a jdeme si vystát frontu na lístek. K našemu velkému překvapení platíme vstupné jen 2€! Plná cena je 13€, snížena 7,50, o dvou eurech se tu nic nepíše a podle seznamu slev na Artecard se sleva na Pompeje neměla vztahovat. No paráda, ušetřili jsme každý 11€, to už je pěkný. Vstupujeme do města Pompeje a rázem jsme unešení. Wow. To obrovské náměstí s majestátným Vesuvem v pozadí... Existuje dokonce aplikace, kdy si namíříte mobil na ruinu a ono vám to ukáže, jak to vypadalo tenkrát. My ji ale nemáme, takže zapojujeme fantazii a nedělá nám to vůbec problém. Vžíváme se do té doby a běhá nám mráz po zádech. Je to tu opravdu nádherné. Začínáme amfiteátrem a pak procházíme dál a dál do města, do jeho uliček... nakukujeme do domků, objevujeme ty malinké místnůstky, které tam měli. Mezi domky podúrovňové uličky, které sloužily jako stoka splašek a přes které jsou sem tam tři velké kameny jako přechod, aby si neumazali nohy. Jinak normálně chodníky, obchody s pulty, ve kterých jsou zabudované amfory (Vlasta myslel, že to byly záchody, tak si nad jeden sedl a dostal hned sprda od nějaké průvodkyně), krásné lázně, náznaky omítek, fresky, mozaiky... krásné zdobené podlahy. Chtěli to mít opravdu pěkné, přestože neměli moc možnosti, tenkrát, v tom roce 79. Jednotlivé domky mají čísla popisná (že současnosti), aby se ve městě dalo orientovat. Bloumáme městem rádoby systematicky, to ale dost dobře nejde. Dost ulice je zavřených, dodnes zde probíhají vykopávky a čištění... když jsme na fotkách viděli, kolik popela nad tím bylo... šílený, šest metrů! Trvalo dalších 17 století, než to tu objevili a začali kopat. Ani si nedokážu přestavit všechno to úsilí, co to odkrytí dalo, když si vezmu, že to město je z velké části dokonale odkryto. Kolik toho při tom kopání museli zničit, protože nečekali, že tam toho je Tolik... údajně se toho také hodně při vykopávání rozkradlo, lidé to mají doma jako trofej. Řekla bych opravdu, že to nejsou ani tak vykopávky jako normální staré město. A mazec je, že až to jedou zase bouchne, pohřbí se to tu znovu a spolu s tím i dvoumiliónová Neapol. Skoro v každé větší ulici je kašna s pitnou vodou, přemýšlíme, jestli je ten rozvod vody původní, nezdá se nám, že by do té památky někdo chtěl kopat vodovod...musím to vygooglit. Nicméně voda se šikne, jsme tu zase v ty kritické hodiny od 11 do 15h, horko je šílené a smáčíme nejen hrdlo, ale i sami sebe. Je to tu docela o ústa, všude píšou, že je nutná pevná obuv, to si nemyslím, žabky úplně v klídku. Jde spíš o to, jak vejráte všude kolem a nekoukáte na cestu, tak je velmi snadné si zvrtnout kotník v těch mezerách mezi kameny na chodníku nebo si ukopnout palec. Dojdeme borovicovou alejí až na velký amfiteárt, do kterého je velkolepý vstup a zase mi hlava nebere, jak tohle celé mohli vykopat. Uprostřed něho stojí velká dřevěná pyramida a v ní je výstava, která nám bere dech. Jsou v ní ti zkamenělí lidé, které tu našli. Je jich tu asi deset a každý v poloze, v jaké ho ten popel zastihl. Je to mazec, mám husí kůži. Nejhorší je pro mě pohled na matku, vedle které spí dítě a na ní sedí druhé a podle mě fantazie to malé koukalo, co se to zvenku žene a matka už je v obranné poloze, protože ví, že je zlé. Uf. Dále jsou pak na některých lidech vidět i kosti, odkrytá lebka, jiní mají zkamenělé i oblečení, dost jich je ale skoro nahých. Působiví jsou i ti dva, co zkameněli přitulení k sobě, žena muži leží hlavou na břiše. To je takové to známé vyobrazení z Pompejí. Ti, co nespali, většinou zemřeli s rukama před obličejem, jak se bránili. Procházíme to