Aja | Mexiko 2016_část 3.

Stavujeme se na pivko v barabizně nad mořem, co byla podle mě tak dvacet let zavřená a pak to zase (bez úprav) otevřeli. Nic horšího jste neviděli, z baráku je opadaný beton až na ocelové pruty, zdi oloupané anebo počmárané miliónem vzkazů, balkón nakřivo, jen tak tak spadnout... Zajímavé místo.

Podél silnice kolem ostrova vede ještě jedna užší a ta je pro kola. Pořádají se tady závody Ironman a dost lidí tu jezdí v dresech na silničních kolech.

Když se pak okružní jízdou dostaneme zpět do hlavního a jediného města San Miguel, zastavujeme v parádní kavárně ležící v areálu crossfit arény, fiha. Je tu ve městě i dost fitness center. Nechápu to, ale pořád se necítím provinile, ani po 15 dnech žrání prasáren a nehnutí prstem. Prostě jsem si to asi v hlavě dobře nastavila. Týden po návratu do Čech mi začíná příprava na půlmaratón, tak to všechno stejně vyběhám...

Pak odvážíme motorku do hotelu a jdeme se projít a navečeřet. Je to zvláštní. Je sedm hodin a většina obchodu je zavřených, restaurace jsou úplně prázdné a venku nejsou skoro žádní lidé. Bloumáme městem, na náměstí je fenomenální hrající barevná fontána, která stříká přímo z dlažby a místní děcka z toho mají koupelnu a oblečená se tím prohánějí a snaží se chytit vodu, když vystříkne. Je sranda je pozorovat. Fontána hraje několik písní a je opravdu úžasná, jsme tou vodou úplně zhypnotizovaný, vejráme na to dobrou půl hodinu. Jsme tu skoro sami. Pak jdeme na hlavní třídu u přístavu a zase - všechny obchody zavřené, bary prázdné, nikde ani člověk na procházce. Nahání to trochu hrůzu. Když jsme přijeli, bylo to až příliš rušné velkoměsto, kde ty lidí všichni jsou?!? Ptám se pak recepčního a říká, že už je pozdě (21h) a že je pondělí, že neděle a pondělí je takové chcíplé. Ale i tak, že Cozumel je klidně místo, že to tak tady je. Hmmmm. Hustý. Tak jdem taky chrápat. Brooou.

Druhý a poslední celý den na Cozumelu. Bohužel nám nevyšlo počasí, přestože je tady veliké horko, takové to tropické dusno, slunce nesvítí. Kdyby bylo krásně, pobyt bychom o den natáhli kvůli zdejšímu podmořskému světu.

Jdeme na snídani, mexická hospodyňka dělá čerstvě wafle a zalité javorovým sirupem jsou úplně boží. Snídáme jako králové, snídani dostávají i želvy, každá má svůj kousek manga.

Vymýšlíme plán na dnešek, dopoledne zajedeme na zdejší mayské ruiny San Domingo a pak do Ranče Tequila tour, kde se chceme dovědět něco o pěstování a výrobě tequily. Jedeme tedy. Ostrov je malý, na ruiny dojedeme cobydup, už od odbočky k ním jsou podél cesty různé mayské stavbičky, studny a kdo ví co ještě. Platíme vstup 135$, nejdřív 80 a o kus dál pak 65. Šašci, nevím, proč to neprodají rovnou. Areál ruin je dost velký, překvapil mě, ostatně jako snad všechno tady na Cozumelu. Vykopávky jsou zajímavé, jsou tu různé dochované výmalby z červených otisků dlaní a skvěle původní kamenité cesty, z nichž jedna měří 11km a vede až k moři. Cesty vedou pralesem a vidíme tu dost zajímavých zvířátek, obrovské zářivé modré motýly, leguány, maličkého kolibříka apod. Jeden z průvodců tu říkal, že pod kameny jsou i štíři, tak Vlasta jeden otočil a zkonstatoval, že kecal :-)

