Aja | Mexiko 2016_část 2.

Za chvíli přijdou, že potřebujou jiný papír, my že jiný nemáme, tak že aspoň kontakt na někoho z půjčovny. Dáváme jim číslo na Ricarda. Odešli. Za chvíli přišli a zase něco chtěli, bohužel jsme nepřišli na to co, tak šli ven k autu, prohlídli si ho a dobrý. Jeden z nás prý půjde s nimi do kanceláře. Šel Vlasta a za dvě minuty byl zpátky i se značkou. Slaaaava! Prý tam po něm chtěli řidičák (mezinárodní jsme samozřejmě nechali na hotelu) a to bylo všechno. Super zabité odpoledne. Merida nás tedy přivítala dost nehezky. Jedeme zpět na hotel a pak si jdeme sednout do takové parádní mexické restaurace, kam nás nalákali na to, že mají dvě piva za cenu jednoho. Doslova jsem se na to ptala číšníka, prý že ano, pojďte. Dáváme si šest piv, posedíme... A při placení nám pak přinesou účet na všechna piva plus 30$tax. Svině. Říkáme mu, že to teda ne, že co to jako je a on že to platí jen když si dáte jídlo, což nám samozřejmě neřekl. Dál pryč aspoň ten lístek s taxem, to si asi řekl, že už to přehnal. Takže další dnešní perlička. No ta Merida teda jede.

Dnes máme v plánu Uxmal, prý úžasný areál s pyramidami asi hodinu od Meridy. Na snídani jdeme do Oxxo na náměstí, asi 50m od našeho hotelu. Dávám si kafe a co mě tady zaujalo jsou mlíčka do kávy s příchutí oříšků nebo vanilky. Chtěla jsem posnídat v pekárně hned vedle OxxO, ale ráno tam nic neměli, přesně naopak než u nás. Až když jsme šli kolem večer, byla úplně plná pečiva.

Ve frontě na vstupenky do areálu Uxmal za sebou slyšíme češtinu. Dva kluci, nemůžou se vyznat v nákupu lístku. My už to máme za sebou, tak jim radíme, jak na to. V jedné frontě si koupíte lístek s cenou pro místního 67$ a pak musíte do druhé a tam koupit druhý pro bělochy za 170$. Taky docela dost drahý vstup. V Lonely planet z r.2009 je 70$ :-))))) pak chvíli s kluky kecáme, zjišťujeme kde už byli a co tam zažili. Jsou hodně dobrý, nemají auto, jezdí colectivama a spí zásadně v hostelech kolem 180$ za noc. Akorát že to je za hlavu a když my dáme 400$ za celý pokoj, to už není co řešit, navíc oni jsou na pokoji s více lidmi a mají společnou koupelnu. Nám společná koupelna nevadí, ale chceme mít svůj pokoj.

Pak si procházíme areál, zase je moc pěkný, upravený, vlastně až moc. Památky jsou hodně zrestaurované, ale hodně, dost betonu, mě se to nelíbí, není to autentické. Nicméně jsou tu překrásné zdobené budovy, různé ornamenty a obličeje, zvířata. Velké náměstí a kolem dokola krásné velké budovy. Pak přicházíme k velké devítistupňové pyramidě, kam si samozřejmě hned musíme vylézt a je z ní luxusní výhled kolem dokola na džungli, z níž vykukují ještě různé špičky staveb. Pohled dolů je ovšem jen pro otrlé. Tahle pyramida je snad ještě prudší než ta v EkBalamu. I mně se z toho dělá zle. Nahoře je nějaká holčičí třída a pančelka holky rovná na schodech do jakéhosi útvaru, vypadá to na písmeno M a pak je druhá úča zespodu fotí. Kolem prochází pár, starý pán a vede SLEPOU (!!!!) ženu s bílou holí. Jdou zeshora z pyramidy dolů a já když vidím tu slepou, tak je mi úplně zle a čekám, kdy se skutálí dolů. Lidé dole stojí, někteří se drží za pusu, jiní se otáčejí, že nechtějí vidět, jak to dopadne. Oni ovšem sejdou schody jako by se nechumelilo, jasný, paní nemá závratě, když nevidí, ale já je teda mám i za ní. Brrrr, jsem řada, když je vidím dole. Vlasta pak jde dolů a točí mě, jak schody scupitávám cik cak že strany na stranu a já to pak posílám do cech pod názvem Lyžování po mexicku.

Pak je tu ještě jeden chrám veliký a krásně zrestaurováný, mně se ale líbí ta druhá půlka, ještě zarostlá a neodkrytá. Jde vidět ten kontrast. Nikdo by nepoznal, že ten kopec s kamením je pyramida. No ale zas uznejte, když ty šašci poskládají ty kvádry úplně novoučké, bílé a nechají na nich i čísla, aby věděli, jak to složit, pak ta památka vypadá dost blbě. Pak je tu nějaký holubí dům, ten je parádní, opravdu jde vidět, že to bylo městečko a zase, některé stavby jsou odkryté je napůl a to mě moc ba. Pak vidíme na pohlednicích v suvenyrshopech, jak to tu vypadalo, když to objevili a to je úplně přesně to, jak bych to chtěla taky vidět. Ale pravdou je, že to byly takové trosky, že bez té rekonstrukce by si člověk vůbec nedokázal představit, jak to vypadalo. Jo a před velkou pyramidou místní tak pěkně zvučně tleskají a dělá to ozvěnu s takovým kváknutím na konci, zajímavé. Po vylezení z areálu chceme jít do muzea kakaa, ale když vidíme na poutači, jak to tam vypadá, nakonec na to kašleme. Je to malinký domek a nějak nás to nezaujalo, i když lidé říkají, že je to hezké. Kus za Uxmalem směrem na Meridu jsou ukazatele na město Cacao, tam by to možná bylo zajímavější, teď mě trochu mrzí, že jsme tam nezajeli. Chtěla bych vidět růst kakaovník a kakaový bob.

Vrátili jsme se do Meridy, začalo zase pršet. Jak jinak tady. Jsou čtyři hodiny a dnes mám slíbený shopping. Oblečení je tu úplně nechutně levné a co hůř, opravdu krásné! Ty jejich obchody jsou plně oblečení a úplně všechny kousky se mi líbí a stojí třeba 150kč šaty, no muka. Mexičanky chodí hezky oblíkané, v úplně upnutých věcech, což je teda někdy na pováženou, do čeho se nenarvou, když mají kolem pasu tři pneumatiky... Ve Valladolidu chodily dost v takových krojích, bílá zástěra vyšívaná barevně... to bylo moc hezký. 

My ale jdeme na ten velký trh, co jsme viděli první den. Je to asi totální centrum všech lidí z Meridy, je tu hlava na hlavě, je to taková velikánská hala, co z venku vypadá jako stadión, ale je to tržnice. Že zboží tak z 60% převažují boty, je to úplný ráj bot. Viděla jsem tu i parádní Nike boty co mám do fitka ve všech krásných křiklavých barvách v přepočtu za 300kc. Auuuuuu. Já přijela jen v žabkách, takže čistě teoreticky bych je unesla, ale nakonec je nekupuju. Kupuju si dvoje legíny a fusekle, tyjo, to zní hrozně :-) ale jsou boží, co naděláš. Kupujeme si také pomerančovou šťávu, co tu ždímají na každém rohu, už není tak dobrá jako v Cancúnu, přijde mi doslazena. Jo, pomeranče se tu válejí na zemí pod stromama jako u nás jablka. Úplný tuny pomerančů, škoda jich.

Pak se vracíme na hotel a jdeme se kouknout do té hospody, co máme v mezipatře mezi recepcí a hotelem. Vypadá skvěle a vždy když jdeme kolem, tak je plná místních. Sedáme si dovnitř a když nám donesou menu, zvoláváme Gloria, konečně jsme našli to právé místo. Kyblík s pěti Coronami 100$, to je suverénně nejméně, co jsme kde viděli a jídla za úplně místňácký ceny. Parádní prostředí, takový anglický bar s hodně televizema na fotbal a ty plné talíře, co kolem nás nosí, jsou naložené skvěle vypadajícím jídlem. Dopředu říkám, že tenhle bar všem doporučují, nejlepší ceny!(Las Vigas, calle 63, hned u náměstí) Dávám si limetovou polévku a Vlasta nějakou jinou, pak než nám ji přinesou, tak googlí, co si to vlastně dal a vyskakují mu obrázky polévky plně mořských potvor. Muhehe, já se tajně hihňám, jeho polévá pot a říká, že to žrát nebude. Nakonec když to přinesou, jsou v tom jen krevety, zato asi tak plná naběračka. Polévka ale chutná skvěle, vůbec ne po mořských potvorách. Ta moje taky, konečně ji ochutnávám. Je skvělá, není kyselá, jak by se u limetové polévky dalo čekat a jsou v ní nalámané nachos, což chutná jako celestýnské nudle, mňam. Pak píšu pohledy domů a hrajeme kostky, strávíme tady parádní večer, bar se úplně zaplní a asi se tu dobře kalí, protože v jednu chvíli vyvádějí dívku, která je úplně na kaši, kus hadru. Ale jediná, jinak jsou tu všichni v cajku. Když jdu pro kostky, zjišťuju, že zamkli dveře k nám do mezipatra, což mě sice otravuje, neb to musím obejít dolů a nahoru, ale na druhou stranu to určitě večer zamykají, aby lidé z baru nerušili hotelové hosty, což je teda geniální. Mají tu talíř nachos s hromadou masa za 70$ a když si dáte kyblík piv s nachos, celé je to jen za 130$, tak jako neber to. Objednáváme tedy ke kostkám tenhle superpack, Vlasta když tu hromadu vidí funí a říká, že mám teda co dělat, ale je to tak strašně dobrý, že to zpucujeme ještě než začneme pořádně hrát :-) jsou to nachos s kuřecím masem, samozřejmě jalapeňos papričkama, nějakou zeleninkou, zalité guacamolem a fazolovou a ještě nějakou žlutou sýrovou omáčkou, je to opravdu dobrý.