tu kolem dokola a jsme opravdu konsternováni, u spousty exponátů (třeba v Egyptě) jsem si vždycky říkala, že to nemůže být původní, že to je všechno dodělané, ale tady je to prostě syrové a moc působivé. Pak vycházíme ven a plynule přejdeme na hřbitov, že kterého se pak zase vracíme zpátky do města a snažíme se najít dům, ve kterém byl nevěstinec. Nedaří se nám to, v mapě nic s podobným názvem nenacházíme, proto se ptáme jednoho hlídače a ten hned:,,Aaaaaa, BORDELL" s důrazem na to L  Navádí nás, ukazuje kudy, tedy jdeme a skutečně ho po chvíli najdeme. Takový malilinkatý domek, dokonale zrestaurovany, v kopci a na okraji města. Unitř čtyři místnůstky, spíš kumbály, tak 2x 1,5 metrů, v nich vybetonovaná lůžka i s vyvýšeninou na polštář a toť vše. Co taky víc. Jo a vlastně i pěknej společnej záchod, na kterém se nemůžeme nevyfotit. Ty malinká lůžka nás překvapují, ale byli tenkrát ti lidé opravdu malincí, jak vidno i na těch zkamenělinách v pyramidě. Na stěnách jsou fresky, pěkné sprosťárny, lidé při sexuálním aktu, mno opravdu věrně vylíčené...  Po bordelu už máme pocit, že jsme viděli všechno, je něco po druhé hodině a já už začínám mít fakt hlad. Odcházíme tedy z vykopávek a jdeme zpět na nádraží, odkud chceme pokračovat do Sorrenta, abychom se tam poohlídli po pláži, na které strávíme zítřejší den a nemuseli se zítra zdržovat půl dne hledáním. Vlak jede za pět minut, paráda. Sorrento je konečná zastávka tohoto vlaku, jedeme teda ještě nějakou půl hodinku krásným italským pobřežím, trať se zvedá, projíždíme několika dlouhými tunely v kopcích, míjíme citrónové sady, jsou tu pěkné výhledy. V samotném Sorrentu chceme co nejdřív najít místo, kde se najíme, jdeme po hlavní třídě směrem do centra a sedáme si v Café opera, kde i vaří za normální ceny. Je to tu hodně nóbl, hraje tu opera, číšníci jsou nažehlení fešáci a chovají se velmi úslužně. Pochutnáme si a po jídle jdeme najít tu pláž. Jsou tu obchůdky s plážovými proprietami, musíme být správné. Jdeme za ostatními a dojdeme k místu, k takové římse, odkud se díváme dolů do šíleně hloubky a kde vede silnice a lidí tudy chodí směrem k moři. Jdeme za nimi, musíme sejít několik páteř schodů, připevněných k té stěně, ze které jsme se dívali a po chvilce jsme opravdu u moře. Jen ta pláž tady nějak chybí. Jsou tu mola do moře, na kterých je nahňácaných spousta lehátek a chtějí osm euro za vstup (lehátko v ceně). Odmítáme a jdeme po chodníčku podél skály jakoby za toto placené místo a dojdeme na public beach, kde je písek, je malinká, narvaná a celkové to nepůsobí vůbec pěkně, je to s těmi moly jako koupání v přístavu. Jsme ale vyprahlí a chceme se jít vykoupat, odhazujeme tedy svršky a mastíme se zase po dvou měsících pozdravit s mořem. Má úžasnou teplotu!! Na to, že je teprve půlka června to je fakt příjemné teplý. Plaveme s Vlastou až na bójky, kde se posadíme na provazy, co jsou mezi nimi natažené a teprve teď vidíme, jak je to tady krásné. Celé pobřeží je z vysokých skalisek, takových stěn kolmo do moře. Na okrajích těch skal stojí překrásné italské budovy, celé město je moc pěkné, takové střediskové... něco jako Františkovy lázně  Uvědomujeme si taky, že tady jiná možnost, jak vyřešit koupání není, než těmi moly zvětšit plochu pro lehátka. Jinak by se sem vešlo jen pár lidí, pláže tu prostě nejsou. Houpeme se na provazech v moři, krafeme, chválíme, jak je tady krásné čistě moře a kam až ve vodě dohlédneme... Po chvíli k nám připlave Míra a přisedne si na provaz, čímž mě z něj se svými sto kily katapultuje a já tam hochy nechám samotné a vracím