Začíná trošku pršet, ale vyjíždíme z toho a zastavujeme až u Tequila touru. Platíme vstupné 150$ na osobu, usazují nás do takové velikánské krásné restaurace a přinesou nám skleničky s margaritou, která je v ceně. Také nám dají na krk malinké korbely jako památku. Pijeme margaritu a fotíme se v sombrerech, která tu visí na sloupech. Mezitím přijdou další lidé a naše tour tak může začít. Průvodcem je nám takový roztomilý hubeňoučký mexický mužík, jehož jméno jsi samozřejmě nepamatuju (tequilova mlha). Vede nás po cestě, kolem které je vysazeno pár rostlin agáve a pár rostlin, že kterých se dělá mezcal. Plantážička je vskutku skromná, až trapná, řekla bych. Vysázeli si tu pár sazeniček a hned k tomu otevřeli tequila tour. Pak dojdeme do jakési stodoly, kde nám říká o výrobě tequily i formace, které víme všichni, potud zatím vyhozené peníze..tohle není žádná plantáž... Jak nám ukazuje na mapě, agávové plantáže jsou jen na jihozápadě Mexika. pak ale přistupujeme k ochutnávce a už to začíná být zajímavější. Údajně svou tequilu nikde neprodávají a nikam nevyvážejí, musíte se vrátit sem, abyste si ji znovu dali. Jmenuje se Cava Antico a má pěkně láhve, takové banky s uchem. Začínáme průhlednou tequilou, je jemná, člověk se po ní vůbec neoklepe. Pokračuje světle hnědou, pak tmavé hnědou, ty ležely pár měsíců v sudech. Dále tyrkysově modrou, ta je skvělá, je z limety, pomeranče a ještě něčeho. Pak bailies, ta je exkluzivní, pak kávová, pomerančová, cherry, pak nám je různé míchá a pak už couvám, neb je mi nějak lehko. Místo oběda tequila, to je nápad. Pak průvodce říká, ať se ptáme na co chceme a že bar je otevřený, ale my už se raději ztrácíme. Mít kufr, tak jich tu pár koupíme, ale máme jen kabinová zavazadla. Tequily tu stojí některé 900$, ale ty malé mnohem míň. Musím ale říci, že to byla lahoda. Tequila u nás, to je zabijárna, hnus fialověj. Tyhle mi normálně chutnaly!

Přesouváme se zpátky do města, kde poobědváme, Vlasta tortas (=houska) s obalovanými krevetami a já nechtěně s řízkem, nacucaným tukem, až hrůza.

Pak se stavujeme v jednom z megamarketu na pobřežní cestě hned u přístavu pro obrovské výletní lodě. Je to obchod jako že žurnálu, obrovský výběr, všechno načančané, otevřené mísy s hotovými jídly, že kterých si každý může nabrat (anebo plivnout či nakašlat. Jsem hrozná, vím, ale tyhle otevřený jídla nemusím), už okořeněné rybí filety, položené na ubruse na stolku, spousty mořských plodů a ovoce a zelenina úplně úhledně naskládané. I mrkve všechny v jednom směru :-) kupuju si bílý jogurt (tak bílý, že má 17g cukru), kešú oříšky a Vlasta nějaký palivý salám.

Pak jedeme najít pláž, která má prý super podmínky na šnorchl. Najdeme ji raz dva, není to žádná pláž, ale útes už od silnice, nicméně hraje všemi odstíny modré, přestože nebe je černé a z moře se ženou hned tři bouřky. Za sluníčka to musí být fantazie. Vlasta bere šnorchl a jde to zkusit, já nejdu, sice je horko, ale co nevidět bude pršet. Prozkoumávám zatím útesy venku, v každém z jezírek je spousta života a jsou to taková malá akvárka.

Když pak Vlasta vyleze, je spokojen. Pod vodou je to tady prý pecka. Bomba. Doslova. Našel tam tři bomby, kulaté, děravé. Krásné barevné korály a spoustu ryb. Škoda, že není to sluníčko no..

Bouřky se zlověstně blíží. Balíme, skáčeme na skútr a ujíždíme před nimi do města. Daří se, za chvíli už ani nekape. Nevíme ale co v tomhle počasí dělat, tak se jedeme podívat do dvoupatrového obchoďáku, co je u mezinárodního pieru, kde kotví zaoceánské lodě. Ano, i zde se potvrdil filipínský fakt, že jakmile zalezeme do krámu, začne lejt. Spustil se ceďák jako blázen, všechny krámy pozavírali a my tu zůstali uvězněný. Jídla máme naštěstí dost, ale nemůžeme se odsud hnout, protože venku leje tak, že jsme takový déšť už dlouho nezažili. Zkejsneme tu minimálně na hodinu. Pak déšť krapítek polevil, tak jsme toho využili a rychle skočili na motorku a jeli směr hotel. V tu ráno začlo zase cedit jako z konve, do hotelu jsme to měli naštěstí asi jen 3 minuty cesty, i tak jsme do něj přijeli jak dva vodníci, kapalo nám z nosu, z kalhot, že všeho. Na kost promoklý. Z ulic řeky, kanály nadzvedly... Ale jsme tu, hurá.

Samozřejmě asi za půl hodiny přestane pršet úplně a my pak můžeme jít na večerní procházky. Město je úplně stejně chcíplé jako včera, ne-li ještě více po tom dešti. Odlovíme kešku u největšího kostela na ostrově, je opravdu velký na místní poměry a přestože jsme město na skútru projeli stovkami uliček, ještě jsme ho nepotkali. Pak si sedáme do sushi baru na margaritu (60$, ale akce dvě za cenu jedné) a večer pořádně utahaní usínáme.

Dnes tady na Cozumelu končíme.