Je ráno. Spinká se tu krásné, pokoj je zašitý, úplně na střeše, z altánu před dveřmi máme večer skvělý výhled na osvícené katedrály na náměstí, které jsou hned za zdi v podstatě. (Hotel Los Arcos, 400$ noc, nádherné pokoje). Na snídani jdeme do baru v mezipatře, jedou snad nonstop nebo co. Když jsme v noci odcházeli, byla zábava v plným proudu a teď je osm hodin a je tu ticho, čisto a lidí sem chodí na snídaně. Dáváme si kafe (10$) a tu nejdražší snídani (45$, heh, normálně stojí všude 60-80$), ze které se najíme oba, je to velká omeleta se šunkou a sýrem, dva velké nadýchané lívance, které si utápím do javorového sirupu a ještě čerstv ovoce. Snídaně pro krále za směšný peníz. Kávu nám stále dolévají jako v amerických filmech. Po snídani si beru hoďku volna a jdu si ještě obejít dva tři obchody, nedá mi to, nechci tu nechat nějaký pěkný kousek. Kupuju si halenku a Kačence super sandálky, každý kus za 129,- (pozn. halenku jsem domů nedovezla, od doby co jsem ji koupila už jsem ji nikdy neviděla a sandálky jsou Kačce malý. Merida. Zapráskaná Merida)

Potom vyjíždíme, dnes se přesouváme do Tulumu. Tankujeme zase plnou za 13,10$/litr, navigace ukazuje pět hodin jízdy, ale dáme to za 4. Cesta je dobrá a silnice prázdné, mnohdy dlouhé a rovné až na obzor i s téma kopečkama, co jsou v těch filmech. Do Tulumu přijíždíme kolem třetí hodiny, super, chceme mít dost času na hledání ubytka, přece jen tu budeme víc dní, tak chceme bydlet slušné. Jedeme až k pláži a chceme začít odtamtud.

Cabaňas mají být nejlevnější typy ubytování, jsou to bambusové chýše na pláži. Ehm. Projíždíme pobřežní cestou, kde jsou ty nejluxusnější resorty přímo na pláži v tom nejbělejším písečku a všechny se jmenují cabaňas. Zastavujeme u jednoho a jdeme se zeptat na cenu. Příchozí cesta i okolí cabaňas je caribsky bílý píseček, dokonale vymetený od jediného smítka či lístku. Cabaňas jsou už od pohledu luxusní. Ptáme se na recepci na nějaké levné, ano, má prý na druhé straně od moře, za silnici v lese nějaké za 150USD. Tzn.3000kc, tzn.asi 2200$. Olllallla. To je hodně levný :-))) naše představa je max.800, zatím vždy spíme kolem 400$. Oukej, tady nemá smysl něco shánět. Jedeme zpět, nabíráme stopaře, je to chlapec z Argentiny. Cesta do města je dloooooouha silnice lemovaná po obou stranách luxusními cabanas, většina z nich nabízí yogu a je údajně eko. Jsou tu obchody, bary, všechny výdobytky, sushi a smoothie bary, pizzerie, všechno. Máme vytipovaných pár hotelu ve městě, tak je chceme objet a poptat se. Chlapec z Argentiny nám rádi pěkný hostel, kde prý pár noci spal, tak jedem. Vlastní ho asi jako já mladičký Američan z Oregonu, parádně mluví, ale nemá nic pro nás. Jeho hostel je opravdu skvělý, hodně na pohodu, dole v gaučích polehávají mladí lidé, ve společně kuchyni si krájí kdo chce co chce... Ale je to hostel s pokojema pro 10lidí a palandama. A ještě za 250$ na hlavu. Nechceme. Jedeme dál a obcházíme všechny hotely, na které narážíme. Je jich tu opravdu moc moc moc. Asi tak po desátém se rozhodujeme pro Hotel La Luna gitana, který má takový namachrovaný ital v letech. Chceme už mít spaní, jsme docela mrtvý. Jen tak na nás z horního patra houkne, že pokoj je za 500$, ať si ho dole otevřem a kouknem se. Tak koukáme, pokoj je pěkný, čistý, voní. Říkáme mu ok, pěkný a on ok, papá a mává nám. My že ho chcem a on teda že dobře, ať si dojdem pro věci. Nahoře v patře je velká terasa s posezením a třemi hamaky, je to tu moc pěkné, hodně dřeva a střecha z bambusových listů. Dvorek je z bílých kamínků a celý dům je zevnitř bílo modrý. Wifina tu moc dobře nešlape a pokoj je bez snídaně, celkové bych řekla, ano, na přespání super, ale dá se sehnat i lepší, popíšu dále. Ubytujeme se a jdeme ven, jsme hned vedle hlavní třídy, na které je tisíc restaurací, baru, obchodu, pekárny, půjčovny aut a kol, na kolech se tu jezdí ve velkém, protože k moři je to daleko a vede k němu i cyklostezka. Kola půjčují za 150$ na den, což mi teda přijde nesmyslně moc. Když máme auto za 450$ pro dva... Auto máme jen do zítřka, takže zjišťujeme, za kolik se dá půjčit tady. Za 800$ nejlevněji. Zdá se, že jsme dostali u Ricarda opravdu dobrou cenu. Ptáme se i na skútr, za ten chtějí 500$. Vtipálci. Škoda no. Jezdit tady na skútru, to by nemělo chybu.

Takže. Cestou ven se ptáme hned přes ulici v hotelu Addy na ubytko, mají pokoj za 500$ se snídaní, jsou moc milí, je to takový velký třípatrový dům plný pokojů. Pokoje jsou moc krásné a postele obrovské, to je snad i víc než dva metry a mají zase ty americké vysoké matrace, co si na ní můžete sednout skoro ve stoje, jak je vysoká :-) a mají plný signál wifi, na rozdíl od skoro nefunkční u itala. Domlouváme si tedy další tři noci tady a platíme první noc jako zálohu. Mají tu i parkování ve dvoře přes silnici. Pak se jdeme najíst, mám už hrozný hlad a to je špatně. Samozřejmě nemůžeme najít nic pro nás, tacos už nechci, nakonec si dávám quesadillas v jedné místňácké žrádelně, ale není to dobrý, jen chorizo a ten jejich sýr, co nemá žádnou chuť. (Quesadillas je to samé jako tacos, akorat že větší placka a přehnuta) Pak si kupuju v pekárně nějakej slanej koláč z listového těsta, kterej je ještě nahoře politej medem, no úplně nejvíc nejprasáčtější kombinace a jsem úplně naštvaná, že jsem něco takového musela sníst a mám z toho zkaženou náladu.

Pak se snažíme najít autopůjčovny, auto máme jen do pozítří a buď tady najdeme levnější půjčovnu nebo si to naše prodloužíme, jak jsme domluveni s Ricardem z půjčovny. Zdejší půjčovny na netu nabízejí auto za dolar, k tomu nějaké příplatky za pojištění, celkem 13$ a prý že žádná další překvapení, toto je opravdová cena. Půjčovny, co tu mají být tu ale nejsou a ty zdejší chtějí 900$ za den, nejlevnější za 800$. A my ho máme za 450$. Bry no. Domlouváme se, že si auto prodloužíme a píšeme to rovnou Ricardovi. Dalších 10dní za 450$/den. On že ok, ať mu napíšeme jméno a značku auta, tak mu to píšeme a on že ok, je prodlouženo a zaplatíme 5000$. Si nás asi spletl, píšeme mu, že ho máme za 450$, on že ne, že si pamatuje, že jsme platili 500$. Účet jsme si blbci zapomněli vzít, ale on ho má, píšeme mu, ať nám ho vyfotí a pošle. On píše, že ho pošle další den, jenže my to potřebujeme vědět hned, jestli se ráno budeme vracet do Cancunu pro jiné auto nebo co. Píšeme mu ať nás nesere (pardon), že mu ho přijedeme vrátit a půjčíme si ho jinde... Tak si pak zázračně vzpomíná a strašlivě se omlouvá, že opravdu 450$. Zkoušel to, zmetek. No ale půl dne jsme to zase řešili a nevěděli, co bude další den...