se na pláž, lehnout si do písku, nastavit tělo slunci a nechat se omývat mořem. Jsem zase ve svém a je mi skvěle. V břiše skvělou pizzu, na sobě jen plavky, u nohou moře...Díky bohu za život, jaký mám. Asi po hodince relaxu se zvedáme a výtahem, který tu ve skále za 1€ jezdí, se necháme vynést nahoru do města. Vidíme svatbu, už několikátou, co jsme tu. Procházíme městečkem zpátky na nádraží, cestou si ještě sedáme na odpolední kávičku a zákuseček. Vlasta má na sobě vlhké plavky a jen ten kousek, co jsme ušli mu stačil k tomu, aby mu sůl rozedřela zadek (řešíme na každé dovolené dnes a denně). Nemůže tedy chodit, šetří každý krok, musí pomalu a s roztaženýma nohama. Dopije kávu dřív a že půjde na ten vlak napřed, protože mu to bude trvat dyl... Říkáme mu že musí až taaamhle, nádraží je až za téěma palmama, určitě ne v téhle první zatáčce. Takže jde. My v klídku dopíjíme a skvěle se bavíme nad tím, jak se s nohama od sebe nešťastné šourá. Pak se zvedáme taky a v té první zatáčce koukáme: Jeeee, hele, nádraží, Vlasta nám věřil a nekoukl se a teď už je taaaak daleko až za téma palmama  chudaaak, takových zbytečných kroku. Míra pro něj doběhl a my se s Květou klepeme, co si od něj vyslechneme  Mnno, držel se  Nasedáme do prázdného vlaku, protože tu začíná, máme luxusní čtyřku a celou cestu se skvěle bavíme, nejvíc když vlak zajede do tunelu a ve vlaku se spustí úplnej vichr a super je, vidět všechny ty lidí jak jsou nastavený, mají blaženej výraz, říkající:,,Jeee, vítr.. :-) Je fakt horko a když vlak stojí, je to k nesnesení. Pak přistupuje paní s asi osmiletými holčičkami a ta jedna má dva culíky do stran, křivé zuby a srostlé obočí a je to jasná Maria Rosa z Nástrah velkoměsta. To už jsme fakt rozjívený a smějeme se všemu a je to super, smích léčí. Jedeme dlouho a vlak se mezi tím náplní, co náplní - přeplní lidmi. Najednou zastaví a už se nerozjede. Všichni začnou rychle vystupovat a přecházet do jiného vlaku. Hmmm. Aši jsme píchli. V Neapoli zkoušíme nevystoupit na nádraží Garibaldi, ale dojet o zastávku dál, na konečnou, odkud by bylo vhodné vyjet při výletu na Vesuv nebo do Pompejí, protože tam nikdo nenastupuje a vlak je úplně prázdný. Také si myslíme, že bychom měli dojet o kus blíž k našemu hotelu. No vystupujeme někde, pro nás neznámo kde a jdeme směrem, kde si myslíme, že máme hotel. Je to tu dost strašidelné, jsou tu hloučky uprchlíků, jak jim říkám. Lídě tmavé pleti postávají podél chodníku, někteří natahují ruce, nemám z toho vůbec dobrý pocit a čekám, kdy mě stáhnou mezi sebe a slehne se po mne zem. K hotelu nedojdeme, dojdeme k nádraží Garibaldi, takže jsme si cestu naopak prodloužili. Vlasta navrhuje geniální plán, a to, že oni dojedou do hotelu metrem a já si to dojdu pěšky a prošmejdím si krámy, kterých na té naší ulici jsou mraky. Jupii, beru a jdu. Procházím jeden za druhým a vyhlédnu si tričko, pro které se vrátím, jestli nenajdu noc zajímavějšího. Ani ne za půl hodinky jsem zpátky na hotelu, kde si naše skupinka vychutnává studené pivko a nepřijít včas, snad se na mě ani nedostane! Bordel!  