Vstáváme do deště, ale brzy přestane a svítí slunce. Do jedné máme skútr, chceme tedy ještě dnes najít zdejší tržiště neboli mercado municipale. Máme ho hned pár bloku za hotelem a je malinké, roztomilé, takové hodně pro místní. Je tu že všeho nejvíc různých žrádelen, kde místní lidé snídají tacos a tortas. Raz dva to projdeme, koupíme kokosovou stavu i s dužinou (15$) a jedeme zpět na hotel dobalit věci. Na zábradlí jsme sušili naše plážové prostěradlo, ano, správně, sušili, už se nesuší, někdo ho sbalil. Říkáme to přemilé slečně na recepci, zdejší personál je opravdu špica, musím vychválit do nebes. Celý tenhle hotel byl jeden z nejlepších, co jsme obývali tady v Mexiku.

Vtipné je, že prostěradlo je anglicky sheet a to je hodně podobně slovu shit a přestože se snažím to iiii protáhnout úplně do nebes, stejně na mě recepční dost zaraženě kouká, dokud nepřijde nějaká její kamarádka a nepřeloží ji to a my se pak dlouze nesmějeme.

Prostěradlo sebrala uklízečka, myslela si, že je jejich, klasika. To už se nám stalo i v Turecku. Že už je v pytli na prádlo, ale že ho jde najít. Přinese jiné, jejich, poznám to podle lemu, který na něm mají a my ne. Hm, to už nenajde. Nevadí ale, dávají nám jedno svoje, čisté, složené, tak máme aspoň něco voňavého :-) prádlo, co nám tady zmoklo, neuschlo až do odjezdu. Všechno nechutné zasmrádlo a já se jen modlím, aby to vydrželo domů a nesplesnivělo.

Pak jdeme na loď zpátky na pevninu. Jezdí to každou půlhodinu, jedeme v jednu. Moře je tentokrát klidnější, skoro to nehoupe a jízda je úplně o něčem jiném než cesta sem. Připlujeme a jdeme rovnou po ulici, co vede ven z města, abychom chytli kolektivo do Cancunu. Chvíli jdeme a pak po právé straně vidíme řadu zastávek a lidí a jedna paní nám rádi, ať jdeme trošku za roh, že odtamtud jezdí. Nekecala, jen se přiblížíme k odbočce, už vyvolávají Cancun, auto stojí na takovém prašném parkovišti. Jsme v něm zatím jen čtyři, než ho zaplní, jdu si ještě na ulici koupit ovocný salát, který mi zalijou jogurtem a zasypou granolou a je geniální. Plus litr ananasové stavy a platím 40$, prostě nic.

Když naháněč náplní auto, jedeme. Pořád pro nás bude překvapením, kolik nakonec budeme platit. Colectivo je nejlevnější způsob dopravy, přesto si samozřejmě může řidič na turistu vymyslet částku, jakou chce. Počítáme, že zaplatíme okolo 50$ na osobu, pokud to tu počítají jako peso na kilometr. Když nás nakonec vysadí v Cancunu na Plaza las Americas, (nebo také Dubaj, jak mají napsané na oknech. Je tu nákupní mall s dubajskymi stavbičkami), platíme 38$ na osobu, tak to je hodně krásný. Akorát jsme krapet z ruky a vůbec ne u Ado busaku, kam potřebujeme. Nicméně skočíme na další kolektivo, které tam prý jede. Je to pěknej magor, silnice je skoro ucpaná auty a on to valí hlava nehlava, hází myšky kam může a sem tam někoho vytlačí na chodník. Nicméně dostane nás kam potřebujeme a to za 8$/osoba. Osm pesos je jednotná sazba za cestu po Cancúnu, akorát na Zonu hotelera jsme platili 10,50$, ale to jsme jeli autobusem, ne colectivem.

Od Ado busaku pak jdeme do hotelu, který Vlasta zabookoval. Jsme tu totiž o den dřív a v "našem" hotelu Casa laurel habitacinal (zelený dům), kde jsme byli první dny, máme rezervaci až od zítřka a když jsme chtěli přes booking zamluvit i dnešní noc, cena byla 650$ místo 400$, co jsme platili. Ted tedy jdeme do hotelu Hacienda Cancun, je o kus dál od Ado busaku, zbytečně daleko. Je za 480$ se snídani a bazénkem, ale ač si hrají na nóbl manýry, (samy pikolík, co pomáhá a nosí batohy), hotel je ošuntělý, ne moc pěkný, přímo na rušné ulici, kde jezdí mraky aut a hrozně tu hučí klimatizace okolních pokojů. Nelíbí se mi tu a po snídani následujícího rána (zapečený sendvič z jednoho plátky šunky, sýra a majonézy. Jen jeden, ne pane, nemůžete dostat druhý) je rozhodnuto, zeptáme s v Casa Laurel, jestli mají volný pokoj o den dřív.