Dnes se chceme jet podívat na pláž v Akumalu, mají tam být želvy. Tak po snídani z vlastních zásob a hnusného kyselého kafe od italského pana domácího jedeme. Akumal je asi 20km od Tulumu a už když k němu odbočíte, odevšud vyskakují obrázky mořských želv. Jsou všude, všude. Tady to asi bude zajímavý. Za parkoviště tu chtějí 50$, my parkujeme hned naproti Oxxu úplně parádně co nejblíž k pláži a satarmo :-) k pláži je to nějakých 100m a to rovnou do chřtánu všem nahaněčům na placené šnorchlovani. Jak nám říkají, bez guide neuvidíme všechno, co vidět můžeme, želvy, rejnoky... My s díky odmítáme. Pláž je nádherná. Úplně bílý písek jemný jako mouka, palmy, tyrkysová voda... Plácneme sebou do písku a chvíli se kocháme. Je tu krásně. Ve vodě vidíme skupinky v záchranných vestách, jak organizované šnorchlují a přesně vidíte, kde něco vidí, všichni tam čučí do vody :-)

Když vyleze sluníčko, jdeme tedy na to taky. Nasazujeme šnorchlovací výbavu a plujeme. Hned asi po třech minutách vidíme želvu, plaveme s ní, je taková menší, přesto úchvatná. Plavat vedle ní, mít ji na dotek, ale v zájmu přírody se nedotýkat... Dívat se ji do očí a vidět všechny její detaily, letět s ní tím jejím vodním světem... To je nepopsatelný zážitek. Necháváme ji baštit mořskou trávu na dně a plaveme dál, skoro až na útes, tam nás průvodce z nějaké skupiny zastavuje, že tam nesmíme, když nemáme záchranné vesty. Tsss. No ale dobrý, mohly by tam být třeba nějaké proudy, otáčíme to, ale zrovna to začínalo být zajímavý, krásné korály. Plaveme pomalu zpátky, potkáváme dva velké rejnoky, spoustu krásných ryb a v menší hloubce pak dalších asi šest nebo sedm želv, tentokrát už obřích. Hlava mi to nebere, vím, že voda zvětšuje, proto se k ní potápím a měřím si je, musím roztáhnout obě ruce, jsou opravdu velké. A krásně klidně si pod námi ukusují trávu, jako by se nechumelio. Dvě už jsou v tak malé hloubce, že mám pocit, že snad na ní šlápnu, když bych dala nohu dolů. Jsou úchvatné a hrozně mě fascinují. Akorát se mezitím zatáhlo a je mi strašná zima, už v té vodě nemůžu zůstat ani chvíli. Plaveme tedy ven a cestou potkáváme úplně obří rybu, která jen tak stojí na místě čelem k nám, má pootevřenou pusu a z ní koukají velké bílé zuby. Vypadá hrůzostrašné, začnu vřískat do šnorchlu a mastím pryč. Nevím co to bylo, takhle velkou rybu jsem ještě neviděla. (Pozn.od Macy, je to kanic)

Chceme vylézt z vody, ale venku je zataženo a fouká a ve vodě je bohužel tepleji než venku. Takže já klepu kosu, úplně modrou pusu a nehty, Vlasta mě hřeje vlastním tělem a čekáme, až vyleze slunce. Trvá to asi nekonečných deset minut a já myslím, že už se v životě nezahřeju. Klepu pak kosu ještě dobrou půlhodinku, dávám si teplé kafe, co Vlasta donese a je mi hned líp. Vlasta hubuje, že je mi zima z toho, jak jsem hubená, no jo furt.

Zbytek dne se válíme, opalujeme, procházíme doprava i doleva, vlevo na výběžku objevujeme zanedbané vybydlené plážové domky. Vytřískaná okna, poničené a zarostlé okolí, ale vevnitř ještě vymalováno, čisto, moc práce by tu nebylo. Sakra, mít kačky, hned bysme přesně něco takového koupili a dali to do kupy a konečně si splnili další sen o podnikání někde u moře.

Večer kolem šesté se vracíme z pláže, stavujeme se ve vesnici Akumal, která je přes tu velkou silnici a ptáme se na ubytko, je tu jediné vedle restaurace Maya něco.. pěkně pokoje, ale za 600$, to je víc než máme teď, takže žádná změna ubytka nebude. Jedeme do hotelu a po sprše jdeme do města na jídlo. Hned za rohem objevujeme místňáckou restauraci, kde mají Coronu za 25$ a dost levná jídla. Dnes večer se hraje finále superbowlu, jede to tu z plátna, z televizi, odevšud. Dávám si enchillades(50$) je to dobrý, tacos plněny masíčkem a zalitý v červené omáčce, má to dobrou chuť. Vlasta Aztéckou polévku (35$) a je taky výborná, červená se zeleninkou a nalámanými nachos. Dáme si pár piv a pak jdeme spokojeně chrnět. V noci klepeme kosu, bylo jen 15 stupňů. Vlasta má zimnici z toho, že se při šnorchlování připálil, ale já ne a taky je mi zima. Přikrýváme se tedy dekou british airways, kterou jsme štípli v letadle, jenže ona je dimenzována na člověka, spícího v letadle, takže taková úzká nudle. No lepcí než nic.

Ráno spíme pěkně až do půl devátý, jet lag je srovnán a už teď mám hrůzu z toho, až ho budeme rovnat zpátky. Na snídani jdeme dolů do hotelové restaurace, dostáváme vejce, opečený chléb, džemíky a nějakou skořicovou kávu. Skvělá snídaně.

Pak jedeme na Tulumské ruiny. Jsou hned za městem, asi 5km u silnice po právé straně. Za parkoviště chtějí 120$ a to je tedy největší úlet, co jsme zatím viděli. Parkoviště byla buď zadarmo nebo za 30$. Parkujeme tedy vedle benzínky asi 100m od parkoviště a jdeme pak pěšky ke vstupu. Je to tady maso. Takové malé město s restauracemi, obrovským suvenýr shopem a stovkou dalších malých, subway bagety, starbucks coffee, pan s opičkou, pan s leguánem, indiáni s hadem kolem krku, uprostřed náměstí na sloupu sedí další indiáni, co se chystají spustit dolů a točit se na jedné noze, zatím ale dalších pět vybírá od přihlížejících poplatek :-) vyjíždí odsud taky traktůrek, který vozí lidí ke vstupu do ruin, protože je to předlouhých 300m daleko. My jdeme samozřejmě pěšky a silnice, po které se jde je úplně plná lidí, je jich tam snad dva tisíce. Trošku jsme to podělali, na památky se jezdí ráno a ne v půl jedenáctý. Proplejtáme se mezi lidmi, vyhýbáme se, uhýbáme, fakt děs. Pak fotíme krásnou veverku, která si u cesty louskala nějaké semínko a pěkně se nechala fotit. Vůbec je to tady plně zvířat v tom Mexiku. Každý den vidíme nějaké zajímavé zvíře. Ve frontě na lístky koukáme, že vstup je 220$. Síla. Když ale řeknu, že chceme dva lístky, platíme jen 65$ na osobu. Koukáme po sobě, po prodavači, co to je, máme si někde dokoupit ještě vstup pro bělochy? Prej ne, dobrý. Hm. Třeba si myslel, že jsme Mexičani :-)) (pozn.já blondýna, švédský typ) nicméně jdeme. Procházíme přes turniket a jdeme dál a říkáme si, že jsme nad tím asi dneska vyzráli. Asi fakt jo, najednou už jsme na ruinách a žádná další kontrola vstupenek tu není. (Pak googlime a vstup do Tulumu je opravdu jen 65$, nevím, co tamtěch 220$ bylo na těch pokladnách, asi individuální vstup před otvírací dobou...)

Tulum je rozlehlá pevnost, obehnaná hradbami v úhledném obdélníkovém tvaru s dvěmi věžemi nad mořem. Můžete tu nafotit úchvatné fotky ruin s tou krásné tyrkysovou vodou. Také na místní pláže lezou klást vejce želvy. Voda je krásná, dnes nás památky nějak netáhnou, jsou to takové hromady kamení v krásné upraveném, travnatém parčíku. Tak akorát si tady udělat piknik. My ale chcem k moři, je děsně vedro a z výběžku nad mořem jde vidět po právě straně nějaká nádherná pláž. Tu chceme najít. Jdeme tedy tím směrem, vyjdeme z Tulumskych ruin a jdeme dál po takové silnici mezi mangrovy. Pak je odbočka doleva, tak se po ní dáme a uuups... Jsme v ráji. Přišli jsme na pláž, která je úplně bílá jako sníh. Moře klidné, průhledně modré, skoro žádní lidé... Panebože. Rozkládáme prostěradlo do stínu palmy a jdeme do vody. Je to neskutečný. Nemůžu se vynadívat. To moře, ta pláž, ty palmy... Prostě kýč jak bič, ale marně vzpomínám, jestli jsem někdy byla na hezčím místě. Nebyla, tohle je přece Karibik, není nic víc.

