Vatikán 2011

Návštěva Vatikánu

Jsme dva zapálení cestovatelé světoběžníci a kdykoli se naskytne možnost, balíme batoh a vyrážíme do světa. Vlastovo narozeniny se blížily a když se objevily lákavě levné letenky do Říma, neváhali jsme a rozhodli se oslavit je v tomto skvostném městě a dopřávat si přitom Vlastovo milovanou pravou italskou pizzu. Prostě narozeniny ve velkém stylu.

Odletěli jsme tedy na prodloužený víkend za poznáním. Hned po ubytování jsme vyrazili do města, sedli na první zahrádku, na kterou jsme narazili a objednali si ten kulatý zázrak, na který jsme se tolik těšili.

Druhý den nás čekaly hlavní památky. Bylo krásné slunné počasí, když jsme ráno v 9h vstoupili do Collossea. Po několika okruzích odhodlávání na jednom z balkonků najednou Vlasta poklekl a pronesl krásnou větu:,,Vezmeš si mě...?"  Uslzená odpověď byla ANO J Z narozenin v Římě byly rázem zásnuby.

Třetí den jsme se rozhodli pro návštěvu Castella a Vatikánu.

Po snídani vyrážíme do metra, které je narvané lidmi na nástupišti. Vlak, který přijel, byl totálně přeplněný. ,,Tam se musíme narvat", řekli jsme si a vyrazil směle vpřed. Do vagónu jsme se s vypětím všech sil dostali, oba zatažená břicha a vytřeštěné oči J Říkám si v duchu, že si musím dát kabelku před sebe, aby mi do ní někdo nesáhl a to také udělám. Jsme k sobě s Vlastou namáčknuti břichy a mezi námi je vlisovaná moje kabelka. Přesto když asi po půl minutě skloním hlavu, vidím ve své kabelce ruku malé cikánky, která mi v klidu kouká do očí J Jak zbystřila, že jí vidím, pomalu ruku vytáhla, jako by se nechumelilo. Vytřeštila jsem oči ještě víc, nadechla se a řekla Vlastovi:,,To snad ne, ta malá mrcha se mi hrabe v kabelce!" Vlasta se zeptal "která" a v tom vlak zastavil a malá kapsářka vzala kramle a upalovala, co jí nohy stačily. Já v rychlosti překontrolovala obsah kabelky, zdá se, že nic nechybí. Díky bohu, v kabelce jsem měla všechno – všechna eura, cestovní pasy a Roma passy, což jsou jakési třídenní open card, ve které je zahrnuto cestování MHD po Římě a vstupy do tří památek. 

To nám ten den teda pěkně začal. Kdybychom ale věděli, co je ještě před námi...

Pro prohlíce Castella a pokochání se výhledem na celý Řím jsme celí natěšení konečně nabrali směr Vatikán.

Bylo už pěkné vedro, byl zrovna květen a něco před poledním... Když jsme došli na svatpoeterské náměstí, zůstali jsme stát s otevřenou pusou a pořád jsme se otáčeli kolem dokola. Ta otevřená pusa zůstala hlavně proto, že jsme si uvědomili, že všichni ti lidé, co jsou obtočení kolem náměstí, čekají ve frontě na vstup do Baziliky svatého Petra!! Muselo tam být tak tři tisíce lidí. (viz foto zleva doprava podél zdi)

Fronta postupovala překvapivě celkem rychle, my se však jako správní češi nezařadili na konec, ale šli rovnou dopředu a tam se vecpali mezi ostatní, co už se mačkali před turnikety. Každý musel projít nefalšovanou letištní kontrolou včetně rámu. Dovnitř jsme se tedy dostali celkem snadno, vevnitř ale pokračovala fronta po ulici až těsně k bazilice, kde byla druhá kontrola a lidé bez zahalených ramen nebo v kraťasech nekompromisně posílali pryč. Polil mě studený pot, protože jsem samozřejmě byla v tílku, abych se trochu opálila, když už jsem v té Itálii... Mladík na kontrole měl oči všude a neunikla jsem mu. Zamrkala jsem na něj svýma dlouhýma řasama a překryla si ramena svými dlouhými blond vlasy. Kdepak, neprošlo to, prostě mě tam vážně nepustil. To přece ne, jsem ve Vatikánu a nepodívám se do Baziliky svatého Petra? Vymysleli jsme teda s Vlastou následující plán. Půjde se dovnitř podívat sám, prohlédne si baziliku a pak se vrátí, dá mi své triko a půjdu já. Geniální.