Ale to předbíhám. Po tom, co jsme se ubytovali v Haciendě jdeme najít Mercado 28, podle tripadvisoru jedna z nejlepších nákuplních destinací. Nemáme ještě žádné suvenýry, je čas začít něco pokupovat. Mercado máme hned za rohem a je to takové celkem velké městečko, rozuměj tržnice, kde je bambilion pořád stejných cetek. Trička, magnetky, sošky, tužky, vše s nápisem Cancun. Hmm, tak to zrovna nesháníme. Všichni prodejci nechutně otravují, nelíbí se mi tu. Člověk by se i na něco podíval, něco by si prohlídl, ale jak se na vás vrhnou, jen zavádíte pohledem, klidím se pryč. Je tu i veliká jídelní část, kde si sedáme, dáváme kyblík Coron, neb je zase další horký den a k tomu si Vlasta dává hranolky a řízek (čuně) a já burritos, takové plněné tortily, jak se u nás v cechách říká. Obojí za 80$. Dobře se najíme, k tomu zde hrají mexičtí hudebníci, kteří se zjeví všude, kde je víc lidí pohromadě. V restauraci, na lodi, v autobuse...

Po jídle přemýšlíme, co dál. Kam dál. Ještě je tu mercado 23, to by mělo být menší a víc pro místní. Jdeme tedy. Je to kousek od Adobusaku směrem na Crucero, to je taková velká křižovatka, kde je spousta obchodu a žádný turista. Cestou nám nějaký místní pan říká (aniž bychom se ho ptali, zvláštní), že na trh jdeme dobře a pak ať jdeme ještě dál, že tam je dobrý shopping. Super.

Mercado 23 je mnohem zajímavější než Mercado 28. Je to totiž trh pro místní lidí. Nikdo si nás nevšímá, cokoli chceme si můžeme prohlédnout, osahat. Je tu oblečení, tašky, hodně obchodu s piňátama, to jsou takové ty postavičky z papírů, naplněné bonbóny, jak se na oslavách dětem zavážou oči a oni do toho třískají klackem... Také tu mají hodně jídla, ovoce, masa... Hezky trh, hodně autentický.

My ale zase nic nekupujeme. Zkoušíme jít tedy dál, jak nám pan radil, ale asi jsme někde sešli, nic jsme nenašli, i když jsme šli a šli a šli. Až jsme nakonec vyšli zase u našeho hotelu. Další důkaz, že země je kulatá :-)

Ráno vstáváme na budíka, protože chceme co nejdřív vyrazit. Jedeme na ostrov Isla Mujeres. Chtěli jsme tam přespat, ale ubytka jsou tam tak drahá, že je lepší spát v Cancunu a na ostrov jezdit. I když... Ceny, které nabízí booking asi nepochopíme. Buď mají pokoj za 400, tak se tam na něj jdete zeptat (bez rezervace) a oni mají pokoje od 700 výš nebo si uděláte rezervaci na ty 400 a pak na místě zjistíte, že by to šlo ukecat i na levnější. V našem případě ale platila většinou varianta č.1, takže jsme rezervovali většinou předem a pak to bylo bez problémů.

Po skromné snídani (již zmíněném toustu) nabíráme směr Adobusak, kde je u Mcdonaldu u silnice odjezdové a chytací místo colectiv a autobusu. Někdo nám rádi, že do Puetro Juarez, přístavu, odkud jede ferry, jezdí každých 5-10minut colectivo s nápisem P.Juarez. Za chvíli se dočkáme. Jízda trvá asi pět minut a jednou přestupujeme do jiného auta, aniž bychom platili další jízdu. Asi mu končila směna... Vtipný je, jak jsou ti Mexičani prťavý.. Vlasta stojí v colectivu zkroucený jako paragraf a přistoupí Mexičan a normálně vevnitř stojí a počítá si peníze. Je to taky dobrý když se přichomejtnete k nějakému vystoupení, kde už je plno lidí. Stejně přes ně před všechny krásně vidíte J )

Puerto Juarez je krásný nově vybudovány přístav s čekací halou, majákem a Oxxo prodejnou. Oxxo, Extra a 7/11 jsou všechno úplně stejné obchody, koupíte tu všechno, co zrovna potřebujete, od jídla a pití, alkoholu, dogerie, cigaret, nápojů, telefonu, po jídla, která si tu rovnou připravíte, levné hotdogy (14$), asi dvacet druhu kávy, do nich mlíčka všech možných příchutí, zmrzliny, ledové tříště, nachos si můžete zalít syrovou omáčkou nebo polévku horkou vodou...