Pak se jdeme projít po pláži doprava, za zatáčkou prodává chlapík čerstvé kokosy a kousek dál je parádní bar Zažil Kin, kde mají Coronu jen za 30$, což je na bar na pláži luxus, zvláště když si k ní můžeš lehnout pod palmy a vstřebávat. Když se jde dál a dál, dojde se až na Tulumské pláže, jsou hezké, krásné, ale už ne tak, jako to místo, kde máme deku, je to tu moc komerční. Vracíme se tedy zpět a v tom bárku si dáváme pivko, zleva slyšíme češtinu, taková partička mladých lidí, jak pak zjišťujeme, byli v cabaňas, co náleží k tomuhle baru a jsou to ty pravý cabaňas, jak mají být, budka že dřeva, bambusu a listí. Chtějí 600$ noc, luxus na to, že jsi přímo na pláži.

Pak jdeme chvíli chytat barvu a když se vzbudíme, jdeme zase na pivko a dáváme si k němu nachos s kuřetem, zase hromada jídla, akorát toho masa moc ne. Pod palmami v křesílkách pak vegetíme až do večera a když už slunce zajde za mraky, rozhodneme se vrátit k autu a jet do hotelu.

Večer jdeme na procházku, chceme se primárně projít a cílem se tak stává nalezení pizzerie, kterou jsem viděla první den a od té doby už ne. Hledáme, hledáme, prolejzáme ty nejzapadlejší ulice, kde nesvítí ani jedna lampa a smějeme se tomu, že hlavně že jsme četli - po setmění se vyhýbejte zapadlým uličkám. Cítíme se v Mexiku naprosto bezpečně. Je to úplně jiné než v Asii, kde na nás každý koukal a mnohdy si na nás i sahali jako na svaté. Tady to každý bere úplně normálně, i na venkově, nikdo se nad bělochem nezarazí. Je to opravdu moc příjemné. Pizzerii samozřejmě nenacházíme, našli jsme ale takové malé hračkářství, tak se tam jdeme zeptat na kostky. Totiž ty naše cestovní, co s námi jezdí všechny cesty jsme doma nenašli, podezíráme Kačku, že je zašila někam mezi plenky nebo spláchla do záchodu, tak bychom si chtěli přivézt z Mexika nové. Moc milá prodavačka kostky světě div se má, ale my potřebujeme mini a ona má naopak nějaké maxi. Jsou krásné barevné, velká škoda, že té milé paní nemůžeme udělat kšeft.

Pak si sedáme na pár Coron do té hospody co včera a v noci odpadáme.

Vstáváme v půl desátý. Jejda :-) urychleme se přesouváme na snídani, je do 10h. Prosíme o kávu bez skořice, říká ok, že je to Mexický způsob, ale že není problém. Po snídani jedeme na pláž Xpu-Ha, kterou jsme si vyhlídli na satelitních mapách googlu a je nádherná. Je kousek za Akumalem a vede k ní asi deset různých prašných cest, když se sjede z dálnice. Ta cesta, kterou jsme si vybrali je ovšem na konci zatarasena branou a mužík, co vyjde, chce 70$ za průchod. Tsss. Říká, že veřejná pláž je tam někde u restaurantu a ukazuje směrem zpět. Ano, tam jsme jeli. Otáčíme se tedy na místních dálničních otočkách, což je teda taky mazec. Otáčení na dálnici. Vjíždíte projíždějícím přímo do rychlého pruhu. Ale zas nemusíte jet dvacet kilometrů, abyste mohli sjet a zase najet na druhou stranu. Zkoušíme postupně všechny prašnačky, co vedou k moři a všechny vedou buď k hotelu nebo na konci někdo vybírá prachy. U té restaurace, jak nám radili, sedí takový tři dědkové na zemí a že 50$. Nebudu sakra platit za vstup na pláž!!! Kde to jsme?? Podle zákona jsou všechny pláže v Mexiku přístupné, včetně těch hotelových. Ale máme smůlu, k moři se tady prostě nedá dostat, pozemky jsou oplocené nebo na konci cesty zavřené vraty. Zkoušíme i projít skrz jeden hotel, jako že do něj patříme, ale hned u vjezdu nás zastavuje pan z budky a kde máme náramek, my že se jdeme zeptat na ubytování a on hned ochotně volá na recepci a spojuje mě s recepčním. Trapas. Ehm, tak tedy dělám, že se zajímám o pokoj, stojí 3000$ na noc, děkuji nashle. Jsou to samé luxusní resorty s megalomanskými portály.

Domlouváme se, že na to dlabem a pojedeme se podívat do Playa del Carmen, už jsme docela kousek, asi 30km. Ubytko v Tulumu máme do zítra, chtěli jsme se pak přesunout do Playa a být pár dní zase tam. Cestou z Tulumu do Playa za Akumalem začínají všechny Adventure Parky, Discover Parky, Dolphin, Jungle, Maya a já nevím jaké ještě parky, XCaret, HelHa, apod. Co pět kilaku to jeden mega park. Šílenost, zabrali celé pobřeží :-( Obávám se, že ani tam se nikde k moři dostat nedá a to XpuHa, kam jsme chtěli ráno prostě budeme muset zaplatit, když to budeme chtít vidět.

Playa děl Carmen je ohromné, rušné, bláznivé město. Parkujeme hned za autobusákem Ado(15$/h) tzn.úplně v centru, u mola, odkud jezdí ferry na ostrov Cozumel. Jdeme se plácnout na pláž, moře má hezkou tyrkysovou barvu, písek je žlutý, ale nic úplně úchvatného. Chvilku se válíme a pak se jdeme projít doleva po pláži až na konec, je na ní milión lidí, milión lehátek, restauraci, baru, maséren (dvě masáže 70min 40usd). V jedné z hospod si dáváme litr točeného piva za 60$ a relaxujeme. Pak když jdeme zpět, Vlasta mě fotí na kamení v moři a nějak mu vyklouzne foťák a zapíchne se přímo čočkou a objektivem do mokrého písku a ještě ho přejede vlna. Noooo, to je super. S foťákem máme problémy na každé dovče, jako by se do toho slaného vzduchu nechtěl vysouvat. Tady blbne taky, už na Rio Lagartos ho Vlasta musel vytahovat ručně, silou. Pořád ho čistí od prachu a teď mu spadne do moře :-( takže následující odpoledne a večer jenom čistí foťák, sice funguje, ale vůbec nevyjíždí objektiv. Pak ho tak nějak zprovozní, ale je to špatný. Jsem zvyklá mít ho pořád v ruce a v případě potřeby hned fotit, má rychle zapínání. A teď ho budu muset zapnout, zastavit se a nehtem mu vytáhnout objektiv, no voser.

Jdeme pak odnést batoh do auta a projít se po páté a desáté avenue. Je to maso. Obchody světových značek, jeden suvenýr shop za druhým, z každého řve hudba nebo prodavač, kavárny, bary, restaurace, všechno totálně předražený, ale fakt moc. Hrůza. Na desáté avenue, která by měla být zaměřená na dobré jídlo si sedáme do takové pěkně místňácké pizza žrádelny, kde mají mnoho druhu pizz, taková docela velká kostka do ruky za 15$, dávám si dvě a Vlasta tři a na stolech jsou ošatky plné čerstvých habaňero papriček k zakousnutí. To mě na tom Mexiku fakt baví, chilli tu mají prostě všude a v miliónů podob. Ty různobarevné omáčky z habaňera, jalapeňa, žluté, zelené, červené... Skvělý výběr.

Je tu silná wifina, voláme kamarádům a pěkných 40minut s nimi sdílíme zážitky. Mezitím se zatáhne, takže pak sedáme do auta a rovnou jedeme zpátky do Tulumu. Tady pak jdeme na procházku po hlavní třídě až dozadu, kde jsme ještě nebyli a objevujeme dvě super žrádelny. Do jedné si sedáme, je úplně plná turistů, dávám si kuřecí tortas se sýrem (normální hambáč, ale jedí to všichni 20$) a Vlasta různé druhý placek s masem(7-9$). Donesou to a vy si pak jdete nabrat z velkých mís uprostřed restaurace salsy a zeleninku. Nabaštili jsme se skvěle za pár kaček. Pak jdeme zpátky po druhé straně ulice a světě div se, potkáváme známé tváře, ty kluky z Uxmalu. To je teda náhoda, potkat se o 300km dál, ve stejném městě, na stejně ulici ve stejný okamžik. Kecáme, doporučujeme jim pláž v Akumalu a oni nám patnáctiletý dominikánský rum Methusalem, který tu mají.

Pak jdeme ještě vybrat nějaký peníz, bankomaty od Scotiabank nám neberou vůbec kartu, jdeme tedy až do HSBC bankomatu, tam už je to bez problémů.