Po pivku a sprše razíme ven. Je kolem osmé hodiny a chceme vidět zdejší proslulou španělskou čtvrt. Jedeme metrem na zastávku Toledo ( jak jinak) a je překrásná! Je celá laděná do modrá, podél chodby je moře, které se hýbe tak, jak podél něj jdete. Naď eskalátory je pak úplně neskutečná ďoura do stropu, může mít tak dvacet, třicet metrů do hloubky, je vymozaikovana modrou mozaikou a ještě střídavě bliká. Je to nádhera, jedeme po těch schodech, hlavy zalomený, huby dokořán... A vůbec mají to metro moc pěkný, hezčí jsem ještě neviděla. Samotné nástupiště jsou takové hodně cool, jsou čistě černě vymalované a chodby, vedoucí k ním jsou laděný do různých barev, lesklé materiály a psychotropní obrazce... fakt pěkný a hodně moderní. Vystupujeme na Toledu, mimochodem Via Toledo je přes den opravdu velmi rušná nákupní třída, nedá se tu skoro projít, kolik je tu lidí. Něco přesně pro mě  Ted už mají ale pozavíráno a my zaplouváme do jedné z bočních uliček a procházíme si je kolem dokola, křížem krážem. Má to tu opravdu takový Španělsky nádech, ty balkónky, květiny... Pak sedáme na večeři na zahrádku jakési příjemné restaurace, dáváme si jídlo a dvě karafy vína a je nám skvěle. Ptáme se číšníka, že bychom rádi viděli ráno nějaký trh, ať nám ho doporučí. Ochotně nám popisuje, že je kousek odtud. Bere si dokonce Míru s sebou na roh ulice, aby mu ukázal kde. Pak se ještě několikrát vrací, aby se ujistil, že jsme ho pochopili nebo aby nám dál napsaný na lístečku název ulice, kde je. Prý je to trh kraaasny, se vším co si jen umíme přestavit, ovoce, ryby, všechno. Tak super to jsme přesně chtěli, hlavně kvůli M+K, o takový zážitek jako je pravý italský trh je nemůžeme připravit. Sedíme tu až do zavíráčky a pak jdeme malinko veselý projít ještě kousek španělské čtvrti, je to tu celkem mrtvé. Zde se prý zdržují neapolští mafiáni, já bohužel ke své smůle žádného neviděla, i když jsem všechno přikládala mafií. Různé značky na domech, rámus za rohem, zavázány pytel u popelnice...  No nic, vracíme se na hotel, kde ještě ztrestáme na balkóně velkou láhev vína a jde se spát. Je něco kolem druhé hodiny ranní. Všichni jsme si mysleli, jak si tady odpočineme a zatím se ten spánkový deficit jenom prohlubuje. Začalo to už tím brzským příletem a každý den chodíme spát až druhý den a vstáváme brzy, abychom toho co nejvíc stihli... mno jo, je to náročný  Také jsme se u večeře dohodli, že ta pláž v Sorrentu nebyla nic moc a že tedy v sobotu zkusíme dojet na tu strašně dlouhatánskou pláž na západ od Neapole a plácnem se tam. Také už mohu zkonstatovat, že jsem dnes nešlápla do hovna! Neuvěřitelné!

Sobota 13.6.

Ráno se Alfonsa na recepci ptáme, kam máme jet na pláž, co nám doporučí, tak doporučil jet busem číslo c25 na nějaké náměstí a tam přestoupit na c.140 a ta nás doveze na fakt eno nuno pláž. Když nemůžeme najít zastávku, ptáme se nějaké ženy v obchodě a ta nám říká to samé, že ta pláž je fakt pěkná. Tak super, těšíme se. Nejdřív jdeme ale na ten trh. Dojdeme na místo, které nám chlapec popsal a nic tu není!! Jeden stánek s rybama, jeden s ponožkami, jeden pekař... Zrada!! Jsme zklamaní, já teda hodně, těšila jsem se...  Sedáme do busu C25 a necháme se vézt doslova vyhlídkovou jízdou, ten bus vymetá všechny uličky a my tak vidíme nové a nové zajímavosti. Po chvilce přistoupí revizor a kontroluje naše jízdenky. Na další zastávce vystoupí a přistupují nějaké ženy, které si hned jsou píchnout lístek. Říkáme jim z legrace česky, že už si píchat nemusí, že revizor už tu byl. No prd, popojedeme další zastávku a přistupuje další revizor a zase kontroluje. Fiiiha. A my jsme si to chtěli dát v neděli ráno na letiště na černo. Tak radši ne... Přestupujeme na Pizza Vittoria na bus 140, který už je plný lidí, kteří jedou evidentně na pláž. Hurá. Jedeme podél pobřeží a je to tady fakt nádherné! Úplně jiné než tam u nás! Tady je dloooouhatanska promenáda až k hradu Uovo, krásně poskládané domy do kopce nad městem, vypadá to tady spíš jak ve Španělsku a moc se mi tu líbí. Vystupujeme na zastávce Bagno Elena a jdeme za