         Tak tedy šel. Ani ne za deset minut byl zpátky, shodil triko a zůstal jen v kraťasech. "Počkám tady a nachytám zatím trochu bronzu." Ok. Šla jsem tedy já, kochala se tou nádherou, oči nevěděly, kam se dřív dívat... úžasná atmosféra, modlící se lidé, plačící lidé, bohoslužby, zpovědi... nejsem věřící, ale baví mě sledovat tyto rituály. Nicméně s vědomím, že Vlasta venku čeká, jsem urychleně zase vylezla, mohlo to celé trvat tak patnáct minut... S blaženým úsměvem na rtech jsem došla na místo, kde jsme se rozešli ... a Vlasta tam nebyl. Aha, tak jsem ho asi špatně pochopila a čeká jinde. Obešla jsem všechny lavičky a místa, kde se dalo sedět a slunit a nebyl tam. Tak asi se šel schovat do stínu, horko nesnáší moc dobře. Vrátila jsem se tedy až k místu "letištních" kontrol, které je ve stínu.. nikde nebyl. Obešla jsem všech asi tisíc sloupů, na kterých mohl sedět... nic. Asi jsem ho tedy přehlédla u východu z baziliky, řekla jsem si a šla se tam znovu podívat. Nebyl tam. Kam sakra mohl jít? Přece jsme se domluvili, že počká tady! Znovu jsem rozčílená obešla všechna místa, kde už jsem byla předtím a doufala, že někde bude v klídku odpočívat, ale nepochodila jsem. Takhle jsem chodila sem a tam pořád dokola a nechtěla vyjít ven za "letištní kontroly," protože dostat se zpátky by bylo zase minimálně na půl hodiny ve frontě. Nic jiného mi ale nezbylo. Vyšla jsem na Svatopeterské náměstí a v tom mě osvítilo – jasně, bude u kašny, v tomhle vedru to je pro něj spása! Mastila jsem ke kašně, která byla v dokonalém obležení osvěženíchtivých lidí, obešla jí a zase nic... obešla jsem jí ještě dvakrát, bez úspěchu. To už rozčílení vystřídala úzkost.

Další nápad! Z Baziliky svatého Petra vede správný východ na druhou stranu náměstí (my vycházeli špatně – v protisměru), třeba bude čekat u východu. Přesunula jsem se tedy k němu, cestou sjížděla každého, kdo kolem mě prošel. Netřeba dodávat, že v neděli v poledne je ve Vatikánu totálně natřískáno věřícími i turisty, na některých místech se skoro nedalo hnout. U východu další zklamání, není tam. Co dál? Třeba si šel natočit vodu k jednomu z pítek, které jsou tady na každém rohu. Obešla jsem tedy všechna pítka. Nic. Panebože, kam zmizel?? V tuhle chvíli bych normálně vzala mobil a zavolala mu. Mobil ovšem ležel v hotelovém pokoji, protože na co bych ho tahala celý den s sebou, když jsme stejně spolu, všechno ostatní do večera vydrží. Jeden telefon nám přece stačí. Zavolám tedy z budky. Jediná budka je za "letištními" kontrolami. Nechci ale stát tu kilometrovou frontu a jdu zboku k zátarasám, u kterých stojí policistka. Snažím se jí se slzami v očích vysvětlit, že jsem ztratila přítele a jestli by mě přes zátarasy nepustila, abych se mohla jít ještě jednou podívat dovnitř. Se znuděnou tváří mi odpověděla, že jí je líto, že jsem ztratila přítele, ale musím si jít stoupnout do fronty, jako všichni ostatní. Ach jo, tak jsem tedy šla. Když jsem se dostala dovnitř a prohledala bezúspěšně ještě jednou celý areál přímo před bazilikou, šla jsem zkusit tu budku. Budka je hluchá. Nefunguje. Vyšla jsem tedy přes "letištní" kontrolu ven na Svatopeterské náměstí a vydala se hledat další budku. Musela jsem vyjít z Vatikánu a na pěší zóně jsem našla další budky. Vhodím euro, vytočím číslo... ,,Volaný účastník není dostupný..."

Tak to je konec. Co teď budu dělat...? Kam se poděl? Udělalo se mu špatně? Někdo ho unesl? Přece by nejel na hotel? Vždyť ani nemůže, Roma passy mám já a mám také všechny naše peníze, nemá u sebe nic než jen ten telefon... Je půl třetí, v sedm nám odjíždí vlak na letiště, co když ho nenajdu? Co budu dělat, zůstanu v Římě? Slzy už se draly na povrch a možná i jedna dvě ukáply. Ne, vzchop se, tímhle nic nevyřešíš! Musím ho jít znovu hledat. Vrátila jsem se před Svatopeterské náměstí, stoupla si na vyvýšený bod a hledala ho. Měla jsem jeho zářivě tyrkysové triko, doufala jsem, že kdyby mě hledal, najde mě raz dva.Sjížděla jsem očima jednoho člověka za druhým a hledala naháče. Sjela jsem celé náměstí a prostě tam nebyl...