V hale si kupujeme lístek, je to modrožlutá společnost Ultramar, mají pěknét rychle lodě a letušky :-) jezdí to každou půlhodinu a lístek stojí 76$. Bereme hned tu zpáteční, zase - lístek je otevřený, můžete nastoupit jakoukoli hodinu, jakýkoli den. Odjíždí celkem přesně a jede rychle, když se v přístavu otáčí a nabírá směr Isla Mujeres (neboli Ostrov žen), dělám si legraci, že teď zvedne čumák a poletíme, no nejsem moc daleko od pravdy. Úplně vepředu hraje jakýs pan na kytaru a ještě k tomu na píšťalu, snaží se, ale ještě musí hodně trénovat, je to falešné jako zvuky, co se linou z hudebky, když kolem ní v Klášterci chodím.

Za půlhodinku přirážíme k ostrovu, vypadá už zdálky skvěle. Zářivě modrá voda, jen z ní vyskočit delfín, pláž bílá a z ní kouzelná dřevěná mola do moře. Vystoupíme a jdeme rovnou doleva, na playa Norte. Je to asi jediná a nejhezčí pláž ostrova, který je tak maličký (7km dlouhý a 650m široký) že má jen jedno město, a to to, do kterého jsme propluli a zároveň to je nejširší místo. Pak nudli v moři, to je přistávací dráha a vedle ní silnice. Vlastně ostrov vypadla skoro jako lízátko. Na jihu jsou ještě nějaké zajímavosti, jako želví a krokodýlí farma a nějaká mayská ruinička. Hlavním dopravním prostředkem je zde golfový vozík a je to dost legrační. Pohybují se jich tady stovky a pronajímají se kolem 600$/den.

Na hlavní pláž je to od přístavu ani ne 10minut chůze pěšky. Během celé cesty se vám někdo bude snažit pronajmout vozík nebo vás aspoň taxíkem na pláž svézt (směšné), prodat vám své zboží od stánku nebo vás vtáhnout do své restaurace. Maji tu v akvárkách ohromné humry, mňam.

Pláž je veřejná a otevřená všem, přestože na ní stojí pár hotelů, nikdo nás nevyhodil ani neposlal kousek stranou, když jsme roztáhli deku přímo u moře, před lehátkama hotelu. Nikdo tam nebyl, přijeli jsme asi opravdu brzo, pláž je liduprázdná a mu hned jdeme fotit, než se zaplní. Je překrásná. Ta voda!!! To jste ještě neviděli. Je tyrkysová snad kilometr do moře. Koukali jsme na to na satelitních mapách, že to bude krásný a fakt to tak je. Jdeme dál po pláži, abychom ji celou obešli a to nejkrásnější skrývá až úplně ve výběžku. Je to mělčina, která vystupuje do moře a voda je na ní tak překrásně tyrkysová, vlnky se převalují s zleva i zprava a dělají takový pěkný vzorek, palmy na pláži... Je to tu k zešílení krásný. Úplně to hlava nepobírá. Obrázek z katalogu, obraz karibského ráje... Prostě ráj na zemi. Nevím kam dřív koukat a co dřív fotit. Kocháme se a vstřebáváme tu atmosféru. Tohle všechno, to je něco, na co se nikdy nezapomíná a co vám už nikdo nevezme. Zážitky.

Jdeme pak dál, já se brodím tyrkysovým proudem na druhou stranu, je to vlastně další malinký ostrov, na kterém stojí luxusní hotel, Vlasta k němu dojde po dřevené lávce, na kterou smí na svých golfových vozících jen hoteloví hosté. Nějak tam proklouzl. Jdeme až dozadu na krásné dřevěné molo, na jehož konci je přesně ta kýčovitá dřevěná bouda se střechou z palmových listu, jakou vždycky na těchhle obrázcích vidíme. Fotíme spoustu fotek, kocháme se pohledem na vodu, která má tady ale opravdu padesát odstínů modři, je to nádhera, musí tu být zajímavé šnorchlování, protože i z mola vidíme velké ryby.

Když se nakocháme, jdeme zpět po pláži, už je tu hodně lidí a na tu mělčinu se brodí lidé z výletních loděk. Na dece pak vidíme, že se lehátka zaplnili do posledního místa a jsou tu fakt mraky lidí i různé polehávající mezi palmama. Napereme to a bez mazání strávíme celý den na karibském slunci. Už jsme přece černí jak mexičani, už se spálit nemůžeme. Jooooo hochu... Odpoledne se poškrábu na břiše a vím, že můžeme. Druhé zdejší spálení, ale divím se teda, že se spálená a zhnědlá kůže mohla znovu spálit. Mám teda po Mexiku barvu, co jsem ještě neměla. Krásná mléčná čokoládka.

Na oběd jsme šli do zapadlé restaurace Poc Chuc. Nenápadná, oceněná tripadvisorem a má proč. Skvěle ceny za jídlo, domácí prostředí, rychlá a snaživá obsluha. Vlasta si dává lime soup (50), já tortas s kuřecím, vejci, šunkou a sýrem (35$), nedá se to ani sníst a půlku si odnáším na pláž.