Zamlouváme hotel na dalších 5 noci, tedy do pondělí 15.2. Je skvělý, nemáme důvod měnit, obrovská postel, milý personál a božské snídaně. V hotelu dole na lehátkách pod hvězdami otevíráme víno, co jsme si tu koupili, je to portské a je sladké až se z toho kroutí prsty. Brrr.

Ráno máme nařízený budík na 7:40, jedeme na Coba a chceme tam být co nejdřív. Hodíme do sebe snídani, cestou ve velkém supemarketu u silnice kupujeme vodu a nějaké sladké pečivo na den (jako každé ráno) a válíme. Je to nějakých 60km, cestou samé cenoty, nestíhám ani zapisovat jejich názvy. Pak totiž večer googlim, jak vypadají a jestli vůbec stojí za to do nich jít.

Do Coba přijíždíme kolem půl desáté kolem velkého jezera, ve kterém jsou krokodýlí. Je tu už dost dodávek, ale jen jeden autobus, tak snad dobrý. Platíme vstup 65$, přestože tam bylo zase 220$, ale tady už to čteme pořádně a je to cena za vstup mezi 6:30-8h, tak nějak. Jako když tam chcete být bez lidí. Hned za branou po právě straně je dlouhá zarostlá hromada kamení, zřejmě nějaká budova nebo zeď, ještě neodkryté. Je tu také mapka s plánem areálu, fio, je to veliké. Údajně to mělo asi 50km2 a žilo zde 40tis.lidí. Archeologové jsou fascinováni zejména systémem dlážděných bílých cest, které tu vedou, ano, i mě fascinuje, že tady chodím v pralese po stejných cestách jako tenkrát Mayové. Jsou opravdu pěkně zachovalé. Neb od jedněch staveb je druhým je to nějaký ten kilák (my nachodili 6,5... Nike Plus :-) ), půjčují se zde kola, nebo vás může vozit tricykl, což je někdy legrace, kola nemají přehazovačku a když ten vyžranej Mexičan veze dva ještě vyžranější evropany, má fakt co dělat a trpí. My se smějem, jen makej za ty prachy.

Procházíme postupně všechny památky v této lokalitě, jsme tu skoro sami, někdy i úplně sami. Je tu hodně obelisků s vyobrazením Tikalských bohyň, my na nich toho moc nevidíme, ale každá je zastřešená v kůlničce z klacků a chroští, aby byla ochráněna před počasím. Dojdeme k menší z pyramid, tady jsme sami a je to moc magické. Sedám si na jeden ze sloupu a nasávám mayskou energii. Pak už přecházíme k hlavní pyramidě, je prý nejvyšší na yucatánu, což se nám nezdá, Kukulkánova i pyramida v Uxmalu vypadaly větší. Tahle je postavena na "kopci" (pokud se tomu tak dá říkat, spíš vyvýšenina. Yucatán kopce nemá, je to placka), tak možná proto. Pravdou ale je, že tahle je teda úplně top surová. Nezrestaurovaná, pobořená, odkrytá jen z jedné strany, uaaa. Kochám se. Dojem mi kazí jen těch tisíc lidí, všichni z celého areálu jsou asi tady. Na tuhle pyramidu se dá vylézt, je mi ji trošku líto, taková krásná zachovalá památka a na ní ten štrúdl lidí, lezoucích nahoru a druhej lezoucí dolů. Nu což, jdeme taky. Vyškrábeme se až nahoru, schody jsou lepší než na jiných pyramidach, jsou vyšší a dál od sebe, lépe se po nich leze, ale zase jak je hodně surová, sem tam jsou ty schody křivé nebo tam nějaký chybí. Takže je třeba být ve střehu, nehledě na to, že jak jsou schody oleštěné, kloužou jako prase. Sundávám své ojeté žabky a jdu raději bos.

Nahoře je zase fenomenální výhled na okolní džungli, placka kam až oko dohledne. Pohled dolů je šílenej, na závratě netrpím, ale asi to už na mě tady v Mexiku po těch pyramidách jde. Chvíli se kocháme a pak jdeme dolů a pomalu ven z areálu. Coba je opravdu moc pěkný areál, hodně přírodní, nám se tu moc líbilo a řadím ho na první příčky mexických/yucatánských památek. Venku u jezera si v restauraci u silnice dáváme perfektně vychlazený kokos (25$) a pak jedeme zpátky. Jo auto jsme parkovali hned za tou (první) restauraci ve směru od ruin. Jako když zajedete na parkoviště, zjistíte, že je placené, tak to otočíte a zahnete hned u restaurace. Parkovné bylo tuším 30$, drobáky, ale nač platit něco, co platit nutné nemusíte. To je naše heslo :-) Taky se to za těch 21dní pak pěkně nasčítá.

Z Coba jedeme zpět směr Tulum a v jedné vesnici zastavujeme u cesty na půlku grilovaného kuřete s rýží a špagetami, zvláštní kombinace, ale proč ne(60$). Pak jedeme zpět, další zastávka je Grand Cenote, prý úžasná, obrovská cenota. Když ale vidíme vstupné 150$, jdeme do kolen. To je teda mazec. Nejdražší, nejznámější cenota Ik kil byla za 70, v Dzitnupu exkluzivní dvě cenoty 90$ za obě a tady 150$ za jednu??? Mno, jsme blízko Playa děl Carmen. Zkrátím to, nedali jsme to. Dávat takovej ranec za přírodní úkaz, který je bezúdržbový, díky ne. Ještě 70,80$, ale uměle natažené ceny... NE!

Jsme otrávení. Jedeme se plácnout na Tulumskou pláž, nakupujeme nějaké dobroty v mega marketu, co je cestou na pláž. Je to takový český Glóbus, má parkoviště jako kráva a vůbec není značený ze silnice. Ale přehlédnout se nedá. Maji luxusní výběr sladkého pečiva, beru si takový veliký cheescake, asi jako naše tři (5,5$) a takovou kachní tlapku s prsty namočenými v čokoládě (4,5$), obojí je moc dobrý, ale chees teda vede!!

Na pláži se kocháme oblohou, na nebi je překrásný pás mraků, ale takových žebrovaných, že chvíli svítí slunce a chvíli ne. Trávíme tady odpoledne a je to božský relax. Lidí tu polehávají s pivkama, někteří cvičí jógu, jiní prodávají náramky nebo ovoce, ale neotravují, jen projdou. Ten Tulum je fakt hodně na pohodu a je tu hodně "divnejch" lidí s dredama, posrávačkama, lněnýma věcma, plnovousy, muži dlouhé vlasy nebo culíky, ponča, šátky, neoholena podpaží... Včera na semaforu na červené předstoupil před auta takový přírodní mladík, uklonil se a začal žonglovat se třemi žonglovacími kuželkami dokud nepadla zelená, uklonil se a zase šel :-)

Večer jdeme papat do té restaurace, kterou jsme si vyhlídli včera. Maji tam skvělé ceny, většinu jídel za 45 nebo 55$ a ke každému jídlu je zdarma velká půllitrová číše ovocné stavy. Vlasta si dává řízek a ananasový drink a já kuře v zelené omáčce a drink s názvem Jamaica. Chci pořád ochutnávat něco nového, tohle byl ale krok vedle, je to prostě jen červený sirup s vodou, Vlasta má ovšem rozmixovány ananas a je to eňo ňuňo. Jídlo nám donesou rychle, na to že je plná restaurace a jen jedna kuchařka, na kterou jde vidět. Pěkně tady kmitají, hoši. Jsme spokojeni, plná bříška a útrata 110$. Pak jdeme ještě na pivko do naší hospůdky, dáme tři u mexického fotbalu, co tu jede z obrazovek a jdeme chrnět.

Den, kdy jsme došli s Mezcalem na dno a den, kdy je na řadě červ. Brrr. Vlasta ho solidárně rozkrojí na dvě půlky a jako když se nechumelí ho tam kopne. Já teda na tři taky, ale zapíjím to litrem vody a je mi blbě z pocitu, že ho mám v břiše. Říkám si, nesmím jít zvracet, ať ho nemám v puse znovu.

Dnes nevíme, co dělat, kam jet. U snídaně se domlouváme, že zajedeme na Muyl, další mayské ruiny asi 20km od Tulumu. Na místě jsme za chvilku, nikdo tu není, jen dva chlapíci u výběru vstupného. Vstup je 45$, no, tak se nám to líbí. Vstupujeme do krásně upraveného parčíku, zametené cesty, trávníky, pan tam zrovna hrabe listí. Jsme v Muylu úplně sami a je to paráda. Ruiny jsou malé, ale kouzelné, dvě pyramidky, z čehož jedna je taková jiná, než všechny, co jsme zatím viděli. Procházíme areál až dojdeme k místu, kde je plot, branka a vybírají dalších 50$ za vstup do džungle. Jdeme tedy. Je to takový dřevěný chodníček nad zemí, vedoucí džunglí, vodou, močály. Koukáme všude kolem, jdeme potichoučku a pomalu, abychom něco nevyplašili, ale vidíme velký prd. Jen pár modrých ptáků. Ani chápan, ani žabka, které tu mají na poutačích...nic.