davem. Dav nás dovede na pláž, na kterou koukáme zhora z chodníku a... je hrozná. Když pominu tu pláž, kde je milión slunečníku, nahňácaných na sebe, ale úplně tak, že se dotýkají... písek je takový nějaký černý a voda... škoda slov. Špína jak v přístavu v Cebu. Ani psa bych tam nevykoupala. Mno nedá se nic dělat, dnes je nejteplejší den, nedá se existovat, jaké je vedro. Nic dalšího hledat nechceme a stejně, všichni směřují sem, takže nic jiného tady asi není. Scházíme dolů a oooops... chtějí vstupné 10 (slovy deset) eur. V ZIVOTE bych na takovou pláž nesla zadarmo, natož za ní platit!! Mno ale co naděláte, dál nejdem, je horko, vykoupat se v moři je tady v Neapolském víkendu spíš jako bonus a tím, že se naseru si nepomůžu... jdeme. Dostáváme 4 lehátka, vlastně jedno velké lože, jak jsou na sebe namáčknutý a jdeme rovnou do vody. Je špinavá a ledascos v ní plave, ale už to neřešíme, jsme rádi, že se můžeme zchladit. Plácáme se do čela, jak nám včerejší pláž v Sorrentu připadalo nic moc. Tak pro pořádek: kdo se chce v Neapoli vykoupat, jeďte do Sorrenta, je to tam pecka!! Rozhlížíme se kolem, po pravé straně stojí nad mořem obrovský napůl zničeny, napůl obydlený, překrásný dům, který tomu tady dává pěknou atmosféru. Pláž se plní, písek je rozpálený tak, že si Květa spali chodidla. Aspoň je tu full servis, kabinky, sprchy, toalety, kavárna... domlouváme si u vchodu, že jdeme ven na oběd, aby po nás nechtěli znovu platit, až se budeme vracet a jdeme najít nějakou restauraci. Nakonec sedneme do Lo Squalo, kde mají super ceny a kde kvalitně poobědváme. Domlouváme také strategii na zbytek odpoledne, tedy vrátit se na pláž, malinko se prospat (po včerejší noci jsme krapet mrtvolky) a pak vyrazit po promenádě zpátky a prohlédnout si hrad Uovo. Tak taky učiníme a po obídku hned na lehátkách tuhneme. Když se probudíme, M+K jsou pryč i s věcmi. V mobilu mám zprávu, že šli k hradu. Oukej, my se ještě vykoupeme, osvěžíme na cestu a jdeme pomalu za nimi. Jsou čtyři hodiny, tak nějak jsme to plánovali. Zkoušíme jet k hradu busem, no nedá se, protože u něj je pěší zóna. Ale dá se dojet zpět na to náměstí, na kterém jsme ráno přesedali do busu č.140 a odtud už je to kousíček po promenádě a je to tu parádní, krásné výhledy na moře, hrad i město. U hradu si dávám předraženou meruňkovou zmrzku a s Vlastou se shodneme, že úplně dovnitř do hradu vlastně ani jít nechceme, je dost velký a my už nemáme sílu. Nějak se tu v těch všech karafách vína ztratila nebo co  Projdeme se jen po mostě, který hrad s pevninou spojuje, zrovna je tu nějaká svatba s nevěsta je moc krásná. Pak jdeme zpátky a domlouváme se, že nepůjdeme úplně zpátky na zastávku busu, ale půjdeme směrem na tu následující, kde ji tušíme. Cestou stavíme na odpolední kávičku a malinko poprchává. Pak pokračujeme dál v hledání zastávky, až najednou hle! Za horizontem se vynoří nás hrad (stojí kousek od našeho hotelu) a my jsme v šoku, jak blízko jsme. Vždyť tím busem jsme ráno jeli takovou dálku a ještě navíc skrz nějakou horu, tunelem... Nechápeme. Vycházíme na obrovském namesti Pizza de Plebescito, které je dokonalou kopii svatopeterskeho náměstí ve Vatikánu. Jsme unešení. Nějaký chlapec tu něco zkouší, má zavázané oči a něco říká na profi kameru a pak se otáčí a jde. Jde a jde a jde... pak se zastaví, sundá masku z očí a začne se smát, kam došel. Mno dobrý, nechápeme, jdeme dál. Projdeme tímto náměstím a hned na něj se napojuje Via Toledo, kde pokupujeme pár drobnosti, magnetky, apod. a já si beru propustku a opouštím naší skupinu, abych si prošmejdila