Strávíme na ostrově celý den a čekáme i na západ slunce, který jsme za celou dobu neviděli. Je krásný. Pláž se vylidnila, zůstalo jen pár těch, co čeká na západ stejně jako my. Když ta žhavá koule zasyčí v moři, balíme to a jdeme na loď. Jak se dalo předpokládat, had v čekárně je zakroucený asi na dvacetkrát, kolik je tu lidí, všichni odjíždějí zpátky do Cancunu. Ztrácíme naději, že bychom se vešli na loď, co teď přijede, spíš na tu druhou nebo třetí. Mno světě div se... Když pak pustí lidí nastupovat, vyprázdní celé nestupiště, my jdeme mezi posledními a ještě si nahoře v pohodě sedáme. Plavba je úžasná. Vítr se ani nehne, proplouváme nočním karibikem, nad hlavou hvězdy a sem tam mráček, který vypadá, že s námi závodí, kdo bude na druhé straně dřív. Z repráku se line příjemná hudba a loď dole svítí do vody a ta je tak úplně zářivě modrá. Pěkný zážitek.

Nečekáme ani do konce jízdy, před molem si už jdeme stoupnout dolů, abychom mohli rychle z lodi vystřelit a chytit nějaké colectivo, protože při tomhle množství lidí bysme venku mohli smrdět klidně další hodinu. Máme ale štígro, sedáme hned do prvního a valíme. Jedeme přes nějakou velkou křižovatku, kde to opravdu žije a to je to již zmiňované Crucero. Odhazujeme tedy batoh na hotelu, kde jsme spali první den (Casa Laurel, dali nám pěkný pokoj v přízemí. Veliký, čistý, voňavý, úplně jiný než byl ten před třemi týdnu. To smrdělo kanálem a že zdi čouhala nějaká trubka...) jedeme tam zpátky za vidinou nějakých těch nákupu. Je ale bohužel pozdě, po deváté hodině a všechny obchody už zavírají nebo jsou zavřené. Chjo. No ale obhlídli jsme to a pojedeme sem zítra, dřív.

Jdeme tedy do hotelu. Je asi půl jedenácté, v hotelu je zase pěkně živo a po chviličce slyšíme intenzívní ženské sténání. Hmmm. Akorát že to jde slyšet, jako by to bylo hned za našimi dveřmi. Sténání trvá opravdu dlouho a brzy je nám jasné, že tohle není normální sex. Tady se točí porno. Když pak zasténa i muž, hlasitě jim zatleskáme a provoláváme bravo, z hotelu se ozve smích... Nicméně zvukové představení pokračuje. Chceme spát, nasazujeme si špunty, Vlastovi to pomáhá a hned chrápe, já to s nimi asi neumím, všechno normálně slyším, jen trošku ztlumené. Takže vedle nás šukají, Vlasta chrápe a já čumím do stropu. Natáčení trvá celou noc s kratšími odmlkami a nad ránem, asi v pět začne zase pěkně naplno. Vždycky je ticho, pak slečna třeba deset sekund dělá je, je, je a pak je zase ticho. Představují si, že kouknou co natočili a řeknou, hm, blbý, pojedem to znova. A zase heká a zase ticho a tak pořád dokola. Hrůza. I nám zapadlo do skládačky to velké luxusní auto se zatemněnými okny, co odpoledne stalo před hotelem a nastupovala do něj z hotelu bílá slečna se dvěma muži.

Ráno tedy jdeme s kruhama pod očima zjistit, jak vypadá hotel Laurel 41, který je asi o pět domů dál a první den jsme si ho spletli s naším hotelem. Je oranžové natřený, má noc jen za 350$ a má volno, sláva! Pokoj co dostáváme je nad očekávání krásný, čisťoučký, vkusně vymalovaný, koupelna krásné tmavé kachlíky, čisťoučká, leskla, větrák úplně nový v barvě našich snubáku, tj. wolframu. Hurá. Nakráčíme tedy zpět do Casa Laurel, kde recepční oznamujeme, že se musíme odhlásit, protože další porno už poslouchat nebudeme. Na gauči v lobby sedí nějaký kápo, podle mě šéf hotelu, který vypadá opravdu jako člen nějakého mafiánského gangu. Vyžehlené černé kalhoty, košile, nagelovaná vlna dozadu a zlaté prsteny. Recepční mu něco mu říká a po chvíli nám přinese ty 400$ za zrušenou poslední noc. Všichni se tu tváří, jako by nic. Uklízečka uklízí, recepční se culí... Kam jsme se to dostali. První den tu překládali tuny nějakých balíků a teď tohle. Bereme svoje zavazadla plus tašku s teplými věcmi do čech, co jsme si tu schovali a mizíme. Uf. Jak říkal Vlasta, napíše jim hodnocení, že pokud zrovna není na chodbách mejdan nebo se v hotelu netočí porno, lze doporučit k přespání :-)

Dnes je poslední den v Cancunu a chceme ho strávit opět na Isla Mujeres... Podstupujeme tedy stejnou cestu - Mekáč u Adobusáku - colectivo za osmičku -loď Ultramar. Dnes na ní hraje nějaký mužík ale úplně skvěle na kytaru. Je to rytmický, chytlavý a evidentně to jsou zdejší vypalovačky, protože mexičané zpívají, výskají, tleskají, dělají arrrrriba a je tu super armosféra. Některé španělské písničky známé i my.