V půli cesty je vysokánská rozhledna sbouchaná z pár prkýnek, vypadá to, že když se o ní opřu, tak lehne. Ale drží. Schody jsou příkré, vlastně je to několikastupňový žebřík. Nahoře je parádní výhled na koruny stromů okolní džungle a hlavně na dvě úplně tyrkysová jezera, která patří do zdejší biosféry a kde si můžete najmout loď, která vás po nich a po různých přilehlých kanálech povozí a nechá vykoupat. Voda je opravdu úplně úžasné modrá, neb podloží je tu jak jinak než bílé, vápencové. My ale povozit nechceme, koupat se hned od břehu asi dá, ale neláká nás to, takže jdeme po té dřevěné cestičce džunglí zase zpátky a zase vůbec nic nevidíme, akorát dva čechy, kteří se tady vyloupli. Tak se smějeme, jak je svět malej, že se uprostřed džungle potkají čtyři češi. Pak procházíme ještě ruiny, potkáváme další český pár, starší manželé z Varů, náhoda. Společně fotíme nechutného obr pavouka, asi 10cm, dlouhé nohy a tlusté tělo. Pak se bavíme, jsou to potápěči a jezdí se každý rok někam potápět, bydleli 5dní v džunglí a teď 5 dní v Playa del Carmen a jsou z toho chudáci celí rozčarování. Nedivím se, z džungle do džungle :-) doporučujeme jim ještě zátoku Yal Ha...., kam chceme jet teď a má být dle Lonely planetu nejhezčí že zdejších zátok. Má tam být vstup 70$ a je to ta, co jsme ji pár dní zpátky hledali a nedali, protože všude chtěli vstupné.

Podle google map jsme si našli, že by se tam mělo dojet normálně po silnici jako jezdíme na pláž v Akumalu, ta pak vede dál po pobřeží a na konci té cesty necháme auto a někudy se do zátoky dostaneme, i kdybychom měli zaplatit. Jedeme tedy, projíždíme pobřežím, pak už i zátoka začíná být značená s názvem Yal Ha a potápěčskými brýlemi. Takže jedeme dobře, hurá. Parkujeme hned u vstupu, kde nás rovnou odchytí pan z pokladny a ukazuje nám ceník, vstupné je 255$. No ty vole už. Nedáváme, popojíždíme kousek dál a chceme to někde zkusit projít kolem nějakého hotelu. Hned asi 20m od vstupu vidíme otevřenou bránu. Jdeme to zkusit. Procházíme suverénně, jako že sem patříme, nikdo tu nejdřív není, pak potkáváme nějaké mexické mladé kluky v neoprenech, ale vůbec si nás nevšímají. Je to zázemí diving centra. Pobíhají tu takový velký morčata, musím se kouknout jak se jmenujou. Dojdeme po dřevěné lávce až k molu, odkud se slézá do laguny. Je v ní pár lidí, super, jdem tam taky. Akorát máme batoh, toho se musíme zbavit. V tom diving centru jsme viděli úschovně boxy, jdeme tam zpátky, rychle to tam hodíme, zavřeme a mizíme. Nezamkli jsme to sice, ale kašlat na to, nikdo tu není. Cestou do vody si pak už podruhé ukopnu palec o kámen, pěkně si odtrhnu kůži ze čtvrtky prstu, no super, a takhle mám jít šnorchlovat... Ještě přitáhnu nějakého žraloka.

Rychlé zaplouváme po schůdkách do vody a splýváme s ostatními lidmi, co normálně zaplatili. Pod vodou je vidět úplný prd, neb se tu misi sladká a slaná a studená a teplá voda, takže to je jako byste koukali přes olej. Nicméně nějaké barevné rybky v laguně byly. My plaveme daleko až skoro do ústí moře, kde už se otáčejí vlny na útesu, ale celkem fouká a vlny jsou dost velké a taky mě ten potápěč ráno v Muylu vystíhoval, že jsou tu nějaké proudy. Takže se otáčíme a plaveme zpět, tady stejně nic není, jen písek, písek a písek a v něm nic, nic a nic. Jen krásné tyrkysová voda. Pak vidíme dost velkého rejnoka, fotíme ho, točíme, ale to je všechno. Nic zajímavého. Dát za tohle dohromady 500$, tak jsem ale HODNĚ naštvaná.

Připlouváme ke schodům, jsme nenápadní, máme taktiku krokodýla... Děláme, že šnorchlujeme, co pět vteřin vystrčíme nenápadně oči, zkoukneme, jestli nás někdo sleduje a zase zaplujeme. U schodů rychle vylezeme, čapneme žabky a mastíme po cestě pro batohy, pořád tam nikdo není, bereme je a rychle branou ven. Když dojdeme k bráně, je zavřená a zamčená na řetěz. Ooops. Ne, naštěstí zámek není docvaklý, takže rozvážeme řetěz, proklouzneme, zase zavřeme, skočíme do auta a jedeme pryč. Až v autě si konečně mužem plácnout, jak jsme s tím zase vyjebali. Šikulky.

Zbytek dne strávíme na pláži v Akumalu, kde se krásné poflakujeme a nic neděláme. Dolce far niente. Potkáváme tady zase kluky z Třeboně, tuhle pláž jsme jim doporučovali, vůbec o ní nevěděli a jsou z ní úplně nadšení. Kdo by nebyl no, želvy, rejnoci, barakudy...

Domlouváme se, že se večer sejdeme na pivko v naší hospůdce a poklábosíme.

Cestou z pláže pak vidíme nějakou nehodu, auto otočené na střechu, fuj.

Pak nakupujeme v tom druhém megamarketu, co je u odbočky na Coba jídlo a pití na zítřek na pláž, abychom se už ráno nemuseli zdržovat. Baví mě ty jejich Jumex džusy, u nás ta malá flaška stojí snad 50,- a tady litr 16$, tzn. asi 24kc.

Večer pak zaplujeme do naší hospody, objednáme kyblík pěti Coron (110$) a než se napijeme, už jsou tady kluci z Třeboně. Krafeme co jsme kdo viděli, zažili, kde jsme už byli a nebyli. Martin mluví moc hezky o Kostarice, akorát je tam prý dost draho.

Dáváme celkem čtyři kýble a kecáme do půlnoci. Já mám hlad a celou dobu se chystám naproti přes ulici k číňanům, ale když z baru vyjdeme, koukám, že už mají zavřeno. Hm, takže hotdog v Oxxu. Cestou do Oxxa v naší ulici stojí tři pojízdné jídelny, koukáme u jedné, no a vypadá to kraaasně. Bereme židličky (barové) a objednáváme si tortas (35$), dělá to přímo před námi, rozpouští na grilu máslo, v tom opeče z obou stran bagetu, namaže ji majolkou, náplní masem, cibulí a zelím a horké a křupavé podává. Chutná to božsky!!!! S každým soustem děláme mmmmmmm, mmmm, místní kolem nás se culí, jakože: to je žrádlo, co? Shltneme to na tři kousy a objednáváme hned další. Mňam, dali bysme ještě tak tři. Nevím, jestli je to tím, že mám hlad nebo téma čtyřma pivama, ale musí to být jako opravdu dobré, protože to Vlasta shltne, přestože maso je vepřové. Spokojeni a tak trochu přiopilí padáme za vlast.

Ráno se budíme dost z těžka. Já teda hodně dost. Nechápu, že mě takhle zničí čtyři třetinky piva. Navíc mě pálí v nose a v krku. Chjo.

Dnes chceme jet na Akumalskou pláž co nejdříve ráno, to je nejhezčí světlo. Po snídani tedy rovnou jedeme. Bez desinfekce, neb mezcal došel, musíme koupit něco dalšího. V jednom z obchodu v Acumalu mají mezcal se štírem. Huuusty. My ale bereme Mexický rum, chceme ho ochutnat. (Hnus, velebnosti)

Na pláži v Akumalu strávíme celý den. Od samého rána je úplně jasno, slunce praží a je skvěle světlo na šnorchlování. Když jdeme do vody, Vlasta mi zlomí brýle a já mám po šnorchlování. Vůbec mi to nevadí, není mi dobře, raději se z toho vyspím pod palmou. Vlasta jde tedy sám, ale chtěl jít na útes a sám na něj nejde. Domlouvá se pak s klukama z Třeboně, kteří jsou tam taky a na útes plave s jedním z nich. Pak mi ukazuje skvělá videa, která natočil, byl se želvou zase úplně sám a točil ji dlouho, jak plave, jak šla nahoru se nadechnout, pak nad vodou, jak se nadechne a zase jak pluje dolů. Úžasné záběry. Viděli taky nějaké rejnoky a taaaaakhle velikou baracudu a roztahuje obě ruce :-) občerstvit se chodíme do Oxxa, u kterého jsme už potřetí zaparkovali, máme štěstí, protože jsou tu jen tři místa a jedno je vždycky volně pro nás :-)

Strávíme zde božský odpočinkový den, tak jak se na dovolenou v karibiku sluší a patří. Večer svezeme kluky do města a v jednom že supermarketů (v tom menším) kupujeme nové potápěčské brýle - o dost levněji než jinde (120$). Mne se rapidně přitíží, nachlazení se mi rozjíždí naplno, je mi zle a nechce se mi hýbat. Přesto dojdeme na večeři do Pizza Tulum (u HSBC bank zahnout z hlavní ulice), je to nejlevnější pizza tady, je obrovská a opravdu dobrá, má luxusně křupavé těsto. Hochům to tady pěkně šlape, čekáme na jídlo tak dvacet minut a během toho asi tisíckrát zvoní telefon a lidé si objednávají. My jsme bohužel v pořadí, ale čekání se vyplatilo. Pizza Mexičana, šunka, palivy salám, cibule, feferonky, hromada sýra a ještě donesl parmazán na posypání a asi pět různých chilli omáček, ta habaňerová má teda grády. Třeba mě vyléčí z nachlazení. Vůbec nevím, kde jsem k tomu přišla. Večer jdeš spát úplně normální a ráno se vzbudíš k.o.