Tak fajn, půjdu zase do fronty na Baziliku. Na schodech jsem se ještě jednou otočila, abych sjela náměstí a v tom ho vidím!! Běží ke kašně v nějakém šedém triku, nad hlavou mává plastovou lahví a zoufale mě hledá!! Nedovedete si představit, co ze mě rázem spadlo!! Bylo mi jasné, že se muselo něco stát. Mastila jsem za ním, co mi nohy stačily. Když jsem k němu doběhla, oba jsme jen zoufale vydechli:,,Kde jseš??" Oba vyčerpaní, unavení, já slzy na krajíčku...

Vlasta mi hned začal celý příběh rozplétat.

Ve chvíli, kdy shodil triko a já vešla do Baziliky svatého Petra, přišel k němu jakýsi kněz a upozornil ho, že bez trika tam nemůže být, ať se laskavě oblékne a odešel. Vlasta samozřejmě neměl do čeho, tak jen poodešel kousel dál. Za chvíli přišel jiný kněz a řekl mu, ať se oblékne nebo jde pryč. Vlasta mu vysvětlil, že mi půjčil triko, abych se mohla jít podívat dovnitř, kněze to ale nezajímalo. Zase tedy kousek popošel. Za chvíli přišel ten samý kněz, řekl mu, že takhle tam prostě nemůže být, čapnul ho a vyvedl za "letništní" kontroly. Vlasta si stoupl tak, aby viděl na východ a nepromeškal mě. V tom si náš kněz všiml, že se pořád neoblékl  a šel za policíí a ukázal na Vlastu. Policisti si to k němu hned namířili a řekli mu, že bez trička prostě nemůže být na území Vatikánu a vykázal ho z náměstí. Tam si Vlasta sedl na zem, schoulil se, aby byl co nejmíň nahý  a dál mě hledal očima. Cítil se prý jako největší exhobicionista a prase na světě. Všichni na něj koukali, někteří velmi pohoršeně. Zaslechl i čechy, kteří říkali:,,To se divím, že ho ještě někdo neodvezl." Neměl u sebe ani halíř, aby si koupil něco na sebe. Začínaly ho napadat takové věci, jako že poprosí někoho z lidí, kteří měli přes ruku přehozenou bundu, zda by mu jí nepůjčili. V tom k němu přijel policejní vůz. Policisté se ho ptali, proč není oblečený. Vysvětlil jim celou situaci a že vůbec neví, co má dělat, doufal, že mu půjčí nějakou deku nebo cokoli... Ne, řekli, že jeho sitauce je sice nemilá, ale že tam takhle polonahý nemůže zůstat, ať jde pryč a odjeli.

Mezitím ho já hledala všude na území Vatikánu, zatímco on byl hned za ním a nemohl dovnitř.

Jediná varianta, co ho napadla, bylo zajít do jednoho ze souvenir shopů a požádat prodavače o půjčení trika. Vysvětlil mu opět svou situaci a že nemá u sebe peníze, ale nechá mu tam svůj telefon a hned jak mě najde, přijdeme triko zaplatit. Prodavač chvíli váhal, nakonec ho odmítl, že mu nepomůže. Šel tedy o obchod dál. V něm byla prodavačka, starší italka. Opět celý příběh, opět telefon do zástavy... telefon odmítla, chvíli váhala, pak změkla a zeptala se, jakou barvu chce. To je jedno, prostě něco, cokoliv! Hodil na sebe šedé triko University Roma a vystřelil zpátky na náměstí. Jen co doběhl ke kašně, hned jsem si ho ze schodů všimla... a tím se celý kruh uzavírá J

Vrátili jsme se do obchodu, triko jsme si nechali na památku. Bylo skoro patnáct hodin hodin, takže celé to peklo trvalo nekonečné tři hodny.

Pak jsme jen zbytek odpoledne řešili, co se všechno stalo a kdo to jak prožíval. Každou chvíli jsem se k němu přitiskla a byla šťastná, že ho mám zase u sebe.

Také jsme si pak říkali, jestli nás někdo nepotrestal za to, že jsme nečekali poslušně ve frontě a předběhli všechny ostatní.

Dnes se tomu smějeme  a je to vděčná příhoda do každé společnosti, ten den byl ale pro nás opravdu nemilým  a nežádoucím dobroudružstvím J

Ale všechno zlé je pro něco dobré, takže:

ponaučení pro cestu do Vatikánu, potažmo Říma:

1.     Na návštěvy památek si vždy vezměte dlouhý rukáv, ať je venku třeba třicet stupňů.

2.     Noste s sebou všude telefon.

3.     Nikdy se nesvlíkejte na veřejnosti J

4.     Vždy mějte každý v kapse nějaké drobné