Strávíme na Isla Mujeres další horký den, schovávám se před sluncem, neb to mou spálenou kůži snad dopéká zaživa. Moře je ale exkluzivní, teplé a daleko mělké.

Před odjezdem jdeme ještě odlovit kešku, je asi 10minut chůze od přístavu směrem k letišti. Letiště je legrační, otevřené, po runwayi jede někdo na skútru... Bezpečnost především no. Ale ono tady toho asi moc nelítá. Párkrát denně tu nad pláži proletí vrtulník a to bude tak asi všechno.

Asi v půl šesté jedeme zpátky, čekací hala je zaplněna tak do půlky, jsme v klidu, to se vejdem. A prdlačky, asi pět lidí před námi zastavili frontu a my pojedeme až za půl hodiny. Nechápeme, vždyť včera se tam vešlo mnohem víc lidí... Nedá se nic dělat. Aspoň, že tu mají wifinu na půl hodiny zdarma, než přijede další lod.

V Cancúnu odvezeme pak zase bágl na hotel, dáme sprchu a valíme rovnou na Crucero. Dnes je tu ještě živo, je kolem půl osmé a všechny obchody i stánky jsou otevřené. Stánků je tu požehnaně, podél silnice snad sto, oblečení všeho druhu a všech značek hlavně pro muže. Tuto lokalitu mohu doporučit těm, kdo chtějí z Cancúnu dovézt nějaký "značkový" kousek oblečení. Vlasta nic nechce a já si kupuju jen štulpny na běhání, chtěl 50$, ale okamžitě kývl na dvacet, které jsme řekli my, takže se tu podle mě prodávají tak za deset pesos. Pak už tady nic jiného neseženeme, domlouváme se tedy, že sjedeme na Zona hotelera pro nějaké ty suvenýry konečně. Jdeme chytat colectivo od zdejšího obchodního domů ve směru, kam tušíme Zonu hoteleru a kupodivu už tam stojí autobus a naší cílovou destinací tam má přímo napsanou. Má sazbu 10,50$, nj, je to dál. Na místo dojedeme asi za dvacet minut a vystupujeme u velkého shopu Fiesta Mexicana nebo tak nějak, kde mají největší výběr suvenýrů. Kupujeme tam malé mezcaly s červíky (50$) a sady malých chilli omáček všech barev. Nemáme zavazadlo do letadla, jen dvě kabinová, takže si s tekutinama nemůžeme vyskakovat, což je opravdu škoda, hlavně kvůli všem těm omáčkám z habaňera, jalapeNa a mnoha dalších papriček a také kvůli kokosové vodě, které bych si dovezla plný kufr. Pak se jdeme podívat do Mega Chedraui, kde se i navečeříme, mají tu pult s jídly, dávám si cordon bleau s bramborovou kaši(48$), ano, něco z brambor, halelujaaa!! Úžasný, chrochtám si. Pak kupujeme ještě nějaké drobnosti a jedeme dalším busem zpátky. Vystupujeme u náměstí Las Palapas, kde ještě dokupuju nějaké magnetky, triko, prostě utrácíme poslední prachy. Pak si sedáme na zahrádku a dáváme si poslední margerity. Sláva, máme suvenýry! V tom si uvědomím, že nemám suvenýr pro svou nejmilovanější kamarádku, celou dobu ho tady sháním a teď jsem si uvědomila, že ho ještě nemám. Jsou to šaty, co jsem si koupila v Tulumu a vím, že až je na mě uvidí, tak se bude rozplývat a říkat mi, že jsem mrcha, že vždycky seženu něco parádního. Tak jsem se tam pak vrátila pro ještě jedny pro ní a už je neměli, samozřejmě. Tenhle obchod Milano je ale v každém větším městě, tak jsem ho taky v každém městě prohledala, ale nikde už neměli stejnou barvu. Ani tady v Cancúnu. Grrrr! No, zajdu ráno ještě jednou do Milana a výběru tam něco jiného.