Po večeři si u nás v obchůdku s ovocem kupujeme ovocné šťávy, já ochutnávám tamarindovou, Vlasta ujíždí na pomerančové (pozn.Vlasty: jen do rána. Pak se vyčůral zadkem a od té doby už šťávu nechtěl). Jsou hrozně luxusní. Mačkali to přímo tady, mají plně koše slupek a odpadů z lisování. Prostě čistá šťáva z ovoce. Zítra jdu do té z řepy, mrkve a pomeranče.

Usínám s paralenem a naději na lepší zítřek.

Ráno mi je ještě hůř, ale musím se dát rychle do kupy, neb jdeme skypovat s Kačenkou. Šmudla hned jak nás vidí tak se směje a mává. Hrozně nám chybí. Hlavně když vidíme všechny ty děti tady, turisti tu jsou i s úplnýma novorozeňatama, nechápeme. Příště už ji musíme vzít s sebou.

Po snídani jedeme na pláž Xpu-ha. Na tu, jak jsme se na ní už jednou snažili dostat, ale všude se platilo. Dnes prostě zaplatíme a basta. Je pár km za Akumalem a odbočujeme na cestu, kde chtěli nejméně, tj.50$ a je to odbočka s poutačem na restauraci a nápisem "Hidden pláče everybody talking about". Zajíždíme až na konec cesty, dál je jen provaz a na jedno oko slepý odrbaný chlapík, který evidentně squatuje v jednom ze zdejších zaniklých hotelu. Chce fifty, dáváme mu je tedy a je spokojený a spouští provaz. Tak to jo, lepší než fifty za každého. Procházíme na pláž územím nikoho, jsou tu nějaké vybydlené hotely, asi to tu žilo, je tu i ošuntělý minigolf.

Pláž je krásná, překrásná. Je tu vlastně jen jeden hotel, jinak je dost opuštěná, jsou tu jen sem tam vybydlené vily. Dnes hodně fouká, moře je tedy rozbouřené, přesto má neskutečnou barvu a s téma vlnama se dá parádně blbnout. Celý, celičký den se jen oddáváme božskému caribskému relaxu. Seberu pod jednou palmou hnědý kokos, co vypadá, že uvnitř bude dobrý na žvýkání. Mám příborový nůž, co jsem štípla na snídani, je naštěstí parádně zubatý, přesto se s kokosem pěknou chvíli peru, má zmetek dobrou ochranu před nepřítelem. Pak se boje ujímá Vlasta, seká, řeže, bodá, bojuje a za půl hodinky je na světě krásný kokosový ořech. Byl to úplný porod. Zůstane mu legrační háro z vláken slupky, je to úplný pan Wilson z Trosečníka. Uděláme mu z písku oči, nos a pusu a hned máme kamaráda :-) když ho odpoledne rozkucháme úplně, dužina je slaná a našedlá, chutná trochu po česneku, prostě už je zkaženej, fuj. A takový práce to dalo...

Na pivko jdeme do plážové restaurace, která měla ten poutač u silnice. Je pěkná, má tu monopol, takže pití i jídlo je natažené, ale mají tu živou kapelu a to je pecka. Je to opravdu jako v ráji. Tyrkysová voda, kam až oko dohledné, písek bílý, že když se vyfotím na bílém lehátku, vůbec nejde vidět, mexická živá kapela, plavky, sluneční brýle... Culím se a nemůžu přestat. Na světě je vážně krásně.

Hned vedle plážového baru je "Míní super", což znamená večerka. Tam kupujeme další piva a nanuky.

Na dece se pro vítr nedá ležet. Písek, který je jemný jako mouka lítá vzduchem, bičuje jako milión jehliček a zapadá do očí, uší, každé kapsy... Vytvoříme si proto takový val, za kterým jsme schovaní a je to mnohem lepší. Přesto večer vymýváme z vlasů každý kilo písku a já ho lovím odevšad ještě ráno.

Odpoledne cestou do hotelu Vlasta skočí pro pivo do vedlejšího obchodu. Vrátí se a říká:,,Jeee, oni tam mají jen pivo s příchutí limety... No ale vypiju ho no." Jdu do sprchy a slyším z pokoje:,,Co to je SAL?" :-)) Sal je sůl. To pivo bylo limetové a ještě slané. Dobře mu tak :)

Večer jdeme na véču k číňanům, je to pro mě ideální řešení, protože já když už mám hlad a teprve se jdeme najíst, tak to je špatně. Teprve najít kam si sedneme, co si dáme, než to udělají a donesou... Už mám pěnu u pusy. Číňana máme hned v další ulici od hotelu a jídlo už je hotové, jen nandat. Haleujaa! Platíme za oba 78$ a jdeme ještě někam do baru, musíme ochutnat tu micheladu, co je tady tak opěvovaná. Přece neodjedeme aniž bychom si ji dali. Zalejzáme do takovýho hodně blikacího baru a objednáváme. Donesou hnědou tekutinu v množství jednoho panáka ve sklenici na long drink, zbytek se doléva pivem. Vlasta ochutnává a vytřeští oči. Ochutnávám tedy taky. Kdybych nebyla v baru, plivnu to na zem.. ten panák dole byla worcestrovka, sůl, citron, chilli. Dolité pivem ještě větší hnus, než jsme si dovedli představit. Vlasta říká, že po tom slaném pivu už ho nic nepřekvapí, já to ale nedávám. Ble.

Cestou do hotelu si kupuju na rohu u Káti (zelený domek s nápisem Káťa) pomerančovo-mrkvový džus (15$) a je teda hodně luxusní, řadím na druhé místo hned za ananasový.

Budím se vyspinkaná do růžova. Sláva, je mi skoro dobře. K snídani už nechci vejce, už je nemůžu ani vidět, mám je sedmý den po sobě a přestože vejce miluji, už ne, už to nejde. Prosím tedy o sandwich, ooo, sorry, sandwich dnes nemáme. Takže zase vejce, neeee. Dnes je poslední den v Tulumu, chceme ho strávit na té krásné pláži, co je vpravo od Tulumskych ruin. Je to z města kousek, asi 5 km. Z hlavní silnice odbočujeme u místa s nápisem Pescadores a tam se dá normálně parkovat a vstoupit na pláž.

Jsou vlny jako blázen. Je to hrozný rozdíl oproti tomu, když jsme tady byli poprvé a moře bylo jako zrcadlo. Na těchhle vlnách by se dalo surfovat. Blbneme chvíli v moři a necháme se vlnama pořádně utahat a propláchnout. Blbout ve vlnách je nejlepší způsob, jak se zbavit rýmy. Vegetíme, dáváme si koktejly v Zažil-kin baru, kde mají od 12-2 happy hour na koktejly, dva za cenu jednoho. Dáváme si coco loco (80$) a jako druhou rundu tequilu sunshine (60$). Já se nějak nemůžu zahřát, že včerejška jsem trochu připálená, neb jsem se za celý den nenamazala a teď mám nějakou zimnici asi. Fouká strašný vítr, horší než včera a když se slunce schová za mrak, je mi fakt zima.

Odpoledne cestou na hotel koupím u Káti řepovo-pomerančovo-mrkvovou stavu, je zase luxusní, ale až moc sladká, trochu se obávám, aby ji babi nedoslazovala.

Na véču jdeme zase do Pizza Tulum, osvědčila se, je fakt geniální, těsto skvěle křupe, na to, že si ho předpékají dopředu... Po večeři pijeme na posezení pod hvězdami dole v hotelu mexické víno a mastíme kostky. Jo, ještě jsem zapomněla podotknout, že Vlasta tady má destruktivní období zkřížené s hojným odumíráním mozkových buněk. Co vezme do ruky, to zničí (zlomil selfie tyč, potápěčský brýle, sluneční brýle, od třeboňských kluků půjčený šnorchl, kleštičky na nehty) a každý den plácne takovou blbost, že už se tajné trošku začínám bát, jestli mu fakt něco není. Třeba jako když ležíme na pokoji, kde jsme už tři dny a najednou vykulí oči, ukáže na dveře od záchodu a úplně vážně se ptá, tyyyjo, kam vedou tyhle dveře?? A pak se plácne do celá, že je vůl, že myslel, že to jsou jiný dveře. Tak pětkrát denně něco zapomene... Dneska se třeba šel holit a asi po pěti minutách se z koupelny ozve:,,Ty vole, já se holím gelem na vlasy místo pěnou na holení."