zdejší obchody a přivezla si nějaký suvenýr. Taky si chci dojít pro to triko, co mám vyhlídlé. Mají tady opravdu super ceny, mít víc času, pokoupím vagón oblečení. Takhle jen nějaké šaty, brýle a to tričko, ale mám z toho velkou radost. Pak se vrátím na hotel, kde dáme sprchu a pivo a razíme do toho lepšího obchoďáku Gran Gusto, kde chceme pokoupit dárky domů. Dobře se tu nakupuje, mají moc pěkné věci. My máme ovšem jen malé zavazadlo, tak si nemůžeme vyskakovat. Bereme jen nějaké italské těstoviny, sýry a sušené maso a nějaké pečivo na cestu domů. Pak vyrazíme na ,,poslední večeři". Jdeme zase do španělské čtvrti, včera se nám tu moc líbilo. Chceme prošmejdit zase jinou část a tak se procházíme a šmejdíme. Na jídlo si sedáme do Pepe Nero, venkovní zahrádky plně lidí, známka dobrého jídla... Obsluhují tu dva stáří zmatení italové a evidentně toho mají mnoho. Neví kam dřív skočit, jsou zpocení, nervózní. Objednáváme si dvě vody a karafu vína... přináší nám tři vody a víno v lahií. Opravujeme ho tedy a já už varuju, že bude jistojistě bordel na účtence. Objednáváme si jídlo, poslední pizzu a když nám ji donesou, jsme zklamaní. Žampiony i artyčoky jsou z plechovky, nejsou čerstvé... to beru v čechách jako absolutní fiasko, natož tady v Itálii. Ani nevím, jak to nazvat. Poslední pizza a tak se nepovedla  mno doteď jsme měli velké štěstí a vždy všude byla dokonalá, to by bylo, abychom nenarazili. Při placení samozřejmě jak jsem říkala, naúčtovány položky, které jsme neměli, v hodnotě osm eur. Prostě děs. Tento podnik nedoporučují, vyhněte se mu obloukem. Chyba se samozřejmě může stát, ale pizzu si tady dobrou stejně nedáte.Odcházíme tak trochu rozladění, ale co, přece si nezkazíme večer. Jdeme směrem k přístavu, musíme najít zastávku Alibusu, který jezdí na letiště za 3€. Měla by byl kousek od našeho hotelu u přístavu, viděli jsme ji, jeli jsme kolem. Hledáme a hledáme a není tu. Chodíme křížem krážem... nic. Fakt jsme ji nenašli. Mno takže je to jasný, na letiště ráno pojedeme taxíkem. Máme tam být v sedm, když jsme zastávku nenašli teď, nenajdeme ji ani v šest ráno. Před hotelem tedy chytáme taxík a domlouváme ho na 6:30 ráno a za 18€. Nikdo nechtěl jít pod dvacet, tenhle se nechal ukecat. Tak uvidíme, jestli tady ráno bude. Je asi jedenáct hodin v noci, jdeme do hotelu balit a spát, bo ráno vstáváme brzo.

Neděle 14.6.

Fuj, hodně brzo. Budík zvoní před šestou, ale máme už sbaleno, jen se umyjeme, oblíkneme a mužeme jít. Před hotelem taxík nestojí, nestojí ani nikde v dohledu. Hm, super... NA druhé straně kruháče vykukuje nějaký taxík a kouří u něj chlapec, podobný tomu včerejšímu. Máváme na něj, všimne si nás a přijede. Nasedáme a říkáme mu, že teda na to letiště za těch 18€ a on kouká a nechápe. No asi to není on...  Projíždíme naposledy městem, místy, kudy jsme ve středu přicházeli plní Očekávání... Ani jsem netušila, kolik toho tady zažiju, co všechno uvidím a jak perfektně na mě Neapol zapůsobí. Každý mě odrazoval, jak je to cikánské město, ostuda Itálie, špína, bordel, nebezpečí... nevím, mám pocit, že jsme byli každý jinde. Neapol je super, má toho hodně co nabídnout, nestihli jsme tolik věcí... A to jsme byli pořád v luftě. Ano, na okraji města byla špína a bordel, ale ve městě už úplně normální, standardní italský ležérní nepořádek. Rozhodně ne žádné haldy odpadků a smrad, to vůbec. Byli jsme tu pět dní a minimálně další dva bychom ještě mohli naplnit plnohodnotným programem. Je tu parádně, je tu opravdu levno, mají tu báječnou pizzu, prostě... Ne nadarmo se zpívá:,,Krásná je Neapol... "