Noc je klidná, ticha, úžasná. Po předchozí noci nebe a dudy. Teda dudy... No to je jedno :-)

Den odletu. Letí nám to v 15:20, v jednu chceme být na letišti. Já ráno razím na Crucero, kde musím něco sehnat pro tu Míšu a Vlasta zatím balí batohy. Světě div se, ty šaty se tam najednou objevily!! Sláva!! Mám nějaký štěstí, to je skoro divný. Pak jdeme ještě koupit nějaké jídlo na cestu, budeme šest hodin v Amsterodamu, musím mít zásoby. Když koupíme lístky na Adobus na letiště (colectiva tam nejezdí), zbyde nám stovka a tu utrácíme na letišti za sladkosti, vyšlo nám to skvěle. (Pozn.vodu si kupte ve městě, ta je tu za 79$, kdežto ve městě za 8$)

Let do Philadelphie trvá asi tři hodiny a slavné American airlines nám nedají vůbec žádné jídlo. Tak proto ty amíci si nosili do letadla pizzy a saláty, chipsy a sušenky. Jsem si říkala, no ty jsou hrozný, dyť za chvíli bude jídlo... Prdlačky za kačky. Nic! Jen jednou vezli pití. Je fakt, že pro Američana tříhodinový let nic není, my to lítáme přes celou Evropu a pro ně je to jen takový přískok.

Ve Philadelphii máme na přestup jen dvě hodiny, což je takové hraniční, natož v Americe, kde jsou posedlí kontrolami... Musíme si taky vyzvednout batoh, který byl v zavazadlovém prostoru a odnést ho na pás do letadla do Amsterodamu. Je to matoucí. Měli by ti dělat sami. Když nám chlapec v Cancúnu říká, že si máme ve Philadelphii vzít batoh a někam ho odnést, jsme zblblý a vůbec ho nechápeme. Naštěstí všechno proběhne hladce, batohy vyjeli rychle a jen je vezmete a hodíte na jiný pás bez nějaké další fronty nebo kontroly. Dokonce jsme u gatu mezi prvními. Nasedáme do letadla a já jsem teda v šoku, je to maličké letadlo, takový city hopper, kterým jsme letěli z Prahy do Amsterodamu... tři sedačky vlevo, tři vpravo. Fňukám, že neee, že tohle letadlo nemůže přeletět oceán, že se do něj nevejde dost paliva... Ale je mi to k prdu. Vedle nás sedí nějaký mladík, co hlasitě vzdychá a chytá se za hlavu, zda se že je mu zle. Po chvíli přijde letuška, že je vepředu volně místo a že tam může jít. Jde tedy a my tak máme zase pro sebe celou trojku, yuppeee!!

American airlines rozveze brzo večeře (vylétali jsme v 21h), já zobu půlku prášku na spaní a probudím se po krásných čtyřech hodinách. Let má trvat sedm hodin, takže bájo.

Pak kolem desáté hodiny ranní našeho času vystupujeme v Amsterodamu a tam ještě na dvě hoďky vytuhneme, takže nám to i s odbavením docela uteklo. Odbavení v Amsterodamu bylo takové hodně na úrovni, sice nám vyndali celý batoh kvůli tequilám, které viděli na scanneru, ale tak jako hodně slušně, pořád se ptali, jestli smí. A pak nám nabídli pomoc při skládání věci zpátky. Fakt úplně něco jiného než všude jinde, o Londýně ani nemluvím.

V Amstru hodně fouká, pozorujeme, jak vítr lomcuje s odlétajícími letadly a trošku bledneme... Naštěstí jsme odletěli bez problémů a stejně tak v Čechách přistáli a to tady foukalo ještě víc. Jo, zapomněla jsem napsat, že kdesi nad Irskem oslavili 100 tisíc kilometrů ve vzduchu. Tak schválně, jestli stihneme doletět až na měsíc... ;-)

Mexiko mě v mnoha věcech překvapilo, hlavně ve srovnání s Asií. Lidé jsou strašně milí a ochotni pomáhat, ale tak jako lidsky a s radostí, ne jako v Asii, kde za tím hned následuje natažená ruka nebo jiná forma otravování.. tady je to že slušnosti, rád poradím, když můžu. Hrozně málo kdy se nám stalo, že by za tím něco bylo, že by nám někdo radil nebo lhal ve svůj prospěch. Cítili jsme se tu absolutně bezpečně a to jsme i po nocích bloudili v úplně temných ulicích při hledání jídla (čeho jiného s Ájou, že). Je pravda, že jsme se pohybovali po Yucatánu, ne na severu Mexika, kde operují různé gangy. Nikdo si nás nevšímal, jako bysme byli vzduch. To na Filipínách se kvůli nám sbíhala celá ulice pravidelně, jen aby se koukli na bělocha nebo si sáhli.

Myslela jsem, že Mexiko bude dražší destinace, není. Nemít auto, vyjde nás úplně stejně jako Filipíny. Což je na karibik neskutečný. Chceme sem znova, viděli jsme jen hrozně prťavou část tohohle ráje na zemi, přestože jsme najezdili 2000km. Děkujeme, Mexiko, získáváš čestné první místo v žebříčku našich cest!

Vrátíme se. To je víc než jisté!

Útrata (ubytování, palivo, vstupy, jídlo, dárky, všechno): 40 000,-