Budík máme nařízený na sedmou, chceme nejpozději v devět být na cestě, jedeme do Playa děl Carmen, kde máme vrátit auto a skočit na ferry na ostrov Cosumel. Ukončujeme tak svůj devítidenní pobyt v Tulumu. Kdybychom ho o den zkrátili, nic by se nestalo, stejně už foukalo, ale rozhodně tady ten týden je pořád co dělat a kam jezdit, doporučuju tu být aspoň týden.

Naposledy snídáme, odhlašujeme se z hotelu a valíme. Na desátou jsme v Playa del Carmen na místě, kde jsme se domluvili, že vrátíme auto, tedy u Ado autobusáku. Po chvilce přijde nějaký agent, spřízněný s naší půjčovnou, má stánek hned vedle vjezdu do parkoviště, kde jsme stáli posledně. Umí parádně anglicky, je to hrozně příjemný, když nemusíte jen dělat posunky a vzájemné na sebe dlouhý vteřiny vejrat jak blbci. Obchází auto, kontroluje, zda je v pořádku, vše je ok, akorát máme v nádrži asi o milimetr min, než když jsme si auto půjčili a chce za to 50$ navíc, říkáme ee a jedeme ho sami dotankovat.

Pak auto vracíme, chce doplatit 3500$, které jsme si domluvili s Ricardem, tak výborně, báli jsme se, co na nás vytasí za částku a co zase bude zkoušet. Takže abych to shrnula, celé půjčení a vrácení auta proběhlo skvěle a na vysoké úrovni. Žádná šméčka, žádné kličky. Mohu jedině doporučit. Je to půjčovna v Cancúnu kousek od Ado terminálu, vlastně to není půjčovna, ale zprostředkovatelna výletu, která půjčuje i auta. Ještě až pojedem do Cancúnu najdu přesnější umístění. (Naproti hotelu Parador - přes silnici)

Kupujeme lístek na loď, že zdejšího tisíce stánku, nabízejících lístek na Cozumel, vybíráme tu nejlevnější, Barca Caribe (135$). Je to akorát jiná loď než ty dražší, takový velký katamarán. Odjíždí v 11h, stejně jako ta modrožlutá loď za 165$. Lodě jezdí každou hodinu až do 22h. Koupili jsme rovnou i lístek zpátky, tzv.round trip a lístek je otevřený, můžete nastoupit jakýkoli den, jakoukoli hodinu.

Nasedáme a bereme místa úplně nahoře, na vzduchu, neb dole by mi bylo blbě. Moře je rozbouřené jako blázen, loď se houpe a jen těch 15minut než vyjede už jsem docela načatá. Z kapitánského můstku vylejzá pikolík a zájemcům rozdává pytlíky na zvracení. No potěš pánbůh. Naštěstí když vyjedeme, je to malinko lepší, přesto to houpe chvíli dopředu dozadu, chvíli nahoru dolů, chvíli doprava doleva... Modlím se, ať už jsme tam, nicméně vím, že je to sugesce jako blázen, tak hrozně myslím na to, že mi bude určitě blbě, že mi blbě určitě bude. Ale kupodivu se moře před Cozumelem celkem uklidní a v přístavu už je jako zrcadlo. Přiráží k molu a pak asi 10minut čekáme v horkém smradu nafty a to je pro mě horší než celá plavba. Jakmile otevřou loď, vyvalí se pár zelených lidí skoro po čtyřech a sedí na zemí a nevypadají vůbec dobře.

I já jsem ráda, že stojím na pevné zemi a beru si chvilku na srovnání žaludku. Mezitím postupně obcházíme všechny stánky, co tu mají půjčovnu skútrů a zjišťujeme ceny. Jsou v řadě za sebou, je to sranda. Zjistíme cenu, poděkujeme a uděláme metr úkrok k dalšímu stánku. Zjistíme cenu, poděkujeme a úkrok. Takhle asi 10 krať. Nejlepší cena byla 250$ na den. To je lepší než jsme čekali.

Jdeme odnést batohy na hotel s tím, že se sem pak kdyztak vrátíme. Máme zabookovany hotel Mary Carmen (616$), měl by být hned kousek od přístavu. Jdeme po pobřežní promenádě a já se nestačím divit. Je to taková Playa del Carmen. Jeden obchod vedle druhého, samé diamanty, Cartier, drahé hodinky, bary, cluby... Milión lidí, plně restaurace. Jsem si Cozumel představovala jako takový rybářský ostrov... Trochu mimo no. Náš hotel je na krásné pěší zóně, která tu vede křížem krážem kolem náměstí. Je skvěle situovaný a hrozně krásný. Nejhezčí ubytování zatím. Úžasný milý personál se skvělou angličtinou, vybavení hotelu v zámeckém nebo jak tady říkají- v koloniálním - stylu, ve dvorku krásné posezení, kde se podávají snídaně a po zemí tu běhají želvy. Normální živé želvy.

Odhazujeme batohy a jdeme si půjčit tu motorku. Půjčoven je tady opravdu MRAKY! Ptáme se v několika dalších a když nám nabízejí taky 250$, už dál nejdeme a bereme ji na dva dny. Dostáváme mapu a spoustu instrukcí, kde je co zajímavého.

Jedeme se najíst, neb je asi jedna hodina a pak vyjíždíme na obhlídku ostrova. Vede tu jediná silnice okolo dokola a to je 65km. Jedna strana má úplně klidně moře s nejkrásnějším útesem hned od břehu a druhá je divoká a nedoporučuje se koupat. Jsou tu silné proudy. (O tom se přesvědčujeme hned jak zalezeme do vody na playa Pancalar, ale o tom až později)

Vyjíždíme z města až po docela dlouhé době, je veliké, obrovské hotely, obchody, obchoďáky... Pak míjíme různé zábavní parky a pak až konečně moře, hodně lidí tu šnorchluje, přestože není počasí, dokonce i trochu sprchlo. Asi to fakt bude stát za to. Zdejší útes je prý jeden z nejkrásnějších na světě, šnorchlovat na útesu se dá prakticky od břehu. Objevil to tu Jacques Cousteau a už v roce 1960 o zdejších útesech natočil dokument, po kterém sem začali pomalu najíždět turisté. Útesy u břehu v roce 2005 prakticky zničil hurikán, ale to je prostě příroda, hlavně že je nezničil člověk.

Zajíždíme do zmíněného Pancalaru, je zde parkoviště, restaurace s pivem za 53$, suvenýry, masáže, pávi, půjčovna vodních skútrů... A v celém tom úžasně barevném moři jen takový malinký úsek ohraničený bójkami, kde se smí šnorchlovat, protože tady kolem sviští lodě a skútry. Jsme zklamání. Na pláži tu ale leží asi tisíc mušlí, těch velkých zakroucených, jak se do nich troubí. Fiio, to bude plný moře, jdem tam. Ve výřezů vytyčeném beach clubem ale není nic a nic, dno je dokonale vyčištěné. Jo vlastně jedna hvězdice tam byla. Šnorchlujeme chviličku a hle, už jsme u bójek. Otáčíme to a plaveme zpátky, ale proud nás moc nechce pustit, přestože je moře celkem klidné, odnáší nás jinam než chceme, lump. Vzdávám boj a nechávám se odnést ke břehu a k dece jdu pěšky, Vlasta ještě chvíli ššnorchluje, ale je zklamaný. Zvolili jsme špatné místo, to je jasný. Vlevo od toho beach clubu nic není, nic, jen opuštěná pláž bez hotelu, bez lidí, čistá příroda. Tam jít a tam šnorchlovat, určitě by to stalo za to. My ale chceme jet dál a zjistit, co ostrov nabízí. Jedeme tedy až do cípu a na východní pobřeží kde se moře náhle změní v neskutečnou divočinu. Strašný vítr, úplně jiná krajina, žádné stromy, jen takové nízké palmičky nebo co to je a úplně gigantický vlny, ještě jsem větší nikdy neviděla. Celé pobřeží skoro žádné pláže, jen útesy a vlny, tříštící se do výšky několika metrů. Je to krásný pohled, nutno říci. V cípu je také vjezd do Punta Sur(225$), hajzli, co si tady všechno neoplotí a nenechají zaplatit... Prostě že jedete dál do cípu po pobřežní cestě, můžete jít na maják, na nějakou mayskou ruinu, pozorovat zvířátka... Prostě nic. Mít víc času, asi bychom tam i zajeli, ale jsme tu jen dva dny a chceme vidět spíš podmořský život. ... pokračování v 3. části